(II.) Církevní úřady matriční jsou ve smyslu předpisů práva jazykového orgány veřejných korporací, nikoliv orgány státu. (III.) O kompetenci úřední ve věcech matričních. Prejudikatura: Boh. A 3270/24, 5221/25, 5826/26, 8070/29, 8072/29, 8073/29, 8074/29, 8076/29. Námitkou stejného obsahu zabýval se nejvyšší správní soud již v nálezu Boh. A 9056/31, vydaném o stížnosti evangelického farního úřadu a presbyterstva evangelické obce a. v. ve V., ve kterém vyslovil a podrobně odůvodnil právní názor, že náboženské společnosti, státem uznané, a zejména také německá evangelická církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, respektive její dílčí organizace, jakými jsou její farní obce a farář, mají veškeré pojmové znaky veřejných korporací ve smyslu § 3 respektive § 8 odstavce 1 jazykového zákona a že jeho ustanovení se proto na ně vztahují. Nejvyšší správní soud setrvává na tomto právním názoru i v daném případě. Jsou-li podle toho náboženské obce veřejnými korporacemi ve smyslu § 3 respektive 8 jazykového zákona, a vztahují-li se na ně normy tam dané, plyne z toho, že vztahuje se na ně zmocnění dané státní moci výkonné v § 8 jazykového zákona, aby upravila užívání jazyků pro veřejné korporace. Stížnost namítá však také, že i kdyby německá evangelická církev bylo lze uznati za veřejnou korporaci po rozumu jazykového zákona, nemohlo by přes to ustanovení článku 56 odstavce 2 jazykového nařízení důvodně hledati své krytí v předpisu § 8 odstavce 1 jazykového zákona, poněvadž prý jazykové nařízení v citovaném předpisu neřídilo se ani zněním ani duchem jazykového zákona, v němž úprava užívání jazyků pro veřejné korporace má se vládou státi, a jest prý proto, překročivši meze zákona jazykového, v nichž nařízení musí se vzhledem k § 55 ústavní listiny pohybovati, neplatným; důsledkem toho jest prý nezákonným i naříkané rozhodnutí, které se o jazykové nařízení opírá. Po této stránce spatřuje stěžující si strana neplatnost článku 56 odstavce 2, jazykového nařízení již v "zákonu odporujícím pojetí povahy církevních úřadů, vyplývajícím ze systematiky jazykového nařízení". Jazykové nařízení zařadilo církevní úřady matriční v článku 56 do dílu I, pojednávajícího o soudech, úřadech, ústavech, podnicích a orgánech republiky, čímž dalo prý zřejmě výraz pojetí církevních úřadů matričních jako orgánů státních a ocitlo se takto v rozporu s jazykovým zákonem, který pokládá církevní korporace za korporace veřejné. V dílu II. věnovaném autonomii, tedy též veřejným korporacím, není pak vůbec normy, které by se mohlo dovolati naříkanému rozhodnutí. Poněvadž však církevní úřady jsou podle názoru, žalovanému úřadu nejpříznivějšího, veřejnými korporacemi, jest článek 56 jazykového nařízení, který pokládá je za orgány státní, neplatným. S argumentací touto nemůže se však nejvyšší správní soud ztotožniti. Pouhá skutečnost systematického zařazení článku 56 jazykového nařízení sama o sobě nemůže býti pro otázku platnosti tohoto předpisu směrodatnou. Umístění článku 56 v I. dílu, pojednávajícím o státních orgánech (v širším slova smyslu) stalo se patrně, jak zřejmo z toho, že následuje hned za článek 55, jednajícím o vedení matrik úřady správy politické a státními matričními úřady (matrikáři), jakož i z marginální rubriky, pod nimiž jsou předpisy ty vřaděny (o matrikách atd.), z toho důvodu, aby předpisy týkající se téže materie byly účelně místně soustředěny. Že předpis článku 56 nebyl zařazen v díle II., normujícím užívání jazyků u samosprávných útvarů, pokud se týče v hlavě V. tohoto