Rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva ve věci E. Dudová a Z. Duda proti České republice
RADA EVROPY
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
TŘETÍ SEKCE
ROZHODNUTÍ
O PŘIJATELNOSTI
stížnosti č. 40224/98
podané Evou DUDOVOU & Zdeňkem
DUDOU
proti České republice[1]
Evropský soud pro lidská práva (třetí sekce), zasedající
dne 30. ledna 2001 v senátu ve složení
J.-P.
Costa, předseda,
L. Loucaides,
P. Kūris,
F. Tulkens,
K. Jungwiert,
H. S. Greve,
M. Ugrekhelidze, soudci,
a S. Dollé, zapisovatelka sekce,
po shlédnutí výše
zmíněné stížnosti podané u Evropské komise pro lidská práva dne 22. srpna 1997
a zapsané 13. března 1998,
po shlédnutí
článku 5 § 2 Protokolu č. 11 k Úmluvě, který přenesl na Soud pravomoc pro
přezkoumání stížnosti,
po jejich
zvážení, vydává následující rozhodnutí :
Stěžovatelé jsou českými
státními příslušníky, kteří se narodili v roce 1954 a 1958 a kteří mají
bydliště v Praze. Před Soudem jsou zastoupeni panem Petrem Kasáčkem, advokátem
v Praze.
Skutkové
okolnosti případu, tak jak byly předneseny stěžovateli, by se daly shrnout
následovně.
Od 1. února 1993 vykonávali
stěžovatelé povolání duchovních v Církvi československé husitské (" Církev ")
v Křemži a Českých Budějovicích - Rožnově.
Jejich služební poměr k Církvi byl založen na dvou jmenovacích dekretech
diecézní rady v Plzni z 28. ledna 1993. Diecézní rada jim rovněž vyplácela
jejich mzdu.
Ve dnech 21. června a 1.
července 1993 žádali stěžovatelé o přerušení jejich církevní služby
s uvedením toho, že pracovní vztahy s jejich kolegy nejsou
uspokojivé. Dvěma rozhodnutími z 20. července diecézní rada konstatovala, že
stěžovatelé dne 22. června 1993 opustili svůj služební byt a že od té doby
neplnili své církevní poslání. Rada rovněž informovala stěžovatele, že nemůže
kladně odpovědět na jejich žádost o přerušení církevní služby. Mimo jiné proto,
že organizační řád Církve nedovoluje takovéto přerušení, skončil jejich
služební poměr dnem oznámení těchto rozhodnutí.
Dne 17. ledna 1994 stěžovatelé
zahájili občanskoprávní soudní řízení proti arcibiskupovi Duchovní správy
diecéze Církve československé husitské v Plzni. Požadovali v něm, aby
ukončení jejich služebního poměru, které bylo konstatováno v rozhodnutí z
20. července 1993, bylo prohlášeno za neplatné ex tunc a aby jim byla vyplacena částka 37.380,-Kč a 35.980,-Kč
z důvodu ušlé mzdy.
Rozsudkem ze dne 8. září 1994 Okresní soud Plzeň-město
žalobu stěžovatelů zamítl. Zejména zdůraznil, že stěžovatelé nebyli ve
služebním poměru s arcibiskupem, který nemohl být stranou řízení.
Rozsudkem ze dne 28. března 1995 zrušil Krajský soud v Plzni rozsudek
okresního soudu a řízení zastavil. Soud mimo jiné zdůraznil :
"Předmětem řízení, tak jak byl stěžovateli formulován,
byla otázka, zda-li byl jejich služební poměr jako duchovních Církve
československé husitské platně zrušen. Podle § 7 občanského soudního řádu soudy
v občanskoprávním řízení projednávají a rozhodují věci, které vyplývají
z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i
z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o
nich jiné orgány. (...) Následkem toho jsou spory mezi duchovním a církví vyňaty
z pravomoci soudů, což je mimo jiné zdůrazněno v zákoně o svobodě
náboženské víry a postavení církví a náboženských společností ( zákon č.
308/1991 Sb.). Podle § 5 odst. 2 tohoto zákona církve a náboženské společnosti
spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, duchovní a instituce nezávisle
na státních orgánech. Podle § 7 osoby vykonávající duchovenskou činnost ji
vykonávají z pověření církví a náboženských společností, které posuzují
jejich způsobilost k výkonu takovéto činnosti (...).
