z odůvodnění: Stížnost naříká rozhodnutí ta pro nezákonnost, tvrdíc, že i zaměstnanci na velkostatku biskupství jsou dle § 2 č. 3 citovaného zákona jako zaměstnanci zákonitě uznané náboženské společnosti z pojistné povinnosti vyňati. Točí se tedy spor kolem otázky, na koho dlužno pozírati pro obor pensijního pojištění jako na zaměstnance zákonně uznané náboženské společnosti po rozumu § 2, bod 3 zákona z 5. února 1920 č. 89 Sb., a kdo pro tento svůj zaměstnanecký charakter může býti vyňat z pojistné povinnosti pensijní. Žalovaný úřad zahrnuje sem toliko takové zaměstnance, kteří vykonávají ve službách určité náboženské společnosti bezprostředně úkoly a služby kultového neb církevního rázu a vylučuje z této kategorie pojmově všechny ostatní orgány, jichž úkolem jest péče o soukromohospodářské účely společnosti té. A ježto dále církevní statky církve římsko-katolické nejsou po názoru žalovaného úřadu vlastnictvím církve, nejsou zaměstnanci na statcích těch v bezprostředním služebním poměru k ní a nemohou považováni býti za zaměstnance uznané náboženské společnosti. Stížnost naproti tomu hájí názor, že zaměstnanci církevních statků jsou v přímém služebním poměru k církvi, která vystupuje navenek jako útvar vybudovaný na společném účelu a jednotné organizaci zvláštními orgány a prostřednictvím jich plní své úkoly. Nejvyšší správní soud připojil se k právnímu pojetí stížnosti a vycházel při tom z těchto úvah: Právní zásadu o vynětí zaměstnanců náboženských společností zákonem uznaných z pojistné povinnosti pensijní uvedla do pensijního zákonodárství prvá novela k zákonu o pensijním pojištění, vydaná císařským nařízením z 25. června 1914 č. 138 říšského zákona, která v § 2, odst. 6 určila, že z pojistné povinnosti pensijní jsou vyňati zřízenci zákonně uznaných náboženských společností, ustanovených pro duchovní, vyučovací neb dobročinné účely s podmínkou, že mají normální pensijní nároky, t.j. nároky spojené s místy jimi zastávanými, nebo nároky, jichž nabudou uplynutím stanoveného zkušebního času neb prozatímního postavení. Touto dispozicí svou zahrnula zmíněná novela pod pojem zaměstnanců náboženských společností toliko takové orgány společnosti, které působí jako zaměstnanci při ústavech kultových, vyučovacích a dobročinných a jichž činnost soustředí se tedy při ústavech, prostřednictvím nichž dotčená náboženská společnost uplatňuje a projevuje navenek jisté náboženství jako ideově mravní svůj základ. Důvodem zákonodárcova vynětí těchto zaměstnanců z pensijního pojištění byla skutečnost, že zaměstnanci ti mají vůči náboženským společnostem nárok na starobní zaopatření a že v případech těch jest dosaženo účelu zákona pensijního, kdyžtě osobnost zaměstnavatelova poskytuje plné záruky, že nároky ty splní (srovnej zprávu předsedy a zpravodaje podvýboru sociálně-politického výboru Poslanecké sněmovny bývalého rakouského státu ze září 1913 v. č. 2187 příloh k stenografickému protokolu Poslanecké sněmovny XXI. zasedání, 1914). Prováděje reformu pensijního pojištění, setrval i zákon z 5. února 1920 č. 89 Sb. ve příčině vynětí zaměstnanců náboženských společností z pojistné povinnosti pensijní na právní zásadě vynětí takové připouštějící, odchýlil se však co do formulace své normy od dosavadní dikce zákona a vyslovil v § 2, odst. 3., že z pojistné povinnosti jsou vyňati zaměstnanci zákonně uznaných náboženských společností tenkráte, mají-li normální pensijní nároky, které jsou spojeny s místem jimi zastávaným nebo jim zaručeny po uplynutí stanoveného zkušebního času neb stanoveného prozatímního postavení. Ze srovnání obou předeslaných ustanovení vysvítá, že dikce posléze vzpomenutého zákona ve příčině vymezení kruhu osob, které jsou osvobozeny v důsledku svého zaměstnání u náboženské společnosti státem uznané od pojistné povinnosti pensijní, jest podstatně širší než znění novely prvé. Kdežto tato osvobozovala podmínečně od pensijní povinnosti toliko osoby zaměstnané při určitých ústavech náboženských společností, vyjímá zákon č. 89/20 z povinnosti té zaměstnance společností těch vůbec, aniž by kladl váhu na to, aby osoby ty byly činny v ústavech kultových, vyučovacích neb dobročinných a měly tedy zaměstnání spojené s prováděním náboženského učení. Z tohoto slovného rozdílu mezi oběma zákonnými ustanoveními plyne závěr, že bylo přáním zákonodárce, aby se dostalo osvobození od pojistné povinnosti pensijní všem zaměstnancům státem uznaných náboženských společností bez rozdílu funkcí a bez ohledu na to, jaký obsah má činnost jejich a v čem se navenek