(II.) Reálný patronát nelze pokládat za církevní jmění. (III.) Pojem patronátního práva. Na sporu před žalovaným úřadem stejně tak jako před tímto soudem byla tedy především otázka, zda při nesporné existenci reálního patronátu mohou protektorátní kultové úřady vydati výrok, jímž se patronu ukládá, aby strpěl (tedy i proti své vůli), že reální patronát se knihovně vyznačil na listě B, pokud se týče vloží na listě C desk zemských. Tuto otázku zodpovídá žalovaný úřad kladně, odvolává se při tom na ustanovení §§ 32 - 34 (viz i výměr I. stolice) i § 38, odstavce 1 zákona č. 50/1874 říšského zákona a považuje příslušnost úřadů kultových k výroku o tom za danou. To jednak proto, že jde o otázku knihovní existence patronátu, k jejímuž řešení jsou úřady ty podle §§ 32 - 34 citovaného zákona příslušny, jednak v úvaze, že patronát jako majetkové právo tvoří součást jmění určitého kostela nebo obročí a že proto jsou správní úřady na základě § 38, odstavce 1 citovaného zákona oprávněny k výroku o knihovním vyznačení patronátu a tím k zachování integrity církevního jmění. Proti tomu stížnost namítá, že v zákonných ustanoveních dovolaných úřady nelze najíti oporu pro oprávnění kultových úřadů k vyslání takového výroku a že spíše byla dána příslušnost řádných soudů. Názor, jakoby se jednalo o nějaký spor o knihovní existenci patronátu, je prý neudržitelný a v předpisech úřadem uvedených není prý podklad pro závěr, že patronát požívá přednostní právo před všemi knihovními břemeny. Soud dal stížnosti za pravdu. Bylo již uvedeno, že žalovaný úřad vychází sám z toho, že trvání patronátního práva je nesporné. Svou příslušnost k vydání napadeného výroku opírá především o § 32 zákona č. 50/1874 říšského zákona. Tento předpis vyhrazuje úpravu patronátních poměrů zvláštnímu zákonu a zachovává až do té doby v platnosti předpisy dosud platné. Nelze proto z něho nic vyčísti, co by mluvilo pro stanovisko úřadu v příčině jeho příslušnosti k výroku o otázce, která byla před ním na sporu. Pokud pak jde o předpisy "dosud platné", neuvádí z nich žalovaný úřad pro své stanovisko a soud žádného také neshledal. Než ani z předpisu § 34 leg. citovaného zákona, podle něhož spory o plnění, které jest požadováno z důvodu trvajícího patronátu, patří rozhodovati správním úřadům kultovým, nelze nic vytěžiti pro daný spor. Ze správních spisů nevysvítá a ani žalovaný úřad neodůvodňuje, že by běželo o "spor o plnění z důvodu patronátu", takže chybí tu základní předpoklad pro možnost použití citovaného předpisu. Stejně je tomu, i pokud žalovaný úřad zahrnuje spornou otázku pod ustanovení § 33, odstavce 1 zákona č. 50/1874 říšského zákona. Podle tohoto předpisu rozhoduje spory o otázce, zda obročí nebo kostel stojí pod patronátem..., státní správa kultová v řádném pořadu stolic. Ze jde "o spor" ve smyslu tohoto předpisu, usuzuje žalovaný úřad ze skutečnosti, že stěžovatelé, ačkoli patronát jako každé jiné břemeno reální může býti též knihovně vyznačen, se vyznačení tomu brání a tím zavdávají příčinu ke "sporu o knihovní existenci patronátu". Stížnost naproti tomu uvádí, že předpoklad "sporu" ve smyslu uvedeného předpisu dán není, kdyžtě knihovní vyznačení reální patronátu nepatří k jeho pojmovým znakům. Nemůže-li však jíti o spor o knihovní existenci patronátu, chybí prý základní předpoklad pro příslušnost žalovaného úřadu k vydání naříkaného rozhodnutí. Stížnost má pravdu. Patronátní právo jest veřejnoprávní zařízení, které zakládá mezi kostelem anebo církevním ústavem z jedné strany a patronem ze strany druhé ze zvláštního právního důvodu a za určitých předpokladů jisté práva a povinnosti. Je, jak se vyjadřovala právní nauka, jus singulare spirituali annexum, soujem práv a povinností, které příslušejí fyzické nebo právnické osobě vůči kostelu nebo církevnímu úřadu. Patronát získává se zpravidla z církevního připuštění založením kostela neb církevního úřadu (beneficia) a tkví, je-li reálním, na statku do té míry, že při zcizení statku přechází na nového držitele accesorie (srovnej § 20, písmene I Tractatus de juribus incorporalibus, nález býv. Wien. V. G. Budw. 6349/1892, HKD. z 21. prosince 1526 č. 35.126 a HD. ze 