• vydaný dne 15.11.1922
  • Autor: Nejvyšší správní soud
  • Pramen: [Boh. A 1661/22 (16999/22)]
  • Vztah k 50/1976 Sb.: §98-104;

Výkon dozorčí moci správním úřadem a legitimace. Úkoly státního dohledu.

(I.) V případě, kdy je výkon dozorčího zakročení státní správy realizován z moci úřední a nelze mluvit o nedostatku legitimace u osoby, na jejíž podnět k zakročení došlo.

(II.) Úkolem státního dohledu je péče o zachování veřejného řádu a nikoli ochrana subjektivních práv a zájmů jednotlivých osob.

Z odůvodnění:

O stížnosti obce plzeňské, kteráž naříkané rozhodnutí béře v odpor, uvažoval nejvyšší správní soud takto:

Zemská správa politická zastavila výkon svrchu uvedených usnesení obecní rady a obecního zastupitelstva v Plzni podle §102 a 103 ob. zříz., "poněvadž obci nepřísluší samostatně něčeho opatřovati ohledně budov, jež svého času za souhlasu příslušných činitelů byly věnovány účelům církve římsko-katolické". žalované ministerstvo vnitra potvrdilo v dohodě s ministerstvem školství a národní osvěty tuto inhibici z těchže důvodů a po další úvaze, že "použití kostelů určených neb užívaných dosud výhradně církví římsko-katolickou předpokládá svolení příslušných katolických úřadů církevních.

Jde tedy o dozorčí zakročení správy státní proti obci, poněvadž tato "vystoupila z mezí své působnosti" nebo "učinila něco, co jest proti zákonům "(čl. XVI. říš. zák. obecního ze dne 5. března 1862 č. 18 ř. z.). Ježto však opatření obecní rady dostalo se stížností některých interesentů před obecní zastupitelstvo (§ 40 ob. zříz.), kteréž sluší ostatně podle § 31 č. 5 ob. zříz. považovati ve věci, o kterou šlo, i za bezprostředně příslušné, měl dozorčí úřad (dne 14. března 1921) před sebou vlastně jakožto volní projev obce již jen usnesení obecního zastupitelstva, kteréž devolučním účinkem opravného prostředku vstoupilo na místo usnesení obecní rady, a mohl zastaviti již jen výkon usnesení obecního zastupitelstva. Dovolávají se tedy dozorčí úřady nadbytečně i ustanovení § 103 ob. zříz. vedle ustanovení § 102 ob. zříz., neboť jen toto poslednější jedná o usneseních obecního zastupitelstva, a úřad v pravdě jen tohoto ustanovení použil.

Stížnost brojí proti naříkanému rozhodnutí pro nezákonnost. Nezákonnost dozorčího opatření státní správy dle čl. XVI. říš. zák. obecního a § 102 ob. zříz. lze s úspěchem vytýkati, není-li dán zákonný důvod dozorčího zakročení, t.j. "nevystupuje-li" usnesení obecního zastupitelstva, o které in concreto běží, z "mezí působnosti obce", ani neobsahuje nic, "co jest proti zákonům".

Může tedy v daném případě býti spor jen o tom, zdali obecní zastupitelstvo, usnesší se propůjčiti kostel, který je nesporně ve vlastnictví obce, k bohoslužebným účelům svrchu jmenovaných církví, vystoupilo z mezí působnosti obce neb učinilo něco proti zákonům.

Neboť kdyby tomu tak nebylo, chyběl by zákonný důvod pro dozorčí zakročení správy státní ve smyslu citovaných ustanovení zákonných, a dozorčí akt bylo by pak ovšem uznati za nezákonný zásah do právní sféry obce.

Bylo tudíž úkolem soudu, aby v rámci stížností daném (§§ 5 a 18 zákona o ss) zkoumal, zdali řečené usnesení obecního zastupitelstva poskytlo dozorčímu úřadu zákonný důvod pro zakročení dle § 102 ob. zříz.

Ještě dříve bylo se však zastaviti u výtky formálního rázu, kterou zástupce stížnosti vznesl při veřejném ústním líčení, namítnuv, že dozorčí opatření zemské správy politické stalo se na podnět "osob nelegitimovaných", totiž ředitelství německého gymnázia v Plzni, kláštera premonstrátů v Teplé a sboru duchovních profesorů jmenovaného gymnázia.

Soud nemohl námitku tuto ze dvojí příčiny uznati za přípustnou, neboť nebyla ani v písemné stížnosti, ani v instančním rekursu obsažena (§§ 5 a 18 zákona o ss). Leč i kdyby nebylo této procesní překážky, nemohl by tuto námitku uznati důvodnou. Neboť jde-li o ryzí akt dozorčí - a takovým jest zakročení státního úřadu proti obci dle § 102 ob. zříz. beze vší pochybnosti - není vůbec "osob legitimovaných", jež by dozorčí intervence státní správy mohly se domáhati, ježto se státní dohled na obce dle § 102 ob. zříz. nevykonává na ochranu individuálních práv nebo zájmů stran, a k žádosti těchto "stran", nýbrž vykonává se na ochranu řádu veřejného a z povinnosti úřední. Jestliže tedy podnět k dozorčímu zakročení zavdalo podání osob svrchu jmenovaných, není v tomto podání možno viděti procesní úkon "strany", nýbrž pouhé udání (denunciaci) čili "upozornění", jak zemská správa politická sama je nazývá. Udání toto, právě proto, že není podmínkou dozorčího zakročení úředního, mohlo vycházeti od kohokoliv, a nelze tedy o nedostatku legitimace vůbec mluviti. Další námitkou,, rovněž teprve při veřejném ústním líčení přednesenou, bylo vytýkáno, že inhibované usnesení jest pouhým projevem obce jako strany, který neposkytuje zákonného důvodu pro intervenci dozorčí, a měl prý proto úřad ponechati druhé "straně", aby se chopila civilní žaloby, domnívá-li se, že opatřením obce byla dotčena ve svém právu. Shledav v námitce této pouhé právnické odůvodnění námitky již v písemné stížnosti obsažené a v podstatě již také v řízení správním uplatněné,, měl soud za svou povinnost námitkou touto věcně se zabývati a neváhal uznati právní náhled, z něhož námitka tato pramení, v zásadě za správný. Úkolem státního dohledu dle 102 ob. zříz. jest, jak již svrchu bylo řečeno, péče o zachování veřejného řádu a nikoliv ochrana subjektivních práv a zájmů jednotlivých osob (srov. nálezy Budw. č. 2449, 4561 A, 4897 A, 6526 A aj.). Kdyby tedy inhibované usnesení bylo vskutku jen projevem strany proti straně a dotýkalo se jenom práv a zájmů individuálních, nikoli však zájmu veřejného, kterýž státní správě v mezích § 102 ob. zříz. náleží chrániti, pak by arci chyběl zákonný důvod pro zakročení dozorčí, a úřad měl ponechati straně, proti níž usnesení obce čelí, aby své skutečné nebo domnělé právo hájila žalobou civilní nebo snad analogickým procesním prostředkem správním.

Soud musil tedy zkoumati, zdali v daném případě jde jen o právní poměr strany proti straně, do něhož se dozorčí úřad neměl vměšovati, jak míní stížnost, či je-li inhibovaným usnesením dotčen veřejný zájem, který náleží úřadu dozorčímu v mezích § 102 ob. zříz. střežiti, zejména zdali obec inhibovaným usnesením vystoupila z mezí své působnosti, neboť právě v překročení normy kompetenční viděl dozorčí úřad zákonný důvod pro své dozorčí zakročení.