Za těchto okolností je zřejmé, že rozhodnutí soudů o
existenci služebního poměru mezi duchovním a církví by zakládalo nepřípustný
zásah do vnitřní autonomie církve a její rozhodovací nezávislosti. Takovýto
zásah by byl v rozporu s ústavním zákonem č. 23/1993 Sb. o Listině
základních práv a svobod[2],
která ve svém článku 16 odst. 2 stanoví (...), že církve a náboženské společnosti
spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány a duchovní nezávisle na
státních orgánech. Soudy rovněž nemohou přezkoumávat (věc navrhovatelů) vzhledem
k části V. občanského soudního řádu týkající se správního soudnictví (...), neboť
jejich pravomoc se vztahuje pouze na rozhodnutí orgánů veřejné správy jako
protikladu k soukromé sféře, do níž spadá vnitřní správa církví.
Odvolací soud tedy konstatoval, že věc navrhovatelů
nenáleží do pravomoci soudů. V důsledku toho soud (...) zrušil rozsudek
soudu prvního stupně a zastavil řízení. Současně předal spis příslušnému
orgánu. Ve skutečnosti v souladu s článkem 34 organizačního řádu
Církve československé husitské se služební poměr duchovního k Církvi
zrušuje propuštěním ze služebního poměru Ústřední radou, která je (...) povolána
k rozhodování v této záležitosti. "
Dne 11. dubna 1995 podali
stěžovatelé žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 6 proti Ústřední radě Církve
československé husitské, ve které požadovali, aby jí soud nařídil právoplatně
zrušit služební poměr stěžovatelů a vydat jim jejich zápočtové listy. Namítali,
že jejich žádost o přerušení služebního poměru ze dne 23. června 1993 nebyla
posouzena Ústřední radou, zatím co diecézní rada v Plzni na ni odpověděla
zrušením služebního poměru, což stěžovatelé považují za porušení článku 34a
organizačního řádu, neboť diecézní radě nepřísluší činit takové rozhodnutí.
Stěžovatelé rovněž požadovali, aby jim byla vyplacena náhrada škody odpovídající
jejich ušlým mzdám.
Dne 11. května 1995 doplnili
stěžovatelé svou žalobu o požadavek, aby obvodní soud prohlásil zrušení
služebního poměru ze dne 20. července 1993 za akt neplatný ex tunc.
Dne 8. ledna 1996 Obvodní soud
pro Prahu 6 zastavil řízení a postoupil spor Ústřední radě Církve. Soud zejména
zdůraznil :
" Podle článku 33 organizačního řádu Církve
československé husitské začíná služební poměr duchovního jakožto zaměstnance
Církve jeho přijetím Ústřední radou. Služební vztah vzniká nástupem na služební
místo u organizačních jednotek Církve (...). Organizační jednotky (...) jsou - vzhledem
k duchovním - v postavení zaměstnavatele. Podle článku 34 může být
služební poměr mezi duchovním a Církví husitskou ukončen propuštěním duchovního
ze služeb Církve, ztrátou způsobilosti k výkonu duchovenské služby, přijetím
rezignace, odchodem do důchodu, opuštěním církve a smrtí.
Podle těchto ustanovení není pochyb o tom, že služební
poměr duchovních k Církvi se řídí výlučně organizačním řádem Církve a
nikoli zákoníkem práce. (...) Podle § 65 ( zákoníku práce ) pracovní poměr
založený volbou nebo jmenováním vzniká dnem, který byl stanoven k nástupu
do funkce. Jedná se tedy o pracovní poměr, který byl založen na základě volby
nebo jmenování. Podle ustanovení organizačního řádu, jakož i zákona č. 308/1991
Sb., služební poměr duchovních nezačíná žádným ze způsobů, které jsou určeny
v § 65 zákoníku práce (...). Duchovní jsou přijímáni do služby v Církvi
interním aktem orgánu, který je v souladu s organizačním řádem
příslušný k přijímání fyzických osob do církevní služby. Zasahování ze
strany státu by představovalo omezení církevních pravomocí v situaci, kdy
je svoboda náboženství zaručena (...). Soudní rozhodnutí o trvání služebního
poměru duchovního k církvi by bylo nepřípustným zásahem do vnitřní
autonomie církve a do její rozhodovací nezávislosti, která je zaručena zákonem
č. 23/1991 Sb. o Listině základních práv a svobod, jakož i zákonem č. 308/191
Sb. "
Rozsudkem ze dne 30. dubna 1996
potvrdil Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně.
