(I.) Jmenovací právo ke kanonikátům, jež příslušelo panovníku, přešlo na vládu republiky československé. (II.) Slyšení účastníka řízení je nutným jen tedy, je-li třeba zjistiti sporný faktický podklad pro rozhodnutí nebo opatření úřadu. (III.) Vláda může vykonávati moc vládní a výkonnou v každém jednotlivém případě, spadajícím do její pravomoci nebo jejich členů, takže jednotliví ministři vystupují toliko jako zmocněnci vlády celkové. Není důvodná další námitka při veřejném ústavním líčení vznesená, že vláda nebyla povolána tu rozhodovati, poněvadž není "úřadem", nýbrž toliko sborem, vlastním úřadem pak že by mohlo býti jenom příslušné ministerstvo. Námitka tato přehlíží úplně, jakou povahu dala ústavní listina republiky československé vládě, stanovíc, že veškerá moc vládní a výkonná - s výhradou kompetence presidenta republiky - přísluší vládě (§ 64, posl. odst.), že vláda rozhoduje ve sboru (§ 8O) a to zejména - tedy nikoliv jenom - v případech § 8l lit. a) až c) a že konečně zejména rozhoduje o všech věcech politické povahy, mezi něž zajisté patří též rozhodování o výkonu nominačního práva ke kanonikátům; z toho jde, že vláda může vykonávati moc vládní a výkonnou v každém jednotlivém případě, spadajícím do pravomoci její nebo jednotlivých její členů, takže jednotliví ministři vystupují toliko jako zmocněnci vlády celkové. Pokud jde o meritum věci samo, jest z naříkaného rozhodnutí, ze správních spisů a z odvodního spisu zřejmo, že žalovaný úřad stojí na stanovisku, že jemu jako ústavnímu nositeli moci výkonné přísluší jmenovací právo v témže rozsahu, v jakém příslušelo dřívějšímu vladaři. Nejvyšší správní soud shledal toto stanovisko z následujících úvah správným: Není sporno, že nominace kanovníků na místa tzv. královská, jakož i nominace na kanovnická místa uprázdněná v měsících lichých dála se vladařem. Spor jest pouze o to, zda převratem státním, z něhož vzešlo odstranění monarchie, ono právo nominační zaniklo vůbec, takže co do obsazování zmíněných míst nastal stav, jaký se podává ze všeobecné úpravy dotčených kapitol, či zda právo ono přešlo na jiný subjekt. Pro tuto otázku jest nutno si napřed zjistiti, v jaké právní povaze vladař ono právo vykonával, t.j. zda příslušelo mu jen pro jeho osobu nebo rodinu, či zda - jsouc součástí výkonné moci státní - bylo vykonáváno vladařem jako nositelem a representantem této moci. Na otázku tuto sluší hledati odpověď nikoli v předpisech církevních, nýbrž - jak plyne z podstaty suverenity státní, jež nedopouští, aby pro obor státní bylo něco jiného právem, než co stát sám svými normami za právo pro něho platné prohlásil nebo uznal - v normách práva platícího pro stát v době převratu. Z nich sluší v prvé řadě vytknouti § 3 zákona ze dne 7. května l874 č. 5O ř. z., jenž vyslovil, že obsazování kanonikátů ve všech kapitolách děje se "způsobem dosavadním". Z předpisu toho plynou v různých směrech vážné důsledky. Především jest poznamenati, že norma tato zařazena jest v zákoně věnovaném úpravě zevnějších poměrů církve, z čehož plyne, že toto ustanovení uznává obsazování míst kanovnických ve všech kapitolách nikoliv za vnitřní záležitost církevní, která by dle čl. l5 zákl. zák. stát. ze dne 2l. prosince l867 č. l42 ř. z. (nyní ovšem čl. IX. zák. ze dne 29. února l92O č. l2l Sb. zrušeného) byla vyhražena autonomii církevní, nýbrž za věc, která se dotýká poměru církve ke státu a která proto jest upravována zákonodárstvím