• Evidenční číslo: 11174 (JUD)
  • vydaný dne 10.11.1925
  • Autor: Nejvyšší správní soud
  • Pramen: [Boh. A 5105/25 (21044/25)]
  • Vztah k zák.čl. XIII/1909; zák.čl. XIV/1898; 71/1967 Sb.: §14-15; 71/1967 Sb.: §18; 71/1967 Sb.: §23;
Je správní úřad při oznámení protiprávního jednání duchovního povinen sdělit církevnímu úřadu jméno udavače a celý obsah udání, na jehož základě požaduje opatření příslušného církevního úřadu?

Z odůvodnění:

Naříkaným rozhodnutím bylo vysloveno, že nelze přijati v známost osvobozující výroky disciplinární rady kněží trnavského ordinariátu ze 6. února 1924 a z 24. března 1924. Disciplinární vyšetřování bylo proti stěžujícímu si římsko-katolickému duchovnímu zahájeno k vyzvání referátu ministerstva školství, učiněnému podle § 5 uherského zákonného článku XIII : 1909 resp. § 9 zákonného článku XIV : 1898 pro různé stěžovatelovy skutky, ve kterých referát spatřoval pobuřování proti státu resp. jednání proti státní svrchovanosti a proti předpisům zákonů. Naříkané rozhodnutí dále zastavuje stěžovateli až do dalšího opatření výplaty veškerých požitků ze státních prostředků. Své opatření opírá o výslovné ustanovení § 9 zákonného článku XIV z roku 1898, neboť na základě vykonaného úředního šetření, dokladů úřadu po ruce jsoucích, jakož i vlastního doznání stěžovatele nabyl úřad přesvědčení, že stěžovatel ve veřejném svém působení neplnil v plném rozsahu povinností, vyplývajících ze zákonů státních a z těch zákonitých nařízení, která byla vydána na ochranu státních zájmů § 22 zákonného článku XXVII : 1907.

Rozhoduje o stížnosti, řídil se nejvyšší správní soud těmito úvahami:

Zákonný podklad naříkaného opatření spočívá v normě třetího odstavce § 9 uherského článku zákonného XIV : 1898, podle níž přísluší ministerstvu kultu a vyučování pravomoc, osvobodila-li církevní vrchnost duchovního, proti němuž bylo zavedeno disciplinární řízení, ač žaloba byla odůvodněnou, aby na základě dat, mu po ruce jsoucích, státní plat doplňkový duchovnímu odňal.

Stížnost nenamítá, že nešlo konkrétně o delikty, vzhledem k nimž jest opatření způsobu naříkaného opatření přípustno.

Bezdůvodnou jest stížnost, pokud vytýká, že neměl úřad naříditi disciplinární vyšetřování, aniž současně oznámil jak církevní správě, tak stěžovateli jména udavatele a celého textu oznámení, aby se mohl stěžovatel proti udání brániti. Prvý odstavec § 9 zákonného článku XIV. 1898, jímž se zakládá oprávnění pro státní úřad žádati církevní vrchnost za zavedení disciplinárního vyšetřování proti duchovnímu, sice vyslovuje povinnost ministerstva vyučování, aby žádaje za zavedení disciplinárního vyšetřování dodal církevnímu úřadu přepis žaloby, avšak k vytýkání, že se tak nestalo, nedostává se knězi, proti němuž vedeno bylo disciplinární vyšetřování, legitimace, zejména když církevní úřad sám spokojil se s vyzváním státního úřadu, ač k němu přepis žaloby nebyl připojen. Pokud stížnost namítá, že žalovaný úřad nesdělil, žádaje za zahájení disciplinárního řízení, žalobu stěžovateli, jest bezdůvodnou, neboť tohoto postupu prvý odstavec citovaného § 9 nenařizuje. Že by pak alespoň po skončení disciplinárního řízení, provedeného církevním úřadem, byl měl žalovaný úřad v řízení, které vedlo k vydání naříkaného rozhodnutí, stěžovateli sděliti obsah žaloby, to stížnost nevytýká.

Stejně jest zcela bezvýznamno, jak kvalifikovanými osobami jsou udavatelé a jak se po udání chovali, nýbrž může záležeti jenom na tom, zdali vůbec nějak dokáže se delikt obžalovanému za vinu kladený čili nic; jest proto zcela bezpodstatnou i námitka stížnosti, kteráž jedině tvrdí, že jeden z udavatelů stěžovatelem vypátraných stěžovatele už ve veřejných listech odprosil, druhý pak - bývalý přidělený obecní notář - byl dne 1. července 1924 pro zpronevěření úředních peněz a jiné přestupky propuštěn ze služby.