z odůvodnění: Rozhodnutím z 10. února 1923 vyslovila zemská správa politická, že stěžovatel podle stvzené služební tabulky působí od 7. srpna 1889 v duchovní správě nebo v jiné veřejné službě církevní. Jeho služební doba činí tedy, - odečte-li se nezapočítatelné období od 19. června 1912 od 31. ledna 1913 a od 1. července 1917 do 31. srpna 1917, kdy stěžovatel byl rekonvalescentem, pokud se týče na dovolené a tudíž v duchovní správě nepůsobil, - dnem 27. října 1918 - 28 roků 5 měsíců a 9 dní. Podle ustanovení čl. II § 1 zákona z 28. března 1918 č. 115 říšského zákona má tedy stěžovatel nárok na pět tříletých služebních přídavků a na tři čtvrtletní služební přídavky po 200 K ročně, úhrnem ročně 1.600 K, ovšem teprve ode dne 25. března 1922, kdy mu čsl. státní občanství bylo propůjčeno. Zemská správa politická poukázala stěžovateli tudíž zmíněnou částku od 25. března 1922 z náboženské matice. Konečně vyslovila zemská správa politická, že dobu od 28. října 1918 do 24. března 1922, kdy stěžovatel byl jednak na zdravotní dovolené, jednak působil v duchovní správě jako kaplan v Ch. a v M., jako zámecký kaplan v D. a konečně jako exposita ve V., neuznává za kvalifikovanou, aby stěžovateli byla započtena do celkové služební doby, pokud se týče aby mu za tuto dobu byly poukázány služební přídavky, poněvadž stěžovatel, nemaje tehdy ještě státní příslušnosti Republiky československé, neměl všech vlastností, kterých požaduje § 2 zákona ze 7. května 1874 č. 50 říšského zákona od držitelů církevního úřadu. Do tohoto rozhodnutí podal stěžovatel rekurs, který byl naříkaným rozhodnutím zamítnut z důvodů rozhodnutí zemské správy politické; pokud stěžovatel ve svém rekursu se dovolával ve svůj prospěch tzv. Brněnské smlouvy ze 7. června 1920 publikované ve sbírce zákonů a nařízení č. 107 z roku 1921, podotkl žalovaný úřad, že v této smlouvě není žádného předpisu o tom, jaké požitky mají býti vypláceny duchovním nebo úředníkům, kteří nabyli státního občanství v Republice československé nebo rakouské, aniž ustanovení v rekursu dovolávaného. O stížnosti uvážil nejvyšší správní soud takto: Žalovaný úřad vychází z právního názoru, že předpokladem zápočtu služební doby držitele církevního úřadu v Československé republice do doby rozhodné pro výměr požitků dle předpisů kongruových, dále předpokladem pro vyplacení takových požitků vůbec za určitou dobu jest podle § 2 zákona ze 7. května 1874 č. 50 říšského zákona mimo jiné státní příslušnost dotyčného držitele církevního úřadu v příslušné době. Proti tomuto názoru stížnost nebrojí. Žalovaný úřad a stěžovatel rozcházejí se jen v tom, že žalovaný úřad pokládá stěžovatele za tuzemského státního občana teprve od data výnosu zemské správy politické, kterým stěžovateli bylo státní občanství čsl. propůjčeno, kdežto stěžovatel tvrdí (a tvrdil dovolávaje se tzv. Brněnské smlouvy v podstatě již v řízení), že - nabyv svým ustanovením za duchovního v Čechách roku 1913 podle § 10 domovského zákona č. 222 říšského zákona ex 1896 již od 1. února 1913 domovské příslušnosti čsl., je ve smyslu čl. 3 a 4 tzv. Brněnské smlouvy (č. 107 Sb. 1921) čsl. státním občanem již od 28. října 1918. Naříkané rozhodnutí a předchozí rozhodnutí zemské správy politické pocházejí od státních úřadů kultových a jsou vydány ve věci správy kultové. Autoritativním způsobem vyslovily se tedy tyto úřady (ministerstvo školské a zemská správa politická jakožto úřad kultový) a mohly se vysloviti jenom ve věci kultové, totiž o tom, zda stěžovateli přísluší nebo nepřísluší zápočet určité doby při výměře požitků kongruových a zda mu příslušejí nebo nepříslušejí za onu dobu požitky kongruové. Naříkaným rozhodnutím ani předchozím rozhodnutím zemské správy politické nebylo však a nemohlo býti nikterak autoritativně rozhodováno o státní příslušnosti stěžovatelově resp. o tom, od které doby jest stěžovatele za čsl. státního příslušníka pokládati. Ovšem musil žalovaný úřad resp. zemská správa politická, rozhodujíce o kongruových nárocích stěžovatelových, sobě prejudicielně zodpověděti, zda v daném sporu toliko prejudicielní otázky žalovaným úřadem tvoří tedy pro nejvyšší správní soud z hlediska jeho zákona pouze část skutkové podstaty, tedy otázku pouze skutkovou, nikoliv právní, kterou může nejvyšší správní soud posuzovati jen z hlediska § 6 svého zákona. Pro svůj úsudek, že stěžovatele jest pokládati za čsl. státního občana (teprve nebo nejdříve) od 25. března 1922, měl žalovaný úřad resp. zemská správa politická (ve své vlastnosti jako úřad kultový) dostatečný podklad ve skutečnosti stěžovatelem nepopřené, že jemu výnosem zemské správy politické (ve vlastnosti úřadu příslušného k rozhodování ve věcech státního občanství) z 25. března 1922 č. 5 B 93/22 ai 1920 bylo čsl. státní občanství teprve přiznáno, což ovšem logicky dopouští závěr, že dříve čsl. státním občanem nebyl. Postupu žalovaného úřadu nelze tedy vytknouti ani rozpor se spisy, ani neúplné zjištění skutkové podstaty, ani netvrdí stížnost a neshledal nejvyšší správní soud porušení podstatných forem ve smyslu § 6 II. odst. zákona o správním soudě; je proto též nejvyšší správní soud podle § 6 odst. 1 svého zákona vázán na uvedenou skutkovou podstatu, ze které vycházel žalovaný úřad - zodpovídaje si prejudicielně otázku státní příslušnosti stěžovatelovy, že totiž stěžovatel před 25. březnem 1922 čsl. státním příslušníkem nebyl. Je-li tomu tak, pak ovšem právem rozhodl žalovaný úřad záporně o stěžovatelových nárocích a je stížnost bezdůvodná a musila býti zamítnuta, aniž se nejvyšší správní soud za dané situace procesní mohl meritorně zabývati otázkou, zda a jaký význam pro otázku státní příslušnosti stěžovatelovy mají dovolávané předpisy tzv. Brněnské smlouvy. Tím ovšem není stěžovateli vzata možnost, aby domáhal se u úřadů příslušných ve věcech státní příslušnosti (zemské správy politické a ministerstva vnitra) případného uznání svého čsl. státního občanství od doby dřívější a - dopadne-li tento výrok v jeho prospěch - též nového posouzení svých nároků kongruových úřady kultovými. |