• vydaný dne 10.01.1929
  • Autor: Nejvyšší správní soud
  • Pramen: [Boh. A 7683/29 (67/29)]
  • Vztah k 268/1949 Sb.; 161/1992 Sb.;

Židovské náboženské obce a židovské matriky.

(I.) Židovská náboženská obec v Praze je povinna nésti věcný náklad spojený s vedením židovských matrik.

(II.) O historickém vývoji židovských náboženských obcí a židovských matrik.

Z odůvodnění:

Po této stránce jde o dvě otázky, totiž jednak a) o to, zda židovská náboženská obec v Praze je povinna starati se o řádné vedení matrik, b) o to, zda obec ta je povinna nésti věcný náklad na matriky.

ad a) Podle § 6 císařského patentu z 20. února 1784 Sb. zákonů Josefa II. díl IV. č. 113, Kropatschek svazek VI. stránka 574 "sluší židy rovněž přidržeti k vedení těchto tří rejstříků" (totiž matrik narozených, matrik sňatků a matrik zemřelých, jak o nich je řeč v předchozích předpisech téhož patentu) a "má tam, kde je ustanoven místní rabín, tento, vésti matriky" po, př. "onen rabín, který bydlí nejblíže".

Jest ovšem pravda, že péče o vedení matrik nebyla tu uložena přímo židovským náboženským obcím, nýbrž "židům"; to se však vysvětluje tím, že v době vydání onoho patentu nebyli židé v Čechách organisováni v náboženských obcích. ve smyslu úpravy nynější (t. j. ve smyslu § 1 a následujícího zákona z 21. března 1890 č. 57 říšského zákona). Takovouto "náboženskou obcí" ve smyslu nynějším zejména taky nebyla "židovská obec" v Praze, o níž mluví i § 18 tzv. "židovského systému" (řádu) pro Čechy ze 3. srpna 1797 Sb. zák. polit. svazek XI. č. 13, naopak měla obec tato až do roku 1850 povahu zvláštní obce politické (srovnej 66 2 a 3 obecního řádu pražského z 27. dubna 1850 č. 85 zemského zákona, podle něhož teprve pražská židovská obec přestala býti samostatnou obcí místní a trvá dále jen jako obec náboženská).

Když však nyní citovaný zákon z roku 1890 nařizuje nucenou, organisaci židů v obcích náboženských, jejichž úkolem je (§ 1, II. odstavce) "pečovati o náboženské potřeby svých členů", a když tedy nyní orgánem "židův navenek a v poměru ke správě státní je náboženská obec, nutno nyní shora citovaný předpis § 6 patentu z roku 1784 vykládati tak, že nyní židovské náboženské obce jakožto, representanty a orgány "židů" "jest přidržeti k vedení matrik".

To platí tím spíše, když shora zmíněný židovský řád pro Čechy z r. 1797 pojednává o matrikách v § 9 zařazeném v oddílu jednajícím o "náboženství" a nikoliv snad v oddílu jednajícím o "stavu obyvatelstva", a když - i u židů - matriky, zavedené sice v prvé řadě v zájmu státním (srovnej úvod patentu z roku 1784), přec jen také slouží důležitým náboženským a konfesním potřebám a zájmům.

Proti tomu nelze se dovolávati toho, že § 6 patentu z roku 1784 ponechává vedení matrik rabínům, respektive § 9 židovského řádu z roku 1797 židovskému učiteli nebo kde takového není některému otci rodiny, kterého určí vrchnost, ani toho že podle bodu 4. regulativu o, vedení židovských matrik, vydaného dekretem dvorské kanceláře z 22. prosince 1837 č. 29444, Sb. prováděcího zákona pro Čechy svazek 20 č. 17 "jmenovati matrikáře" přísluší krajskému úřadu. Neboť těmito předpisy má jenom býti v zájmu veřejném zajištěn rozhodující vliv státní správy na vedení matrik a zaručeno spolehlivé a bezvadné fungování matrik, není tím však řečeno,, že by matriky byly institucí, která by se úplně vymykala ze zájmové sféry zákonných organisací židovstva, nyní židovských náboženských obcí.

Stejně nelze proti uvedenému stanovisku se dovolávati toho, že zákon č. 57/1890 říšského zákona se nezmiňuje positivně o matrikách židovských a že zejména neuvádí matriky a jejich úpravu a vedení výslovně mezi úkoly náboženských obcí (v § 1/II) ani mezi věcmi, o nichž podle § 28 musí statut každé náboženské obce obsahovati ustanovení, a že naopak zákon v § 35 odst. II. toliko zachovává platnost předpisů o matrikách; neboť jednak spadají matriční věci - jak již shora řečeno - rovněž mezi "náboženské potřeby členů" náboženských obcí, jednak není výpočet § 28 zákona vyčerpávající a konečně byly židovské matriky v zájmu veřejném upraveny již dostatečně předpisy zvláštními, a to v Čechách zejména § 6 patentu z 20. února 1784, § 9 židovského řádu z roku 1787, dekretem dvorské kanceláře z 21. října 1813 Sb. policejního zákona svazek 41 č. 49, regulativem a poučením z roku 1837 a zákonem z 10. července 1868 č. 12 říšského zákona z roku 1869.

