(I.) Správa konfesního hřbitova oprávněna odepřít slušné uložení popela svého souvěrce do rodinné hrobky. (II.) Pod výrazy nebo "uložení mrtvoly" se rozumí o i popelové zbytky, jež zůstaly po spálení mrtvoly v krematoriu. (III.) Úmluvy, uzavírané církví jako správkyní veřejného hřbitova o rodinných hrobech, jež se však příčí zákazu obsaženému v zákoně, jsou právně neúčinné. Zodpovídaje tuto otázku, stojí žalovaný úřad především na stanovisku, že nikdo a tudíž ani církev nesmí brániti slušnému pohřbení svého příslušníka na tomto hřbitově. V druhé řadě pojednává žalovaný úřad pak o této otázce z hlediska uložení popela do rodinné hrobky č. 123 na tomto hřbitově a dospívá k závěru, že ani toto uložení nemůže býti církví odepřeno. V prvém směru opírá se žalovaný úřad o nález tohoto soudu A 12.570/36, při čemž přejímá jak právní názor v nálezu tom vyslovený, tak i jeho odůvodnění. Soud setrvává i v daném případě na tomto vysloveném již právním názoru a k jeho odůvodnění dodává vzhledem na námitky stížnosti ještě toto: Stížnost tvrdí, že uložení popela nelze klásti na roveň pohřbení. Pod pohřbením nutno rozuměti jen postup, při němž mrtvola je odevzdána buďto zemi k setlení přirozenému anebo krematoriu k setlení okamžitému. Uložení popela není žádným pohřbením, poněvadž každá mrtvola může míti jen jeden pohřeb. Poněvadž stížnost spojuje tyto vývody s ustanovením § 10 zákona č. 96/1935 Sb. nutno míti za to, že se tu jedná o pojem tam obsažený "pohřbení mrtvoly zemřelého" a nikoli snad o pojem "pohřbu", v němž "uložení do země" jako užší pojem je již obsažen. Stížnost pak se domnívá, že popel není mrtvolou ve smyslu uvedeného zákona. V tom se však stížnost mýlí. Je jistě správné, že podle původního a i dnes ještě platného nejužšího významu slova "mrtvola" - zvlášté užívá-li se slovo to samo o sobě bez jakékoliv souvislosti - rozumí se jím mrtvé tělo člověka, pokud nesetlené (zcela) zachovává ještě formy živého těla. Naproti tomu nelze však přehlédnouti, že hřbitovy určeny jsou zajisté k přijímání mrtvol v mnohem širším smyslu. Účelem hřbitovů jako veřejných ústavů je, aby přijímaly do země pozůstatky lidských těl vůbec bez rozdílu, v jakém stadiu setlení se mrtvé tělo osoby, která snad již před delší dobou zemřela, nachází. Pohřbením se má právě setlení mrtvoly přivoditi a bylo by proto přímo protimyslným zapovídati uložení mrtvoly na hřbitově proto, že tlecí proces již započal nebo silně pokročil. To platí zvláště o různých případech neštěstí, kde mrtvé tělo nešťastníka (nebo zavražděného) teprve po letech po nastavší smrti je nalezeno ve stavu úplné setlelosti a nikdo přec nebude moci pochybovati, že hřbitov je určen k uložení i takových pozůstatků úplně setlelých lidských těl. I zbytky člověka ve způsobu popela, který přišel o život při neštěstí požáru, jsou zbytky lidského těla a jsou zajisté způsobilými k uložení na hřbitovech. Nejvyšší správní soud došel proto k názoru, že, užívá-li zákon č. 96/1925 Sb., který přec musil míti před očima právní stav vytvořený již zákonem č. 464/1921 Sb., pojmu "uložení mrtvoly" (odst. 2) nebo "pohřbení zemřelého" (odst. 1), rozumí tím nepochybně uložení zbytků lidského těla bez rozdílu, v jakém stavu setlení je mrtvé tělo, t. j. při popelu uložení těch pozůstatků mrtvého lidského těla, které tu ještě jsou v okamžiku, kdy má dojíti k pohřbení. Ostatně vyplývá také z materiálií k zákonu č. 96/1925 Sb., uvedených již v