projevuje. Není proto názor žalovaného úřadu, který chce vyjímati z pojistné povinnosti pensijní toliko zaměstnance, kteří vykonávají ve službách náboženských společností bezprostřední úkoly a služby kultového neb církevního rázu, ve shodě se zákonem a nemůže odůvodniti zamítavé stanovisko naříkaného rozhodnutí. Než naříkaný výrok není po právu ani pokud uvádí, že statky církevní nenáležejí církvi římsko-katolické jako takové, nýbrž jsou majetkem jednotlivých ústavů církevních, a z této skutečnosti dovoditi se snaží, že zaměstnanci ustanovení při církevních statcích nemohou považováni býti za zaměstnance církve samé. Jměním církevním (bona ecclesiastica) církve římsko-katolické sluší rozuměti soubor věcí a práv majících cenu majetkovou, které patříce církvi trvale jsou spojeny s některým církevním ústavem a slouží účelům církve. I když se uznává podle převládajících názorů právní literatury, že jsou právním podmětem jednotlivých majetkových podstat církevního jmění jednotlivá zařízení církevní a ústavy její (kostely, korporace, beneficia a pod.) a že i platné právo přiznalo těmto ústavům právní osobnost, nelze přece přehlédnouti, že ústavy ty resp. majetkové podstaty jim náležející nepřestávají mezi sebou právně souviseti a že neztrácejí proto svůj zvláštní charakter a vlastnost jako článek celého velkého organismu církve a že zůstávají proto také v majetkově právním poměru ve svém organismem církve založené podřízenosti (srov. Dr. E. Rittner: Církevní právo katolické v překladu Dr. Emanuela Zítka, díl II., str. 175 - 182, Dr. Henner: "Základy práva kanonického", část druhá, str. 322 et seq., Dr. Gross "Lehrbuch des katholischen Staatskirchenrechts", str. 38 - 39). Na tuto právní spojitost bere zřetel také positivní právo, které zejména v §§ 53 a 54 zákona ze 7. května 1874 č. 50 říšského zákona, o úpravě zevních právních poměrů katolické církve, zdůrazňuje zásadu solidarity církevních zájmů a z ní pak vyvozuje právní konsekvence, jež kodifikuje jako objektivní právní normy (srov. § 53 citovaného zákona, který zavádí instituci "odúmrtí" církevního jmění ve prospěch náboženské matice, § 54, který normuje přikazování přebytků z jedné majetkové podstaty církevního jmění pro jiné účely církevní). Důvodová zpráva k zákonu tomuto (příloha 40 stenografického protokolu Poslenecké sněmovny, VIII. zasedání, 1. sv.) výslovně uvádí, že vzhledem na kolísající názory o vlastnictví k církevnímu jmění nemůže u jednotlivých církevních ústavů býti předpokládána taková individualita jejich právních subjektů a tím ani taková jejich samostatnost vůči sobě navzájem, jaká se vyskytuje při jiných osobách právnických aneb fyzických, ba naopak že jmění jednotlivých církevních ústavů jest věnováno pro celkový účel církevní a že ho proto pro tento společný účel může býti použito. Z toho, co povězeno, jde najevo, že společný účel jednotlivých majetkových podstat jmění církevního, sloužiti potřebám a prospěchu církve, vtiskuje celému majetku církve římsko-katolické ráz jisté singularity, která se zračí právě v tom, že - ačkoliv jest jmění to po své soukromoprávní stránce decentralizováno v jednotlivé majetkové podstaty - přece nemá s ohledem na veřejnoprávní zájmy a účelovou spojitost svou ve všech vztazích té právní samostatnosti, kterou se vyznačují majetkové soubory jiných právnických osob. Nelze proto pro obor práva pensijního při řešení otázky zaměstnaneckého poměru vůči církvi té, resp. jednotlivým jejím ústavům klásti váhu ani tak na soukromoprávní ráz majetkové podstaty, patřící k určitému ústavu církevnímu, u něhož je dotyčná osoba služebně činnou, jako spíše na okolnost, jde-li skutečně o ústav resp. zařízení, které má podle svého určení sloužiti potřebám a prospěchu církve. Posuzuje-li se otázka dnešního sporu z tohoto právního hlediska, pak dlužno se poohlédnouti také po organizační stránce církve římsko-katolické a po jejím právním postavení ve státě. Zákon ze 7. května 1874 č. 50 říšského zákona, jenž recipován byl čl. 2 zákona z 28. října 1918 č. 11 Sb. ve své celistvosti do právního řádu Republiky československé, prohlašuje v § 14 o organizaci církve římsko-katolické, že arcibiskupové, biskupové a biskupští vikáři spravují vnitřní církevní záležitosti jejich diecesí podle církevních předpisů, pokud neodporují státním zákonům. Tím došla svého uzákonění fundamentální zásada o právním poměru církve katolické ke státní moci a uznáno, že církev ta jest vůči státu zastoupena episkopátem a že vykonává tento nejvyšší moc v církevních záležitostech za státního