(II.) K otázce způsobilosti být účastníkem správního řízení. V kanonické visitaci z roku 1803 stojí, že farníci jsou povinni káceti v panských lesích a odvézti pro fryvaldského faráře dříví. Podle kanonické visitace z r. 1831 jsou farníci povinni shromážditi pro faráře 24 sáhů dříví. Poněvadž farníci přes jeho vyzvání odepřeli káceti dříví, dokud nebudou k tomu odsouzeni, žádá, aby hlavní služný obeslal rychtáře Petra B., Ondřeje P., Mikuláše K., jakož i hlavního lesního Alfreda R., tohoto proto, že mnozí se odvolávají na to, že musí prý choditi kácet na obtížná místa. Od nepaměti prý káceli i vozili dříví pro faráře. Žádá o rozhodnutí v této záležitosti. Po jednání provedeném s účastníky, a to i se zástupcem panství, rozhodl služný dne 13. dubna 1919, že panství Balstromovo jako patron fary fryvaldské je od pravomoci tohoto rozhodnutí povinno poukázati faráři fryvaldskému na základě kanonické visitace z r. 1831 tvrdé dřevo odpovídají 24 sáhům, které farníci, resp. obyvatelé fryvalští jsou povinni svážeti na základě téže kanonické visitace. Část žaloby na odsouzení farníků také ke kácení zamítá se doložením, že to jest povinen obstarati si farář sám. Důvody jsou: Dovoz dříví není sporný, poněvadž to kanonická visitace z r. 1831 imlicite praví (quas communitas convehit). Farníci to také uznali, nevzpírají se tomu, popírajíce pouze povinnost káceti. Pravda, že první kanonická visitace toto břemeno na farníky uvalila ( quas parochiani secare et evehere tenantur), ale právě ta okolnost, že v pozdější kanonické visitaci slovo "secare" nepřichází, dokazuje že farníci byli tohoto břemene zproštěni. Avšak kanonická visitace tvoří dle rozhodnutí král. uher. kurie č. 1864 z r. 1890 soukromoprávní smlouvu s jedné strany mezi církví , resp. bonifikovaným, s druhé pak mezi obcí a panstvím, ohledně stran může být tedy po takové době platno, jen co je v oné smlouvě. Platnosti tohoto bodu smlouvy neruší ani ta okolnost, že farníci i od vydání nové visitace dříví káceli, v okamžiku, kdy se drží doslovného znění kanonické visitace, musilo se souditi v tomto smyslu. K odvolání farářovu změnil županský úřad v Trenčíně dne 31. července 1919 pod č. 85508 rozhodnutí první instance potud, že na základě kanonické visitace a vykonávání toho od nepaměti světa, určil, že fryvaldští farníci jsou povinni dříví faráři také sdělati, neboť dle visitace z r. 1831 jsou povinni dříví panstvím poukázané dodati do fary. Doslovně to sice není řečeno, ale v dodání či dovozu dřeva rozumí se již i to, že poukázané dřevo musí sdělati ten, kdo je má odvézti, zejména když není zvláště uvedeno, že povinnost ta je uložena někomu jinému. Tato presumpce je až do nynějška platná, a farníci sami tomu dosud tak rozuměli. Když od nepaměti se prováděl dovoz dřeva tak, že farníci poukázané množství sami sdělali a odvezli, proto hledíc k tomuto dlouholetému zvyku nebylo možno ustanoviti, aby farář byl povinen dříví si dáti káceti, neboť dle praxe kurie břemena z konání patronátních povinností nelze přenášeti na uživatele, a pak ono dříví náleží faráři jako doplněk od panství a farníků poskytovaný k jeho platu (od panství dříví, od farníků práce a dovoz) a nemůže se tedy od faráře žádati, aby on k tomuto doplňku svého platu přispíval a ze svého i tak nepatrného platu vydával značné obnosy za obnosy na rubání dříví. Správní výbor župy trenčanské výrokem ze dne 14. června 1920 č. 19.406 zamítl odvolání farníků ze správných důvodů županského úřadu. O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nejvyšší správní soud takto: Pokud předem jde o námitku jak stěžovateli, tak zúčastněnou stranou při ústním líčení vznesenou, že stěžovatelé nejsou oprávněni zastupovati všechny farníky, kteréžto námitky dovozuje zúčastněná strana, že stížnost měla by býti odmítnuta pro nedostatek legitimace na straně stěžovatelů, stěžovatelé pak, že žádost faráře H. měla býti zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace na jejich straně, uvážil nejvyšší správní soud v prvním směru, že stěžovatelé, jichž vlastnost jako farníků je nesporná, naříkaným rozhodnutím dojista alespoň pro svou osobu jsou postiženi a že a že proto již tím jsou oprávněni do rozhodnutí toho si stěžovati, ve směru druhém pak, že v řízení správním stěžovatelé vystupovali jako zástupci farníků, že nenamítali nic proti tomu, že úřad je za zástupce považoval a v této vlastnosti s nimi jednal, že dále ani se strany ostatních farníků nikdo v řízení správním tomu se neopřel, že tudíž úřad ani příčiny neměl řešiti otázku, zda zastupují farníky právem čili nic a otázka ta v řízení správním zůstala nerozřešena. Potom však námitka ta teprve v řízení před nejvyšším správním soudem vznesená jest po rozumu § 5 zákona o správním soudě nepřípustna. Ve věci samé uvážil pak nejvyšší správní soud takto: Dle svého historického vývoje a své povahy jsou tyto kanonické visitace občasné návštěvy konané církevní vrchností v jednotlivých církevních obcí za tím účelem, aby vrchnost opatřila si na místě samém spolehlivý úsudek o stavu duchovních i hmotných záležitostí obcí těch, napravila pokud možno ihned na místě méně důležité vady a kontrolovala církevní disciplinu. Byť i tudíž nebylo pochybnosti o tom, že u příležitosti takové visitace mohl býti nějaký sporný právní poměr, pokud jde o hmotné záležitosti náboženské obce, prostřednictvím církevní vrchnosti dle právního stavu oné doby pravomocí toho druhu nadané za součinnosti všech účastníků upraven a nesporným učiněn tak, že tato visitace měla býti pro příští dobu základem pro posuzování poměru toho, chovajíc v sobě v tomto směru prvek právotvorný, nebylo tomu tak tehdy, když o nějakém sporu mezi účastníky řeči nebylo, a když jednalo se pouhé zjištění skutečného stavu. Je-li však takto nepochybno, že dle stavu kanonické visitace zjištěného a dokumentovaného závazek farníků vztahoval se nejen na dovoz, nýbrž i na kácení dříví a že visitace ve stavu tom žádné změny zavésti nezamýšlela a nezavedla, nemá odpor stěžovatelů proti závazku káceti, opírající se pouze o znění této visitace a neuvádějí naprosto žádného jiného důvodu pro zánik závazku toho, ani skutkového ani právního základu, výroku žalovaného úřadu vycházejícího z téhož skutkového předpokladu nelze vytýkati ani vadnosti ani nesprávnosti a jeví se stížnost proti výroku tomu podaná bezdůvodnou. Pokud stížnost poukazuje k tomu, že závazek takový neodpovídá změněným sociálním poměrům a názorům na postavení občanů a jejich práva a povinnosti, mohlo by to býti snad důvodem k novému upravení poměrů těch cestou zákonodárnou, nemůže však změna ta přivoditi odstranění úředního výroku, jehož vadnost a nezákonnost jinak doložena nebyla. Bylo tudíž stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou. |