světským. Tato úprava děje se v citovaném § 3 tím, že světská moc zákonodárná přijímá za své a za platné ony normy, které odpovídají praxi "dosavadní", t.j. do roku 1874 zachovávané. Tím byl za součást právního řádu pro obsazování kanonikátů rozhodného uznán onen právní i faktický stav, který zákon z roku 1874 skutečně nalezl. O stavu tomto podává svědectví jednak konkordát z roku 1855, vyhlášený jako zákon státní cís. patentem ze dne 5. listopadu 1855 č. 195 ř. z., který jako takový teprve zákonem č. 50 z roku 1874 byl zrušen, jednak faktická forma, kterou se jmenování kanovníků vladařem v době vydání zákona z roku 1874 provádělo. V prvém směru sluší uvésti předpis čl. XXII. konkordátu, dle něhož mělo kanovníky - s jistými výjimkami - i nadále jmenovati "Jeho Veličenstvo". Konkordát byl - jak zástupce stížnosti sám uvedl - uzavřen jako smlouva mezinárodní. Smlouvy takové neuzavírají se však mezi soukromníky, nýbrž mezi náčelníky států jako takovými; nebyl tedy bezesporně ani konkordát z roku l855 uzavřen vladařem rakouským jako osobou soukromou, nýbrž jako representantem státní moci. Že tomu tak jest, plyne nepochybně z toho, že císař jako kontrahující strana přejímá v konkordátu četné povinnosti, které nepochybně spadaly na stát a že stipuluje různá práva, která rovněž bezesporně měla příslušeti státu. Uvádí-li cit. článek XXII., uznávající smluvně jistá práva jedné ze smluvních stran, jako subjekt jmenovacího práva "Jeho Veličenstvo" v oné vlastnosti, ve které smlouvu tuto uzavíralo, t.j. ve vlastnosti nositele nejvyšší výkonné a státní moci. V druhém směru pak jest vytknouti fakt spisy zjištěný, že obsazování to dálo se před rokem l874 a to již od roku l868 panovníkem za spolupodpisu odpovědného ministra. Obě tyto okolnosti mluví nade vše jasně, že vladař nevykonával tu nějaké právo, které by mu příslušelo pro jeho osobu nebo pro jeho rodinu, nýbrž že vykonával právo to jako nositel státní moci výkonné čili jinými slovy, že je nevykonával jako své subjektivní právo, nýbrž jako část státního imperia. Tomuto stanovisku svědčí ostatně i názory projevované v literatuře práva církevního a to jak před převratem tak po něm, jako zejména názor Hussarkův, Grundriss des Staatskirchenrechts 10 a Hennerův, Základy práva kanonického II. vydání 1921 str. 105. Jen tento stav byl za platný a směrodatný uznán v citovaném § 3. Lhostejný je stav, který snad v dřívějších dobách tu byl, a proto naprosto bezvýznamná pro spornou otázku jsou historická studia vztahující se na dobu starší, jakož i úplně jest bezvýznamné, jakým způsobem ono právo vladaře původně vzešlo, zejména, zda bylo založeno privilegiem uděleným papežskou kurií či zda vyhraženo bylo při založení nebo dotaci určitých prebend či jiným způsobem. Lhostejno jest také, jak na ono právo bylo pozíráno v rozhodujících kruzích církve, nýbrž pouze a jedině jest rozhodno, že roku l874 bylo právo to vykonáváno držitelem moci vladařské jako část této moci. Převratem přešla dle ústavní listiny ( 64) veškerá státní moc výkonná, která dříve v území republiky čsl. příslušela panovníku, pokud zákon tento nechová výhrady ve prospěch presidenta republiky, na vládu. Ježto taková výhrada ohledně jmenování kanovníků učiněna nebyla, přešla i tato část moci vládní dle citovaného § 64 na vládu republiky čsl. a jeví se tudíž naříkané rozhodnutí úplně ve shodě se zákonem. Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti. |