O stížnostech do výroků těch podaných uvážil nejvyšší správní soud takto: Z doslovu výroku obecního zastupitelstva je patrno, že uznávajíc domovskou příslušnost stěžovatelů ve své obci, opřelo svůj závěr o dva důvody, vycházejíc jednak ze stanoviska i stěžovateli hájeného, že k nabytí domovské příslušnosti stačila již ta okolnost, že žadatelé jsou členy premonstrátské kanonie mající v obci té své ústředí a že byli z titulu onoho beneficia vysvěcení na kněze, čímž prý nabyli tam domovské příslušnosti podle zákonů církevních, jednak pak přiznalo jim příslušnost tu i proto, že přispívali, byť i jen nepřímo, k obecním břemenům, majíc při tom patrně na mysli ustanovení § 10 zák. čl. XXII. z roku 1886. Avšak otázka příslušnosti toho kterého jedince k obci, jakožto jednotce státního útvaru, řešena jest normami vydanými státem v oboru jeho vlastní pravomoci, vyplývající ze státní svrchovanosti. Úprava, již by se snad bylo dostalo této otázce zákony církevními, mohla by tudíž býti pro stát závazna jen tehdy a potud, kdyby a pokud by stát byl její platnost a závaznost uznal i vůči sobě, poskytnuv tak onomu církevnímu útvaru pozitivní normou zvláštní výsadu, totiž exempci z právního řádu jinak všeobecně platného. Poněvadž však normy takové není, nelze v církevních zákonech i kdyby upravovaly poměr, o nějž v daném případě jde, způsobem stěžovateli tvrzeným, spatřovati zdroj práv takového církevního útvaru nebo jeho příslušníků vůči státu a hleděti k výsadám a odchylkám, jež snad obsahují v tomto oboru od norem vydaných státem a řešících tuto otázku jeho vlastní státní organizace. Jestliže tedy žalovaný úřad k tomuto právnímu základu domovské příslušnosti stěžovatelů, jimi tvrzenému a obcí uznanému, nehleděl, není jeho postup v odporu se zákonem a jest se zabývati druhým důvodem, zda totiž stěžovatelé nenabyli domovské příslušnosti v obci J. z titulu přispívání k obecním břemenům po rozumu § 10 zák. čl. XXII z roku 1886. ----- |