Jde tu tedy o výnos z této farní budovy. Spor omezuje se tudíž na otázku, zda tento výnos je vložiti jako příjem z farní budovy do přiznávky podané stěžovatelem, jak to tvrdí žalovaný úřad, což však stěžovatel popírá. Základní otázkou je tedy výklad právního pojmu "farní budova" ve smyslu § 92 citovaného vládního nařízení. Podle tohoto ustanovení nezapočítává se do příjmů ani užitek z farní budovy ani užitek z nepronajatých hospodářských budov a nádvoří k ní příslušejících. Ani zákon Sb. č. 122/1926 [srov. § 3 odst. 3, písm. a)] ani citované vládní nařízení nestanoví výslovně, co dlužno rozuměti pod pojmem "farní budova" a jaké znaky jsou mu vlastní. Nelze však přehlížeti, že "farní budova" je pojmem, který je v úzké souvislosti s organisací jednotlivých církví a náboženských společností a že v důsledku toho může býti nespolehlivěji určen na podkladě norem, týkajících se organisace a úpravy právních poměrů jednotlivých církví a náboženských společností. V daném případě jedná se o doplněk kongruy římsko-katolického duchovního a tudíž o římsko-katolickou faru. Co do právních poměrů katolické církve jsou základní ustanovení obsažena v zákonu rakouském říšský zákon č. 50/1874. Tento rozeznává v §§ 38 a násl. na jedné straně mezi církevním jměním a na druhé straně jměním obročním a nařizuje v § 39, aby jmění každého kostela bylo odděleno od jmění prebendního a zvlášť o sobě spravováno a účtováno. Podle důvodové zprávy k vládní předloze tohoto zákona (příloha 40 stenografického protokolu VIII zasedání bývalé poslanecké sněmovny str. 269) má jak církevní jmění, t. j. bohoslužebné budovy a církevní ústavy, tak i obroční jmění, t. j. církevní úřady (beneficia) různé určení. Neboť první má sloužiti účelům kostelním, druhé účelům farního úřadu a farářů. Dlužno proto bráti v úvahu vždy účelové určení dotyčného jmění. Obročím (beneficiem) ve smyslu tohoto zákona je pak rozuměti souhrn všeho jmění trvale spojeného s církevním úřadem, kterážto majetková jednotka je určena k tomu, aby byla užívána nositelem onoho úřadu (srov. nález A 479/20). U tohoto jmění jde nejenom o takové předměty, které dávají užitek a jsou ve vlastnictví obročí, nýbrž i o věci, které sice k obročí vlastnicky nenáležejí, jsou však na základě svého věnování trvale spojeny s určitým duchovním místem do té míry, aby mohly trvale sloužiti k užívání a potřebě držitele farního úřadu. Tuto myšlenku vyjadřují i ustanovení §§ 108 a 126 odst. 2 vládního nařízení Sb. č. 124/1928. První tím, že mezi doklady uvedenými v písm. a) o skutečném výnosu pozemků nepožaduje toliko doklady o užitku z pozemků náležejících vlastnicky církevnímu obročí, nýbrž i o užitku z oněch pozemků, jež jsou mu toliko propůjčeny k používání. Norma na druhém místě uvedená pak ustanovením, že majetek (pozemky, budovy atd.), věnovaný obročí, zůstává v každém případě věnován tomuto účelu. Tvoří tedy součást obročního jmění v rámci dotyčného věnování i ony farní budovy, které sice nejsou vlastnictvím církevního obročí, jež však podle jejich účelového určení (jich trvalého věnování) mají sloužiti potřebám farního úřadu a jeho držitele zvláště se zřetelem na jeho rezidenční povinnost (viz Canon 465 - § 1: "Parochus obligatione tenetur residendi in domo paroeciali prope suam ecclesiam"). Správnost tohoto výkladu plyne i z té úvahy, že podle církevně právní zásady, převzaté zákonem rakouským říšský říšský zákon č. 50/1874 (viz §§ 22, 53, 54), všechno církevní jmění přes rozštěpení na samostatné ústavové jmění je sjednoceno účelem, jemuž slouží, a že toto sjednocení neuskutečňuje se soukromo-právním splynutím majetku, nýbrž výkonem výsostných práv nad církevním jměním (srov. Hussarek: Katholische Kirche, Kirchenvermögen v ö. St. Wörterbuch, sv. 11, str. 353). V tomto sjednocení dlužno pak hledati základ pro vytvoření takových právních poměrů, které vznikají věnováním majetkových předmětů, jež náležejí majetko-právně samostatnému církevnímu zařízení pro účely jiného zařízení. Může proto i poměr farní budovy k obročí spočívati na věnování se strany kostela. V předeslaném smyslu dlužno rozuměti tudíž i shora uvedenému pojmu "farní budova" v daném případě a vykládati ho, a to se zřetelem na to, že ani v § 3, písm. a) citovaného zákona ani v §§ 88, písm. a), 92, 102, písm. g) cit. vládního nařízení není stanoveno nějaké omezení tohoto právního pojmu v tom směru, že farní budovou dlužno rozuměti toliko budovu vlastnicky při psanou farnímu obročí, a že i ze srovnání předpisů § 85, písm. a) s § 102, písm. g) citovaného nařízení vysvítá úmysl zákonodárce vyloučiti ze započitatelnosti v přiznávce jako výdaje případnou daň domovní z farní budovy a přirážky k této (§ 92) z toho důvodu, že duchovní není povinen přiznávati případné nájemné docílené z pronajaté části obývané farní budovy. Tomuto stanovisku opřenému i o předpis § 102, písm. g) citovaného nařízení, neodporují nikterak předpisy zákona o přímých daních Sb. č. 76/1927, který v § 119 označuje za povinného daní domovní nejen vlastníka, nebo trvalého poživatele ale i doživotního poživatele budovy. Ze shora uvedeného plyne, že farními budovami podle § 92 vládního nařízení Sb. č. 124/1928 dlužno rozuměti netoliko budovy římsko-katolickému obročí vlastnicky náležející, nýbrž i takové, jež byly věnovány obročí pro včele duchovenstva. Se zřetelem k tomu nemohl nejvyšší správní soud sdíleti názor žalovaného úřadu, podle něhož za farní budovy nutno považovati jen takové budovy, jež jsou vlastnictvím obročí. Žalovaný úřad nezjistil v důsledku tohoto nesprávného názoru okolnosti nutné k řešení sporné otázky i z hlediska názoru obsaženého ve shora uvedené právní zásadě tohoto soudu, takže skutkový základ je neúplný. Ježto však tato neúplnost byla zapříčiněna nesprávným názorem žalovaného úřadu, bylo naříkané rozhodnutí v tomto bodu zrušiti podle § 7 zákona o nejvyšším správním soudu, aniž měl soud za tohoto stavu věcí možnost zabývati se blíže názorem uvedeným na druhém místě naříkaného rozhodnutí. |