Dne 29. července 1996 podali
stěžovatelé ústavní stížnost s uvedením, že rozhodnutími obecných soudů
byla porušena jejich práva zaručená články 26 odst. 1 a 3 a 36 odst. 1 a 2
Listiny základních práv a svobod. Dokládali rovněž, že Ústřední rada Církve
prostřednictvím arcibiskupa v Plzni zrušila služební poměr stěžovatelů
s Církví v rozporu s článkem 34 Organizačního řádu. Stěžovatelé se
dovolávali toho, že ukončení jejich služebního poměru bylo neplatné a že Ústřední
rada Církve měla okamžitě ukončit služební poměr právoplatným způsobem,
nahradit stěžovatelům jejich ušlé mzdy a to od 1. července 1993 a vydat jim
jejich zápočtové listy.
Dne 26. března 1997 vydal
Ústavní soud rozhodnutí, kterým zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze
dne 8. ledna 1996, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
30. dubna 1996 v části týkající se zastavení řízení o žádosti
stěžovatelů o zaplacení náhrady škody odpovídající jejich ušlým mzdám. Ve
zbývající části Ústavní soud stížnost stěžovatelů zamítl. Ústavní soud zejména
zdůraznil:
"Pokud jde o předmět ústavní stížnosti, zabýval se
Ústavní soud nejprve otázkou určení neplatnosti rozvázání služebního poměru a
dospěl k závěru shodnému v zásadě se soudem odvolacím, že podle čl.
16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod církve spravují své záležitosti,
zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují církevní
instituce nezávisle na státních orgánech. Podle § 7 odst. 1 a 2 zákona č.
308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských
společností, osoby vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření
církví a náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů a obecně
závazných právních předpisů. (...)
Obecné soudy se tedy správně postavily na stanovisko, že
rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k církvi by
došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její
samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci, jak vyplývá
z vnitřních předpisů této církve, konkrétně z § 34 Organizačního řádu
Církve československé husitské, kde se stanoví, že služební poměr duchovního
s uvedenou církví se rozvazuje propuštěním ze služeb církve Ústřední
radou. (...)
Ve věci mzdy a případně jiných majetkových nároků již nejde
o zásah do vnitřní autonomie církve a její rozhodovací pravomoci. Zde již
vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby,
která má či nemá závazky vůči jiným osobám fyzickým či právnickým (...) Podle § 7
občanského soudního řádu soudy projednávají a rozhodují v občanském
soudním řízení věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních a
dalších vztahů. Proto v tomto případě musí soudy podle právních podkladů,
které od stran vyžádají, posoudit, zda budou postupovat podle občanského
zákoníku či podle zákoníku práce (§ 7 odst. 1 zákona č. 308/1991 Sb.) a podle
toho rozhodnout o uplatňovaném nároku stěžovatelů, což dosud neučinily.
Pokud tedy obecné soudy zde dospěly k závěru, že
v uvedené věci nebyla k řízení dána pravomoc soudů, došlo
k porušení základních práv a svobod stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, podle něhož se může každý stanoveným postupem
domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a k porušení čl. 90
Ústavy, podle něhož soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. (...) "
Dne 8. ledna 1998 zamítl
Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu stěžovatelů, ve které požadovali, aby jim
Ústřední rada Církve československé husitské zaplatila 423.388,-Kč a
407.765,-Kč s úroky jako náhradu jejich ušlých mezd.
Dne 16. června 1998 zrušil
Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu a vrátil mu věc
k novému rozhodnutí.
Rozsudkem ze dne 26. února 1999
rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6, že Ústřední rada vyplatí stěžovatelce částku
118.480,-Kč včetně úroků a stěžovateli částku 114.080,-Kč včetně úroků, jako
náhradu jejich ušlých mezd za období mezi 20. červencem 1993 a 30. dubnem 1995.
Soud přiznal právo stěžovatelům v té části, v níž konstatoval, že Církev
porušila svůj organizační řád, když ukončila služební poměr se stěžovateli
prostřednictvím diecézní rady a ne prostřednictvím Ústřední rady. Soud nicméně
zdůraznil, že stěžovatelé mají právo na náhradu škody jen za období od
20. července 1993 do 30. dubna 1995, neboť po obdržení svých zápočtových
listů dne 15. dubna 1995 mohli od tohoto data uzavřít nový pracovní poměr.
Rozsudkem ze dne 24. září 1999
potvrdil Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně.
