Prejudikatura: Boh. A 5996/26, 8800/30. Z odůvodnění: O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nejvyšší správní soud toto: ----- Základem organisace židovstva na Slovensku jsou náboženské obce, a to: 1. "kongresové židovské obce náboženské" (označované zkrátka též jako "židovské náboženské obce"), organisované podle statutu schváleného rozhodnutím ze 14. července 1869, 2. "autonomní ortodoxní židovské náboženské obce" (označované zkrátka též jako "ortodoxní židovské obce náboženské"), organisované podle statutu z 15. listopadu 1871 č. 26.915 R. T. č. 108/1871, kterýžto statut byl nahrazen stanovami schválenými výnosem ministra pro Slovensko ze 14. dubna 1920 č. 4181-1, a 3. "náboženské obce status quo", totiž ony obce, které se neorganisovaly podle žádného z uvedených statutů a zůstaly dosud ve stavu předkongresovém (srov. nařízení bývalého uherského ministerstva kultu a vyučování z 29. března 1877 č. 7768 R. T. č. 58/1877 a nařízení téhož ministerstva z 21. června 1888 č. 1191 pres. R. T. 114/1888). Všechny tyto obce jsou autonomními veřejnoprávními korporacemi, jež hradí svoje potřeby zásadně příspěvky svých příslušníků. Stanovení těchto příspěvků je vnitřní záležitostí příslušné obce náboženské, takže rozhodovati o tom, jak se tyto příspěvky určují, přísluší jedině autonomním orgánům příslušné obce náboženské. Předsedové židovských náboženských obcí a kurátoři filiálních obcí náboženských a modlitebných spolků jsou oprávněni dáti vybrati uložené církevní příspěvky od členů prodlévajících s jich zaplacením administrativních exekucí, jak výslovně ustanovuje bod 5 nařízení z 21. června 1888 č. 1191 pres. R. T. 114/1888. Již z tohoto předpisu, který se vztahuje na všechny tři druhy náboženských obcí židovských shora jmenovaných, jest zřejmo, že působnost státní správy ve věcech církevních daní náboženských obcí židovských na Slovensku se omezuje jen na vymáhání těchto daní, arci jen k návrhu příslušných orgánů těchto obcí (srov. také § 90 vládního nařízení č. 8/28). Rozhodování o těchto církevních daních, tudíž také výrok o daňové povinnosti jednotlivého člena náboženské obce a výrok o výši této daňové povinnosti, přísluší autonomním orgánům církevním (srov. § 47 stanov autonomních ortodoxních židovských obcí náboženských na Slovensku, schválených výnosem ministra pro Slovensko ze 14. dubna 1920 č. 4181-1 a §§ 13 a 29 lit. f) statutu židovských obcí kongresových, potvrzeného rozhodnutím ze 14. července 1869). Z těchto úvah plyne, že státní úřady nejsou povolány k tomu, aby meritorně přezkoumávaly výroky autonomních orgánů židovských obcí náboženských na Slovensku o povinnosti jednotlivého člena náboženské obce k placení náboženské daně a o výši této povinnosti, - a to bez rozdílu, jde-li o židovskou náboženskou obec kongresovou, ortodoxní nebo status quo. Jest proto pro konkrétní spor lhostejno, je-li náboženská obec, o jejíž církevní daň v konkrétním případě běží, organisována jako obec kongresová, ortodoxní nebo status quo, neboť v žádném případě nebyl žalovaný úřad povolán, aby uložení církevní daně stěžovateli, provedené autonomním orgánem příslušné náboženské obce, podrobil svému meritornímu přezkoumání. Státní úřady mohou jen, když - k návrhu příslušných orgánů náboženských židovských obcí - vymáhají církevní daň, zkoumati, zda onen výrok příslušných orgánů těchto obcí, týkající se daňové povinnosti a výše daně, jest platným exekučním titulem, vydaným orgánem k tomu kompetentním, a účinným proti exekutu; avšak ani ve stadiu exekuce nemohou státní úřady přezkoumati onen výrok, vydaný kompetentními orgány náboženské židovské obce, po stránce meritorní, totiž pro té stránce, zda oním výrokem byla církevní daň uložena exekutu - ať již co do zásadní daňové povinnosti, ať co do výše - právem. Vyslovil-li tedy žalovaný úřad, že odmítá z důvodu své nepříslušnosti jednati meritorně o podání, v němž se stěžovatel domáhal meritorního přezkoumání usnesení vydaného orgánem náboženské židovské obce o uložení církevní daně stěžovateli, nelze v jeho postupu shledati nezákonnost. Z těchto příčin bylo stížnost zamítnouti. |