nálezu A 12.570/36, že pod zmíněnými výrazy byly myšleny rovněž popelové zbytky, jež zůstaly po spálení mrtvoly v krematoriu. Stížnost zastávající opačné stanovisko jest tedy bezdůvodná. Tím padají ovšem i závěry z toho činěné. K dalším námitkám stížnosti poukazujícím na ustanovení § 14 zákona č. 50/1874 říšského zákona, budiž poznamenáno ještě toto: Podle tohoto předpisu "spravují arcibiskupové, biskupové a biskupští vikáři vnitřní církevní záležitosti svých diecesí podle církevních předpisů, pokud tyto neodporují státním zákonům". Zákaz, obsažený v ustanovení § 10, odst. 1, věta 1. zákona č. 96/1925 Sb., je namířen proti všem hřbitovním správám bez rozdílu, zda se jedná o hřbitov konfesní nebo obecní, a to i pokud jde o uložení mrtvoly, resp. popela příslušníka náboženské společnosti, které hřbitov náleží. V tomto směru nemůže tedy samospráva církve i ve smyslu citovaného § 14 zákona č. 50/1874 říšského zákona býti v plném rozsahu uplatňována. Stížnost míní dále, že z ustanovení 2. odst., § 10 zákona č. 96/1925 Sb., na něž se žalovaný úřad při výkladu odst. 1 odvolává, nelze usuzovati, že "církev musí vykonati slušný pohřeb" (a tedy i uložení popela). Leč tu je stížnost na omylu. Jak v § 10, odst. 1 citovaného zákona, tak i v naříkaném rozhodnutí ukládá se církvi něco trpěti, nikoli však něco vykonati vůbec, tím méně pak předsevzíti nějaký úkon bohoslužebný. To ovšem nebrání církvi, aby odepřela církevní pohřeb. Tímto - jak dovoděno - mylným pojetím naříkaného rozhodnutí padají pak i další vývody stížnosti na něm vybudované. Tím je ale vyřízena sporná otázka ze všeobecného hlediska uložení popela na konfesionelním hřbitově. Pokud se týče otázky pohřbení do rodinné hrobky č. 123, je mezi stranami nesporno, že se jedná o rodinný hrob. Žalovaný úřad zastává pak stanovisko, že ze zákazu vysloveného zcela všeobecně v § 10 zákona č. 96/1925 Sb., jsou přípustny jen výjimky uvedené v odst. 2 tohoto paragrafu. Tyto týkají se však jen jinověrců, nikoliv však souvěrců. Je-li pak ve smyslu odst. 1 pod "slušným pohřbením" rozuměti i pohřbení v rodinném hrobě, usuzuje žalovaný úřad z toho, že takové pohřbení nemůže býti ani církví zabráněno nebo zakázáno. Poukazuje-li pak stížnost na to, že zákon umožňuje uložení popela v kolumbariu nebo na jiných k tomu zřízených odděleních, takže odepřením uložení popela v rodinném hrobě nemůže se nikdo cítiti zkrácen ve svých právech, nemůže tím ještě otřásti stanoviskem žalovaného úřadu. Neboť existence takové možnosti nevylučuje ještě sama o sobě, že zákon zaručuje straně vedle toho právo, že nikdo (tedy ani církev) nesmí odepříti pohřbení v rodinné hrobce. Názor, zastávaný žalovaným úřadem, nalézá ostatně opory i v poslední větě druhého odstavce § 10 citovaného zákona. Neboť stanoví-li zákon, že duchovní správci nebo jiní představitelé náboženské obce nesmějí odepříti pohřbení v rodinném hrobě ani tehdy, jsou-li dány shora již zmíněné a v odst. 2 stanovené výjimky, nutno z toho nezbytně usuzovati, že toto pravidlo tím spíše platí, jedná-li se o souvěrce. Zákonodárci nelze zajisté podkládati úmysl že chtě se souvěrci hůře nakládati než s jinověrci. Vyslovili-li však zákon také, že církev nemůže odepříti, zakázati nebo rušiti uložení popela v rodinném hrobě, je tím vnitřní autonomie církve, pokud jde o její hřbitovy, i ve smyslu § 14 zákona č. 50/1874 omezena a nemůže pak býti řeči o nějakém zásahu do této autonomie, vysloví-li