uznání a jeho ochrany. A ježto dále podle kanonických předpisů jsou biskupové nositeli veškeré moci církevní na určitém teritoriu, sluší pozírati po organizační stránce na jednotlivá biskupství jako na organizační jednotky církve, které v určitém teritoriálně ohraničeném obvodu vykonávají církevní moc a spravují veškeré záležitosti církve. Jest samozřejmo a netřeba se o tom zvláště šířiti, že i katolická církev jako každá jiná náboženská společnost potřebuje pro svůj církevní život věcí, určených k uspokojení hmotných potřeb jeho. Věci tyto, pokud staletým vývojem se utvořily jako svérázné jmění církevní, určené svými požitky pro držitele určitého úřadu církevního (biskupství), jsou spojeny nerozlučitelně a trvale s úřadem tím a nabývá ten, jemuž dotyčný církevní úřad řádně byl propůjčen, zvláštního věcného práva k úřadu tomu tím i k dotyčnému jmění církevnímu, jež označuje se jako ius in ipso beneficio (ius in re). (Srovnej: Dr. Gross "Lehrbuch des katholischen Kirchenrechtes", str. 386 až 399.) Tvoří proto biskupství jeden článek organizační církve katolické a jest tak jako církevní úřad, tak i jako reprezentant církevního majetku s ním spojeného (beneficium) zařízení církve katolické, jež slouží potřebám a zájmům jejím. Pak nelze však důvodně odpírati osobám, které jsou při správě tohoto beneficiálního jmění biskupského služebně zaměstnány, povahu zaměstnanců ústavu církve katolické a tím i zaměstnanců zákonně uznané náboženské společnosti. Že tomu tak, vyplývá dále z úvahy, že by jinak osoby, zaměstnané při zařízeních sloužících materiálním požadavkům jiných, státem uznaných náboženských společností, které organizovány jsouce podle zákona z 20. května 1874, č. 68 říšského zákona, jako náboženské obce, pokládány jsou za samostatné právní subjekty, patřily pojmově do kategorie zaměstnanců zákonně uznaných náboženských společností, že by však osoby ty, pokud by byl ve službách homogenních ústavů a zařízení církve katolické za zaměstnance takové považovány býti nemohly a to jen proto, že jmění církve katolické není podle platného práva shrnuto po stránce soukromoprávní v jedné majetkové podstatě, naopak tvoří různé právní subjekty. Tato inkongruence v právním posuzování stejných skutkových poměrů nutí k právnímu závěru, že nebylo úmyslem zákonodárce vylučovati z dobrodiní ustanovení § 2, bodu 3, zákona o pensijním pojištění č. 89/1920 osoby zaměstnané ve službách církevní vrchnosti církve katolické při užívání obročního jmění a stavěti je ve směru tom hůře než stejnorodé zaměstnance jiných, zákonně uznaných, náboženských společností. Tomu jest tak tím spíše, kdyžtě ani znění citovaného právního pravidla, ani jiné ustanovení dotyčného zákona neukazuje na restriktivní a úzký výklad pojmu "zaměstnance státem uznané náboženské společnosti" a když i právní pojetí sporného ustanovení tak, jak vysvítá z předeslaných právních úvah, neodporuje intenci zákonodárcově po vynětí z pojistné povinnosti pensijní všech těch osob, které jsou ve služebním svazku k takovým veřejnoprávním svazkům a korporacím, jež osobností svou poskytují dostatečné záruky, že dostojí převzatým pensijním závazkům. Ostatně dlužno uvážiti, že kdyby byl chtěl zákonodárce vyloučiti z kategorie zaměstnanců zákonně uznaných náboženských společností, jež vyňaty jsou podle znění zákona z pojistné pensijní povinnosti, osoby zaměstnané při církevních statcích církve katolické, byl by musil vyloučení to provésti zvláštním předpisem, který by byl tuto výjimku výslovně stanovil. Ze všech předeslaných úvah vysvítá, že osoby, zaměstnané při správně beneficiálního jmění biskupství církve římsko-katolické, spadají pod pojem zaměstnanců zákonně uznaných náboženských společností ve smyslu § 2, bodu 3 svrchu citovaného zákona o pensijním pojištění a že je tudíž jen z tohoto titulu nelze vylučovati z dobrodiní zákona toho. Žalovaný úřad nepopírá, že Vilém Th. a Arnošt Z. jsou v zaměstnaneckém poměru k biskupství vratislavskému, soudí však v naříkaných rozhodnutích, že tento jejich poměr nepropůjčuje jim pro obor pensijního pojištění právní povahu zaměstnanců církve římsko-katolické. Sveden tímto, jak dovozeno, právně mylným názorem, opomenul pak žalovaný úřad zabývati se otázkou, mají-li zaměstnanci ti normální pensijní nároky, a nevyšetřil po této stránce předpoklady, k řešení otázky té nutné. Zůstala tudíž skutková podstata sporného případu kusou a neúplnou a to pro nesprávný právní názor žalovaného úřadu, pročež bylo nutno naříkaná rozhodnutí zrušiti podle § 7 zákona o správním soudě. |