Prejudikatura: srov. Boh. A 10.866/33, 11.048/34, 11.049/34. V odvolání proti tomuto výměru podaném namítal Jan M., že se § 10 zákona č. 96/1925 Sb. vztahuje jen na jinověrce. Souvěrci nelze vůbec pohřeb, a v důsledku § 14 zákona č. 464/1921 Sb. uložení urny na římsko-katolickém hřbitově odepříti, ať jde o rodinnou hrobku či o pohřbení v řadě hrobů. Zesnulý byl katolík a jest proto uložení urny s jeho popelem na katolickém hřbitově v každém případě povoliti. Ostatek se jedná o uložení v hrobě rodinném, na 10 let zakoupeném, nějaké smlouvy k zakoupení rodinného hrobu třeba není. Naříkaným výměrem nevyhověl zemský úřad odvolání tomuto a rozhodl, že duchovní správce katolického hřbitova není povinen připustiti uložení urny s popelem syna odvolatelova Jiřího M. na hřbitově v M., zejména však nikoliv do tzv. rodinného hrobu na hřbitově tom, z těchto důvodů: Ustanovení § 10 zákona č. 96/1925 Sb., které ukládá správám konfesních hřbitovů povinnost připustiti za určitých podmínek pohřbení, resp. uložení urny s popelem jinověrce, vztahuje se toliko na pohřeb, resp. uložení popela osob jiného náboženského vyznání nežli má církev nebo náboženská společnost, které příslušný hřbitov patří. Jedná-li se však o hrob souvěrce na konfesním hřbitově, dlužno se při pohřbu (pohřebních obřadech) říditi náboženskými a rituálnímu předpisy příslušné církve nebo náboženské společnosti; v konkrétním případě náleží posouzení, zda lze připustiti uložení urny syna odvolatelova, který byl v době úmrtí náboženského vyznání římsko-katolického, na katolickém hřbitově v M., do sféry vnitřních záležitostí církve římsko-katolické na základě § 14 zákona č. 50/1874 říšského zákona (viz Canon 1203 a násl. Codexu iuris canonici). Ostatně i v případě, že by syn odvolatelův byl nekatolík, nebyl by odvolatel oprávněn uplatňovati uložení urny s jeho popelem na katolickém hřbitově v M., neboť nebyly by splněny podmínky, za kterých výše citovaný § 10 zákona č. 96/1925 Sb. ukládá správám konfesních hřbitovů uložení tělesných ostatků zemřelých jinověrců na hřbitově, jelikož Jiří M. zemřel mimo obvod jmenovaného hřbitova a odvolatel neprokázal existenci rodinného hrobu předložením smlouvy o zakoupení hrobu, schválené arcibiskupskou konsistoří v Praze podle § 14 zákona č. 50/1874 říšského zákona. Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost, o níž nejvyšší správní soud uvážil toto: Ve svém původním podání de dato pres. 23. září 1930 vznesl stěžovatel k okresnímu úřadu žádost za svolení, aby dne 15. září 1930 v Praze zpopelněné tělesné pozůstatky jeho syna mohly býti uloženy ve vlastním rodinném hrobě na hřbitově v M. Svou žádost odůvodnil toliko prostým poukazem na znění § 10 zákona č. 96/1925, pokud se týče § 14 zákona č. 464/1921. Okresní úřad nevyhověl, opíraje se o § 10 odst. 2 zákona č. 96/1925 Sb., této žádosti z důvodu, že nejde o hroby rodinné. Při tom vycházel žalovaný úřad z toho, že podle § 14 odst. 2 zákona č. 464/1921 Sb. platí o ukládání popela z mrtvol na hřbitově tytéž předpisy jako o pohřbívání mrtvol na hřbitově. Ve svém odvolání poukazoval stěžovatel výslovně na to, že I. stolice dovolala se § 10 odst. 2 zákona č. 96/1925 Sb. V dalším obsahu odvolání vyvracel stěžovatel odůvodní I. instance potud, že § 10 zákona (bez zřetele na jednotlivé jeho odstavce) nelze se v konkrétním případě dovolávati, ježto jde tu o příslušníka téže