(II.) O povaze církevního jmění. (III.) O pojmu veřejné a soukromé kaple. 1. --- 2. Pokud stížnost tvrdí, že rozhodnutím bývalého ministerstva kultu a vyučování z 24. července 1895 jest utvořena res judicata o tom, že kaple se nalézá v soukromém vlastnictví, tedy nelze toto tvrzení uznati za směrodatné ve sporu, o který zde jde. Neboť že kaple katolická jest soukromým vlastnictvím stěžovatelovým, žalovaný úřad nepopírá, naopak byla tato skutečnost v celém průběhu řízení správními úřady uznávána. Naříkané rozhodnutí však tvrdí, že tato kaple, třeba jest vlastnictvím soukromým, jest přec věnována veřejné bohoslužbě a že jmění pro tuto kapli určené podléhá dozoru státní správy. Na sporu jest tedy jediné tato otázka, nikoliv vlastnictví kaple. Pokud by pak námitce této bylo rozuměti tak, jako by kaple nalézající se ve vlastnictví osoby soukromé nemohla sloužiti veřejné bohoslužbě, jest bezdůvodná. Nejvyšší správní soud zaměstnával se již v nálezu Boh. 1661 a 2865 adm. otázkou možnosti a právních důsledků projevu vlastníka budovy, jímž tento budovu svoji, ponechávaje ji ve svém vlastnictví, věnuje bohoslužebným účelům církve katolické a jest takovýto stav, že totiž kostel nebo kaple nějaká, zůstávajíc vlastnictvím soukromé osoby popř. korporace necírkevní (obce a pod.), jest věnována veřejné bohoslužbě, jak denní zkušenost dokazuje, velmi častý. 3. Stížnost dále tvrdí, že odůvodnění naříkaného rozhodnutí jest úplně pochybené. Neboť z testamentu markraběnky Badenské z roku 1660 nelze prý odvozovati veřejnoprávní charakter kaple. Testament tento není listinou veřejného práva, není listinou nadační, kterou by kaple byla věnována církvi neb účelům církevním, naopak obsahuje tento testament toliko opatření podle §§ 709 a násl. o. z. o., kterým se dočasní vlastníci statku K. zavazují k určitým úkonům. Ani tato námitka není důvodna. Právo státní nepodává definici toho, kterou kapli jest považovati za veřejnou. Jelikož však dispozice s místnostmi bohoslužbě věnovanými jako vnitřní záležitost církve (viz nálezy uvedené) děje se podle § 14 zákona ze 7. května 1874 č. 50 říšského zákona podle církevních předpisů - pokud neodporují zákonům státním - nutno definici tu hledati v právu církevním. Podle can. 1188 § 2 Codexu juris canonici Pia X. jest veřejnou kaple, která, třebas jest zřízena především pro potřebu některého kolegia neb i osoby soukromé, přec je všem věřícím včas bohoslužeb přístupna. Podle testamentu Silvie Kateřiny markraběnky Badenské z 12. února 1660, který v knize instrumentní desek zemských č. 262 lit. R 20 jest vnešen 7. března 1664, nařídila tato "jakož jest na statku K-ckém kaple zvláštní sv. Jana ..... vystavěna", "aby každý držitel téhož statku byl povinen na týž den pana faráře, který tam přisluhuje, požádati dáti, aby mši svatou sloužil a služby Boží vykonával, jemuž podle slušnosti i s jeho žákovstvem jísti a píti po každé dáti má, chudým lidem pak, kteříž se tam vynajdou i s týmž panem farářem, aby se za duši mou horlivě pobožně Otčenáš a Zdrávas Maria pomodlili, aby se 5 zlatých almužny, též jísti a píti každoročně na budoucí a věčné časy dávalo, týž pak farář, aby jednou za rok v téže kapli mši svatou na mou duši ..... sloužiti povinován byl." Dále jde ze spisů správních, že pražské gubernium sdělilo výnosem z 9. března 1793 krajskému úřadu v Litoměřicích, že "péče o kapli v K., ležící čtvrt hodiny od obce, v kteréžto kapli koná se jen v neděli po sv. Janu Křtiteli pobožnost a v den úmrtí zádušní mše za zemřelou zakladatelku markraběnku Badenskou, má i nadále býti ponechána faráři lovosickému. Jestliže tedy v kapli té, nalézající se v soukromém vlastnictví majitele statku K. a ponechané péči faráře lovosického, konána býti měla a od let také skutečně se koná veřejně přístupná bohoslužba, pak nelze závěru úřadu, že tato kaple, třebas jest soukromým vlastnictvím stěžovatelovým, jest určena bohoslužbě veřejné, čili jest kaplí veřejnou (a cont. soukromou kaplí can. 1188 § 2 b. 3), shledati ani nezákonnost ani vadnost. 