Zemský úřad v Bratislavě naříkaným rozhodnutím potvrdil rozsudek I. stolice z jeho důvodů s tou změnou, že náhradní trest uzamčení se mění na jeden den a podmínečný odklad trestu se nepovoluje. Na tvrzení obsažené v odvolání obviněného, že orgánové státu nemají žádného nařizovacího práva ve věci bohoslužeb evangelických augšpurského vyznání na Slovensku a že proto vzdálení se od oltáře při hraní státní hymny nemůže zakládati skutkovou podstatu nějakého trestného činu, podotkl zemský úřad, že nepovažuje za potřebné, aby v této souvislosti rozbíral poměr československého státu k evangelické církvi augšpurského vyznání na Slovensku po stránce právní, a omezil se na to, že konstatoval fakt, který ani obviněný nepopřel, že při slavných bohoslužbách v den státního svátku 28. října se vzdálil, když se měla hráti státní hymna, která se potom skutečně hrála, ovšem za jeho nepřítomnosti. Toto jednání vyčerpává skutkovou podstatu článku 3 odstavce 2 zákona č. 125/1927 Sb., neboť tím obviněný na místě veřejném a veřejně přístupném a za účasti veřejnosti naznačil, že si státní hymny, která je symbolem státní svrchovanosti, neváží. Tímto jednáním je pak ovšem ohrožena slušnost a dobré mravy, takže skutková podstata přestupku podle citovaného zákona předpisu je rozhodně dána. Na toto rozhodnutí je podána stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, která opakuje námitky uplatňované již ve správním řízení a dovozuje, že církevní ústava evangelické církve augšpurského vyznání na Slovensku (č. 61/1923 Sb.) jest jediné pramenem práva v této věci, neboť podle § 8 této ústavy má evangelická církev právo veřejné bohoslužby a právo vlastního zákonodárství a soudnictví ve věcech "in sacris" a "circa sacra". To je prý autonomní právo církve a nemůže se tedy vztahovati čl. 2 a 3 zákona č. 125/1927 Sb. na církev, na její bohoslužby a bohoslužebný pořádek. O tom, zda se při evangelických bohoslužbách má zpívat státní hymna, rozhoduje církev sama. Projednávaje tyto námitky, uvážil nejvyšší správní soud takto: Posléz uvedená námitka nepostihuje skutkovou podstatu naříkaného rozhodnutí, neboť stěžovatel nebyl odsouzen proto, že odepřel zaříditi, aby se hrála nebo zpívala při slavnostních bohoslužbách státní hymna, nýbrž proto, že před hraním státní hymny od oltáře odešel. Je proto tato námitka bezdůvodná. Nejvyšší správní soud však neshledal stížnost důvodnou ani, pokud namítá, že podle předpisů ústavy evangelické církve augšpurského vyznání je stěžovatel beztrestný, poněvadž jde o autonomní právo církve. Ústava Československé republiky v § 122 stanoví, že všichni obyvatelé Československé republiky mají právo vykonávati veřejně i soukromě jakékoli vyznání, náboženství nebo víru, pokud výkonem není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy. Podle § 7 ústavy evangelické církve augšpurského vyznání na Slovensku č. 61/1923 Sb. spravuje se tato církev samostatně a autonomně v rámci zákonů Československé republiky. Navazujíc na toto ustanovení, rozvádí další ustanovení § 8, jaká práva má církev evangelická augšpurského vyznání na Slovensku zabezpečena. Ustanovení § 8 sluší vykládati v souvislosti se zmíněným ustanovením ústavní listiny a s § 7 ústavy církve evangelické augšpurského vyznání a nelze tudíž v předpisu tom spatřovati exempci z právního řádu jinak všeobecně platného, naopak vyplývá z uvedených předpisů, že i evangelická církev augšpurského vyznání na Slovensku a její duchovní jsou oprávněni vykonávati také bohoslužebné úkony jen v tom rozsahu a do té míry, dokud se tím nedostávají do rozporu s kogentními předpisy československého právního řádu, tedy zejména i s těmi normami, jež jsou dány na ochranu veřejného pořádku, řádu a dobrého mravu. Za tohoto právního stavu je tedy pro posouzení trestnosti stěžovatele bez významu, zda jednání jeho spadalo do rámce autonomie církevní či nikoliv, a to i tehdy, kdyby mu snad jednání toto byla uložila jeho církevní vrchnost. |