Organizace německé evangelické obce v Praze. (II.) O organizaci této náboženské obce. Zemská správa politická v Praze výnosem z 12. června 1923 nepřijala podle § 2 odst. 1. jazykového zákona tuto německy sepsanou stížnost, protože jde o věc, jejíž vyřízení náleží zemské správě politické na základě toho, že její působnost se vztahuje na hlavní město Prahu, t.j. soudní okresy, v nichž neobývá ani 20 procent státních občanů jazyka německého. Odvolání podanému z tohoto výnosu spojenými německými evengelickými obcemi a. a h. v. v Praze, nevyhovělo ministerstvo vnitra naříkaným rozhodnutím ze správných důvodů rozhodnutí zemské správy politické, k nimž dodáno, že státní úřady jsou podle jasného znění § 1 jazykového zákona oprávněny přijímati a vyřizovati podání sepsaná v jiném než státním jazyce jenom tehdy, jsou-li splněny podmínky § 2 téhož zákona. V případě, o něž jde, nebyly však tyto podmínky splněny, a zemská správa politická nebyla tudíž oprávněna přijati a vyříditi německy sepsaný rekurs stěžovatelčin. Okolnost, že podle § 3 schválených základních ustanovení pro německou evangelickou církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jest církevní a vyučovací řečí stěžovatelčinou v mezích všeobecných zákonů a nařízení řeč německá, nemůže na věci ničeho změniti, neboť citovaným paragrafem nebyla pro jazykový styk uvedené korporace se státními úřady stanovena žádná výjimka z předpisů všeobecně platného jazykového zákona. K tomuto rozhodnutí bylo podotčeno, že dle upozornění presidia, ministerstva školství z 19. prosince 1923 neexistuje nijaká spojená německá církev a. a h. v. nebo podobně. Správný a jediný název církve, o niž jde, jest "Německá evangelická církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku". Také není přesné říkati "německá evengelická obec", nýbrž oficiální název nemůže zníti jinak než "náboženská obec německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku" v Praze, po případě "pražská náboženská obec německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku". Proti tomuto rozhodnutí ministerstva vnitra intimovanému výměrem magistrátu hlavního města Prahy z 19. února 1924 podala Vereinigte deutsche evangelische Gemeinde a. u. h. B. v Praze stížnost na nejvyšší správní soud pro nezákonnost, o níž uvažoval nejvyšší správní soud takto: ----- Nejvyšší správní soud mohl se podle § 5 zákona o správním soudě zabývati jenom otázkou, která naříkaným rozhodnutím skutečně došlo vyřízení, totiž jazykovou stránkou odvolání stěžovatelčina z výnosu magistrátního a musil nechati nepovšimnutými všecky vývody stížnosti, které se snaží uvésti na spor také otázku, o níž ministerstvo vnitra nerozhodovalo, totiž otázku řešenou zatím jen magistrátem pražským a týkající se jazykové úpravy výše zmíněných seznamů, která právě následkem odmítnutí stěžovatelčina odvolání z výnosu magistrátu podaného nedošla svého instančního meritorního vyřešení. Pokud pak jde o věc jediné spornou, t.j. jakého jazyka stěžovatelka měla použíti ve svém odvolání z výše zmíněného výnosu pražského magistrátu - jsou v tom směru výhradně rozhodnými předpisy zákona jazykového. Jazyková práva jazykových a národních menšin ve styku se soudy, úřady a orgány republiky podávají se z ustanovení § 2 odst. 2 tohoto zákona jako rub povinnosti uložené tam soudům atd., aby přijímaly podání v menšinovém jazyce sepsaná a také je v něm vyřizovaly. Podle citovaného předpisu předpokládá právo podávati u úřadů podání v jiném než státním jazyku v objektivním směru, že jde o úřad, jehož působnost se vztahuje na soudní okres s 20 % minoritou a že mu v daném případě vyřízení náleží právě proto, že se působnost jeho vztahuje na okres soudní jazykově tak kvalifikovaný čili že věc je v takto kvalifikovaném okrese soudním