Listina základních práv a svobod
Podle článku 3 odstavec 1 Listiny se základní
práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka,
víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního
původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo
jiného postavení.
Článek 9 stanoví, mimo jiné, že
nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Za nucené práce nebo
služby se nepovažují práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí
svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody,
vojenská služba nebo jiná služba stanovená zákonem namísto povinné vojenské
služby, služba vyžadovaná na základě zákona v případě živelních pohrom, nehod,
nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové
hodnoty, nebo jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv
druhých.
Podle článku 15 odst. 1 svoboda
myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své
náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
Článek 16 stanoví, že každý má
právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s
jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo
zachováváním obřadu. Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti,
zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné
církevní instituce, nezávisle na státních orgánech. Výkon těchto práv může být
omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro
ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod
druhých.
Podle článku 26 každý má právo
na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a
provozovat jinou hospodářskou činnost. Nicméně zákon může stanovit podmínky a
omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Každý má rovněž právo
získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Toto právo stát v přiměřeném
rozsahu hmotně zajišťuje občanům, kteří jej nemohou bez své viny vykonávat; podmínky
stanoví zákon.
Článek 36 stanoví, že každý se
může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu
a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby
přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci
soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se
základních práv a svobod podle Listiny. Každý má rovněž právo na náhradu škody
způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu
veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti
upravuje zákon.
Stěžovatelé se dovolávají článku 6 odst. 1 Úmluvy
a stěžují si na porušení jejich práva na přístup k soudu v tom rozsahu,
v jakém se jak obecné soudy, tak Ústavní soud nezabývaly otázkou platnosti
ukončení služebního poměru stěžovatelů k Církvi československé husitské.
Stěžovatelé si rovněž stěžují,
z hlediska článku 4 odst. 2 Úmluvy, že soudní praxe českých soudů ve
věcech týkajících se otázek služebních poměrů uzavřených mezi duchovními a
církvemi přisuzuje duchovenské činnosti charakter nucené práce.
Dovolávajíce se článku 9
Úmluvy, stěžovatelé uvádějí, že byli zbaveni své svobody vykonávat činnost
duchovních Církve a následkem toho byli zbaveni svobody projevovat své
náboženství společně s jinými bohoslužbou a náboženskými úkony a
vyučováním náboženství.
Nakonec si stěžovatelé stěžují,
že byli diskriminováni ve srovnání s jinými zaměstnanci, jejichž pracovní
poměry se řídí zákoníkem práce a jejichž případné spory s jejich
zaměstnavateli spadají do pravomoci národních soudů. V tomto ohledu se
dovolávají článku 14 Úmluvy.
PRÁVNÍ POSOUZENÍ
1. Stěžovatelé se dovolávají článku 6 odst. 1
Úmluvy a stěžují si na porušení jejich práva na přístup k soudu v tom
rozsahu, v jakém jak obecné soudy, tak Ústavní soud nerozhodly o otázce
platnosti ukončení služebního poměru stěžovatelů k Církvi československé
husitské.
Článek 6 odst. 1
stanoví zejména, že :
" Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána
(...) soudem (...), který rozhodne (...) o jeho občanských právech nebo
závazcích (...) "
V předběžném posouzení
stížnosti považuje Soud za nutné určit, zda-li byl českým soudům předložen
spor, který se zakládal na " právu ", o němž je obhajitelným způsobem
možno tvrdit, že se jedná o právo vnitrostátní ve smyslu článku 6 odst. 1
Úmluvy.
Soud v tomto ohledu
připomíná, že článek 6 odst. 1 nemá za cíl vytvářet nová hmotná práva, která
nemají zákonný základ v právním řádu dotyčného státu, ale má poskytovat
procedurální ochranu právům obsaženým ve vnitrostátním právu. Článek 6 odst. 1
Úmluvy se vztahuje pouze na " námitky " související s občanskými
právy a závazky, které lze obhajitelně považovat za součást vnitrostátního
práva; tento článek nezajišťuje sám o sobě občanským právům a závazkům žádný
hmotněprávní obsah stanovený v právních řádech smluvních států. Námitky se
mohou týkat jak samotné existence práva, tak jeho obsahu nebo způsobů jeho
vykonávání. Výsledek řízení musí být bezprostředně rozhodující pro projednávané
právo. Soud vždy považoval úzkou spojitost nebo vzdálené souvislosti za
nedostačující pro uplatnění článku 6 odst. 1 (viz následující rozsudky: Le
Compte, Van Leuven a De Meyere v. Belgie z 23. června 1981, série A č. 43, str.
