• vydaný dne 01.06.1944
  • Autor: Nejvyšší správní soud
  • Pramen: [Boh. A 1254/44 (1197/42)]
  • Vztah k 50/1976 Sb.;

Zánik věnování církvi u neudržovaných staveb.

Ze skutečnosti, že římsko-katolická církev z kaple, jež se rozpadla, a jež svého času byla věnována rituálním účelům této církve, odstranila všechny bohoslužebné předměty a ponechala ji svému osudu, aniž podnikla nějaké kroky k její znovuvýstavbě, lze soudit na zánik věnování.

Z odůvodnění:

Výměrem z 23. února 1938 vyslovil bývalý okresní úřad v N. B. podle ustanovení §§ 33, odst. 1, 38, věta druhá a § 14 zákona rakouského říšský zákon č. 50/1874, že

a) právo patronátu ke hradní kapli na zřícenině hradu L., připsané ve vložce 774 pozemkové knihy kat. obce L. n. S. jako vlastnictví zúčastněného spolku "Klub českých turistů" netrvá, jakož i že ani

b) disposiční právo k této hradní kapli církevním úřadům církve římsko-katolické nepřísluší.

Rozhodnutím ze 16. prosince 1938 zamítl zemský úřad v Praze odvolání biskupa v H. K., pokud jde o výrok sub a), pokud však šlo o výrok sub b), odvolání vyhověl a rozhodl právem, že disposiční právo k uvedené kapli náleží v ohledu rituálním ve smyslu § 14 zákona rakouského říšský zákon č. 50/1874 příslušným církevním úřadům církve římsko-katolické.

Ke stížnosti "Klubu českých turistů" v Praze bylo toto rozhodnutí, pokud přiznalo církvi římsko-katolické disposiční právo ke kaplí spolkem znovu zřízené, zrušeno.

Žalovaný úřad vydal poté nové rozhodnutí z 24. června 1942, jímž potvrdil oba výroky první stolice uvedené sub a) a b), a pokud jde o druhý výrok, vyslovil, že disposiční právo církve ke zmíněné hradní kapli ve smyslu § 14 rakouského říšského zákona č. 50/1874 zaniklo, ježto církev se tohoto práva zřekla. V odůvodnění se praví:

"Na toto vzdání usuzuje se z těchto konkludentních činů:

Kaple zanikla jako taková tím, že byla opuštěna a z vůle církve ponechána svému osudu, ze skutečnosti, že zůstaly zdi, neplyne ještě, že by kaple zanikla. Byla-li kaple opuštěna, ponechána svému osudu a bohoslužebné předměty odneseny, nelze pak mluviti o faktickém přerušení jejího užívání. Naopak ze skutečností těch dlužno souditi na úmyslné vzdání se kaple a tím i na vzdání se práva disposičního. K zániku tohoto práva veřejného není potřebí výslovné dekonsekrace. Tuto nahrazuje nevykonávání a vzdání se práva.

Jak věnování kaple k veřejné bohoslužbě církve římsko-katolické jejím vlastníkem, tak i přijetí tohoto věnování se strany příslušného orgánu církve, může se státi způsobem různým, a to nejen výslovným aktem, nýbrž i konkludentními činy. Provedení konsekrace je jen jedním ze způsobů, jimiž se vůle k přijetí věnování může projeviti (srov. nález A 7998/29, 1661/22, 6491/27, 9021/31 a j.). Může-li však již konkludentní čin co do učiněného věnování a jeho přijetí jak vlastníka kaple zavázati, tak i církvi právo disposice s kaplí tou založiti, dlužno důsledně míti zato, že i na vzdání se takového práva církví lze usuzovati z konkludentních činů.

Vzhledem k tomu se tímto potvrzuje i výrok b) naříkaného výměru I. stolice."

Toto rozhodnutí je stěžujícím si biskupem napadáno jenom v tom směru, pokud vyslovuje pořadem stolic zánik věnování sporné kaple k rituálním účelům římsko-katolické církve v důsledku toho, že se církev vzdala disposičního práva k této budově.

O stížnosti uvážil soud:

Před žalovaným úřadem byla na sporu otázka, zda věnování bývalé hradní kaple na hradní zřícenině L. n. S. k veřejné bohoslužbě římsko-katolické církve zaniklo čili nic. Žalovaný úřad má zato, že otázku tuto sluší zodpověděti kladně, přičemž usuzuje na zánik věnování ze skutečnosti, že kaple po jejím zániku v důsledku zřícení byla ponechána svému osudu a že římsko-katolická církev se vzdala disposičního práva plynoucího jí k této kapli v důsledku věnování tím, že z kaple odstranila bohoslužebné předměty. Na skutečnosti zániku kaple nemůže podle názoru úřadu nic měniti okolnost, že zdi zůstaly.

