• vydaný dne 04.01.1938
  • Autor: Nejvyšší správní soud
  • Pramen: [Boh. A 14038/38 (2062/35)]
  • Vztah k 99/1963 Sb.: §244; 99/1963 Sb.: §247; 99/1963 Sb.: §248; 164/1937 Sb.;

Interní akt, kterým si úřad připravuje materiál pro své příští rozhodnutí, není rozhodnutím nebo opatřením.

Z odůvodnění:

Po schválení prodeje majetku oltářnictví při římsko-katolickém proboštském kostele v Bojnici vládou Československé republiky bylo sděleno výnosem referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě z 9. října 1933, intimovaným přípisem zemského úřadu v Bratislavě z 27. října 1933, že státní správa kultová očekává další návrh obročníka, pokud se týče oltářníka v Bojnici o budoucím uložení jistin získaných prodejem nemovitosti, buď v nemovitostech, které by byly zakoupeny pro farní obročí a oltářnictví, buď ve vinkulovaných státních dluhopisech. V obou případech měl býti návrh doložen dobrým zdáním, patronátu a nadřízené církevní vrchnosti.

Podáním z 3. února 1934 domáhal se pak Karel M., oltářník a farář v Bojnici, u referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě schválení koupě náhradního majetku bojnického oltářnictví z jistiny obdržené prodejem dřívějšího jeho majetku.

Poté obrátil se referát ministerstva školství a národní osvěty výnosem z 12. prosince 1934 na zemský úřad v Bratislavě a poukázav, pokud jde o koupi náhradního majetku, především na obsah svého výnosu z 9. října 1933, sdělil zemskému úřadu toto: "Předložená smlouva o koupi je sice podepsána církevní vrchností, avšak postrádá připojení dobrého zdání této vrchnosti, pokud se týče uvedení důvodů, které ji přiměly ke schválení smlouvy. Smlouva, která byla předložena, postrádá dobrého zdání patronátu, pokud se týče podpisem a souhlasu s touto transakcí. Z toho důvodu se žádá, aby smlouvy byly v tomto směru doplněny. Poznamenáno, že není připojeno dobré zdání finanční prokuratury, a doporučeno, aby spisy byly doplněny i dobrým zdáním odborného znalce o vhodném uložení kmenové jistiny při zakoupení uvedeného náhradního majetku, a to tím vice, ježto za takové nemůže referát ministerstva školství považovati svědectví představenstva obce Vyštuku z 22. června 1934. Takto doplněný spis měl býti urychleně předložen referátu ministerstva školství k dalšímu řízeni, při čemž mělo býti sděleno, zda byla použita k hrazení (byť i částečnému) kupní ceny jistina, získaná prodejem farských a oltářnických nemovitostí......

Tento výnos referátu ministerstva školství a národní osvěty byl intimován výměrem zemského úřadu v Bratislavě z 24. prosince 1934 okresního úřadu a dále opět notářskému úřadu v Bojnici a tímto římsko-katolickému farnímu úřadu v Bojnici. Proti tomuto výměru zemského úřadu, jakož i v něm citovanému výměru zemského úřadu z 27. října 1933 směřuje stížnost, která, vycházejíc ze stanoviska, že výměry tyto se opírají o výnos ministerstva školství a národní osvěty z 3. února 1932, upravující otázku potřeby státního souhlasu při zatížení nebo zcizení majetku katolické církve, napadá spolu i tento výnos.

O stížnosti uvažoval nejvyšší správní soud takto:

Stížnost označuje za naříkané rozhodnutí sice výměry zemského úřadu v Bratislavě z 24. prosince 1934 a z 27. října 1933, leč výměry ty jsou podle obsahu spisů v podstatě toliko opisy výnosu referátu ministerstva školství a národní osvěty z 12. prosince 1934 a 9. října 1933 a sluší proto po názoru soudu považovati posléz uvedené výnosy referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě za správní akty, jež jsou předmětem soudní stížnosti.

Maje provésti právní kontrolu těchto výnosů, musil se soud především zabývati otázkou své příslušnosti po té stránce, lze-li naříkané výnosy považovati za rozhodnutí neb opatření správního úřadu ve smyslu § 2 zákona o nejvyšším správním soudě č. 164/1937 Sb.

Takovým rozhodnutím neb opatřením není totiž každý výrok správního úřadu, ani jde-li o úřad ústřední, nýbrž ve smyslu ustálené judikatury tohoto soudu jen takový vrchnostenský správní akt, jímž se individuální právní situace (určitý právní poměr) autoritativně s účinkem vůči straně určuje, zakládá, mění nebo ruší. Tuto právní povahu nemají pouhé přípravné akty, jimiž úřad toliko připravuje po stránce procesní základ k tomu, aby mohl přikročiti k vydání autoritativního výroku a tedy pravého správního aktu. Jsou to akty uvnitř činnosti úřadu, které nesměřují přímo proti určitému subjektu a nevystavují se existenci určitého právního stavu. Jde-li in concreto o pravý správní akt (rozhodnutí či opatření ve smyslu § 2 zákona o nejvyšším správním soudě č. 164/1937 Sb.) či o nesamostatný akt přípravný, procesní povahy, záleží ovšem od věcného obsahu toho kterého aktu a je tedy znění aktu rozhodujícím pro jeho kvalifikaci v tomto směru.

Z naříkaných výnosů byl výnos referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě z 12. prosince 1934 řízen na zemský úřad v Bratislavě a vydán průběhem řízení o žádosti Karla M., oltářníka a faráře v Bojnici, z 3. února 1934, jíž se tento domáhal u referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě schválení koupě náhradního majetku bojnického oltářnictví z jistiny, utržené prodejem dřívějšího jeho majetku; uvedený školský referát potřeboval určitého doplnění spisů po stránce skutkové a dal je provésti cestou zemského úřadu co svého podřízeného orgánu. Při tom naznačil podstatné kusy doplnění a uvedl, v jakém směru je dosavadní řízení neúplné. Celé znění výnosu svědčí jednoznačně závěru, že je pouhým interním aktem, kterým si žalovaný referát připravoval materiál pro své příští rozhodnutí. Že uvedený výnos je toliko interním aktem, to vysvítá nejlépe z toho, že žalovaný úřad mluví ve výnosu o "doplnění" spisu dobrým zdáním znalce a nařizuje urychlené předložení doplněného spisu za účelem dalšího řízení.

Pokud jde o výnos z 9. října 1933, jest i z jeho znění, jak jest uvedeno ve výnosu z 12. prosince 1934, patrno, že se ho žalovaný úřad dovolává jen za účelem konstatování toho, co se stalo ve věci transakcí majetku oltářnictva a jak měl úřad nižší stolice postupovati ve příčině instruování spisu o jistinách získaných prodejem nemovitosti oltářnictví. Ani tento výnos nelze v té formě a obsahu, jak byl uveden ve výnosu žalovaného úřadu z 12. prosince 1934, považovati za rozhodnutí neb opatření ve smyslu § 2 zákona o nejvyšším správním soudě č. 164/1937 Sb.

Nebyly-li však výnosu z 12. prosince 1934 a z 9. října 1933 "rozhodnutími neb opatřeními" ve smyslu § 2 zákona o nejvyšším správním soudě č. 164/1937 Sb., pak nebyly vůbec způsobilé, aby se mohly dotknouti tvrzených práv stěžujícího se biskupa (jinak by tomu ovšem bylo, kdyby státní správa kultová odepřela s účinkem vůči straně schváliti koupi náhradního majetku z důvodu, že výzvě o doplnění nebylo vyhověno), a není dán jeden ze základních předpokladů kogniční činnosti soudu.