dílu, pojednávající o veřejných korporacích mimo úřady místní samosprávy, stalo se patrně proto, že na tomto místě stala se úprava užívání jazyků u veřejných korporací, podléhajících správě ministerstev v článku I uvedených (srovnej úvodní slova článku 91 jazykového nařízení), mezi které ovšem nenáležejí církve, pokud se týče církevní úřady. Tyto veřejné korporace nespadají do oboru ministerstva, pro která bylo jazykové nařízení vydáno, nýbrž do oboru ministerstva školství, a proto nemohlo jazykové nařízení č. 17/26 obecnou úpravu užívání jazyků u těchto veřejných korporací kultových pojati dno svého rámce. Ostatně vyskytují se naopak zase v dílu II., majícím za předmět užívání jazykův u samosprávných útvarů, ojedinělá ustanovení o orgánech státních, jak tomu nasvědčují na příklad článek 70 odstavce 3, 73 a 91 odstavce 2. Názoru stížnosti, že jazykové nařízení podle svého umístění systematického dalo najevo, že církevní úřady, vedoucí matriky, pokládá za orgány státní, nesvědčí vůbec ani znění článku 56. Již úvodní věta, že "matriky, vedené úřady církví nebo náboženských společností, píší se jazykem těchto úřadů, poukazuje naopak k tomu, že jazykové nařízení zásadně respektuje autonomii matričních úřadů církevních, ponechávajíc jím právo užívati při vedení matrik jednacího jazyka dotčené církve, pokud se týče náboženské společnosti. Kdyby názor stížnosti byl správným, pak by úřady církevní jako orgány státní byly povinny podle § 1 jazykového zákona zásadně úřadovati v jazyku československém (státním). Proto také nelze přisvědčiti dalším vývodům stížnosti, že by ustanovení 2. odstavce článku 56 bylo důsledkem nesprávného pojetí povahy církevních úřadů, jako orgánů státních. Stížnost namítá dále, že jazykový zákon, jak plyne z jeho § 3, vychází ze stanoviska, že samosprávné úřady podléhají v jazykoprávním vztahu většímu omezení než veřejné korporace. Stížnost poukazuje po této stránce ke 3. odstavci tohoto §, podle kterého jazyk veřejných vyhlášek a zevních označení samosprávných úřadů stanoví moc výkonná. Z tohoto předpisu, který se vztahuje pouze na úřady samosprávné a nikoliv i na ostatní samosprávné útvary v § 3 uvedené, dovozuje stížnost, že jazyková autonomie samosprávných úřadů podléhá většímu omezení, než jazyková autonomie veřejných korporací, k nimž náleží i korporace církevní. Myšlenku tuto rozvádí pak stížnost dále a uvádí, že kdežto u obcí, u nichž může býti jazyk německý výhradným jazykem jednacím, jako je tomu dle článku 70 jazykového nařízení u obcí, které vykazují poněkud méně než 50 procent obyvatelů českého jazyka, vedou se veškeré zápisy výhradně v německém jazyku, uznává 2. odstavec článku 56 jazykového nařízení církevní obce, ač jsou veřejnými korporacemi, povinnými vykonati zápisy do matrik k nařízení státního úřadu výhradně v jazyku českém, i když všichni členové této korporace jsou příslušníky německého jazyka. Tyto vývody stížnosti, které se snaží dokázati, že ustanovení odstavce 2 článku 56 jazykového nařízení nebylo vydáno v duchu jazykového zákona po rozumu 1. odstavce § 8 jazykového zákona, spatřují ducha jazykového zákona při úpravě užívání jazyků pro veřejné korporace ve větším omezení jazykové autonomie samosprávných úřadů než veřejných korporací a nacházejí jej v ustanovení § 3 jazykového zákona. S takovýmto pojetím ducha jazykového zákona souhlasiti však nelze. Co rozuměti sluší duchem jazykového zákona, není ovšem positivně v jazykovém zákoně uvedeno. Otázkou touto zabýval se nález Boh. A 8072/28, v němž bylo vysloveno a podrobně