Prejudikatura: Boh. A 5250/25, 7996/29, 7997/28. Proti tomu podali stěžovatelé odvolání, které bylo rozhodnutím župního úřadu v Lipt. Sv. Mikuláši z 25. listopadu 1926 zamítnuto z těchto důvodů: Stěžovatelé oznámili okresnímu úřadu, že vystupují z náboženství status quo ante a vstupují do ortodoxní židovské obce v L. Dle § 1 zák. čl. XLII/1895 jest židovské náboženství zákonem uznané bez ohledu na to, má-li svoje náboženské obřady dle ritu ortodoxního, status quo ante anebo jiného. Podobně i podle nařízení č. 1191 pres z roku 1888 V. K. M. všechny židovské obce, nechať vykonávají svoje náboženské obřady podle kterého ritu, spadají jak z hlediska státně-policejního tak se stanoviska židů vůbec pod pojem židovského náboženství. V daném případě jde o přestup židů ritu status quo ante do ritu ortodoxního. Jelikož podle § 6 zák. č. 96/1925 úřadu má býti oznámeno jen vystoupení z církve (náboženství), o které v daném případě vůbec nejde, postupoval okresní úřad správně, když oznámení toto ve smyslu § 5 citovaného zákona nevzal na vědomí. Další odvolání stěžovatelů bylo naříkaným rozhodnutím zamítnuto, a rozhodnutí župního úřadu potvrzeno z jeho důvodů. Do toho jest podána stížnost, o níž nejvyšší správní soud takto uvážil: 1. Podle znění rozhodnutí všech tří administrativních stolic je předmětem sporu jedině, zda okresní úřad měl nebo neměl podle § 6 zák. č. 96/25 vzíti na vědomí vystoupení stěžovatelů ze židovské náboženské obce status quo ante v L. Citovaný zákon podle svého nadpisu pojednává o vzájemných poměrech náboženských vyznání; podle § 6 citovaného zákona je, aby vystoupení z církve bylo po zákonu účinné - nutno, aby vystupující ..... ústně nebo písemně oznámil je okresnímu politickému úřadu, místa svého bydliště......; právní účinky vystoupení z církve nastávají dnem tohoto oznámení..... Uvedený předpis pojednává tedy (stejně jako celý zákon) jenom o změně náboženského vyznání, resp. o vystoupení z církve jako celku, netýče se však přestoupení z obce jedné do obce druhé téhož vyznání nebo téže církve. Podle zák. čl. XVII : 1867 a XLII : 1895 zná právní řád na Slovensku platný jen jedno jednotné náboženské vyznání židovské, třebas organisace židovstva v náboženských obcích děje se podle hledisek různých, a to jednak podle organisačního statutu kongresionalistického, jednak podle organisačního statutu ortodoxního, jednak podle statu quo ante. Různá tato organisace židovských náboženských obcí neznamená však - třebas uvedené tři kategorie vykazují určité rituální zvláštnosti - že by tu šlo o tři různá náboženská vyznání židovská. Že tomu tak, je zřejmo hlavně též z ustanovení ministerského nařízení z 21. června 1888 č. 1191 pres. R. V. 114/1888, zejména z jeho úvodu a z jeho bodu 4. Na tom nemění nic předpisy organisačního statutu ortodoxních židovských obcí náboženských z 15. listopadu 1871 č. 26.915 ani stanovy organisace autonomních ortodoxních židovských obcí na Slovensku, schválené dne 14. dubna 1920 č. 4181 adm. ministrem pro Slovensko; neboť vzhledem k tomu, že shora uvedené zákony z roku 1867 a 1895 mluví jen o jednotném náboženství židovském, nelze předpisy § 1 organisačního statutu r. 1871 ("ortodoxní židé..... tvoří samostatnou autonomní náboženskou společnost") a § 1 stanov z roku 1920 ("ortodoxní obce na Slovensku ..... tvoří spolu ortodoxní židovské náboženství na Slovensku") chápati jaká konstituování samostatné církve (samostatného náboženského vyznání), nýbrž jenom jako organisační opatření uvnitř jednotného náboženského vyznání židovského (srov. též nález Boh. A 7996/29 a 7997/29). Nešlo tudy v daném případě o vystoupení z církve, resp. o změnu náboženského vyznání ve smyslu zák. č. 96/25, a právem odmítly administrativní úřady vzíti oznámení stěžovatelů podle § 6 citovaného zákona na vědomí. Naopak šlo tu jen o vystoupení z náboženské obce, která se neřídí předpisy zák. č. 96/25, nýbrž předpisy jinými, zejména ministerským nařízením č. 1191/1888 a stanovami té které náboženské obce. Že by administrativní úřady byly bývaly povinny podle těchto předpisů vzíti oznámení stěžovatelů na vědomí, resp. že by byly porušeny tyto, singulární předpisy, stížnost netvrdí. 2. Stížnost dále namítá, že naříkaná rozhodnutí, resp. rozhodnutí nižších stolic odporují předpisům §§ 121 a 123 ústavní listiny, leč neprávem. Podle § 121 ústavní listiny je svoboda svědomí a vyznání, zaručena a podle § 123 nesmí nikdo ani přímo ani nepřímo býti nucen k účasti na kterémkoliv náboženském úkonu. Tím však, že úřady odmítly ve shodě se zákonem č. 96/25 posuzovati oznámení stěžovatelů o vystoupení z obce náboženské jako oznámení o výstupu z církve (náboženské vyznání), nedotkly se svobody svědomí a vyznání stěžovatelů a tím méně nutí je k účasti na náboženském úkonu. |