21-22, odst. 47 ; W. v. Spojené království z 8. července 1987, série A č. 121,
str. 32 a násl., odst. 73 ; Fayed v. Spojené království z 21. září 1994,
série A č. 294-B, str. 45-46, odst. 56 ; Masson a Van Zon v. Nizozemí z 28.
září 1995, série A č. 327-A, str. 17, odst. 44 ; Balmer-Schafroth a další výše
uvedení, str. 1357, odst. 32 ; Le Calvez v. Francie z 29. července 1998, Recueil des arrêts et décisions 1998-V, str. 1899, odst. 56).
Soud konstatuje, že
stěžovatelé, kteří vykonávali povolání duchovních Církve československé
husitské a kteří byli propuštěni rozhodnutím diecézní rady bez jakéhokoli
zasahování orgánů veřejné moci, uplatňovali před českými soudy námitku, že
ukončení jejich služebního poměru s Církví bylo neplatné, neboť o něm bylo
rozhodnuto neoprávněným orgánem Církve. Stěžovatelé dále žádali náhradu škody,
která jim byla způsobena jejich propuštěním a nevydáním jejich zápočtových
listů. Soud nicméně připomíná, že jim tato náhrada škody byla přiznána. Je tedy
zapotřebí určit, zda-li " právo " na přezkoumání platnosti ukončení
služebního poměru duchovního k církvi, kterého se stěžovatelé domáhají,
může být oprávněně považováno za právo podle vnitrostátního práva.
Soud poznamenává, že první
žaloba stěžovatelů, která směřovala proti arcibiskupovi duchovní správy diecéze
Církve československé husitské v Plzni, skončila rozhodnutím Krajského
soudu v Plzni o jeho nepříslušnosti, který mimo jiné poukázal na to, že
spory mezi duchovním a církví jsou vyňaty z pravomoci civilních soudů. Ve
skutečnosti, podle § 5 odst. 2 a § 7 zákona o svobodě náboženské víry a
postavení církví a náboženských společností č. 308/1991 Sb., církve a náboženské
společnosti spravují své záležitosti nezávisle na státních orgánech a osoby
vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření církví a
náboženských společností, které samy posuzují způsobilost osob k výkonu
duchovenské činnosti. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů
ohledně existence služebního poměru mezi duchovním a církví by založilo
nepřípustný zásah do vnitřní autonomie církve, jakož i do její rozhodovací
nezávislosti, což by představovalo porušení článku 16 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod.
Druhá žaloba stěžovatelů, která
byla vedena tentokrát proti Ústřední radě Církve československé husitské, byla
Obvodním soudem pro Prahu 6 rovněž zamítnuta a tento rozsudek byl potvrzen
Městským soudem v Praze. Obě tyto soudní instance zejména zdůraznily, že
služební poměry duchovních s církví jsou upraveny výlučně organizačním
řádem církve a nevznikají stejným způsobem jako pracovní poměr založený volbou
nebo jmenováním podle zákoníku práce. Duchovní jsou přijímáni do církevní služby
interním aktem vydaným orgánem, který je v souladu s organizačním
řádem příslušný k přijímání fyzických osob do církevní služby. Oba tyto
soudy konstatovaly v souladu s názorem vyjádřeným v předchozím
řízení, že soudní rozhodnutí o pokračování služebního poměru duchovního
s církví by představovalo nepřípustný zásah do vnitřní autonomie církve a
její rozhodovací nezávislosti, která je zaručena Listinou základních práv a
svobod a rovněž zákonem o svobodě náboženské víry a postavení církví a
náboženských společností. Ústavní soud tuto úvahu obecných soudů potvrdil.
Za těchto okolností se soud
domnívá, že řízení, která byla stěžovateli zahájena, nijak nespočívala na " právu ",
o kterém by bylo možno oprávněně tvrdit, že je obsaženo v českém právu.
Je pravdou, že jak Obvodní soud
pro Prahu 6 tak i Městský soud v Praze při přezkoumávání žádosti
stěžovatelů týkající se náhrady škody z důvodu jejich ušlé mzdy
konstatovaly, že Církev porušila svůj organizační řád, když služební poměr se
stěžovateli ukončila diecézní rada a nikoliv Ústřední rada. Nicméně toto
konstatování nemění nic na nepříslušnosti českých soudů rozhodovat o platnosti
či neplatnosti ukončení služebního poměru stěžovatelů jakožto duchovních Církve
československé husitské.
