(I.) Ani na Slovensku nemá církevní jmění povahu veřejného fondu. (II.) O tzv. nejvyšším dozorčím právu bývalých uherských panovníků k církevnímu jmění. (III.) O povaze tzv. centrální komise římsko-katolických statků na Slovensku. Stížnost namítá nezákonnost naříkaného rozhodnutí uplatňujíc jedinou námitku, že žalovaný úřad církevnímu c velkostatku....biskupství upírá povahy veřejného fondu ve smyslu § 3 zákona o nemocenském pojištění. Dovozuje, že nemůže býti pochybnosti, že , že katolické církevní statky jak podle jich původu (většinou královská donácia) tak podle jich účelu a právní struktury organizace mohou býti kvalifikovány jen za veřejné fondy. O jejich veřejnoprávní povaze svědčí řada zákonných předpisů, jež nakládání s nimi obmezuje (ku př. zcizení, zabavení aj.) a jež je staví pod státní dozor. Z toho důvodu zřídil stát "Centrální správu katolických církevních velkostatků v Bratislavě". O stížnost uvážil nejvyšší správní soud toto: Dle § 3 zákona z 15. května 1919 č. 268 Sb., jehož působnost rozšířena byla na území Slovenska nařízením z 23. září 1919 č. 516 Sb., ve znění zákona z 22. prosince 1920 č. 689 Sb. převzatého pro území Slovenska §em 2 nařízení z 21. ledna 1921 č. 26 Sb., nevztahuje se pojistná povinnost, stanovená v § 1 nemocenského zákona ke zřízencům, kteří jsou ustanoveni se stálým služným ve službě státu, země, župy, okresu, municipálního města nebo veřejného fondu, pokud zřízenci ti mají v případě onemocnění proti svému zaměstnavateli nárok na služné aspoň po dobu jednoho roku. Naříkané rozhodnutí i stížnost jsou zajedno v tom, že statky biskupství, o jichž zaměstnance se jedná, jsou majetkem církevním. Spor jest jedině o otázku, zdali jmění církevní má právní povahu veřejného fondu ve smyslu uvedeného předpisu nemocenského zákona čili nic. Vymezením pojmu veřejného fondu se stanoviska nemocenského zákona zabýval se nejvyšší správní soud již ve svém nálezu Boh. 3501 adm. a došel k právnímu názoru, že veřejnými fondy míněny jsou-ne-li vůbec jen fondy státní-tedy na jisto jen fondy, které jak svým účelem, tak především i svou organizací jsou fondům státním podobny t.j. takové podstaty majetkové, jež jsouce platným právním řádem určeny k tomu, aby byly hospodářským podkladem pro plnění některých úkolů, jež veřejná správa na sebe vzala, jsou podrobeny správě orgánů moci veřejné, tak že staly se článkem v organizaci veřejné správy. Na tomto právním názoru trvá nejvyšší správní soud i v tomto případě. Citovaný nález, zabývaje se otázkou, zdali církevní jmění v zemích historických jest považovati za takovýto veřejný fond, dospěl, sleduje historický vývoj poměru církve ke státu až na naši dobu k úsudku, že jmění církevní bylo a jest podstatou majetkovou sui generis, na niž platné právo nepohlíží jinak, něž jako na předmět jisté péče a dozoru orgánů státních. V tomto směru nezaujímá jmění církevní v zemích dříve uherských odlišného postavení. I zde slouží výhradně účelům církevním a jest v podstatě spravováno dle všeobecných ústavních předpisů kanonického práva. Správa majetku církevního jest i zde v rukách kléru a vliv státní moci a světského zákonodárství omezuje se na intenzívní dozor a zákazy volného nabývání, zcizení a zabavení církevních statků. Tak vykonávali bývalí uherští panovníci nejvyšší patronátní právo na katolickou církví a nejvyšší dozor nad církevním jměním. Nejvyšší dozorčí právo uherských vladařů bylo součástkou jejich suverenity a bylo vykonáváno jako část vládní výkonné moci ( srovnej zákonné články LX a LXXIV:1715, LXX a LXXI:1723, XXIII:1790/91 a XXVI:1840). Nabývání, zcizení a zabavení církevního jmění upravují četné předpisy zejména zákonné články XLIII:1495, LV a LXV:1498, XXXI:1567, §§ 12 a 13, XVII:1647 a jiné). Není však předpisů bývalého státu uherského, jež by zahladily povahu majetku církevního jako zvláštní podstaty majetkové od majetku státního rozdílné, sloužící účelům výhradně konfesním. Tyto právní poměry, trvající až do připojení Slovenska k republice čsl., nebyly zákonodárstvím tohoto státu změněny. Centrální komise římsko-katolických statků pro Slovensko, na niž stížnost poukazuje k odůvodnění svého právního názoru o veřejnoprávní povaze církevních statků, byla zřízena nařízením ministerstva pro správu Slovenska z 11. srpna 1919 č. 6525 pres. na základě §u 14 zákona z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. jako mimořádné a přechodné opatření, jehož účelem bylo zabezpečiti integritu církevních obročí uprázdněných (k těmto náleželo také biskupství spišské) nebo postrádajících řádné správy. Komise tato, jež byla zrušena nařízením ministerstva pro správu Slovenska z 15. října 1923 č.9656 pres., nebyla útvarem trvalým, nýbrž pouze dočasným orgánem vlády s úkolem, aby záležitost správy některých církevních majetků na Slovensku byla uvedena v soulad s platnými právními předpisy a majetek ten převeden do rukou těch činitelů, jimž jeho správa za pravidelných poměrů přísluší. Z těchto úvah jest zřejmo, že není podkladu pro názor stížnosti, že by platný právní řád jmění církevnímu přikládal povahu veřejného fondu. Okolnost, že jmění církevní vzniklo z valné části z darovacích aktů vladařů uherských, nemůže ovšem sama o sobě jmění tomu zjednati postavení veřejného fondu. Že by in concreto aktem vladařským nebo jinou platnou normou bylo prohlášeno za státní nebo veřejný fond, stížnost ani netvrdí. Řídě se těmito úvahami nemohl nejvyšší správní soud shledati, že by byl žalovaný úřad porušil zákon, když neuznal zaměstnance, o které tu jde, za zřízence fondu veřejného ve smyslu § 3 nemocenského zákona a tudíž za osvobozeny z tohoto důvodu od povinnosti nemocenského pojištění. K dalším vývodům stížnosti třeba ještě podotknouti: K okolnosti, že dělníci biskupství jsou lépe pojištěni penzijním fondem biskupství nežli okresní dělníky pojišťující pokladnou, nelze přihlédnouti, poněvadž nemocenský zákon v § 11., jehož platnost rozšířena na území Slovenska nařízením č. 516/1919, uvádí taxativně ony právní útvary, jež jsou výlučně povolány a oprávněny k provádění obligatorního nemocenského pojištění. Stížnost pak netvrdí, že by penzijní pokladna biskupství měla právní povahu takovéhoto náhradního ústavu. Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou. |