4. Jest tudíž ještě zkoumati, zda jmění, o které tu jde, jest - jak stěžovatel míní - jeho soukromým vlastnictvím či zda jest to - jak úřady míní - jmění účelové věnované účelům církevním, tedy samostatná osobnost právní sloužící účelům církevního ústavu, tudíž jmění církevní. Není sporno mezi stranami, že existuje určitý souhrn majetkový, který spravován jest orgány stěžovatelovými odloučeně od ostatního soukromého jmění stěžovatelova, a z kterého se hradí různé výlohy s udržováním a správou kaple spojené. Že tomu tak, plyne zejména již z podání patronátního úřadu v L. z 12. září 1867, podle něhož jmění této kaple vždy bylo spravováno odděleně od ostatního církevního jmění a jest inventováno jako vlastnictví majitele panství lovosického, ze žádosti ředitelství panství v L. z 2. června 1892 za povolení devinkulace obligací patřících kapli v K. a pro ni vinkulovaných, z podání téhož patronátního úřadu z 10. listopadu 1913, kterým navrženo, aby náklad oprav provedených na farních budovách v L. byl hrazen z hotovosti jmění kaple sv. Jana Křtitele v K., konečně z účetního výtahu pořízeného správou důchodu v L. dne 12. ledna 1914, který jest označen jako výtah "z jmění kaple v K. patřící knížeti Adolfu Josefu Sch." a ze zprávy patronátního úřadu ze 4. března 1914, podle níž jmění to vzniklo z věnování ze strany členů rodů Sch. a z jiných darů. Je-li tu takovéto jmění, pak ovšem otázka, kdo jest jeho vlastníkem (t.j. zda popř. jmění to jest vlastnictvím stěžovatelovým anebo zda jmění to jest samostatnou osobností právnickou), může jakožto otázka soukromého práva ex professo rozhodnuta býti toliko řádnými soudy (§ 1 jur. normy a § 38, 2. odst. zákona ze 7. května 1870 č.50 říšského zákona). Správní úřady však musily si na otázku tu odpověděti jako na otázku prejudicielní, chtěly-li dospěti k rozhodnutí ve věci tohoto jmění. Zodpovědění této otázky prejudicielní úřady správními resp. v poslední stolici žalovaným úřadem jest tedy součástí skutkové podstaty, ze které žalovaný úřad vycházel, pročež může býti přezkoumáno nejvyšším správním soudem toliko ze stanoviska formálního (§ 6, 2. odst. zákona z 22. října 1875 č. 36 říšského zákona ex 76). Žalovaný úřad vycházel, třebas tak výslovně nevyslovil, jak však přes to jest patrno ze znění naříkaného rozhodnutí v souvislosti s rozhodnutím instance nižší, ze skutkového zjištění, že jmění ono není soukromým vlastnictvím stěžovatelovým, nýbrž účelovým jměním věnovaným církevním účelům, totiž správě a udržování oné kaple a opatření bohoslužby v ní. Podle správních spisů měl úřad pro tento závěr podklad zejména v uvedené již žádosti ředitelství panství v L. z 2. června 1892 za povolení devinkulace obligací patřících kapli v K. a pro ni vinkulovaných a v rozhodnutí učiněných o této žádosti bývalým místodržitelstvím (z 23. října 1894) a bývalým ministerstvem kultu a vyučování (z 24. června 1895), zejména však též v žádosti patronátního úřadu v L. z 10. listopadu 1913, aby náklad oprav provedených na farních budovách v L. byl hrazen z hotovosti jmění kaple sv. Jana Křtitele v K., konečně v účetním výtahu z 12. ledna 1914 (shora zmíněných). Tyto skutečnosti - zejména vinkulace určitých cenných papírů pro kapli tu a žádost za schválení, aby jmění kaple té mohlo býti použito k úhradě oprav budov jiného ústavu církevního (viz též § 54 zákona ze 7. května 1874 č. 50 říšského zákona) poskytovaly úřadu dostatečný podklad pro jeho shora uvedený závěr. Nelze tedy uvedenému zodpovědění shora zmíněné prejudicielní otázky provedenému úřadem vytknouti ani rozpor se spisy, ani neúplnost skutkového zjištění, ani porušení podstatných forem řízení (§ 6, 2. odst. zákona z 22. října 1875 č. 36 říšského zákona ex 1876) a jest proti i nejvyšší správní soud podle § 6, 1. odst. citovaného zákona na tento skutkový závěr vázán a musí rovněž vycházeti ze stanoviska, že tu jde o zvláštní jmění účelové, určené pro konkrétní církevní instituci, totiž kapli v K., jehož bezprostřední správa jest sice vzhledem k tomu, že ona kaple jest vlastnictvím stěžovatelovým svěřena jemu, které však proto není zbaveno povahy jmění církevního. Je-li však tomu tak, pak ovšem přísluší státním úřadům kultovým podle § 36, odst. 1. zákona ze 7. května 1874 č. 50 říšského zákona právo bdíti nad zachováním tohoto jmění a přesvědčovati se kdykoliv o existenci jeho, kteréžto právo v sobě ovšem zavírá též právo dozoru nad správou takovéhoto jmění. Předpisuje-li tedy guberniální nařízení z 20. dubna 1837, sb. prov. zák. pro Čechy svazek XIX č. 103, že "obce i soukromníci mající správu kostelů a veřejných kaplí podléhají ve výkonu tohoto svého práva dozoru veřejných úřadů", že "mají ze správy jmění takových kostelů a veřejných kaplí každoročně položiti řádný účet a předložiti jej ... úřadu vrchnostenskému", pak nelze shledati důvodným tvrzení stížnosti, že předpis tento byl zrušen § 38 zákona č. 50/1874; naopak podává se z toho, že předpisy onoho guberniálního nařízení - jsouce úplně ve shodě s pozdější zásadou § 38 zákona č. 50/1874 - zákonem č. 50/74 zrušeny nebyly a trvají dále v platnosti jako předpisy obsahující podrobnější uspořádání materie v § 38 zákona 50/74 upravené. Za tohoto stavu věci nelze tedy shledati ani nezákonnost ani vadnost v postupu žalovaného úřadu a bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou. |