Vzhledem k tomu není
článek 6 odst. 1 Úmluvy aplikovatelný na projednávané řízení. Z tohoto
důvodu musí být tato část stížnosti při použití ustanovení článku 35 odst. 3 a
4 Úmluvy zamítnuta jako neslučitelná ratione
materiae.
2. Stěžovatelé si rovněž
stěžují na to, že rozhodnutí národních soudů představují porušení jejich práva
nebýt podrobeni nucené nebo povinné práci ve smyslu článku 4 odst. 2 Úmluvy,
jejich práva na svobodu náboženského vyznání zaručeného článkem 9 Úmluvy, jakož
i jejich práva nebýt diskriminován ve smyslu článku 14 Úmluvy.
Soud není oprávněn vyjadřovat
se k tomu, zda-li skutečnosti, které stěžovatelé uvádějí, mohou budit
zdání, že došlo k porušení těchto ustanovení. Ve skutečnosti,
v souladu se zněním článku 35 odst. 1 Úmluvy, " Soud se může věcí
zabývat až po vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků podle
všeobecně uznávaných pravidel mezinárodního práva ". Podstata pravidla o
vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků spočívá v tom, že před
tím, než se stěžovatel obrátí na mezinárodní soud, musí dát odpovědnému státu
možnost vyhnout se, odstranit nebo napravit uváděná porušení práv
prostřednictvím vnitrostátních prostředků za použití pramenů práva obsažených
v národním zákonodárství za předpokladu, že se jeví jako účinné a
dostačující (viz např. rozsudek Cardot v. Francie z 9 března 1991, série A č.
200, str. 19, odst. 36).
Soud poznamenává, že Úmluva
tvoří nedílnou součást českého právního řádu a má přednost před zákonem. Mimo
jiné zdůrazňuje, že její články 4, 9 a 14 jsou přímo aplikovatelné; stěžovatelé
se tedy mohli dovolávat těchto ustanovení před obecnými národními soudy a
především také před Ústavním soudem a stěžovat si, že tato ustanovení byla
v jejich případě porušena. Stěžovatelé se však nikdy před jednotlivými
instancemi národních soudů nedovolávali článků 4, 9 a 14 Úmluvy ani
odpovídajících nebo podobných prostředků založených ve vnitrostátním právu,
v tomto případě článků 3, 9, 15 a 16 Listiny základních práv a svobod.
Stejně jako před obecnými
soudy, tak i před Ústavním soudem se stěžovatelé omezili na prokazování
porušení jejich práva na svobodnou volbu povolání, jejich práva obstarávat si
prostředky na pokrytí svých potřeb prací, jakož i jejich práva na soudní a
právní ochranu, přičemž se výslovně dovolávali článku 26 odst. 1 a 3, jakož i
článku 36 odst. 1 a 2 Listiny. V tomto ohledu se projednávaný případ jasně
odlišuje od případu Castells v. Španělsko, kde se stěžovatel před Nejvyšším
soudem a Ústavním soudem dovolával příslušného článku španělské ústavy (rozsudek
z 23. dubna 1992, série A č. 236, str. 20, odst. 31).
Rovněž za předpokladu, že se
české soudy mohly, ba dokonce měly z úřední povinnosti zabývat sporem
z hlediska jednotlivých ustanovení Úmluvy, toto nijak nezbavuje
stěžovatele povinnosti upozorňovat před nimi na tuto mezinárodní smlouvu nebo
před nimi vznášet odpovídající nebo podobné námitky a takto obracet jejich
pozornost k problému, který jsou odhodláni v případě potřeby předložit
k řešení Soudu (viz rozsudek Van Oosterwijck v. Belgie z 6. listopadu
1980, série A č. 40, str. 19, odst. 39).
Za těchto okolností Soud usoudil, že stěžovatel
nesplnil podmínku týkající se vyčerpání vnitrostátních opravných prostředků a
že tato část jeho stížnosti musí být zamítnuta v souladu s článkem 35
odst. 1 a 4 Úmluvy.
Z těchto
důvodů Soud většinou hlasů
prohlašuje stížnost za nepřijatelnou.
S. Dollé J.-P.Costa
zapisovatelka předseda
přeložil Tomáš Zadražil