Zpracováno s využitím právní databáze ASPI
ROZSUDEK
EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA
z 27.6.2000
ve
věci
Cha'are
Shalom Ve Tsedek proti Francii
(publikováno
v časopise Přehled Rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ASPI
Publishing, č. 1/2001, str. 20.)
Věc Cha'are Shalom Ve Tsedek proti Francii
Čl. 9 Úmluvy
(právo na svobodu náboženského vyznání)
Dne 27. června 2000
vyhlásil předseda Evropského soudu pro
lidská práva v Paláci lidských práv ve
Štrasburku rozsudek ve věci
Židovská náboženská obec Cha'are Shalom Ve
Tsedek proti Francii1).
Soud rozhodoval ve velkém senátu složeném z následujících
soudců:
L. Wildhaber, předseda
Soudu (Švýcarsko), J.-P. Costa
(Francie), Sir Nicolas Bratza
(Spojené království), L. Ferrari
Bravo
(San Marino), L. Caflisch (Lichtenštejnsko), W. Fuhrmann
(Rakousko), K. Jungwiert (Česká
republika), M. Fischbach
(Lucembursko), B. Zupančič (Slovinsko), N. Vajicová (Chorvatsko),
J.
Hedigan (Irsko), W.
Thomassenová (Nizozemí), M.
Tsatsa-Nikolovska (BJR Makedonie), T. Pantiru (Moldávie), A.
B.
Baka (Maďarsko), E. Levits (Lotyšsko), K.
Traja (Albánie).
Ke skutkovému stavu
Stěžovatelkou je Židovská
náboženská obec Cha'are Shalom Ve
Tsedek založená podle francouzského práva.
Tvrdí, že byl porušen
čl. 9 a
čl. 14 Úmluvy tím, že jí
francouzské úřady odmítly vydat
povolení nezbytné k přístupu na jatka za
účelem rituální porážky v
souladu s
náboženskými ultraortodoxními pravidly,
která uznávají
její členové.
A. Kontext případu
1. Rituální porážka
Kašrut je soubor
židovských zákonů, který stanoví, které
potraviny jsou nezávadné, jakož i způsob
jejich přípravy. Základní
zásady košer stravování jsou uvedeny v
Tóře, svaté knize, kterou
tvoří
Pentateuch (Pět knih
Mojžíšových, tedy Genesis,
Exodus,
Leviticus, Numeri a Deuteronomium). Podle Tóry měly při stvoření
světa tvořit potravu člověka pouze rostliny
a požívání masa bylo
povoleno pouze po potopě a za velmi
přísných podmínek. Tóra tak
stanovila absolutní zákaz požívání krve, neboť krev je podkladem
života
a život nelze
přijímat s masem,
nýbrž je potřeba jej
rozptýlit do země tak, jako vodu. Taktéž
některá zvířata či jejich
části se
považují za nečisté, a tudíž
k lidské potravě nevhodné
(např. kůň, velbloud, prase, králík).
Tóra tak zakazuje
požívání krve a
porážka se musí
uskutečňovat stanoveným způsobem. Je
zakázáno požívat zvířata,
která zemřela přirozenou smrtí nebo které
usmrtila jiná zvířata.
Taktéž
je zakázáno požívat
zvířata, která v okamžiku porážky
trpěla
nějakou nemocí nebo měla nějakou vadu. Maso a výrobky z
tohoto masa (např. mléko, smetanu či
máslo) je nutno připravovat
odděleně, oddělenými nástroji a v oddělených nádobách, neboť Tóra
stanoví,
že kůzle nelze
vařit v mléce
jeho matky. Pro účely
respektování zákazů uvedených v Tóře pozdější komentátoři, kteří
nejprve předávali tradice ústně a posléze sepsali encyklopedický
soubor
komentářů - Talmud,
stanovili velmi podrobná pravidla
taktéž pro způsob porážení zvířat.
Jelikož židovské náboženství
zakazuje požití byť nepatrného
množství
krve, zvířata je
nutné podříznout, respektive zabít
jediným
řezem velmi tenkého
nože, tak aby došlo k okamžitému
čistému a hlubokému přeříznutí
trachey a jícnu, jakož i krkavic a
krční
žíly tak, aby vyteklo maximální množství krve. Aby byly
odstraněny jakékoliv stopy krve je nutné maso namáčet ve
vodě a
solit. Okamžitě po porážce je maso třeba
prohlédnout a zjistit,
zda
zvíře netrpělo chorobou
či nějakou anomálií,
která by
způsobovala jeho nevhodnost ke konzumaci.
