Prejudikatura: Boh. A 7096/28, 1661/22, 2865/23, 2866/23, 3448/24, 4231ú24, 6491/27 a j. 1. Stížnost vytýká především, že správní úřady nebyly vůbec příslušny v daném sporu rozhodovati, poněvadž tu jde nejen o to, zda zvony sporné jsou určeny výhradně k účelům církevním nebo ne, nýbrž jde prý také o soukromé právo obce ke zvonům těm, o kterém rozhodoval mají podle § 38 odst. II. zákona ze 7. května 1574 č. 50 říšského zákona řádné soudy; přitom uznává stížnost, že vlastnické právo k děkanskému kostelu ve D. je v pozemkové knize připsáno tomuto kostelu, přes to však tvrdí, že zvony jsou ve vlastnictví a držbě obce, poněvadž jsou umístěny ve věži městské, která teprve při přestavbě roku 1893 byla z architektonických příčin stavebně spojena s kostelem, která však byla a je vlastnictvím obce, která věží tou a zvony taky výlučně svými zřízenci disponuje. Námitku tuto neshledal nejvyšší správní soud důvodnou. V daném případě nebyl totiž - jak správně uvedeno již v naříkaném rozhodnutí - předmětem rozhodování správních úřadů výrok o soukromoprávní otázce, kdo je vlastníkem oněch zvonů, o kteréžto otázce by ovšem ex professo mohly rozhodovati jenom řádné soudy (§ 1 jur. normy z 1. srpna 1895 č. 111 říšského zákona, § 1 o. z. o., srovnej též § 38 odst. II. zákona ze 7. května 1874 č. 50 říšského zákona); naopak rozhodovaly v daném případě správní úřady autoritativně jenom o tom, kdo jest oprávněn zvony oněmi v ohledu rituálním (k účelům bohoslužebným) disponovati. Tato otázka však není otázkou práva soukromého, nýbrž otázkou veřejné správy v oboru kultovém (náboženském), o níž rozhodovati náleží - z důvodů rozvedených již v nálezu Boh. A 3448/24 - státním úřadům kultovým, tedy v pořadí stolic správních okresní správy politické, zemské správy politické a ministerstva školství. Pokud v naříkaném rozhodnutí, resp. v rozhodnutích nižších stolic se mluví o vlastnictví k věži a zvonům, činí se tak jen na odůvodněný a doložení názoru správních úřadů o tom, že disposice se zvony k účelům rituálním náleží povolaným orgánům církve římsko-katolické, aniž se tím ovšem má a může prejudikovati případnému autoritativnímu výroku řádných soudů o tom, kdo je vlastníkem oné věže a zvonů. Poněvadž tedy správní úřady otázku vlastnictví nerozhodovaly, nemá ovšem taky nejvyšší správní soud příčiny - a podle § 3 a) svého zákona ani možnosti, aby se zabýval vývody stížnosti, které vlastnictví a držbu obce k těmto zvonům tvrdí a různými momenty doložiti se snaží. 2. Ve věci samé - totiž co do otázky, zda disposice s oněmi zvony k účelům rituálním náleží příslušným orgánům církve římsko-katolické - setrvává nejvyšší správní soud přes opačné vývody stížnosti na právním názoru, zastávaném ustálenou jeho judikaturou - (srovn. zejména nález Boh. A. 1661/22, A 2865/23, A 2866/23, A 4231/24, A 6491/27 a - hlavně pokud jde o zvony - Boh. A 7096/28), - že věnování k bohoslužebním účelům církve římsko-katolické, t. j. rituální akt konsekrační na základě předchozího souhlasu vlastníka, jenž věc určuje k bohoslužebným účelům církve katolické, má zásadně právní význam i pro obor práva státního aspoň potud, že i stát uznává určení věci pro bohoslužebné účely věnované a že se věc taková tímto svým určením dostává do sféry vnitřních záležitostí církevních, které podle § 14 zákona č. 50/74 přísluší spravovati orgánům, vykonávajícím církevní moc úřední. V daném případě shledává žalovaný úřad podklad pro svůj názor, že sporné zvony jsou (nechať vlastnictví k nim přísluší církvi, resp. církevnímu ústavu, totiž kostelu anebo obci) trvale věnovány bohoslužebným účelům církve římsko-katolické v tom, že zvony jsou zapsány v inventářích kostela z roku 1808 a 1908, resp. uvedeny v protokolu o kanonické visitaci z roku 1914, vesměs spolupodepsaných zástupcem obce. - Skutečnost tato není stížností popřena a nemění na ní nic, že snad listiny zmíněné nebyly obci v řízení správním sděleny a že dotyčný zástupce obce nebyl obecním zastupitelstvem k spolupodpisu oněch listin zvláště zmocněn, když přec jednak hodnocení průvodů jest věcí rozhodujícího úřadu a když také stěžující si obec měla v řízení před nejvyšším správním soudem podle § 28 odst. 2 zák. o správním soudě možnost v listiny zmíněné, jakožto součásti správních spisů, nahlédnouti. Uváží-li se dále, že - jak uvedeno v rozhodnutí zemské správy politické - zvony jsou umístěny ve věži, která přestavbou, provedenou "Jednotou pro přestavbu chrámu sv. Jana Křtitele", tedy spolkem katolickým, byla spojena s tímto katolickým kostelem, že jsou umístěny právě v nástavbě věže tehdy (počátkem let 1890tých) pořízené, dále že zvony byly - jak stížnost nepopírá - vysvěceny církví římsko-katolickou a že jich taky bylo trvale užíváno k rituálním účelům církve římsko-katolické (třebas jich snad - jak tvrdí stížnost - vedle toho bylo užíváno taky k různým účelům nerituálním: zvonění na poplach, při světských oslavách a pod.), nelze shledati, že by závěr žalovaného úřadu, resp. úřadů nižších o tom, že zvony jsou trvale věnovány a vysvěceny k rituálním účelům církve římsko-katolické, spočíval na řízení vadném. Proto nelze též shledati vytýkanou nezákonnost v tom, že žalovaný úřad z tohoto stavu věci vyvodil ve shodě s právním názorem shora uvedeným a nejvyšším správním soudem zastávaným právní důsledek, že disposiční právo, se zvony oněmi v ohledu rituálním náleží orgánům církve římsko-katolické. Na tom nemohou nic měniti skutečnosti, tvrzené stěžující si obcí a žalovaným úřadem nepopřené, že manipulaci se zvony provádějí zřízenci obecní k příkazům městského úřadu a že poplatky za zvonění plynou do pokladny obecní, poněvadž skutečnosti ty nedokazují, že by manipulace se zvony a vybíráni poplatků mohlo se díti proti vůli příslušných orgánů církevních. |