Z odůvodnění: V řízení za účelem sestavení a doplnění hřbitovního řádu oznámil farář z-ský okresní správě politické ve V. zprávou z 3. září 1920, že hřbitov je majetkem politické obce Z., je však posvěcen, tedy konfesijní, a farář má na hřbitově právo dispoziční. Podle hřbitovního řádu z 5. října 1920, schváleného okresní správou politickou ve V., je majitelem hřbitova politická obec Z., jíž přináleží správa hřbitova, dohlídka na něj, vůbec veškeré dispoziční právo ve smyslu občanského zákona o nemovitém majetku v záležitostech čistě církevních hřbitova a jeho poměrů se týkajících přináleží všechno právo faráři v Z. (§ 1). Hřbitov je zapsán jako majetek obce Z. v pozemkových knihách a po katolicku vysvěcen, takže hřbitov je konfesionální (§ 2). Podáním z 15. září 1925 žádal farář v Z. okresní správu politickou o schválení vykázání nového místa pro pohřbívání jinověrců na hřbitově v Z., vyhovujícího předpisu § 10 zákona o vzájemných poměrech náboženského vyznání z roku 1925. V řízení o této žádosti prohlásila obecní rada v Z. usnesením z 3. října 1925, že hřbitov je obecní a že obecní rada žádá, aby všichni zemřelí bez rozdílu náboženského vyznání byli pohřbíváni v pořadí vedle sebe, načež usnesením obecního zastupitelstva v Z. z 12. dubna 1926 byl schválen nový hřbitovní řád, v němž hřbitov označen jako komunální a ustanovení o oprávněních faráře bylo vynecháno. Farář v Z. ve vyjádření ze 14. dubna 1926 poukázal na to, že hřbitov z-ský byl posvěcen dne 23. ledna 1887 a od toho dne vykonává farář z-ský právo dispoziční na něm (t.j. přikazování hrobů) a uplatňuje právo to dosud, proti čemuž nebylo nikdy obcí nic namítáno. Když před 2 roky farář se rozhodl rozšířiti oddíl hřbitova pro dospělé části oddílu pro dítky a oznámil svůj úmysl starostovi obce, aby to přednesl v obecní radě, tento s tím souhlasil s odůvodněním, že je to právo farářovo. Když v roce 1920 okresní správa politická vyzvala farní a obecní úřad, aby předložily hřbitovní řád, učinil tak farní úřad; okresní správa politická hřbitovní řád schválila a zaslala jej obecní radě, aby jej na příslušném místě dala vyvěsiti a dbala o jeho dodržování. Obec proti tomu nic nenamítala, čímž opět dala najevo, že uznává dispoziční právo faráře ke hřbitovu. Teprve když farář podle § 10 zákona z 23. dubna 1925 č. 96 Sb. z moci svého dispozičního práva přeložil místo pro pohřbívání jinověrců na místo přiměřenější a předložil tento návrh okresní správě politické ke schválení, zvedl se proti dosavadnímu stavu odpor a v obecním zastupitelstvu usneseny změny hřbitovního řádu, které nejsou srovnatelny s konfesijním rázem hřbitova. Okresní správa politická ve Valašském Meziříčí pak výměrem ze 17. prosince 1926 konstatovala, že konaným šetřením bylo zjištěno, že hřbitov z-ský na parc. č. 337/2 a stavební parc. č. 313 (úmrlčí komora) v kat. obci Z. je podle pozemkové knihy vl. č. 339 majetkem obce Z., na tomto pozemku neváznou žádné závazky, že správa hřbitova náleží obci z-ské, a na základě těchto zjištěných skutečností rozhodla, že hřbitov v Z. je komunální. Farář z-ský podal z tohoto výměru odvolání, v němž tvrdil, že hřbitov v Z. je konfesionální, uváděje, že v Z. byl zařizován hřbitov jako katolický pro katolíky farnosti z-ské ze Z. a S. Nekatolíci (protestanté) jak ze S., tak i ze Z. byli vždy pohřbíváni na svém hřbitově v S. Podle podání představenstva v Z. k arcibiskupské konsistoři z 19. března 1885 projevilo obecní zastupitelstvo obce Z. vůli, aby nový hřbitov v Z. byl ryze katolický a že se zřetelem k tomu zachovává se právo příslušející ke hřbitovu katolickým farářům, i když vlastnictví k novému hřbitovu v pozemkové knize