odůvodněno v souhlase s usnesením administrativního pléna, že duchem jazykového zákona jest rozuměti zásady, které lze z jazykového zákona získati abstrakci. Ducha jazykového zákona nutno hledati a nalézti v základních myšlenkách, které se v positivních ustanoveních a ve vzájemné jejich souvislosti zračí a z nich pronikají. Dále bylo tamže vysloveno a podrobně odůvodněno, že zásadou takovou jest také zásada preponderance státního jazyka, jakož i, že vláda, upravujíc v duchu jazykového zákona podle § 8 odstavce 1 jazykového zákona užívání jazyků pro samosprávné útvary, může jíti nad positivní omezení, které jim ukládá § 3 stran státního jazyka. Na uvedených právních názorech trvá nejvyšší správní soud i v tomto případě. Aplikují-li se shora vylíčené právní názory na případ konkrétní, vysvitne hned předem nesprávnost jednostranného stanoviska stížnosti, které ducha jazykového zákona hledá jen v jediném positivním ustanovení § 3 jazykového zákona, pomíjejíc základní myšlenky, ovládající jazykový zákon při úpravě užívání jazyků pro veřejné korporace, shledávati i v jiných positivních předpisech jazykového zákona. Ostatně ani v předpisu § 3 jazykového zákona nelze shledati ani výslovnou ani latentní zásadu, že jazyková autonomie veřejných korporací podléhá menšímu omezení než autonomie samosprávných úřadů. V ustanovení tomto neupravil jazykový zákon otázku užívání jazyků pro autonomní útvary všeobecně a vůbec, nýbrž jen pro určité konkrétní výseky úřadování autonomních útvarů, kterým chtěl zaručiti zvláštní ochranu podle §§ 33 a 42 ústavní listiny proti jich změně nebo zrušení. Tyto konkrétní případy upravil v podstatě stejně pro samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veškeré veřejné korporace. Jedinou výjimku, a to pro úřady samosprávné, stanovil předpis tento v odstavci 3 v příčině úpravy jazyka veřejných vyhlášek a zevních označení těchto úřadů. Třebaže sluší přiznati, že v tomto úseku úřadování samosprávných úřadů mohou tyto úřady býti státní mocí výkonnou omezeny po stránce jazykové měrou širší, než veřejné korporace, běží tu při konkrétní úpravě § 3 jazykového zákona jen o ojedinělou výjimku z rovnocenného postavení všech autonomních útvarů v tomto § jmenovaných, jak to plyne jinak z ostatních odstavců prvého, druhého i posledního citovaného paragrafu. Z jediné takové výjimky nelze však se zřetelem ke kusé částečné úpravě užívání jazyků pro autonomní útvary, jak ji má na zřeteli ustanovení § 3 jazykového zákona, usuzovati již na celkovou myšlenku, jak si ji z tohoto paragrafu sestrojila stížnost, o menším omezení jazykové autonomie veřejných korporací než samosprávných úřadů, zejména pak nelze z takovéto jediné výjimky dovozovati nic pro speciální úpravu jazykovou při vedení matrik. Abstrakcí, získanou z positivních předpisů §§ 3 a 8 jazykového zákona, které dohromady tvoří právní základ pro úpravu užívání jazyků pro samosprávné útvary, nelze podle toho, co bylo řečeno, vyvoditi základní myšlenku, ovládající tuto úpravu ve formulaci stížnosti, že veřejné korporace zásadně podléhají menšímu omezení než samosprávné úřady. Nemístným jest srovnání postavení samosprávného úřadu (obce) s postavením matričního úřadu církevního tak, jak si to stížnost představuje. Nehledíc ani k tomu, že poukazem na článek 70 jazykového nařízení, který není předmětem tohoto sporu, nelze dokazovati rozpor jiného předpisu jazykového nařízení, jehož platnost je na sporu, s jazykovým zákonem, tak že by vybočovalo z rámce přezkoumání tohoto sporu zabývati se otázkou, zda