• vydaný dne 24.11.1936
  • Autor: Nejvyšší správní soud
  • Pramen: [Boh. F 8287/36 (22188/33)]
  • Vztah k 338/1992 Sb.;
K charakteru jatek židovské obce pro výsek a prodej košerovaného masa.

Židovské náboženské obci nepřísluší vynětí z daně domovní pro část budovy, v níž jsou jatky na výsek a prodej košerovaného masa, platí-li jí řezníci prodávající tam maso odměnu za řezání a prodej masa (gabellu).
Z odůvodnění:

Naříkaným rozhodnutím odepřel žalovaný úřad přiznati požadované vynětí z daně domovní podle § 126 zákona o přídavkové dani pro část domu čp. 987 v Ž., ježto je pronajímána řezníkům a podle ustanovení § 130 odst. 1 citovaného zákona vynětí z daně a trvalé osvobození nepřísluší budovám (částem budov), které jsou k účelům §§ 126 a 128 za nájemné přenechány.

Stížnost namítá, že v části domu, o kterou jde, jsou jatky na výsek a prodej košerovaného masa, jak je to stěžovatelce předepsáno v § 3 lit. f) stanov, podle nichž v § 4 lit. a) je dovoleno stěžovatelce vybírání gabelly, t.j. odměny za řezání a prodej košerovaného masa. Aby byly zachovány všechny předpisy náboženských pravidel "Šulchan Aruchu", je nutno, aby maso bylo uchováno v místnostech stěžující si náboženské obce a aby bylo prodáváno pod jejím dozorem za přítomnosti církevního řezníka. Vzhledem k tomu to, co jednotliví řezníci a souvěrci platí stěžovatelce pod titulem gabelly, t. j. odměny za řezání a prodej masa v dotyčné části domu, nemá povahy nájemného, nýbrž jde tu o církevní důchod, určený k udržování náboženských institucí, jak je to předepsáno v § 3 stanov, kterýžto důchod podle platných zákonů a ministerských nařízení je vyňat ze zdanění, a rovněž i tato místnost má býti vyňata z daně domovní.

Nejvyšší správní soud nemohl stížnosti přisvědčiti.

Doznává-li stěžující si náboženská obec ve stížnosti, že řezníci (mäsiari), prodávající maso v stěžovatelčině domě, za řezání a prodej masa v dotyčné části domu stěžovatelce platí nějakou odměnu, pak nutno uznati, že tu nejde o bezplatné přenechání této části domu zmíněným osobám, nýbrž zásadně o pronájem ve smyslu § 144 odst. 2 zákona o přídavkové dani, neboť pronájmem rozuměti je každé přenechané užívání budovy (její části) za plat (§ 149 odst. 1) bez rozdílu, je-li přenechání to nájmem, pachtem nebo jiným právním poměrem. Okolnost, že stěžovatelka je povinna místnost takovou udržovati a k jakému účelu se použije úplaty, získané od řezníků za to, že v místnosti té mohou řezati a prodávati maso, je pro řešení sporné otázky - jde-li tu zásadně o pronájem čilí nic - nerozhodná.

Vyslovil-li tedy za toho stavu věci žalovaný úřad v naříkaném rozhodnutí, že část domu, o kterou jde, je pronajímána, v důsledku čehož pro ni vzhledem k ustanovení § 130 odst. 1 zákona o přídavkové dani vynětí z daně nepřísluší, nelze uznati, že by výrok jeho odporoval zákonu nebo spočíval na vadném řízení. Stížnost, která tvrdí opak, je bezdůvodná a bylo ji zamítnouti.