Z odůvodnění: Stížnost vytýká především vadu, jíž je stiženo naříkané rozhodnutí potud, že se nezabývalo a nerozhodlo vůbec o námitce odvolání stěžovatelčina, že Olšanské hřbitovy nejsou hřbitovy konfesními, poněvadž nejsou v držbě a správě církve římskokatolické, a že ani benedikce části hřbitova (třeba právě VII.) neznamená ještě, že jde o hřbitov povahy konfesijní. Námitku tuto shledal nejvyšší správní soud bezdůvodnou vzhledem k tomu, že výsledek řešení sporné otázky, o kterou jde, jak bude níže dovozeno, není závislý na skutkové okolnosti, jde-li o hřbitov konfesní čili nic. Totéž platí také o tvrzené vadnosti řízení záležející v tom, že úřad nevyšetřil, zdali hrob, kterého se spor týče, je hrobem rodinným čili nic. Ve věci samé totiž dlužno přihlédnouti především k tomu, že o ukládání popelnic ustanovil § 14 odst. 2 zákona ze 7. prosince 1921 č. 464 Sb. o pohřbívání ohněm všeobecně, že popelnice s popelem, jest ukládati na hřbitovech, v kolumbáriích neb šla jiných místech k tomu určených pod zemí neb nad zemí, a že o ukládání popela mrtvol na hřbitovech platí tytéž předpisy jako o pochovávání mrtvol na hřbitovech. Toto ustanovení neobsahuje nijaké obmezení a nutno je proto vztahovati na hřbitovy všeho druhu. V daném případě je tudíž zjistiti, byla-li by správa VII. hřbitova v Praze na Olšanech, kdyby šlo o hřbitov církve římskokatolické, povinna svoliti k pohřbení mrtvoly Ing. B., jenž byl za svého života nesporně příslušníkem této církve. O pohřbívání byly vydány nové předpisy zákonem z 23. dubna 1925 č. 96 Sb. v jeho § 10 a tu jest uvážiti, nebrání-li použiti těchto předpisů na daný případ skutečnost, že zákon ten je v nadpise označen jako zákon o vzájemných poměrech náboženských vyznání. Nejvyšší správní soud neshledal, že by toto povšechné označení v nadpisu zákona znamenalo projev vůle zákonodárcovy, že ustanovení tohoto zákona nelze použíti jako pravidla pro úpravu poměrů příslušníků určité církve k této církvi a jejím zařízením, ježto tento úmysl z obsahu zákona samého není nijak patrný, ba naopak obsah zákona je toho dokladem, že citovaný nadpis zákona jen zcela všeobecně označuje hlavní obsah jeho; jednotlivá ustanovení zákona samého obsahují však správu rozličných právních poměrů i z hlediska širšího. Tak na příklad § 11 citovaného zákona, jednající o nedělích a svátcích, v odstavcích 3 a 4 zakazuje všeobecně rušiti a překážeti náboženské slavnosti o svátcích kterékoli církve za hlavních bohoslužeb v blízkosti kostela a obvyklé slavnostní průvody náboženské na veřejných místech, kudy se průvod ubírá, a zřejmě z této povinnosti nevyjímá příslušníků církve, o jejíž náboženskou slavnost neb o jejíž průvod jde. Rovněž § 14 dává příslušníkům vojska a chovancům veřejných státních ústavů za určitých předpokladů možnost žádati od náboženské společnosti, ke které sami náležejí, pokud se týče od duchovních jejich vlastní náboženské společnosti, aby se jim dostalo náboženského vyučování nebo náboženských úkonů. Takovým ustanovením je též odstavec 1 § 10, který zcela kategoricky praví, že nikdo nesmí brániti slušnému pohřbívání na hřbitově, ani je zakazovati, ani rušiti. Teprve v dalším odstavci 2 uvádí výjimky z tohoto všeobecného zákazu pro hřbitovy konfesní a tyto výjimky omezuje zcela jasně jen na některé případy pohřbívání mrtvol osob, které nebyly příslušníky té které církve. Poněvadž pak mezi těmito výjimkami není uveden žádný případ, kde by některá církev byla oprávněna odepříti slušné pohřbení na svém hřbitově příslušníku vlastnímu, platí i pro takovéto případy neztenčeně všeobecný předpis § 10 odst. 1 citovaného zákona č. 96/1925 Sb., že nikdo, tedy ani církev, nesmí brániti slušnému pohřbívání na hřbitově, a to právě proto, že odstavec 2 § 10 citovaného zákona se nevztahuje na příslušníky té církve, která hřbitov spravuje (srov. Sommer ve Slovníku veřejného práva I. díl, str. 835, Svatoš: "O ukládání popela z mrtvol na hřbitovech" v Právníku r. 1933 str. a násl., Tureček: České právo r. XV. č. 4 str. 25, důvodová zpráva z 31. března 1925 k § 10 zákona, tisk č. 5129 poslanecké sněmovny Národního Shromáždění z roku 1925, zpráva ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny tisk č. 5136 z roku 1925 a zpráva kulturního výboru senátu ze 16. dubna 1925 tisk č. 2133 z roku 1925). Právem tedy stížnost namítá, že i pro případ, že by zde šlo skutečně o hřbitov konfesní, naříkané rozhodnutí vycházelo z nesprávného právního názoru, že správa konfesního hřbitova římskokatolického jest oprávněna odepříti, aby urna s popelem římského katolíka byla umístěna na tomto hřbitově. |