• vydaný dne 04.06.1929
  • Autor: Nejvyšší správní soud
  • Pramen: [Boh. A 7998/29 (10878/29)]
  • Vztah k 367/1990 Sb.; 161/1992 Sb.;

O dispozici s obecní kaplí věnovanou k účelům katolické církve.

(I.) O dispozici s obecní kaplí věnovanou k účelům církve katolické - věty jako při Boh. A. 1661/1922 Sb. a 2865/1923 Sb.

(II.) Věnování obecní kaple pro účely katolické církve a přijetí věnování toho církví katolickou může se stát také jen konkludentními činy.

(III.) Jaký význam má tu posvěcení kaple takové?

Prejudikatura: Boh. A. 1661/22, 2865/23, 6491/27 a j.

Z odůvodnění:

Žalovaný úřad má za to, že věnování kaple a zvonku jakožto jejího příslušenství k rituálním účelům církve katolické se stane perfektním teprve výkonem konsekrace a že tedy obec jako vlastník kaple dřívějšími svými projevy dotud není vázána, dokud konsekrace nebyla provedena. Tento názor neshledal nejvyšší správní soud správným.

Nejvyšší správní soud ovšem ustáleně judikuje (srov. zejména nález Boh. 1661/22, 2865/23 a j.), že projevem vůle vlastníka budovy, jímž tento budovu svoji, ponechávaje ji ve svém vlastnictví, sám neomezeně a bezvýhradně věnuje k bohoslužebným účelům církve katolické, a přijetím tohoto věnování ze strany příslušného orgánu církve, které se projevuje a provádí rituálním aktem konsekračním, stane se budova ona předmětem bohoslužbě určeným, čímž právo disposice s ní přechází do sféry vnitřních záležitostí církevních, které spravovati podle ustanovení § 14 zákona ze 7. května 1874 č. 50 říšského zákona přísluší orgánům vykonávajícím církevní moc úřední.

Leč tomuto stanovisku nejvyššího správního soudu, nelze rozuměti tak, jakoby závaznost učiněného věnování pro obec jako vlastnici kaple vznikala teprve provedením konsekrace anebo jako by přijetí věnování příslušným orgánem církve se mohlo provésti jedině a výhradně konsekrací. Naopak záleží po této stránce jednak na věnovacím projevu obce, jednak na projevu příslušného církevního činitele, že věnování takové přijímá. Stejně jako věnování ze strany obce tak i přijetí věnování se strany příslušného činitele církve katolické může se však státi způsobem různým, tedy zejména nejen výslovným aktem, nýbrž třeba i jenom konkludentními činy (srov. v příčině projevu vůle obce pouhými konkladentními činy nález Boh. A 6491/27), a jest provedení konsekrace jenom obvyklým a navenek patrným projevem vůle příslušného činitele církve katolické, že věnování určité budovy nebo věci k bohoslužebným úkonům církve katolické touto církví bylo přijato.

Jest tedy zkoumati, zda v daném případě kaple a zvonek jakožto její příslušenství byly obcí ať výslovně, ať konkludentními činy k bohoslužebným úkonům církve katolické věnovány a zda církev katolická věnování toto přijala. V obojím směru dospěl nejvyšší správní soud na základě obsahu správních spisů k odpovědi kladné.

Podle protokolu z 31. července 1913 usneslo se obecní zastupitelstvo ve L., že "stará kaple jest zchátralá, tudíž že jest nutno kapli tu přestavěti" ....., k čemuž si obec vyžádala souhlas katolického farního úřadu v Č., vydaný prohlášením tohoto farního úřadu z 1. srpna 1913; dále se obecní zastupitelstvo podle protokolu, sepsaného dne 22. ledna 1914 usneslo, aby kaple byla vzata do obecního udržování až po úplném ukončení stavby a vysvěcení. Z obojího jest zřejmo, že obecní zastupitelstvo, usnášejíc se o zboření staré a postavení nové kaple, bylo si toho vědomo, že kaple má býti vysvěcena, tudíž podle notorických poměrů tehdy v roce 1913 a 1914 ve stěžující si obci panujících, vysvěcena podle ritu katolického. Již oběma těmito projevy, které nejsou ani časově ani jinak omezeny nebo vázány výjimkami, provedla obec bezvýhradné věnování kaple, která tehdy měla býti nově postavena, k účelům bohoslužebným církve katolické. Obec zažádala však dále podáním obecního úřadu z 2. srpna 1913 u okresního hejtmanství v N., aby obci příslušné povolení bylo uděleno, přičemž výslovně bylo poukázáno na shora zmíněné již prohlášení farního úřadu v Č. Když pak podání toto bylo okresním hejtmanstvím v N, přípisem z 5. srpna 1913 zasláno biskupské konsistoři v Hradci Králové k vyjádření, projevila konsistoř 9. srpna 1913 církevní souhlas k přestavbě kaple, načež bylo ve věci vykonáno za účasti starosty obce místní šetření dne 9. září 1913. Po té konečně okresní hejtmanství v N. výměrem z 23. září 1913 "ve srozumění s biskupskou konsistoří v Hradci Králové" udělilo povolení ke stavbě nové kapličky.

Za tohoto stavu věci jest tedy dále zřejmo, že biskupská konsistoř, jakožto povolaný orgán církve katolické přijala věnování kaple, která se stavěti měla a pak také skutečně byla postavena, a že toto přijetí bylo také vůči obci shora zmíněným vyřízením okresního hejtmanství v N. projeveno, čímž bylo tedy provedeno věnování kaple ze strany obce pro rituální účely církve katolické, jakož i přijetí tohoto věnování ze strany orgánů církve katolické. Konsekrace kaple byla pak již jenom provedením projeveného již přijetí a nelze datu, kdy konsekrace se stala, přikládati onoho rozhodujícího významu, jak to činí naříkané rozhodnutí.

Naopak byla kaple, o kterou jde, již od počátku obcí bezvýhradně věnována pro katolickou bohoslužbu, věnování toto bylo katolickou církví hned původně přijato, a pozbyla tedy obec již těmito akty své disposiční volnosti stran kaple té v ohledu rituálním, třebas akt konsekrační byl proveden až 18. června 1921. Když pak v této kapli katolické byl vyvěšen zvonek, sleduje tento zvonek jako příslušenství právní osudy kaple samé a podléhá jak kaple, tak i zvonek bez ohledu na to, kdy (kterého dne) konsekrace byla provedena, v ohledu rituálním ve smyslu § 14 zákona ze 7. května 1874 č. 50 říšského zákona disposici příslušných orgánů církve katolické.

Jestliže tedy obec svým usnesením z 10. června 1921 bez ohledu na toto disposiční právo katolické církve oním zvonkem disponovala způsobem shora uvedeným, zasáhla, i když byla knihovní vlastnicí kaple, do zmíněného disposičního práva úřadů církve katolické, což ve smyslu ustálené judikatury nejvyššího správního soudu (srov. např. nálezy shora uvedené) opravňovalo politický úřad k sistaci onoho usnesení z 10. června 1921 podle předpisu § 102 obecního zřízení. Žalovaný úřad, vycházeje v naříkaném rozhodnutí se stanoviska opačného, ocitl se tudíž v rozporu se zákonem.