Tento výrok napadá stížnosti především námitkou vadnosti řízení a spatřuje vadu v porušení zásady slyšení stran při zjišťování skutkové podstaty sporného případu. Žalovaný úřad nedal prý stěžovateli jako příslušnému církevnímu orgánu - ačkoli zdejší nález z 2. února 1942 zjednal novou právní situaci - příležitost k přednesení okolností a nabídnutí důkazů, jež by byly s to podati průkaz o tom, že se římsko-katolická církev nevzdala svého disposičního práva k řečené kapli. Úřad vydal prý nové rozhodnutí, aniž doplnil skutkový stav, čímž znemožnil stěžovateli činnou obranu.

Tato námitka je však bezdůvodná.

Žalovaný úřad zastával ve výměru ze 16. prosince 1938 právní názor, že k zániku věnování kaple k veřejné bohoslužbě římsko-katolické církve, bylo-li věnování přijato příslušným církevním orgánem, může dojíti toliko zřeknul-li se tento orgán výslovně disposičního práva k věnovanému předmětu. Tento názor shledal soud ve svém nálezu z 2. února 1942 právně mylným a vyslovil ve smyslu své konstantní judikatury, že na vzdání lze usuzovati také z konkludentních činů církve. V odůvodnění tohoto nálezu praví se pak do slova: "V důsledku tohoto svého nesprávného názoru nezkoumal pak (úřad) zda nejsou v konkrétním případě uváděny a dány skutečnosti a jednání, z nichž by se dalo usuzovati na vzdání se práva církve konkludentními činy."

Z toho plyne, že úřad nemusel nikterak doplňovati skutkový materiál získaný za účasti zúčastněných stran v provedeném již řízení a že jeho vázanost z hlediska zdejšího nálezu, resp. názoru v něm vysloveného spočívala spíše v tom, aby tento skutkový stav právně hodnotil na podkladě názoru vysloveného v citovaném zdejším nálezu. Je-li tomu tak, pak nemohl žalovaný úřad porušiti ustanovení § 42 vládního nařízení Sb. č. 8/1928 o slyšení stran, nedal-li stěžovateli příležitost, aby podal důkaz o tom, že římsko-katolická církev nevzdala se svého disposičního práva k řečené kapli. To tím spíše, když již výměr bývalého okresního úřadu v N. B. z 23. února 1938 skutečnost zániku věnování opíral o okolnost zániku hradní kaple a o skutečnost odnesení bohoslužebných předmětů z ní, tedy o tytéž skutečnosti, jako naříkané rozhodnutí a stěžovatel měl tehdy možnost podati v odvolání k žalovanému úřadu nabídnutím skutečností a jiných průkazních prostředků důkaz o tom, že řečené věnování nezaniklo v důsledku chování římsko-katolické církve. Že by byl stěžovatel navrhl v odvolání takové důkazní prostředky, resp. že by žalovaný úřad k nim byl nepřihlédl, stížnost netvrdí. Leč pak jde námitka vadnosti řízení mimo a nemůže vyvrátiti formální správnost naříkané rozhodnutí.

Nejinak má se věc také pokud stížnost namítá nezákonnost naříkaného rozhodnutí. Po této stránce vychází stížnost nejprve z předpokladu, že plyne netoliko ze zdejšího nálezu, nýbrž také z naříkaného rozhodnutí, že řečená kaple nezanikla, kdyžtě zdi zůstaly. O této věci není prý tudíž sporu.

Leč ze soudních, jakož i ze správních spisů plyne pravý opak. Soud neměl při vydání nálezu z 2. února 1942 příčiny, aby se blíže zabýval otázkou, za jakých předpokladů lze mluviti o zániku kaple jako stavby a také se nezabýval v řečeném nálezu touto otázkou. Naříkané rozhodnutí vychází pak v německém znění z názoru, "že ze skutečnosti, že zůstaly zdi, neplyne, že by kaple nezanikla". Je sice pravda, že české znění naříkaného rozhodnutí potvrzuje mínění stížnosti, leč při zjišťování pravého obsahu rozhodnutí je směrodatný toliko a jedině text německý. Tento nezavdává pak žádných pochybností, že do českého znění rozhodnutí vloudila se chyba užitím slova "zanikla" na místě "nezanikla". Za tohoto stavu věci je ovšem skutkové zjištění žalovaného úřadu, že hradní kaple na zřícenině hradu L. n. S. zanikla jako stavební objekt, stížností nevyvráceno a i soud musí z něho vycházeti.

