Z odůvodnění: Jako další skutečnosti uvádí žalovaný úřad dva výnosy bývalého ministerstva kultu z roku 1912 a 1913, jednající o úhradě výloh spojených s opravami katedrálního kostela v Litoměřicích, jakož i fakt, že administrativní úřady vyhrazovaly si obdobně jako u jiných zeměpanských patronátů schvalování výročních účtů kostela, jak o tom svědčí výnosy bývalého místodržitelství a zemské správy politické, citované v rozhodnutí I. stolice. Pokud jde o posledně zmíněnou skutečnost, že "administrativní úřady si vyhrazovaly schvalování výročních účtů", nutno uvážiti v prvé řadě, že pouhá výhrada takto učiněná - i když je v citovaných výnosech bývalého místodržitelství a zemské správy politické skutečně obsažena - není ještě plným důkazem toho, že jednak drahá strana (církevní vrchnost) se tomu podrobila a účty předkládala, a jednak že ke schvalování takovému skutečně docházelo. K tomu nutno ještě podotknouti, že ani sám fakt schvalování výročních kostelních účtů bez jakýchkoli dalších průvodů nemusil o sobě odůvodniti již existenci patronátu, ba nemohl by takto býti ani důkazem o jeho uznání se strany československého státu, kdyžtě nelze, vyloučiti, že stát, resp. státní správa kultová mohla by za okolností z hlediska státního dozoru nad církevním jměním (hlava VII, § 38 et seq. zákona č. 50/1874 říšského zákona) k takovému postupu býti oprávněna i při jmění kostela, který nestojí pod zeměpanským patronátem. Musil by tudíž býti znám text výnosů těch, případně další podrobnosti, týkající se jak doby, kdy došlo k výhradě o schvalování výročních účtů, tak i předkládání a schvalování účtů těch, a to nejen co do jejich obsahu, ale i formy, aby bylo možno dedukovati, že z obou stran se tak dálo u vědomí existence patronátního poměru jak ke kostelu tak i k beneficiu (srov. gub. nařízení z 26. července 1827 č. 21.758 Sb. prov. zákona pro Čechy, sv. 9 č. 216). Po této stránce nemůže však nejvyšší správní soud věcí dále se zabývati, ježto žalovaný úřad v naříkaném rozhodnutí nic bližšího o nich neudává, a pokud poukazuje na rozhodnutí I. stolice, uvádí vlastně výnosy ty pouhou citací a nepřipojil je ani ke správním spisům. Straně byla tak ztížena její obrana, ježto jí není známo - jak stížnost ostatně důvodně vytýká, z jakých premis žalovaný úřad usuzuje na to, že výnosy ty svědčí o uznávání existence patronátu ke zmíněnému kostelu subjekty v úvahu přicházejícími. Je tedy zřejmo, že ani po této stránce nemohou za daného stavu a v této formě jich požití přijíti výnosy ty v úvahu při řešení sporné otázky. Zbývají tudíž pouze dva ministerské výnosy z roku 1912 a 1913, jichž obsah je sice v naříkaném rozhodnutí částečně podán, avšak plyne z nich, že v nich šlo o úhrady výloh spojených s opravami katedrálního kostela v Litoměřicích toliko ve dvou konkrétních případech, týkaly se prohlášení, resp. počinů toliko jednoho v úvahu přicházejícího činitele a nebyly také snad nějakým judikátním výrokem správního úřadu kultového v otázce existence patronátu. Leč výnosy ty samy o sobě, zvláště když se týkají jen pouhých dvou případů v letech bezprostředně po sobě následujících (a to ještě při kusém znění podaném v naříkaném rozhodnutí), nemohou býti ve smyslu shora uvedených všeobecných úvah dostatečným podkladem k závěru, k němuž žalovaný úřad dospěl, zvláště když ze souhrnu skutečností, sloužících žalovanému úřadu v celku za podklad onoho závěru, ostatní skutečnosti úřadem uváděné nebyly shledány za způsobilé premisy k závěru, že patronát nad řečeným kostelem existuje. |