Na odvolání podaná proti tomu Pražskou úvěrní bankou, obcí horního města Kladna a Republikánským svazem statkářů a nájemců, ministerstvo školství v odpor vzaté výměry zemského úřadu naříkanými rozhodnutími zrušilo v podstatě jednak proto, že zemský úřad jako úřad státní měl k právnímu odůvodnění svého vyřízení dovolávati se jen státních právních norem a nikoli práva kanonického, jednak z toho důvodu, že neschválení smluv arcibiskupskou konsistoří nečiní jednání o nich u státních úřadů, dohlížejících nad hospodařením se jměním katolické církve, bezpředmětným, což vyplývá z ustanovení ministerského nařízení z 20. června 1860 č. 162 ř. z. o tom, jak postupovati jest při jednáních o zcizení nebo zavazení jmění katolických kostelů, obročí a duchovních ústavů, jestliže biskup žádost nepodporuje. Do všech těchto rozhodnutí podává Řád Benediktinů stížnosti, ve kterých, pokud jde o trhové smlouvy, uzavřené s obcí horního města Kladna a s Republikánským svazem statkářů a nájemců, uplatňuje především dvě námitky rázu formálního, jednak že oba jmenovaní spolukontrahenti neměli legitimace stěžovati si do výroku zemského úřadu, kterým tento prohlásil další jednání o trhových smlouvách jich se týkajících bezpředmětným, ježto smlouvám těm nedostalo se církevního schválení, jednak, že stěžující si řád vzal své žádosti o státní schválení zpět, čímž odpadl pro státní úřady kultové jakýkoli podklad pro další řízení. Nejvyšší správní soud neshledal tyto námitky důvodnými. Podle správních spisů nežádal o státní schválení transakcí, o něž jde, pouze Řád Benediktinů sám, nýbrž domáhaly se ho vedle něho, resp. společně s ním, také jak obec horního města Kladna, tak Republikánský svaz statkářů a nájemců. Vstoupivše takto jako strany do schvalovacího řízení před státními úřady kultovými, byli oba tito spolukontrahenti podle čl. 8 odst. 1 zák. č. 125/27 oprávněni z opatření zemského úřadu, kterým nebylo jejich žádostem vyhověno, odvolati se k příslušnému ministerstvu, toto pak nemohlo přezkoumání napadnutých výroků zemského úřadu odmítnouti na základě pouhého jednostranného odvolání žádostí stěžujícího si řádu, když tu byly ještě žádosti druhých smluvních stran, které zpět vzaty nebyly. Ve věci samé vytýkají všecky stížnosti v podstatě souhlasně, že odepřením církevního souhlasu byla zmařena podmínka, pod kterou byly trhové smlouvy uzavřeny a že již tím stalo se další jednání o nich před státními úřady kultovými bezpředmětným. O námitce této uvážil nejvyšší správní soud takto: Ve všech projednávaných případech běží o zcizení církevního majetku v ceně přes 200 Kč, tudíž o právní jednání, jež podle § 51 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. a ministerského nařízení z 20. června 1860 č. 162 ř. z. vyžadují ke své platnosti státního schválení. Již ze samotného pojmu "schválení" plyne, že předmětem jeho může býti jen taková disposice s majetkem církevním, která - kdyby nebylo onoho omezení - byla by o sobě s to, aby založila právní účinky jí zamýšlené. Jednou z podstatných náležitostí každého právního jednání vůbec a tedy i trhových smluv, o něž jde, jest prohlášení vůle jednajících osob, t. j. takový projev, z něhož lze souditi, že osoba prohlašující něco chce (§§ 1054 a 869 o. z. o.). Schází-li tento podklad, nelze vůbec mluviti o právním jednání a nebylo by pak ovšem ani způsobilého předmětu pro nějaké schvalování státní správy z hlediska dozoru nad neztenčeným zachováním jmění církevního ve smyslu uvedených předpisů. V daném případě není mezi stranami sporno, že všecky trhové smlouvy byly se strany stěžujícího si řádu uzavřeny s výhradou schválení nadřízených úřadů církevních, a bylo by tudíž svrchu dotčenou zákonnou náležitost, t. j. "prohlášení vůle", pokládati za splněnu jen tehdy, kdyby se smlouván těm vskutku schválení toho dostalo. Ze správních spisů jde však nepochybně najevo a není také ani o tom sporu, že arcibiskupská konsistoř jako příslušný úřad církevní (§ 45 zák. č. 50/1874 ř. z.) svůj souhlas uzavřeným trhovým smlouvám odepřela. Je-li tomu tak, nelze míti za to, že by tu bylo prohlášení vůle prodávajícího řádu, když vůle ta právě tímto souhlasem byla podmíněna. Potom však scházel způsobilý předmět schvalovací činnosti státních úřadů kultových, a právem tudíž zemský úřad vyslovil, že jednání o předložených jemu smlouvách trhových stalo se bezpředmětným. Míní-li žalované ministerstvo, že neschválení smluv arcibiskupskou konsistoří nebylo dostatečným důvodem k zastavení řízení o státní schválení jich a dovolává-li se pro toto své stanovisko ustanovení citovaného ministerského nařízení č. 162/1860 ř. z. o tom, jak jest postupovati, když biskup žádost nepodporuje, dlužno na to odpověděti, že v daném případě nespočívá bezpředmětnost jednání o státní schválení sporných smluv v nesouhlasu arcibiskupské konsistoře, nýbrž v nedostatku právně závazné smluvní vůle řádu, nesouhlasem tím přivoděné. Při tom neměl nejvyšší správní soud důvodu zabývati se otázkou, jak by se měla věc, kdyby Řád Benediktinů při uzavírání smluv schválení úřadů církevních si nebyl vyhradil, neboť o takový případ zde nejde. Za vylíčeného právního a skutkového stavu věci nemělo tedy žalované ministerstvo pro odstranění zastavovacích výroků zemského úřadu v platném právním řádu opory, a bylo proto naříkané rozhodnutí zrušiti podle § 7 zákona o správním soudu, aniž bylo potřebí vejíti ještě na další vývody stížností, brojící jak proti zjištění žalovaného úřadu, že zemský úřad se pro svá vyřízení dovolal práva kanonického, tak proti správnosti jeho názoru, že by tak, i kdyby zjištění to odpovídalo skutečnosti, nemohl právem učiniti. |