O věnování budovy k bohuslužebným účelům - věty jako při Boh. 1699 a 2865 adm. Z odůvodnění: 1. Vzhledem k námitce stížnosti, vytýkající inkompetenci správních úřadů v tomto sporu, a z moci úřední musil nejvyšší správní soud nejprve zkoumati, zda žalovaný úřad a správní úřady k rozhodování v této věci byly příslušnými. Není sporu o tom, a je doloženo knihovním výtahem, že vlastnicí kaple, o kterou jde, jest stěžovatelka, neboť podle knihovního výtahu ve spisech uloženého jest ke "stavební parcele - kaplička bolestné Panny Marie v S." vloženo právo vlastnické pro stěžovatelku. Nejde tedy vůbec o spor o vlastnictví k této kapli. Nejde však také ani jinak o spor o otázce práva soukromého, jak plyne z těchto úvah: Podle právního názoru vysloveného nejvyšším správním soudem již opětně, tak v nálezech Boh. 1699, 2865, 2866 adm., stane se budova tím, že ji vlastník věnuje k bohoslužebným účelům církve katolické, a tím že příslušný orgán církve toto věnování přijme, což se projevuje a provádí rituálním aktem konsekračním, předmětem bohoslužbě určeným, čímž právo dispozice s touto budovou v ohledu bohoslužebním přechází do sféry vnitřních záležitostí církevních, které spravovati přísluší - podle § 14 zákona ze 17. května 1874 č. 50 říšského zákona arcibiskupům, biskupům a biskupským vikářům, tedy orgánům vykonávajícím církevní moc úřední a to podle předpisů církevních, pokud tyto neodporují zákonům státním. V daném případě rozhodovaly úřady správní toliko o tom, zda stěžovatelka byla oprávněna o své újmě disponovati s onou kaplí k účelům bohoslužebným tím způsobem, že propůjčila kapli tu též církvi čsl. ke konání bohoslužby. Vycházeje z názoru, že kaple ta byla a je věnována jen k bohoslužebným úkonům církve katolické (zda úřady usuzovaly tak právem či neprávem, bude zkoumáno doleji sub. 2), rozhodly úřady správní otázku dispozičního práva stěžovatelky jako vlastnice způsobem záporným; tím však nerozhodovaly o otázce omezení práva soukromého, snad z důvodů nějaké služebnosti soukromoprávní, nýbrž o tom, zda dispoziční právo vlastníkovo je či není omezeno z toho důvodu, že dispozice s objektem jeho vlastnictví jest v ohledu rituálním vložena do kompetence úřadu církevního, takže by dispozice vlastníkova byla zásahem do této kompetence příslušného úřadu církevního. Tato otázka však jest otázkou práva veřejného (viz též nález Boh. 3448 adm.), o níž rozhodovati - jelikož jde o věc státní správy kultové - přísluší státním úřadům kultovým, tedy v postupu instancí okresní a zemské správě politické a ministerstvu školství. Postupovaly tedy úřady správní v oboru své zákonné příslušnosti. 2. Ve věci samé jde - jak již uvedeno - o tom, zda správní úřady právem uznaly, že stěžující si vlastnice kaple není oprávněna disponovati kaplí tou k účelům bohoslužebným. Podle shora vylíčeného právního názoru bylo by tomu tak, kdyby dispozice s touto kaplí k účelům bohoslužebným náležela právem a výhradně podle § 14 zákona ze 7. května 1874 č. 50 říšského zákona příslušnému úřadu církevnímu (v tomto případě biskupské konsistoři v H. K.), takže by dispozice s kaplí tou v tomto směru ze strany vlastníka bez souhlasu církevního orgánu bylo porušením úřední pravomoci tohoto církevního orgánu, i státem uznávané. Dispoziční právo církevního úřadu bylo pak ve smyslu toho, co již kromě (stěžovatelky) byla neomezeně a bezvýhradně věnována k bohoslužebným úkonům církve katolické, a jestliže věnování to příslušným orgánem církevním bylo přijato. Pro tuto otázku ovšem dle toho, co již shora vyloženo (viz též shora citované nálezy) nemá zápis na listu C pozemkové knihy význam esentielní, nýbrž může sloužiti jen jako průkaz o tom, zda se věnování právě uvedeného druhu stalo a bylo církví přijato. Úřady zodpověděly tyto otázky způsobem kladným, odvolávajíce se na to, že kaple ta byla katolickým knězem postavena, vysvěcena na základě povolení katolické konsistoře a že v ní konány byly bohoslužby pouze katolické. Stížnost tato fakta nepopírá, a jde také ze správních spisů, že kaple byla postavena roku 1721 tehdejším katolickým farářem v S., že byla téhož roku podle katolického ritu vysvěcena a že podle povolení biskupské konsistoře v H. K. ze 4. května 1865, jehož úředně ověřený opis jest ve spisech správních uložen, bylo konání katolických bohoslužeb v ní povoleno. Za tohoto stavu věci nelze shledati ani nezákonnost, ani vadnost v závěru žalovaného úřadu, že tu jde o kapali věnovanou bez výhrady a omezení bohoslužbě katolické. Ale pak nelze též slovům zapsaným na listu C knihy pozemkové "..... Verbindlichkeit ..... die bewilligten Andachten abhalten zu gestatten ....." rozuměti jinak, než že tu jde o pobožnosti katolické, povolené příslušným katolickým úřadem církevním. Na tom nemůže nic měniti okolnost, ostatně nepopřená, že již v letech 30. osmnáctého století (vzhledem ke kupní smlouvě z 31. července 1836 v listu C pozemkové knihy uvedené) byla v Čechách vedle katolického ještě dvě jiná náboženská vyznání, když přece za vylíčeného stavu věci nelze o kapli nesoucí název "kaple bolestné Panny Marie" vážně ani tvrditi, že by tu šlo o budovu věnovanou bohoslužebným úkonům církve evangelické nebo náboženské společnosti židovské. Stejně nelze dáti za pravdu stížnosti, tvrdí-li že, třebas snad věnování takové se stalo, není prokázáno, že by se bylo stalo jako výhradné anebo že by nemohlo později pominouti, podobně jako věnování taková snad v dobách minulých pominula ve hnutí reformačním a protireformačním. Neboť shora uvedené okolnosti z historie vzniku a užívání kaple, stejně jako název její s dostatek odůvodňují závěr, že věnování ono bylo výhradné a časově neomezené; osudy pak, které průběhem času snad potkaly tu neb onu bohoslužebnou budovu jinou, nemohou míti významu pro případ konkrétní, kde naopak kaple, o kterou jde, až do doby nejnovější resp. až do opatření vlastníka, ze kterého spor tento vznikl, nesporně sloužila jenom účelům církve katolické. |