obce s výhradným jednacím jazykem německým vedou veškeré zápisy výhradně v německém jazyku - není ani dále předmětem tohoto sporu otázka, zda jsou církevní úřady povinny vykonati zápisy dodatečné ve svých matrikách výhradně v jazyku českém. Naříkané rozhodnutí výslovně rektifikovalo výnos zemské správy politické v Praze v ten rozum, že není překážky, aby dodatečný zápis v matrice vykonán byl - kromě v jazyku státním na prvém místě - též v jednacím jazyku farního úřadu. Otázka platnosti 2. odstavce článku 56 jazykového nařízení jest tedy v daném případě na sporu jen v tom směru, zda jest v duchu jazykového zákona ono ustanovení tohoto předpisu, které nařizuje církevním úřadům matričním vykonati dodatečné zápisy v matrikách v jazyku státním a v jazyku menšinovém, ustanovil-li tak příslušný státní úřad zápis nařizující. Jak bylo v citovaném nálezu Boh. A 8072/29 vysloveno a podrobněji odůvodněno, nemají samosprávné útvary ex lege práva, aby svého jednacího jazyka užívaly výlučně. Jazykový zákon neobsahuje ustanovení, které by přímo nebo nepřímo vylučovalo státní jazyk z úřadování ať státu, ať samosprávných útvarů, a neplyne to zejména pro autonomní útvary ani z předpisů § 3 jazykového zákona, jehož význam a dosah byl již vysvětlen, a který nikde positivně neupravuje způsob úpravy užívání jazyků pro samosprávné útvary. Státní moc výkonná smí při stanovení jednacího jazyka těchto útvarů učiniti výhrady ve prospěch státního jazyka, jichž útvary samosprávné jsou povinny dbáti - ovšem jen s tím omezením, pohybují-li se výhrady tyto v "duchu" jazykového zákona. Nařizuje-li 2. odstavec článek 56 jazykového nařízení, že dodatečné zápisy v matrikách církví jest vykonati podle ustanovení příslušného státního úřadu v jazyku státním a v jazyku menšinovém, neodporuje předpis tento duchu jazykového zákona, poněvadž hoví jak základní myšlence používati jednacího jazyka matričního úřadu církevního, tak i zásadě preponderance státního jazyka. Proto také nelze shledati ani naříkané rozhodnutí nezákonným, pakli vydalo výrok, srovnávající se s oběma těmito základními myšlenkami, jimiž proniká 2. odstavec článek 56 jazykového nařízení, pokud nařizuje výkon dodatečného zápisu v obou jazycích. Stěžovatelka snaží se opříti svůj názor o rozporu, článek 56 jazykového nařízení s duchem jazykového zákona o nález Boh. A 5826/26 z něhož prý slují vyčísti, že dlužno v otázce této vzíti zřetel k praktickým, historickým, národním a hospodářským poměrům, které vesměs - až na poměry hospodářské, které v daném případě nepřicházejí v úvahu prý svědčí proti použití článku 56 odstavce 2. K tomu poznamenává nejvyšší správní soud, že zmíněný nález se na daný případ vůbec nehodí. V nálezu tomto bylo vysloveno, že vláda, upravujíc dle § 8 jazykového zákona užívání jazyků v zastupitelských sborech župních a okresních nebyla povinna poskytnouti menšinová práva jazyková ve stejném rozsahu v župních zastupitelstvech, v jakém je přiznala v okresních zastupitelstvech. V nálezu tomto běželo tedy o poskytnutí menšinových práv, kdežto v daném případě bylo uznáno církevnímu úřadu, matričnímu právo, aby zápis v matrice vykonal; ve svém jednacím jazyku německém a nařízeno bylo vedle toho, aby zápis se stal také v jazyku státním. Stížnost ostatně sama přiznává, že poměry hospodářské, o nichž nález ten mluví, se na daný případ nehodí, čímž nepřímo uznala, že aplikace odůvodnění nálezu tohoto na případ, který je předmětem tohoto sporu, selhává. Že ostatně praktickým, historickým i národním poměrům bylo s dostatek vyhověno