Z těchto úvah dospěl tudíž nejvyšší správní soud k závěru, že péče o řádné opatřování matrik náleží také židovských náboženských obcím a že proto nebylo porušeno subjektivní právo stěžovatelky tím, že zemská správa politická učinila výrok zmíněný shora sub 2. a), resp. že ministerstvo vnitra v tomto směru rekurs stěžovatelky zamítlo.

ad b) Zbývá ještě zkoumati, zda zemská správa politická resp. ministerstvo vnitra právem vyslovily, že stěžovatelka je povinna, nésti věcný náklad se správou matrik spojený.

Po té stránce nutno nejprve vytknouti, že naříkané rozhodnutí na začátku důvodů, připojených ke druhé části naříkaného rozhodnutí, mluví sice vůbec o "povinnosti židovských náboženských obcí nésti náklad spojený s vedením matrik" a že v dalším bodě svého odůvodnění se zmiňuje o "nákladu na matrikáře". Jelikož však rozhodnutí zemské správy politické, které bylo předmětem instančního přezkoumání ministerstvem, výslovně ukládá náboženské obci jenom povinnost nésti věcné náklady se správou matrik spojené, tedy nikoliv též náklady osobní (případnou odměnu pro matrikáře), a jelikož nelze předpokládati, že by žalovaný úřad byl mínil při rozhodování o rekursu stěžovatelky o své újmě rozšiřovati předmět sporu, může nejvyšší správní soud vycházeti z toho, že jak rozhodnutím zemské správy politické, tak naříkaným rozhodnutím byla stěžující si obci uložena jen povinnost nésti věcný náklad spojený se správou matrik.

Proto ponechává nejvyšší správní soud stranou, zda by obci bylo lze ukládati po případě také úhradu nákladu osobního, a neměl nejvyšší správní soud příčiny zabývati se otázkou, jaký význam by po té stránce měla okolnost, že židovské matrikáře jmenuje státní správa a že instrukce o vedení židovských matrik vydaná guberním dekretem z 24. dubna 1838 č. 1818, Sb. českého prováděcího zákona svazek 20. č. 107 na základě dekretu dvorské kanceláře z 22. prosince 1837 č. 29444 upravuje v § 13 odměňování židovské matrikáře jenom ve způsobu poplatků vybíraných od stran za zápisy do matrik a za výtahy z nich.

Otázka, kdo má nésti věcný náklad na židovské matriky vůbec, není žádným positivním předpisem upravena výslovně. Výslovný předpis byl naopak vydán toliko stran určité části tohoto věcného nákladu, totiž nákladu spojeného s opatřováním matričních knih, ustanovením § 5 odstavce 2 zmíněné již instrukce z roku 1837, kde se praví, že "náklad na opatření matrik má nésti židovská obec". Že předpis ten skutečně se vztahuje jen na knihy matriční, vychází nepochybně najevo ze souvislosti tohoto odstavce II s odstavcem I. téhož § 5 a s předchozím § 4, které zřejmě mají na mysli jenom matriční knihy.

Z toho však, že positivním a výslovným předpisem je postaráno jen o jednu část věcného nákladu, nelze usuzovati, že by ostatní věcný náklad tam, kde by nutnost jeho nastala, měl jíti k tíži nikoliv náboženské obce, nýbrž - jak míní stížnost - k tíži matrikáře samotného.

Stížnost sama uznává, že takového věcného nákladu jinakého (mimo nákladu na opatření knih matričních, opatření místnosti, zařízení její, otop, osvětlování a pod.) zpravidla není a nebylo, poněvadž matriky židovské se v převážné většině případů vedly a vedou v bytě matrikáře anebo v jeho již beztak z jiného důvodu zřízené úřední místnosti a že zvláštní kancelář matriční byla zřízena v Praze výjimečně vzhledem k velikosti a významu náboženské obce a pro pohodlí obecenstva. Již touto skutečností se však vysvětluje, proč nebylo potřebí, aby státní správa vydávala určitou výslovnou normu o úhradě případného jinakého nákladu věcného; nelze tudíž již z tohoto důvodu z nedostatku výslovné normy po této stránce pro spornou otázku nic vyvozovati.

Nutno však uvážiti toto: Stížnost sama uvádí, že stěžovatelka netvrdí povinnosti státu, aby stát případný náklad takový hradil; dále nelze předpokládati, že by při instituci pro veřejnost tak důležité a státní správou tak podrobně upravované, jakou jsou nesporně židovské matriky, uhrazování ostatního věcného nákladu v takových výjimečných případech, kde nutnost nákladu takového nastane, bylo mělo býti ponecháno matrikáři, takže by řádné fungování matrik po případě bylo závislé na tom, jak matrikář bude ochoten o případné věcné potřeby se postarati na svůj náklad; dále bylo již shora poukázáno na to, že vedení matrik se ukládá "židům" (§ 6 patentu z roku 1784), že "židé" jsou nyní nuceně organisováni v náboženských obcích (§§ 1 a 2 zákona č. 57/1890), že dále jsou matriky v židovském řádě z roku 1797, § 9 uváděny v oddílu jednajícím o náboženství a slouží také důležitým náboženským a konfesním potřebám příslušníků židovského vyznání a že konečně § 1 odstavce 2 zákona č. 57/1890 ukládá židovským náboženským obcím, aby "pečovaly o uspokojování náboženských potřeb svých členů a aby vydržovaly a podporovaly ústavy k tomu účelu potřebné."

Za tohoto stavu věci nutno dospěti k závěru, že nyní i jinaký věcný náklad na vedení židovských matrik tam, kde výjimečně nutným se stane, jde k tíži židovských náboženských obcí.