bude zapsáno pro obec Z. Že obec zřizovala hřbitov jako katolický je patrno také z usnesení obecního zastupitelstva ze 7. listopadu 1886 o tom, že obec odstupuje nový hřbitov, aby byl připsán k z-skému kostelu. Toto věnování bylo orgány katolické církve přijato a nový hřbitov byl ve smyslu výnosu arcibiskupského ordinariátu z 25. listopadu 1886 církevně vysvěcen. Tomuto věnování není nikterak na závadu výnos moravského zemského výboru z 22. ledna 1887, jímž se žádá, aby pozemky na rozšíření hřbitova v Z. zůstaly majetkem obce. Podle nálezu nejvyššího správního soudu Boh. A 2865/23 a 2866/23 není knihovní vlastnictví obce na újmu věnování k účelům církve katolické. V šetření konaném k příkazu zemské správy politické v Brně oznámila četnická stanice v Z., že hřbitov v Z. byl zřízen v roce 1886 a vysvěcen v roce 1887 místním římsko-katolickým farářem Josefem O. Majitelem pozemkových parcel, na nichž je hřbitov zřízen, je politická obec Z. V inventáři farním není hřbitov ani zapsán, aspoň správce farního úřadu nemohl o tom podati zprávy. Na hřbitově jsou pohřbíváni od jeho zřízení a posvěcení občané ze Z. a z přifařené obce S.; hřbitov udržovala a udržuje obec Z. Hrobníka ustanovuje obec Z., právo vykazovati hroby katolíkům v těch případech, kde nejde o pohřbení v běžném pořadí, přísluší obci, o tom, má-li býti sebevrah pochován v oddělení pro katolíky nebo pro sebevrahy, rozhodoval místní farář; případ pohřbení jinověrce na hřbitově z-ském se dosud nenaskytl, takže poukázání hrobu pro takový případ nestalo se dosud praktickým. Správu hřbitova, stanovení a vybírání poplatků, jakož i správu hřbitovního fondu vykonává obec Z. Obecní rada v S. vyjádřila se v tom smyslu, že příslušníci církve katolické ze S. jsou vždy pochováváni na hřbitově v Z., poněvadž hřbitov v S. je hřbitovem církve evangelicko-českobratrské, a ježto od nepaměti byli vždy pohřbíváni na hřbitově v Z. bez jakýchkoli námitek toto pochovávání na hřbitově v Z. se považovalo za samozřejmost, vypěstěnou dlouholetou tradicí. Zemská správa politická v Brně výnosem z 29. srpna 1927 vyhověla odvolání faráře v Z. a vyslovila, že hřbitov v Z. je hřbitovem náboženským, k němuž dispoziční právo přísluší římsko-katolickému úřadu v Z. Náboženskému rázu hřbitova nasvědčují tyto okolnosti: Ze spisů, zejména pak z přípisu obecního představenstva v Z. z 19. března 1885, adresovaného arcibiskupské konsistoři v O., jakož i z protokolu o zasedání obecního zastupitelstva v Z. ze 7. listopadu 1886 je patrno, že obec Z. chtěla zříditi hřbitov, o který jde, jako příslušenství kostela, tedy jako hřbitov náboženský. Toto věnování bylo také arcibiskupskou konsistoří přijato, výrazem toho bylo pak posvěcení hřbitova podle obřadů církve římsko-katolické. Na hřbitově v Z. jsou zvláštní oddělení pro nekatolíky, zejména nekřtěňata a bezvěrce. Římsko-katolickému farnímu úřadu příslušelo až posud právo poukazovati hroby zemřelým katolíkům, jinověrcům a osobám bez vyznání; farní úřad rozhodoval také o tom, má-li býti sebevrah pochován na katolickém oddělení či na místě pro sebevrahy. Rovněž ve hřbitovním řádě je hřbitov uveden jako hřbitov konfesijní (náboženský). Okolnosti, že hřbitov je připsán vlastnickým právem obci, není náboženská povaha jeho nikterak dotčena. K odvolání obce Z. žalovaný úřad naříkaným výnosem z 21. května 1932 zrušil rozhodnutí zemské správy politické z toho důvodu, že podle výsledku konaného šetření nebylo prokázáno, že by hřbitov v Z., jenž nesporně náleží do knihovního vlastnictví obce, byl touto obcí právoplatně věnován výhradně účelům církve římsko-katolické. Dále bylo náležitým šetřením úředně zjištěno, že darovací