Rituální porážku - šchitu -
mohou provádět pouze specialisté
- šochetové, zbožní muži neposkvrněné morálky a cti. Na celý
proces
zpracování masa dohlíží
rituální dozor. Náboženský orgán
potom maso označí za "košer",
což spotřebitelům zaručuje, že
se
jedná o
maso z porážky provedené podle
židovských rituálů. Toto
označení má za následek výběr daně nazývané daň
z porážky neboli
rabínská daň.
Tento způsob porážky je ve
Francii i v jiných evropských
zemích v rozporu s běžnými principy porážky, podle nichž je zvíře
nutné znehybnit a nejprve omráčením uvést do stavu bezvědomí tak,
aby
netrpělo. Francouzské
právo, jakož i Evropská
úmluva Rady
Evropy
o ochraně porážených
zvířat z roku
1979 a směrnice
Evropského společenství z roku 1993
nicméně rituální porážky za
určitých podmínek umožňují. K porážce může ve Francii dojít pouze
na
jatkách a mohou
ji provádět pouze
šochetové pověření
náboženskými společnostmi, které dostaly
povolení od ministra
zemědělství, a to na základě návrhu
ministra vnitra.
2. Pařížská konzistoriální židovská obec
Centrální konzistoř je
francouzská instituce, kterou
císařským
dekretem z roku
1808 založil Napoleon I. za účelem
správy židovského kultu ve Francii. Po oddělení Státu od Církve v
roce
1905 se židovské
obce ve Francii
přeměnily na židovské
náboženské obce a shromáždily
se v rámci Unie francouzských
židovských obcí, která se i nadále nazývá
Centrální konzistoří.
Centrální
konzistoř zahrnuje obce,
které představují většinu
velkých proudů judaismu, s výjimkou
liberálních, kteří věří, že
Tóru je
nutné vykládat ve světle
dnešních životních podmínek, a
ultraortodoxních, kteří
naopak obhajují striktní výklad zákonů
Tóry.
Dne 1. července 1982 bylo
povolení nezbytné k pověření
šochetů uděleno rabínské komisi pro spolupráci mezi obcemi, která
je
napojena na Pařížskou
konzistoriální židovskou obec (ACIP).
Tato
obec je odnoží Centrální konzistoře. Tato rabínská komise
tedy
uděluje pověření k získání průkazu pro
přístup na jatka.
Rabínský soud Bejt din dohlíží na
dodržování pravidel stravování a
zajišťuje investituru šochetů a dozor nad
nimi.
Francouzská republika je v souladu
s článkem 2 Ústavy z roku
1958
světským (laickým) státem,
který však respektuje všechna
vyznání. V souladu se zákonem z roku 1905 stát zajišťuje svobodu
vyznání, nicméně neuznává, neodměňuje ani nepodporuje žádný kult.
Veškeré
příjmy francouzských
náboženských obcí tak
pocházejí z
příspěvků
a darů jejich příznivců. Podle
tvrzení vlády asi
polovina
příjmů Centrální konzistoře
pochází z výběru daně z
porážky.
3. Židovská náboženská obec Cha'are Shalom
Ve Tsedek
Tato obec má v současné době asi
šest set přispěvatelů a asi
čtyřicet tisíc příznivců. Původně tato obec
vznikla oddělením od
Pařížské
centrální židovské konzistoře. Je totiž výrazem
minoritního proudu, jehož členové chtějí vykonávat náboženství v
co
nejpřísnější ortodoxii. Obec
chce zejména provádět rituální
porážku
přísnějším způsobem, než
jak ji provádějí šochetové
pověření
Centrální konzistoří, a
to především při
posmrtné
prohlídce zvířat. Tento způsob vyplývá z předpisů o masu košer,
které
jsou zakotveny v
knize Leviticus a
které sepsal v 16.
století
do kodexu Šulchan aruch ("Prostřený stůl") rabín Josef
Karo.
Ačkoliv někteří pozdější
komentátoři přijali méně přísné
předpisy, určitý počet ortodoxních židů, zejména židů příslušných
k sefardským obcím, k nimž náleží i
stěžovatelka, chtějí jíst maso
poražené nejpřísnějším způsobem. Toto maso se nazývá "glatt", což
v jidiš
znamená hladký. Aby bylo
"glatt", nesmí maso vykazovat
žádnou nečistotu, to jest žádnou známku předchozí choroby,
a to
zejména v
oblasti plic. Stěžovatelka
přitom tvrdí, že šochetové
pod
dozorem Bejt din
nejsou v současné
době při prohlídce
dostatečně nároční, což
způsobuje, že maso jimi
označené jako
"košer" členové obce považují za
nepoživatelné.