úřad, že církev musí strpěti, resp. nesmí odepříti takové uložení popela. Stížnost poukazuje ovšem ještě na skutečnost, že smlouva, uzavřená o zřízení rodinného hrobu č. 123 obsahuje podmínku, podle níž "nárok na uložení do rodinného hrobu ztrácí ten, kdo se dá spáliti, nebo jehož spálení bylo od jiných nařízeno". Pokud stížnost v tomto směru tvrdí, že takové smlouvy týkají se jen civilně-právních otázek a že tím nemůže vzniknouti žádný veřejnoprávní poměr, budiž poukázáno na opačný názor, zastávaný konstantní judikaturou nejvyššího správního soudu (ku př. nález A 10.202/32). Na tomto názoru trvá soud i v daném případě a odkazuje na bližší odůvodnění citovaného nálezu. Vývody stížnosti založené na mylném názoru tím ovšem padají. K tomu budiž ještě poznamenáno: Jak soud vyslovil již ve svém nálezu A 3595/24 lze za veřejnoprávní považovati jen takovou smlouvu, při které dohodou stran má býti na místě dispozitivního předpisu právního, určitý poměr upravujícího a majícího povahu veřejnoprávní, nastoupiti přípustná úprava jiná. Za takovou přípustnou úpravu nelze ovšem považovati úpravu, jež odporuje positivnímu a kogentnímu předpisu. Takovým předpisem je po názoru žalovaného úřadu předpis § 10, odst. 1 zákona č. 96/1925 Sb. a je jen jeho důsledkem, že je shora zmíněné ustanovení smlouvy právně neúčinným (srovn. § 879 o. z. o.). Stížnost to popírá. Poukazuje na to, že církev není podle žádného zákona povinna propůjčovati hrobová místa na dobu delší nežli tlecí. Sporná podmínka neodporuje kogentním zákonným předpisům, ježto tyto připouštějí pohřbení též na jiném místě než v rodinném hrobě. Zde staví stížnost ovšem na svém - jak shora doloženo - nesprávném výkladu § 10 citovaného zákona. Závěry z toho činěné jsou proto nesprávné. Neboť stanoví-li zákon, že "nikdo (tedy ani církev) nemůže slušnému pohřbení (uložení popela) v rodinné hrobce na hřbitově brániti nebo je zakazovati nebo rušiti", je v tom obsažen zákaz, na nějž dlužno pohlížeti jako na kogentní předpis, kdyžtě další ustanovení odst. 4 téhož paragrafu stanoví trestní následky pro toho, kdo proti tomuto zákazu jedná. Leč pak je i církev jako správkyně veřejného hřbitova, uzavírá-li smlouvy o rodinných hrobech, tímto předpisem vázána, a musí ho respektovati. Úmluvy, jež se předpisu tomu příčí, jsou proto bezúčinné. Proti aplikaci ustanovení § 879 o. z. o. nevznáší stížnost žádných námitek. Za tohoto stavu věci postrádá pak jakéhokoliv podkladu poukaz stížnosti na to, že strana není vůbec nucena dotyčnou podmínku přijmouti a smlouvu uzavírati. Poněvadž pak nejvyšší správní soud zkoumá jen určité rozhodnutí, nepřichází při otázce zákonnosti tohoto rozhodnutí vůbec v úvahu okolnost, jak žalovaný úřad v jiných případech postupoval. Pokud stížnost poukazuje na nálezy nejvyššího správního soudu ze 7. února 1934, č. 1688/34, z 18. listopadu 1934, č. 17.539/33 a ze 16. března 1936, č. 16.329/35, nemůže v tom míti úspěchu. V prvním a třetím nálezu byla před tímto soudem spornou toliko otázka, jedná-li se vůbec o rodinný hrob. Nejvyšší správní soud měl tudíž tehdy řešiti jen otázku, je-li splněn předpoklad poslední věty odst. 2, § 10. V nálezu z 18. listopadu 1934 zabýval se soud jen otázkou, zda toho, kdo se dá spáliti, lze považovati za jinověrce ve smyslu odst. 2, § 10. V obou těchto nálezech jednalo se tedy o zcela jiný skutkový stav. Jak dolíčeno, je stížnost bezdůvodná a bylo ji zamítnouti. |