smlouva z 22. ledna 1887, na kterou se farní úřad v Z. odvolává, nebyla příslušným nadřízeným úřadem samosprávným schválena, takže právní platnosti nenabyla. Proto nelze také míti za prokázáno, že by hřbitov, o nějž jde, byl hřbitovem konfesijním. V meritu pak stížnost vznáší před nejvyšší správní soud na spor otázku, zda hřbitov v Z. je hřbitovem obecním, tedy zdravotním ústavem komunálním ve smyslu předpisů zákonů zdravotnických, či zda jest ústavem církve římsko-katolické po rozumu zákona ze 7. května 1874 č. 50 říšského zákona. Je nesporno, že zřizovatelem a vlastníkem hřbitova z-ského je obec Z., avšak tyto skutečnosti ještě nevylučují, že by hřbitov mohl míti povahu ústavu církevního. Podle ustálené judikatury nejvyššího správního soudu (srov. Boh. A 1661/22, 2865/23, 2866/23, 3448/24, 4721/25, 6490/27, 7096/28 a j.) vyžaduje se k tomu, aby hřbitov (resp. bohoslužebná budova), založený obcí, se stal konfesijním hřbitovem katolickým, jednak platný projev vůle obce, věnovati hřbitov účelům církve katolické, jednak přijetí tohoto věnování příslušným zástupcem katolické církve. Toto přijetí ze strany katolické církve projevuje se zpravidla benedikcí budovy (hřbitova), ale ta sama o sobě nestačí, není-li tu platného projevu vůle obce. Tento projev obce se nemusí podle judikatury nejvyššího správního soudu (srov. Boh. A 2866/23, 6491/27, 7999/29) státi ryze formálním usnesením obecního zastupitelstva, nýbrž může se státi i mlčky konkludentním činem. Není proto v daném případě samo o sobě rozhodujícím, že usnesení obecního zastupitelstva v Z. ze 7. listopadu 1886, jímž obec Z. projevila vůli pozemky určené ke zřízení hřbitova darovati farnímu kostelu v Z., nebylo schváleno moravským zemským výborem jako úřadem dohlédacím, kdyžtě, jak uvedeno, mohlo se věnování hřbitova účelům církve římsko-katolické státi projevem vůle obce prostřednictvím pouhých konkludentních činů. Na takové konkludentní činy bylo během správního řízení v podáních faráře z-ského opětně poukazováno a zemská správa politická ve svém rozhodnutí dospěla na základě některých z nich k závěru, že k věnování hřbitova obcí Z. kultovým účelům církve římsko-katolické skutečně došlo. Naproti tomu žalovaný úřad v naříkaném rozhodnutí vychází ze zjištění, že tu nebylo formálního aktu věnovacího k účelům církve římsko-katolické a zejména, že darovací akt obce z roku 1887 (recte z konce roku 1886) nedošel schválení dohlédacího úřadu, ale neuvedl, proč v oněch skutečnostech, v řízení uváděných, nespatřuje věnovací akt ve smyslu nahoře uvedeném, ani nedal najevo, které úvahy jej vedly k odchylnému hodnocení fakt, jež zemská správa politická považovala za konkludentní projevy vůle obce, věnovati hřbitov kultovým účelům církve římsko-katolické. Tím žalovaný úřad nevyhověl požadavku, kladenému v § 70 odst. 1 v souvislosti s § 82 vládního nařízení č. 8/1928 Sb. o správním řízení (platného podle jeho § 132 také na dnešní případ), že v odůvodnění jest nejen shrnouti výsledky řízení a uvésti právní posouzení věci, nýbrž případně uvésti i úvahy, jež rozhodovaly při oceňování důkazů. Tento nedostatek naříkaného rozhodnutí bylo uznati za vadu podstatnou ve smyslu předpisu § 6 odst. 2 zákona o správním soudě, neboť jím bylo nejvyššímu správnímu soudu - který, maje podle zákona jen pravomoc kasační, nemůže sám řečený nedostatek naříkaného rozhodnutí odstraniti - znesnadněno spolehlivé přezkoumání myšlenkového postupu, jímž žalovaný úřad dospěl k závěru, že platné věnování hřbitova z-ského účelům církve římsko-katolické nebylo v řízení prokázáno, a nezbylo proto, než naříkané rozhodnutí zrušiti podle § 6 zákona o správním soudě. |