v daném případě, bylo-li přiznáno církevnímu matričnímu úřadu právo, aby dodatečný zápis v matrice vykonal ve svém jednacím jazyku německém, pokládá nejvyšší správní soud za nepochybno. Stížnost po stránce ducha jazykového zákona konečně namítá, že článek 56 odstavce 2 jazykového nařízení odporuje jazykovému zákonu také z toho důvodu, že faráři německé evangelické náboženské obce nejsou podle zákona povinni ovládati český jazyk; poněvadž pak zápis do matriky nesmí býti vykonán jinou osobou, než farářem samým, nelze proto prý na nich žádati, aby zápisy do matriky konali v jazyku státním. Námitku tuto nemohl nejvyšší správní soud uznati odůvodněnou. Námitkou touto chce stížnost patrně dáti průchod myšlence, že v duchu jazykového zákona při úpravě užívání jazyků pro veřejné korporace by bylo ustanovení jazykového nařízení, omezující užívání jednacího jazyka dotyčné veřejné korporace ve prospěch jazyka státního jen tehdá, pakli funkcionáři této korporace podle positivní normy zákonné musí býti znalými státního jazyka. Nedostatek takové normy činí podle této formulace ustanovení jazykového nařízení, které by omezovalo veřejné korporace ve výhradném používání jednacího jazyka ve prospěch jazyka státního, neplatným proto, že odporuje duchu jazykového zákona. Že by ducha jazykového zákona bylo chápati způsobem tímto, nelze však po náhledu nejvyššího správního soudu z jazykového zákona, jehož positivní normy jsou jedině rozhodné pro vypátrání ducha jeho, nikde vyvoditi. Úprava užívání jazyků pro veřejné korporace stala se v §§ 3 a 8 jazykového zákona. Ani v jediném z těchto paragrafů není obsaženo ustanovení, že by použití jazyka státního u veřejné korporace, o jakou běží v daném případě, bylo vázáno podmínkou, že dotyčný funkcionář této korporace dle positivní normy zákonné musí vykazovati znalost jazyka státního. Zejména, nelze ustanovení takového shledati v předpisu § 3, který v odstavcích 1, 2 a 3 stanoví konkrétní výhrady ve prospěch jazyka československého. Naopak bylo již v hořejších vývodech k tomu poukázáno, že jednou ze základních myšlenek, jimiž jest inspirována úprava užívání jazyků pro samosprávné útvary, jest také preponderance jazyka státního. Tato vůdčí myšlenka, která jest také jedním ze základních koeficientů ducha jazykového zákona, platí, nehledíc k tomu, zda je tu nějaká positivní norma, která by ukládala funkcionářům samosprávných útvarů znalost jazyka státního. Ustanovení jazykového nařízení, odůvodněné zásadou preponderance jazyka státního, které má zajistiti příslušníku státního jazyka za všech okolností vyřízení jeho podání v jazyce státním, jest podle ustálené judikatury nejvyššího správního soudu, opřené o usnesení administrativního pléna (srovnej nálezy Boh. A 8070/29, 8072/29, 8073/29, 8074/29 a 8076/29) vydáno v duchu jazykového zákona a tedy ve shodě s ním, neboť nelze předem přehlédnouti, kdo bude kdy budoucně oprávněn žádati výpis z matriky. Proto i tehdy, týká-li se dodatečný zápis v matrice nyní příslušníků jazyka německého, může se státi, že budoucně bude výpis žádati Čech, respektive státní úřad, a jim má býti právě možnost českého výpisu z matriky zaručena tím, že dodatečný zápis v matrice bude vykonán v jazyce státním. Je-li tomu tak i v daném případě a nelze-li podle toho naříkaného rozhodnutí, opřené o předpis 2. odstavce článku 56 jazykového nařízení shledati nezákonným, je zcela irelevantní skutečnost, že není positivní normy zákonné, která by ukládala faráři německé evangelické náboženské obce povinnost ovládati jazyk státní. |