lokalizována, že v něm vznikla. Ve sporném případě jde o věc vzniklou v Praze, kde není menšinového okresu soudního ve smyslu § 2, odst. 2 jazykového zákona, nejsou tu tedy objektivní předpoklady tohoto zákonného předpisu dány. Stěžovatelka se jich také ani nedovolává, nýbrž má za to, že její právo, podávati k úřadům státním, tedy také k zemské správě politické podání jazykem německým, je založeno tím, že podle § 3 "Základních ustanovení německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku", schválených usnesením ministerské rady ze 16. listopadu 1922, jest církevní a vyučovací řečí této církve v mezích všeobecných zákonů a nařízení řeč německá (vyhl. ministerstva školství a národní osvěty z 20. prosince 1922 č. 79 Sb. z roku 1923). Ale námitku tuto nelze uznati za odůvodněnou. Stěžovatelka přehlíží, že onen předpis "Základních ustanovení" neobsahuje vůbec žádné normy stran užívání jazyka ve styku jejím se státními úřady, nýbrž že pouze určuje národní a jazykový ráz právnické osoby "Německé evangelické církve atd." podobně jako národní a jazykovou kvalifikaci osoby fyzické určuje její národní příslušnost. Pokud jde o užívání jazyka ve styku se státními úřady, musí se stěžovatelka stejně jako každý jiný příslušník jazyka menšinového podrobiti všeobecným předpisům práva jazykového. "Základní ustanovení" (stanovy) její ani nemohla jí poskytnouti nějakou výsadu před příslušníky německé menšiny nebo před osobami právnickými, jichž jazykem jest jazyk německý, neboť uznáním jiného než státního jazyka za církevní a vyučovací jazyk stěžovatelčin nemohla býti v nejmenším dotčena zákonná ustanovení o styku menšin se státními úřady. Ostatně dlužno připomenouti, že předpis § 3 "Základních ustanovení" jejich zaručuje jí používání jazyka německého jako církevního a vyučovacího výslovně toliko v mezích všeobecných zákonů a nařízení, tedy i v mezích zákona jazykového. Protože pak z jazykového zákona, jak právě ukázáno, plynula pro stěžovatelku povinnost užíti v podání, o které šlo, jazyka státního, nelze naříkanému rozhodnutí vytýkati nezákonnost proto, že potvrdilo výrok zemské správy politické, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelčino, podané jazykem německým. Pokud stížnost vytýká neodůvodněnost také poznámce, připojené k rozhodnutí žalovaného úřadu a týkající se správného pojmenování stěžovatelky, nutno konstatovati, že poznámka ta ani v rozhodnutí samém ani v intimátě doručeném stěžovatelce nepresentovala se jako nějaké právní moci schopné rozhodnutí ministerstva vnitra, nýbrž že se tam výslovně děje zmínka jen o upozornění presidia ministerstva školství z 19. prosince 1923, v němž názor takový byl vysloven, a že z názoru toho nebyly v naříkaném rozhodnutí vyvozeny žádné důsledky, které by se mohly dotýkati subjektivních práv stěžovatelčiných. Stěžovatelka také sama tak poznámku tu chápala, neboť - jak je patrno ze spisů správních - podala dne 28. března 1924 v té příčině k ministerstvu školství rozklad, v němž poukazovala na nesprávnost poznámky oné a žádala, aby ministerstvo školství poukázalo pražský magistrát, by jí zasílal všecky přípisy jen pod titulem "Vereinigte Deutsche Evangelische Gemeinde A. u. H. B. in Prag". Námitky stížnosti čelící proti zmíněnému dodatku jako proti rozhodnutí ministerstva vnitra jsou tedy bezpředmětné. Pokud jde o pouhou zmínku stížnosti, že se stěžovatelce dostalo v naříkaném výnosu titulu "Náboženská obec německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v Praze", nelze v ní zřejmě spatřovati zvláštní bod stížný po rozumu § 18 zákona o správním soudě, neboť další vývody stížnosti se zabývají jen zmíněným již svrchu dodatkem k naříkanému rozhodnutí a upozornění ministerstva školství. Neodůvodněnou stížnost bylo tedy zamítnouti. |