• vydaný dne 23.12.1930
  • Autor: Nejvyšší správní soud
  • Pramen: [Boh. A 8963/30 (19830/30)]
  • Vztah k 2/1993 Sb.: §15; 161/1992 Sb.;

K výkonu náboženství podle Ústavy. Židovské motlitebny.

(I.) Již na základě předpisu § 122 ústavní listiny mohou všichni obyvatelé Československé republiky vykonávat veřejně i soukromě jakékoli vyznání, náboženství nebo víru, pokud tento výkon není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy.

(II.) Může správní úřad nařídit uzavření modlitebny, zřízené bez povolení náboženské obce židovské bývalými příslušníky této náboženské obce, kteří z ní vystoupili?

Z odůvodnění:

Žalovaný úřad dovolává se v naříkaném rozhodnutí toho, že nařízení uherského ministerstva kultu a vyučování z 27. října 1905 č. 4249 pres. je dosud platné, nebyvší dotčeno předpisem § 122 ústavní listiny a že proto spory, vzniklé v ortodoxních náboženských obcích židovských náležejí na pořad autonomního zvoleného soudu; při tom staví se žalovaný úřad na stanovisko, že ústavní listina stanovila jenom "všeobecné směrnice, v jejichž rámci mají zákonodárné sbory vynášeti zákony".

Je ovšem pravda, že ústavní listina čsl., sledujíc ustálenou zvyklost zachovávanou po většině při vydávání ústavních chart, obsahuje řadu všeobecných zásad, jichž vyslovení v ústavě má význam hlavně programatický a zásadní; vedle toho však má ústavní listina také mnoho předpisů zcela konkrétního rázu, kterými se - stejně jako se děje vůbec zákony a jinými normami právními - positivně upravují ty které poměry právní, tak že takovéto předpisy ústavní listiny zasahují hned a přímo do právní sféry občanstva, aniž k jejich aplikaci je třeba teprve zvláštních norem podrobnějších. Takovýmto positivním předpisům ústavní listiny přísluší pak ovšem také derogační moc proti odporujícím normám starším, jak ostatně je také ještě výslovně ustanoveno v čl. IX. uvozovacího zákona k ústavní listině.

Do řady druhé patří také ustanovení § 122 ústavní listiny, jehož se stěžovatelé dovolávají. Neboť stanoví-li tento paragraf, že "všichni obyvatelé Československé republiky mají ve stejných mezích jako státní občané Československé republiky právo vykonávati veřejně i soukromě jakékoliv vyznání, náboženství nebo víru, pokud výkon ten není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy", plyne z toho nejenom zásadní parifikace všech obyvatelů republiky ve směru tam vytčeném bez ohledu na to, jsou-li státními občany republiky nebo v republice usedlými cizinci, nýbrž také positivní právo všech obyvatelů na veřejný i soukromý výkon vyznání, náboženství nebo víry, toliko s omezením tam dále stanoveným.

Předpis tento má svůj rub v dalším - také ne pouze programatickém, nýbrž přímo působícím - ustanovení § 123 o tom, že nikdo nesmí býti ani přímo ani nepřímo nucen k účasti na jakémkoliv náboženském úkonu.... ., a je doplněn ustanovením § 125, který připouští - rovněž přímo - zákaz výkonu určitých náboženských úkonů, které odporují veřejnému pořádku a veřejné mravnosti. Nelze proto shledati, že by předpisy § 122 a násl. ústavní listiny neměly v daném případě vůbec praktického významu a je opačný názor projevený žalovaným úřadem v naříkaném rozhodnutí nesprávný.

Žalovaný úřad spatřuje podle znění naříkaného rozhodnutí základ pro zakročení svoje, resp. okresního úřadu v ustanoveních nařízení uherského ministerstva kultu a vyučování ze 27. října 1905 č. 4249 pres., Rend. Tára 127/1905. Avšak neprávem.

Nejvyšší správní soud neměl v daném sporu příčiny zkoumati, zda a do jaké míry byla ustanovení tohoto ministerského nařízení dotčena citovanými předpisy ústavní listiny; neboť nařízení toto - jak taky žalovaný úřad uvádí - toliko nařizuje, že "sporné záležitosti, vyskytující se výhradně v ortodoxních náboženských obcích, mají býti vyřizovány autonomním zvoleným soudem...". I kdyby - což nejvyšší správní soud neměl příčiny zkoumati - konání zvláštních náboženských obřadů stěžovateli a jejich společníky ve zvláštní místnosti, bylo lze pokládati za spornou věc shora zmíněného druhu, o níž by tedy měl rozhodovati církevní soud, plynula by z toho jedině příslušnost církevního soudu k rozhodování o "sporu" takovém, vzniklém mezi náboženskou obcí a stěžovateli, pokud by byli jejími členy, předpis ten by však nemohl založiti právo správních úřadů k tomu, aby stěžovatelům zakazovaly vykonávání náboženských obřadů, o nichž úřady ani netvrdí, že by ve smyslu § 125 ústavní listiny odporovaly veřejnému pořádku nebo veřejné mravnosti; stejně by nemohl předpis ten založiti právo správních úřadů, aby nařizovaly uzavření modlitebny a zasahovaly tak do práva stěžovatelů, založeného shora citovaným § 122 ústavní listiny, když rovněž není úřady ani tvrzeno, že by výkon oněch obřadů a existence modlitebny byl v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo i dobrými mravy.

Zástupce žalovaného úřadu poukazoval při veřejném ústním líčení také k tomu; že povoliti modlitebnu může podle nařízení uherského ministerstva kultu a vyučování č. 1191 pres. z roku 1888 a podle § 47 "stanov organisace autonomních ortodoxních židovských obcí na Slovensku", schválených ministrem pro Slovensko dne 14. dubna 1920 č. 4181, toliko náboženská obec; zástupce žalovaného úřadu tedy patrně spatřuje rozpor s veřejným řádem (pořádkem) v tom, že sporná modlitebna byla zřízena bez povolení náboženské obce. Leč po této stránce nemohl nejvyšší správní soud věc zkoumati, poněvadž žalovaný úřad svoje rozhodnutí podle jeho znění - jak stranám bylo doručeno - o tuto úvahu neopřel. Proto neměl nejvyšší správní soud také ani příčiny zkoumati, zda tvrzené výhradní právo obce náboženské, povolovati modlitebnu, by se mohlo vztahovati také na modlitebnu osob, které nejsou členy oné náboženské obce, ani zda stěžovatelé jsou nebo přestali býti členy ortodoxní náboženské obce židovské v Nitře, ani konečně, zda zřízení modlitebny vůbec jest "výkonem vyznání náboženství nebo víry" ve smyslu § 122 ústavní listiny, resp. "náboženským úkonem" ve smyslu 125 ústavní listiny.

Naříkaným rozhodnutím žalovaného úřadu bylo tedy nezákonným způsobem zasaženo do práva stěžovatelů, plynoucího z §§ 122 a násl. ústavní listiny a bylo proto naříkané rozhodnutí zrušiti podle § 7 zákona o správním soudě.