• vydaný dne 27.01.1930
  • Autor: Nejvyšší správní soud
  • Pramen: [Boh. A 8388/30 (25438/27)]
  • Vztah k 2/1993 Sb.: §15; 161/1992 Sb.; 455/1991 Sb.;
Co je výkonem náboženství nebo víry. Rituální porážky dobytka.

(I.) Výkonem vyznání, náboženství nebo víry ve smyslu ústavní listiny nelze rozumět pouze ryze kultové obřady, nýbrž výkon všeho, co dotčeným vyznáním, náboženstvím nebo vírou je příslušníkům jeho jako povinnost uloženo.

(II.) Kdy může státní úřad rozhodnout, že na obecních jatkách je zakázána rituální porážka dobytka.

Z odůvodnění:

Dle § 122 ústavní listiny mají všichni obyvatelé Československé republiky právo vykonávati veřejně a soukromě jakékoliv vyznání, náboženství nebo víru, pokud výkon ten není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy. Ustanovení toto zaručuje příslušníkům jakéhokoliv vyznání, náboženství nebo víry za určitých předpokladů výkon tohoto jejich vyznání neb náboženství; nejvyšší správní soud nemusel zkoumati, je-li takzvaná "rituální porážka" kultovým obřadem stricto sensu, neboť pod "výkonem vyznání, náboženství nebo víry" nelze rozuměti pouze ryze kultové obřady, nýbrž vše, co dotyčným vyznáním, náboženstvím nebo vírou jest příslušníkům jeho jako povinnost uloženo. Že příslušníci židovského vyznání jsou zásadně povinni požívati maso pouze z dobytka rituálním způsobem poraženého, je všeobecně známo a stížnost sama toho nepopírá; ale pak nelze shledati, že by názor žalovaného úřadu, že rituální porážky spadají pod úkony dle § 122 ústavní listiny chráněné, neměl v citovaném předpisu dostatečné podpory.

Zbývá tedy již jen otázka, nejsou-li rituální porážky židovské z ochrany podle § 122 ústavní listiny vyloučeny proto, že jsou v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy. Nejvyšší správní soud nemohl však shledati, že by konání rituálních, porážek bylo lze subsumovati pod jeden z těchto případů.

Nutno totiž pokládati za vyloučeno, že by obvyklý výkon náboženského ritu státně uznaných náboženských společností mohl obsahovati úkony, které by bylo lze označiti jako odporující veřejnému pořádku a řádu nebo dobrým mravům, když úkony tyto spočívající na náboženských předpisech, byly již v době uznání dotyčné náboženské společnosti u ní obvyklé, a přes to náboženská společnost byla státem uznána, aniž ten který úkon rituální byl zakázán nebo z uděleného státního uznání vyloučen. Státní uznání bylo by vyloučeno, kdyby úkony ony byly s uvedeného hlediska závadnými. To plyne již z povahy věci, bylo však také výslovně projeveno v § 1 bodu 1 zákona z 20. května 1874 č. 68 říšského zákona. Rituální porážka jest však u židů od pradávna na základě náboženských předpisů obvyklá a byla jako součást židovského ritu také státními předpisy při uznání náboženské společnosti židovské implicité uznána respektive stala se tohoto státního uznání účastna (srovnej § 1 "židovského systému pro Dechy" ze 3. srpna 1797, zákona Františka II. svazek XI str. 27. a násl. a § 25 zákona z 21. března 1890 č. 57 říšského zákona).

Nelze proto shledati, že by rituální porážka židovská mohla býti vyloučena z ochrany § 122 ústavní listiny.

Pouhá případná změna všeobecného nazírání na ten který rituální úkon nemůže ovšem rušiti právo náboženské společnosti židovské na nerušený výkon jejích náboženských obřadů a zvyklostí, kteréhož práva náboženská společnost právě nabyla státním uznáním.

Ježto pak stížnost nepopírá, že by se spornou změnou jatečního řádu vzhledem k výhradní povinnosti, používati městských jatek, znemožnil výkon rituálních porážek židovských v P. vůbec, nelze naříkané rozhodnutí shledati nezákonným a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou (srovnej nálezy bývalého správního soudu Budw. 10666/1897 a A 5248/1907).