Stěžovatelce tak nezbývá, než
provádět porážku ilegálně nebo
dovážet "glatt" maso z Belgie.
B. Řízení, která předcházela stížnosti
1. řízení
V letech 1984 až 1985
stěžovatelka, v té době pouze jako
kulturní sdružení, a nikoliv jako
náboženská obec, označovala jako
"glatt" maso prodávané v řeznictvích svých
členů, tedy aniž by
došlo k
označení masa za košer ze strany
Bejt din. ACIP tedy na
stěžovatelku podala žalobu z
důvodu klamavého označení zboží.
Žaloba byla nicméně zamítnuta, neboť
jak pařížský odvolací soud
(Cour
d'apel de Paris),
tak kasační soud (Cour de cassation)
dospěly k závěru, že zákon z roku 1905 o oddělení Církve od Státu
znemožňuje soudům vyslovit se v otázce pravomoci, kterou by obec
mohl mít pro označování masa jako košer.
2. řízení
Dne 11. února 1987 stěžovatelka požádala ministerstvo vnitra,
aby navrhlo, aby jí bylo uděleno
povolení pro rituální porážky.
Tato
žádost byla dne
7. května 1987
zamítnuta s tím,
že
stěžovatelka nemá v rámci
francouzské židovské obce dostatečnou
podporu a že není náboženskou obcí ve smyslu zákona z roku 1905 o
oddělení
Církve od Státu. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla
správní
žalobou před správním
soudem (tribunal administratif) v
Paříži
z důvodu porušení svobody vyznání. Správní soud nicméně
žalobu zamítl s tím, obec v době vydání
rozhodnutí neprokázala, že
je
náboženskou obcí, neboť
pouhá skutečnost, že
zajišťuje
zpřístupnění košer masa za účelem jeho prodeje v řeznictví, je
nepropůjčuje povahu náboženské obce,
jejíž pověření by ministr
vnitra
mohl ministrovi zemědělství
navrhnout. Odvolání proti
rozsudku ke Státní radě (Conseil d'État) bylo taktéž zamítnuto, a
to ze stejných důvodů.
3. řízení
Současně se žádostí
o povolení stěžovatelka podala k
prefektovi departmentu Deux-S+vres
žádost o zvláštní povolení k
porážce
v zařízeních tohoto
departmentu, a to pro tři šochety,
kteří jsou členy obce. Prefekt nicméně tuto žádost dne 29. dubna
1987 zamítl s odůvodněním, že
pravomoc takové zvláštní
povolení
udělit
má pouze v případě, pokud povolení nebylo pro příslušné
náboženství uděleno žádné náboženské obce, což není tento případ.
Návrh na
zrušení rozhodnutí prefekta podaný
ke správními soudu v
Poiters
byl rozsudkem z
10. října 1990
ze stejných důvodů
zamítnut;
rozhodnutí správního soudu
potvrdila svým rozsudkem z
25. listopadu 1994 i Státní rada.
Řízení před Evropským soudem pro lidská
práva
Stěžovatelka se dne 23. května
1995 obrátila na Evropskou
komisi
pro lidská práva (dále jen Komise) s tvrzením, že byl
porušen čl. 9 a čl. 14 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních
svobod (dále jen Úmluva). Komise stížnost prohlásila dne 7. dubna
1997 za přípustnou. Dne 31. března 1999 rozhodlo kolegium velkého
senátu, že bude věc projednána velkým
senátem.
Předběžná otázka
V souladu s jednacím řádem může Soud kdykoliv rozhodnout o
vyškrtnutí stížnosti ze seznamu
stížnosti, pokud lze z okolností
usuzovat, že na ní stěžovatelka netrvá. Dopisem z 27. října 1999
předseda stěžovatelky rabín David Bitton oznámil, že má v úmyslu
vzít stížnost zpět, neboť se po zvážení všech okolností obává, že
stížnost
bude mít za
následek vážnou dezorganizaci fungování
židovské
obce; ze stejného důvodu se pak
rozhodl rezignovat na
svoji
funkci v obci.
Stěžovatelka nicméně platnost
tohoto
zpětvzetí napadla s tím, že pan Bitton na svoji funkci rezignoval
již
v únoru a že správní
rada s účinností od 2.
března 1999
zvolila nového předsedu obce. Jelikož
vláda o vyškrtnutí stížnosti
výslovně nepožádala, Soud nepovažuje za nutné zkoumat, zda podle
národního
práva k volbě nového předsedy došlo platně. Stížnost
tedy není na místě vyškrtnout.
K čl. 9 a čl. 14 Úmluvy:
Stěžovatelka tvrdí porušení
práva na svobodu náboženského
vyznání a práva na nediskriminování, která jsou chráněna čl. 9 a
14 Úmluvy.
