Z odůvodnění: O stížnosti, kterou k nejvyššímu správnímu soudu do tohoto rozhodnutí podává Židovská náboženská obec v Ž., uvážil nejvyšší správní soud takto: 1. Předmětem sporu v podstatě je, zda žalovaný úřad mohl - ač v Ž. trvá stěžující si Židovská náboženská obec jako obec mateřská zřízená na podkladě kongresovém, vzíti na vědomí utvoření "autonomní filiální náboženské obce židovské ortodoxní v Ž." přidružené jako ke své obci mateřské k ortodoxní židovské náboženské obci v P., a zda žalovaný úřad mohl schváliti stanovy pro tuto novou filiální obec. Žalovaný úřad i zúčastněná strana shledávají právní podklad pro kladné vyřízení této otázky v předpisu § 50 stanov organizace autonomních ortodoxních židovských náboženských obcí na Slovensku schválených dne 14. dubna 1920 ministrem pro Slovensko, jenž praví, "že v každé neologické nebo status quo ante obci jest členům ortodoxního smýšlení volno, nemají-li možnost založiti obec mateřskou, utvořiti modlitební společnost, uvésti v život všechny potřebné instituce, přidružiti se jako obec filiální k nejbližší obci mateřské a podrobiti se dozoru tamnějšího rabína". Stěžující si náboženská obec naproti tomu tvrdí, že citované právě ustanovení odporuje předpisům nařízení bývalého uherského ministerstva kultu a vyučování z 21. června 1888 č. 119/pres (R. V. 114/1888), je tedy neplatné, a že naříkané rozhodnutí i jinak odporuje citovanému nařízení z roku 1888, kteréžto tvrzení pak stížnost blíže rozvádí. Za tohoto stavu věcí musil tudíž nejvyšší správní soud v mezích stížních bodů stížností formulovaných nejprve zkoumati, zda citovaný § 50 stanov jest platným předpisem právním. Zákonným článkem XVII : 1867 o rovnoprávnosti izraelitů byli izraelité (v bývalých Uhrách bydlící) prohlášeni za rovnoprávné s křesťanským obyvatelstvem co do výkonu všech občanských a politických práv. Dalším zákonným článkem XLIII : 1895 bylo židovské náboženství prohlášeno za náboženství zákonem přijaté a byla na náboženství židovské rozšířena platnost některých ustanovení zákonného článku LIII : 1868 o poměrech (křesťanských) náboženství zákonem recipovaných. Dále zachoval § 7 zákonného článku XLIII : 1895 o svobodném výkonu náboženství v platnosti zákony a právní pravidla týkající se ...(vedle některých vyznání křesťanských též)... židů (srovnej též § 22 prováděcího nařízení z 8. ledna 1896 č. 56 pres. k zákonnému článku XLIII : 1895). Na základě zákonného článku XVII : 1867 byly pak v letech následujících nařízeními bývalého uherského ministerstva kultu a vyučování schváleny organizační stanovy jednak izraelitů tzv. kongresových, jednak tzv. ortodoxních. V příčině poslednějších stalo se tak nařízením z 15. listopadu 1871 č. 26.915, stanovy tímto nařízením schválené zejména svým § 1. stanoví, že "ortodoxní židé... tvoří samostatnou autonomní náboženskou společnost". Konečně byly tzv. nařízením Trefortským z 21. června 1888 č. 1191 pres - zejména s ohledem na záležitosti matriční vydány různé podrobnější předpisy o mateřských a o filiálních náboženských obcích židovských, o modlitebních spolcích apod. Z uvedeného jde jednak, že cestou formálního zákona byly upraveny jen nejzákladnější předpisy o židovské náboženské společnosti, kdežto většina ustanovení byla dána cestou nařizovací, jednak že již staré uherské předpisy (srovnej § 1 citovaného ministerského nařízení z roku 1871) uznávají ortodoxní židovstvo v bývalých Uhrách jako samostatnou náboženskou společnost organizovanou odlišně od židovstva ostatního (tzv. kongresového a status quo ante). Uvedené předpisy, tedy též tzv. nařízení Trefortské, staly se mocí článku 2 zákona z 28. října 1818 č. 11 Sb. součástí právního řádu v Československé republice a platí potud a tak dlouho, dokud novou normou změněny nebyly. V tomto směru však byla provedena podstatná změna tím, že ministrem pro Slovensko dne 14. dubna 1920 č. 4181 byly schváleny nové stanovy židovských ortodoxních náboženských obcí na Slovensku, obsahující proti stavu dřívějšímu (zejména proti citovaným nařízením z roku 1871 a 1888) značné změny. Stížnost, resp. replika stěžující si náboženské obce popírá platnost těchto nových stanov, poněvadž odporují předpisům dřívějším, zejména ministerskému nařízení z roku 1888, a poněvadž ministr pro Slovensko prý nebyl oprávněn dřívější předpisy měniti. Toto stanovisko stížnosti neuznal nejvyšší správní soud správným: Podle § 14 zákona z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. má vláda právo, dáti některému svému členu plnou moc, aby vydával nařízení a konal vše na udržení pořádku, na konsolidování poměrů a na zabezpečení řádného státního života; k platnosti jím vydaných nařízení stačí jeho podpis. Stížnost resp. replika tvrdí, že ministr pro Slovensko nebyl ke změně oněch nařízení starších oprávněn, poněvadž nejde o věc podle § 14 zákona č. 64/1918 a poněvadž by příslušným k eventuálnímu pozměnění oněch nařízení bývalého uherského ministerstva kultu a vyučování byl jedině ministr resortní (školství a národní osvěty). Naproti tomu uvážil nejvyšší správní soud, že - jak zastáváno konstantní judikaturou nejvyššího správního soudu - ministr s plnou mocí, vystupuje na základě plné moci podle § 14 zákona č. 64/1918, jedná jako zmocněnec a jménem jak vlády celé tak i jednotlivých členů vlády - resortních ministrů, tedy též ministra škol. Poněvadž dále není logicky nemožným závěr, že nová úprava stanov židovských náboženských obcí může býti opatřením nutným ke "konsolidaci poměrů" a k "zabezpečení řádného státního života", shledal nejvyšší správní soud, že ministr pro Slovensko byl oprávněn a příslušným měniti svým nařízením nařízení bývalé vlády resp. ministerstev uherských. Za daného stavu shledal tedy nejvyšší správní soud, že předpisy nových stanov pro židovské ortodoxní obce náboženské byly dřívější předpisy, též ministerská nařízení z roku 1888 změněny. Jelikož pak naříkané opatření je zřejmě ve shodě s obsahem § 50 těchto nových stanov, netřeba se již vůbec zabývati oněmi vývody stížnosti, které se snaží dokazovati, že naříkané opatření odporuje tzv. nařízení Trefortskému z roku 1888. Poněvadž pak nejvyšší správní soud podle §§ 2, 7, 18 zákona o správním soudě může toliko v mezích stížnosti zkoumati, zda naříkaným rozhodnutím (opatřením) nebyl porušen zákon (ve smyslu materiálním, tedy platná právní norma), naříkané opatření však jest ve shodě s § 50 nových stanov ortodoxních náboženských obcí, nemohl se nejvyšší správní soud také zabývati oněmi vývody stížnosti, které snaží se dokázati neúčelnost popř. zbytečnost učiněného opatření, zejména též z hlediska jak rituálních předpisů tak zájmů materiálních. Nezbylo tudíž - než stížnost zamítnouti. |