4. ledna 1836 č. 113 Sb. z. s., článku 9 zákona č. 49/1868 říšského zákona atd.). Při věcné povaze patronátu spojeného s určitým statkem není třeba, aby závazky s ním spojené byly vyznačeny v pozemkové knize. Jako veřejnoprávní institut nezávisí co do své právní existence na záznamech ve veřejných knihách (srovnej § 8, odstavce 1 zákona č. 96/1925 Sb.), nevzniká vtělením ve veřejných knihách, a závazky s ním spojené (a o tyto stará se žalovaný úřad, jak sám zdůrazňuje) přecházejí i tehdy na právního nástupce v držbě pozemku, když nejsou knihovně vyznačeny (srovnej nález Budw. 8392/1895 rozhodnutí Wien. OGH. Glas. Ung. č. 6574/1877). Zásahu veřejné víry v pozemkové knihy neplatí pro takové veřejnoprávní závazky. Poukazy žalovaného úřadu na nutnou ochranu církevních subjektů a třetích osob jsou podle toho pro řešenou otázku bez významu. Není-li však vznik a trvání patronátního práva ani po stránce závazkové podmíněno zápisem ve veřejných knihách, nemůže § 33, odstavce 1 citovaného zákona vyrozumívati podpory o existenci patronátu spory o jeho "knihovní" existenci a přikazovati tyto spory do příslušnosti úřadů kultových. Výrok žalovaného úřadu nemůže tedy býti odůvodněn § 33, odstavce 1 citovaného zákona. Ale ani v ustanovení § 38, odstavce 1 citovaného zákona nelze nalézti podkladu pro příslušnost úřadů kultových k tomuto výroku. Žalovaný úřad má zato, že kultové úřady jsou oprávněny k zákroku z úřední moci podle tohoto předpisu z toho důvodu, poněvadž patronát jako majetkové právo je součástí jmění určitého kostela nebo obročí. Tento názor označuje stížnost za nezákonný, poněvadž stojí v rozporu s ustanovením § 38. To platí zvláště prý o ustanovení odstavce 2, podle něhož v případě, kdy úřad konstruuje spor o knihovní existenci patronátu, musila by býti dána příslušnost řádných soudů. Podle toho popírá stížnost, že jsou dány předpoklady odstavce 1, § 38 a uvádí oproti tomu, že jsou tu splněny předpoklady pro příslušnost soudu. Stížnosti bylo přisvědčiti. Reální patronát nelze vůbec označiti za církevní jmění, a sice ani tehdy ne, berou-li se v úvahu jen patronátní závazky a práva církve z nich plynoucí. Bylo již uvedeno, že patronát spojený s nemovitostí přechází zcizením statku na nového držitele a že je věcné povahy. Leč z toho nelze ještě souditi, že reální patronát je součástí kostelního jmění ve smyslu § 38 zákona č. 50/1874 říšského zákona. Že tomu tak jest, je zřejmo z toho, jak je pojem kostelního (obročního) jmění pojat v celé řadě zákonných předpisů (srovnej §§ 39 a 42, 44, 45, 46, 49, 50, 51 - 54). Z těchto ustanovení (zvláště z § 41), jakož i z dalších §§ 55 - 59 plyne, že nutno rozeznávati mezi jměním a jeho výnosem na straně jedné a plněním pro účely církevní, pokud se týče konkurenčními příspěvky na straně druhé. A právě povinnosti (břemena) patrona pozůstávají z plnění a příspěvků. I tehdy, kdyby si patron pro tyto účely utvořil reservu, nemohlo by se ještě jednati o kostelní jmění. Nelze také přehlížeti, že ve smyslu příslušných předpisů uvádí se patron toliko jako jedna z osob, jimž při nedostatečnosti kostelního jmění náleží zapravovati výdaje pro kostelní potřeby a subsidierní ručení za závazky církve nebo církevního ústavu. Poněvadž však mezi těmito povinníky je uvedeno i kostelní jmění zcela samostatně, a sice před patronem (srovnej např. §§ 41 a 42 zákona č. 50/1874, dekret dvorské kanceláře z 18. dubna 1806 č. 22616, oběžník českého gubernia z 23. května 1806, jakož i dříve vydané dekretem dvorské kanceláře z 15. května 1787 č. 925 a ze 14. března 1822 č. 6368) dlužno míti zato, že na patrona se - pokud jde o jeho povinnosti (břemena) - pohlíží jako na osobu od Církevního jmění rozdílnou. Ze shora uvedeného plyne, že žalovaný úřad tím způsobem, jak to činí, nemůže odůvodniti příslušnost kultových úřadů k zákroku podle § 38, odstavce 1 zákona č. 50/1874 říšského zákona. Jak dolíčeno, nelze v předpisech, jichž se žalovaný úřad dovolal, nalézti oporu pro jeho příslušnost rozhodovati v daném sporu. Již z toho důvodu bylo naříkané rozhodnutí podle § 7 zákona o nevyšším správním soudu zrušiti, aniž bylo možno zabývati se ještě zbývajícími námitkami stížnosti. |