• Evidenční číslo v ASPI: 12613 (JUD)
  • vydaný dne 03.02.1941
  • Autor: Nejvyšší správní soud
  • Pramen: [Boh. A 612/41 (1338/39)]
  • Vztah k 55/1950 Sb.;
Změna víry neodůvodňuje změnu příjmení.

Přestoupení ke křesťanské víře, neodůvodňuje právní nárok, aby byla povolena změna příjmení.

Prejudikatura: srov. Boh. A 3840/24.

Z odůvodnění:

Podle dekretu dvorské kanceláře z 5. června 1826 č. 16.255, který byl řízen na všechny zemské úřady, nařídil panovník nejvyšším rozhodnutím z 1. června 1826 z podnětu otázky, zda a pokud smí býti povolena změna rodinného jména (příjmení), že ke změně té smí dojíti (stattfinden darf) pouze při přestoupení ke křesťanské víře nebo při udělení šlechtictví a v tomto posléz zmíněném případě jen za šetření zvláštní opatrnosti a s výslovným povolením mocnářovým. Kdyby kromě těchto dvou případů bylo žádáno o změnu jména, vyhradil si rozhodovati o žádostech těch panovník sám v případech zvláštního zřetele hodných.

Podle tohoto znění omezuje uvedený předpis přípustnost změny rodového jména (příjmení) a vypočítává případy, kdy úřady, na něž byl dekret řízen, jsou oprávněny změnu příjmení povoliti. Dekret mluví o přípustnosti změny příjmení ve spojitosti s přestupem ke křesťanství a s propůjčením šlechtictví. Praví, že v těchto případech "smí" dojíti ke změně rodového jména ("eine Veränderung des Geschlechtsnamens stattfinden darf") a dovoluje příslušným úřadům, že změnu tu povoliti mohou. Pokud jde o změnu jména při přestupu ke křesťanskému náboženství, neuvádí dekret žádné další okolnosti, k nimž by bylo přihlížeti při rozhodování o tom, sluší-li změnu jména povoliti či nikoli. Nestanoví zejména, že úřad v tomto případě změnu příjmení povoliti má, nýbrž určuje toliko, že ji povoliti smí, tedy může. Ponechal-li však citovaný dekret rozhodnutí o změně příjmení z důvodu přestupy ke křesťanské víře ničím neomezené, volné úvaze úřadu, pak vyloučil tím současně jakýkoli nárok osoby, přestoupivší ke křesťanství, aby jí z tohoto důvodu vůbec změna příjmení povolena byla, neřku-li změna příjmení na určité jiné jméno rodové. Povolení změny příjmení má v tomto případě povahu pouhé výsady, odvislé od vůle toho, kdo je po zákonu povolán, aby povolení ke změně rodového jména dal. To odpovídá také zásadě našeho právního řádu, že není dáno do libovůle jednotlivcovy, aby sám si měnil své jméno rodinné. Jeť jméno to přec prostředkem, kterým se individualizují a od sebe odlišují osoby fyzické. Veřejná moc má pak již z tohoto důvodu eminentní zájem na zachovávání zásady o nezměnitelnosti příjmení, čehož nezbytným důsledkem je, že musí býti ponecháno její volné úvaze, zda povolí změnu příjmení i v případě přestupu ke křesťanské víře.

Je tedy stanovisko žalovaného úřadu ve shodě se zákonem a stížnost, která dovozuje, že stěžovatel měl nárok na změnu dosavadního svého příjmení na určité nové příjmení (Franěk) již proto bezdůvodná. Nemá-li však osoba přestoupivší ke křesťanské víře právní nárok na povolení změny příjmení, je bez významu skutečnost, zda stěžovatel ke křesťanství přestoupil či nikoli a není vahou řízení, že žalovaný úřad skutečnost tuto zvláště nezjišťoval.