Článek 9 Úmluvy zní:
"1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského
vyznání; toto právo zahrnuje svobodu
změnit své náboženské vyznání
nebo
přesvědčení, jakož i
svobodu projevovat své
náboženské
vyznání nebo přesvědčení sám nebo
společně s jinými, ať veřejně
nebo
soukromě, bohoslužbou, vyučováním,
prováděním náboženských
úkonů a zachováváním obřadů.
2. Svoboda projevoval náboženské
vyznání a přesvědčení může
podléhat jen omezením, která jsou
stanovena zákona a která jsou
nezbytná v demokratické společnosti v
zájmu veřejné bezpečnosti,
ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo
morálky nebo ochrany práv a
svobod jiných."
Relevantní část čl. 14 zní:
"Užívání práv a svobod
přiznaných touto Úmluvou musí být
zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoliv důvodu, jako je
(...) náboženství (...)."
Podle názoru stěžovatelky nevyhovují podmínky rituální
porážky
tak, jak ji
provádějí šochetové ACIP,
velmi přísným
požadavkům židovského náboženství
vyplývajícím z knihy Leviticus a
z kodexu Šulchan aruch. Jelikož již
šochetové neprovádějí pečlivou
kontrolu plic poražených zvířat, toto
maso nelze z náboženského
hlediska považovat za maso perfektně čisté, tedy "glatt".
Podle
stěžovatelky tím jasně dochází k zásahu do
jejího práva vyznávat
své
náboženství prostřednictvím
vykonávání náboženských rituálů,
mezi
jinými i rituální porážky. Tento zásah
podle stěžovatelky
nelze
ospravedlnit odkazem na
sledování legitimního cíle, tedy
"ochrany veřejného zdraví".
Vláda naopak má za to, že pokud
náboženská pravidla nařizují
svým věrným určitý typ stravování, v
žádném případě to neznamená
povinnost
těchto příznivců, aby
rituální porážku zvířat která
konzumují, prováděli sami. Odmítnutí
povolení může náboženské
praktiky
ohrozit pouze tehdy,
pokud by v
důsledku takového
odmítnutí
tyto osoby neměly možnost opatřit si
maso, které by
odpovídalo jim vyznávaným pravidlům.
Ze spisu přitom
jasně
vyplývá,
že některá řeznictví
prodávají maso označené
jako
"glatt", které pochází z jatek
kontrolovaných ACIP, a že řeznictví
náležející členům stěžovatelky nakupují maso z části Belgie. Nic
přitom
stěžovatelce nebrání uzavřít
s ACIP dohodu o tom, že
porážku
budou provádět její
vlastní šochetové pod
hlavičkou
povolení ACIP tak, jak k tomu došlo i u jiných velmi ortodoxních
židovských náboženských
proudů. Vláda má
konečně zato, že
francouzským orgánům, které jsou
povinny respektovat laickou
povahu
státu, nepřísluší se
vměšovat do dogmatického sporu,
nicméně že nelze popřít, že hlavní
francouzský rabín, jehož názor
se opírá
o názor Bejt din, má pravomoc se
vyjádřit k otázce, co
židovskému rituálu odpovídá a co nikoliv.
Soud připomíná, že církevní nebo náboženský orgán jako takový
může jménem svých přívrženců vykonávat
práva zaručená čl. 9 Úmluvy
(viz
též Katolická církev v Canée proti
Řecku, 1997). Článek 9
vypočítává různé formy kultu (viz Kala;
proti Turecku, 1997). Není
sporu
o tom, že rituální porážka
je "rituálem", který
má
příznivcům poskytnout maso ze
zvířat poražených v
souladu s
náboženskými předpisy, což představuje zásadní prvek praktikování
židovského náboženství. Z toho vyplývá, že se stěžovatelka může
práva podle čl. 9 domáhat.
Soud nejprve konstatuje, že
zakotvením výjimky ze zásady, že
je zvíře před porážkou nutné omráčit,
národní právo konkretizovalo
pozitivní
závazek státu, který má zajistit účinné respektování
náboženské svobody. Soud má též za to,
že skutečnost, že tento
výjimečný
režim vyhrazuje rituální
porážku pouze oprávněným
šochetům, nelze považovat za zásah do
svobody vyznání. Podle Soudu
je
ve veřejném zájmu
zabránit porážkám bez
povolení, k nimž
dochází v pochybnostech hygienických
podmínkách. Udělením povolení
ACIP,
která je součástí Centrální konzistoře, tedy
nejreprezentativnější organizace
francouzských židovských obcí,
stát v žádném případě nezasáhl do svobody
náboženského vyznání.