církve, již náleží hřbitov, a nejde tudíž o jinověrce. V dalším pak poukazoval ještě na nesprávnost výkladu pojmu "rodinného hrobu". Svůj petit, aby odvolání jeho bylo vyhověno, odůvodňoval věcně pouze tím, že otázka zpopelnění nemůže býti duchovnímu správci důvodem k odepření uložení urny na hřbitově náboženské obce, k níž zesnulý náležel. Oproti zákonnému důvodu, uvedenému I. stolicí (§ 10 odst. 2), nebrojil tedy stěžovatel tím způsobem, že by byl dovozoval, že nárok jeho přísluší na základě § 10 odst. 1 zákona, nýbrž dovozoval toliko, že odstavce 2. zákona nemůže býti použito. Svůj petit však, aby odvolání bylo vyhověno, nepodepřel ani výslovně, ani věcně poukazem na odst. 1 § 10 citovaného zákona. Žalovaný úřad potvrdil výrok I. stolice a rozhodl, že duchovní správce katolického hřbitova konfesního není povinen připustiti uložení urny s popelem syna stěžovatelova na zmíněném hřbitově z důvodu, že v konkrétním případě běží o pouhé souvěrce na konfesním hřbitově a nelze tudíž použíti výjimečných ustanovení § 10 zákona č. 96/1925 Sb. o tom, kdy a za jakých podmínek nemůže býti duchovním správcem odepřeno uložení popela na konfesním hřbitově. Vyslovil tedy žalovaný úřad, byť i z jiného důvodu, v podstatě totéž jako stolice I., že totiž § 10 odst. 2 nelze se v konkrétním případě dovolávati. Jestliže pak nyní stížnost opírá svůj nárok o § 10 odst. 1 zákona č. 96/1925 Sb., a § 14 odst. 2 zákona č. 464/1921 Sb., sluší především podle obsahu stížnosti zjistiti, že se zákona posléze citovaného dovolává stížnost jedině z důvodu, že o ukládání popela na hřbitovech platí tytéž předpisy jako o pohřbívání mrtvol. Z tohoto stanoviska vycházely však obě instance správní. Pokud však stížnost dovozuje svůj nárok z § 10 odst. 1, jeví se tato námitka její nepřípustnou z hlediska §§ 5 a 6 zákona o správním soudě. Neboť odepřela-li již I. instance vyhověti petitu stěžovatelovu z důvodu, že § 10 odst. 2 neposkytuje zákonného podkladu pro vznesený nárok stěžovatele, pak měl stěžovatel příležitost, aby již ve svém odvolání k žalovanému úřadu dovozoval, že nárok svůj opírá o odst. 1 citovaného § 10 a nikoli o odst. 2. Toho však stěžovatel neučinil. Činí-li tak teprve nyní ve stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu, jde o nepřípustné novum. O jiný předpis zákona stěžovatel svůj nárok na uložení popela na hřbitově římsko-katolického kostela v M. neopírá. Pokud stížnost dovozuje ještě dále, že je mylným názor žalovaného úřadu, že by zde bylo potřebí prokazovati existenci rodinného hrobu předložením smlouvy o zakoupení hrobu, schválené arcibiskupskou konsistoří, a pokud dovozuje dále nesprávnost argumentace faktem, že zesnulý zemřel mimo obvod jmenovaného hřbitova, stačí k tomu podotknouti, že těmito vývody brojí stížnost toliko proti předposlednímu odstavci naříkaného rozhodnutí. Tento odstavec nemění však nic na zásadním stanovisku, které žalovaný úřad zaujal v předešlé části svého rozhodnutí, a týká se toliko eventuality, kdyby syn stěžovatelův skutečně byl nekatolíkem, tedy jinověrcem ve smyslu § 10 odst. 2 zákona. O takový případ zde neběží, jak je mezi stranami nesporno, a nemusil se proto nejvyšší správní soud zabývati příslušnými vývody stížnosti, resp. druhou částí naříkaného rozhodnutí, jež obsahuje v podstatě toliko nadbytečné projevení názoru žalovaného úřadu v případě, který však nebyl řešen judikátně. |