Jde toliko o to, zda závěr, který žalovaný úřad činí v otázce zániku věnování z této skutečnosti v souvislosti se skutečností odstranění všech bohoslužebných předmětů z rozpadlé kaple, odpovídá pravidlům logického myšlení čili nic. Stížnost to popírá a dovozuje, že odstranění předmětů sledovalo zřejmě toliko ten účel, aby tyto věci byly před zkázou, resp. před ztrátou chráněny, že však se to nestalo v úmyslu vzdáti se tím disposičního práva ke kapli, pokud se týče jejího rituálního používání. Stejně tak jako ze skutečnosti, že dům bohoslužby stal se v důsledku rozpadu stavby nepouživatelným, nelze souditi na zánik patronátu (srov. nález A 12.256/36), tak i v daném případě nelze prý mluviti důvodně o zániku věnování jako důsledku nepoužívání řečené kaple k rituálním účelům. Konečně poukazuje stížnost na to, že bohoslužebné předměty bývají z kostelů a kaplí často odstraňovány při déle trvajících přestavbách a opravách, aniž se v tom spatřuje úmysl církve zříci se používání těchto bohoslužebných budov. Úřad také zapomněl, že právo určiti druh a způsob používání budov věnovaných bohoslužbě (mají-li býti používány pravidelně nebo jen občasně) spadá výlučně do rámce správy bohoslužby, jež je nesporně vnitřní záležitostí církevní.

Soud nemohl stanovisko stížnosti sdíleti.

Věnování nějaké věci k bohoslužebním účelům předpokládá podle povahy tohoto právního jednání existenci této věci. Existence věnované věci je tedy s věnováním tak úzce spjata, že zánik má vzápětí i zánik jejího věnování. Důsledek toho projevuje se pak v tom, že dotyčný předmět ztrácí trvale způsobilost sloužiti svému účelu a účelu tomu přestane sloužiti. Přestane-li však věc sloužiti svému účelu, pak nedostává se již subjektu z věnování oprávněnému možnost disponovati onou věcí. Podložil-li žalovaný úřad za této právní situace svému názoru o zániku věnování skutečnost, že kaple jako stavební jednotka se rozpadla a spatřoval-li v odstranění bohoslužebních předmětů z ní jednání církevních orgánů, z něhož lze usuzovati na to, že se církev vzdala disposičního práva k předmětu více neexistujícímu, nelze jeho závěru o zániku věnování vytýkati důvodně nelogičnost.

Pro opačný názor nemůže stížnost nic získati ani ze srovnání patronátu a věnování co do další jejich existence u stavebně sešlých kostelů a kaplí. Patronát jako soubor práv a povinností, jež příslušejí fyzické nebo právnické osobě vůči kostelu nebo církevnímu úřadu (obročí) z dopuštění církve, nelze totiž srovnávati již pro tuto jeho singulární právní povahu s věnováním předmětů pro církevní účely jako poměrem normativně neupraveným. V důsledku toho nemůže přicházeti v úvahu při řešení otázky zániku věnování budovy pro církevní účel ani zdejší judikatura, týkající se zániku patronátního poměru.

Pokud stížnost poukazuje na to, že v odstranění bohoslužebních předmětů nelze spatřovati úmysl církevních orgánů vzdáti se příslušné církevní budovy, přehlíží, že odstranění bohoslužebných předmětů v případech jí uváděných, děje se toliko na dobu oprav, pokud se týče přestavby v zřejmém úmyslu, tyto předměty po provedené opravě v církevních budovách znovu umístiti. Ve sporném případě, kde církev řečenou kapli ponechala osudu a pokud jde o znovupostavení kaple u míst k tomu povinných ani nezakročila, na podobný úmysl usuzovati nelze. Předeslaná námitka není tudíž s to uvésti v pochybnost správnost názoru žalovaného úřadu, že církevní orgány odnesením bohoslužebných předmětů z rozpadnuté kaple uznaly konkludentním činem skutečnost, že budova kaple, jež patřila jejich disposičnímu právu, zanikla.

Za této skutkové a právní situace nemůže ovšem stížnost nic získati z nepopíratelné skutečnosti, že určení, zda církevní budovy má býti používáno k pravidelným nebo toliko občasným bohoslužebným úkonům, je vnitřní záležitostí církve.

Z předeslaných úvah plyne, že se stížnosti nepodařilo otřásti logičností závěru žalovaného úřadu o zániku věnování bývalé hradní kaple na hradní zřícenině L. n. S. veřejné bohoslužbě římsko-katolické církve, pročež bylo ji jako bezdůvodnou zamítnouti.