Jelikož však později
o stejné povolení
požádala jiná
organizace stejného
náboženství, je nutné
zkoumat, zda způsob
porážky,
který tato organizace
požaduje, spadá do
výkonu
náboženského vyznání chráněného článkem 9
Úmluvy. Soud konstatuje,
že
způsob porážky, který
provozují šochetové stěžovatelky,
je
zcela
totožný se způsobem
provozování šochety ACIP,
přičemž
jediným rozdílem zůstává rozsah posmrtné kontroly plic poraženého
zvířete.
Soud je toho názoru, že
k zásahu do svobody náboženského
vyznání
by mohlo dojít
pouze tehdy, pokud
by zákaz legálně
vykonávat porážku vedl k tomu, že by
ultraortodoxní věřící nemohli
jíst
maso pocházející ze
zvířat poražených v
souladu s
náboženskými pravidla, která je podle jejich názoru nutné použít.
Tak
tomu však není.
Není sporu o
tom, že stěžovatelka může
jednoduše
získat maso "glatt"
z Belgie. Ze spisu i z přednesů
třetích osob vyplývá, že určitý počet
řeznictví, provozovaných pod
dozorem ACIP, nabízí věřícím maso označené
ze strany Bejt din jako
"glatt". Věřící členové
stěžovatelky si tak mohou maso "glatt" bez
problémů opatřit. Soud má za to, že právo na náboženskou svobodu,
které
zaručuje čl. 9 Úmluvy, nemůže
jít až tak daleko, aby
opravňovalo dotyčnou osobu k
tomu, aby sama rituální porážku
prováděla.
Za situace, kdy
nebylo prokázáno, že
by si věřící
stěžovatelky nemohli opatřit maso
"glatt", ani že
jim jej
stěžovatelka nemohla opatřit uzavřením dohody s ACIP o provádění
rituální
porážky prostřednictvím šochetů
stěžovatelky pod
hlavičkou povolení ACIP, Soud uzavírá, že neudělení povolení není
zásahem
do práva stěžovatelky
vyznávat náboženství. V důsledku
této úvahy Soud nemusí zkoumat
slučitelnost tvrzeného omezení s
požadavky stanovenými v odst. 2
článku 9; nicméně pokud by toto
omezení
bylo možno za
zásah do práva na svobodu náboženského
vyznání považovat, Soud konstatuje, že dotčené opatření stanovené
zákonem sleduje legitimní cíl, a sice
ochranu zdraví a veřejného
pořádku,
jelikož státem organizovaný výkon kultu přispívá
k
náboženskému míru a k toleranci. S ohledem
na míru uvážení, kterou
je
každému státu nutné
přiznat (viz Manoussakis proti Řecku,
1996), by nebylo možné jej považovat za
přehnané či nepřiměřené. K
porušení čl. 9 Úmluvy tedy nedošlo.
Pokud se týče čl. 14 Úmluvy,
Soud připomíná, že tento článek
pouze doplňuje ostatní normativní ustanovení Úmluvy či Protokolů.
Nemůže
tedy existovat samostatně, neboť
se vztahuje na "výkon
práva
a svobod", která
Úmluva a Protokoly
zaručují. Soud
konstatuje, že okolnosti případu spadají do sféry čl. 9 Úmluvy a
že se tedy čl. 14 může uplatnit. Nicméně ve světle výše uvedeného
má Soud za to, že rozdíl v zacházení, k němuž došlo, je jen velmi
málo závažný. Sporné opatření kromě jiného
sledovalo legitimní cíl
a mezi
použitými prostředky a
sledovaným cílem lze konstatovat
rozumnou míru přiměřenosti (viz např. Marckx proti Belgii, 1979).
Pokud došlo k rozdílům v zacházení, lze je
objektivně odůvodnit ve
smyslu předchozí judikatury Soudu.
K porušení čl. 9 ani 14 tedy nedošlo.
Výrok rozsudku
Soud rozhodl:
1. dvanácti hlasy proti pěti, že
nebyl porušen čl. 9 Úmluvy
samostatně;
2. deseti hlasy
proti sedmi, že
nebyl porušen čl. 9 ve
spojení s čl. 14 Úmluvy.
K rozsudku bylo
připojeno společné nesouhlasné
stanovisko
soudců
Nicolase Bratzy, Fischbacha, Thomassenové,
Tsatsa-Nikolovske, Pantiru, Levitse a
Traji.
Pozn.:
1) Stížnost č. 27417/95. Rozsudek existuje ve francouzštině a
angličtině. Překlad z francouzštiny: S.
Löfflerová.