Zpracováno s využitím právní databáze ASPI

---

ROZSUDEK

EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA

z 12.7.2001

ve věci

Feldek proti Slovenské republice.

(publikováno v časopise Přehled Rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ASPI Publishing, č. 4/2001, str. 162.)

VĚC FELDEK PROTI SLOVENSKU

Čl. 10, 9 a 14 Úmluvy

svoboda projevu, svoboda myšlení, zákaz diskriminace

Dne 12. července 2001 vyhlásil předseda senátu 2. sekce

Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve

Štrasburku rozsudek ve věci Feldek proti Slovensku.

Soud rozhodoval v senátu (2. sekce) složeném z následujících

soudců: C. L. Rozakis, předseda senátu (Řecko), A. B. Baka

(Maďarsko), G. Bonello (Malta), V. Strážnická (Slovensko), P.

Lorenzen (Dánsko), M. Fischbach (Lucembursko), A. Kovler (Rusko).

Ke skutkovému stavu

Stěžovatelem je dříve slovenský, dnes český státní

příslušník, pan Lubomír Feldek, básník, spisovatel a publicista.

V roce 1991 Dušan Slobodník, výzkumný pracovník v oblasti

literatury, publikoval autobiografii nazvanou Paragraf: polárny

kruh. Popsal v ní mj. své odsouzení sovětským vojenským tribunálem

v roce 1945 odůvodněné tím, že dostával rozkazy provádět špionáž

v neprospěch Sovětské armády poté, co byl v roce 1944 povolán do

vojenského kursu vedeného Němci. D. Slobodník v knize píše také

o svém věznění v sovětských gulazích a o své rehabilitaci

Nejvyšším soudem SSSR v roce 1960. V červnu 1992 se D. Slobodník

stal ministrem kultury a školství Slovenské republiky.

Dne 20. 7. 1992 deník Telegraf otiskl stěžovatelovu báseň.

Měla datum 17. 7. 1992 (den slavnostního vyhlášení svrchovanosti

Slovenské republiky) a byla nazvána Dobrú noc, má milá. Jeden

z jejích veršů zněl:

"V Praze úrad prezidenta väzeň Havel skladá,a vláda jednej

strany je viac ako zákon.

V Bratislave prokurátor vládne zas Esesák sa objal

s eštébákom."

Báseň byla později otištěna v dalším deníku. Dva novináři

v oddělených článcích tvrdili, že výraz "esesák" označuje D.

Slobodníka.

Dne 30. 7. 1992 několik deníků otisklo prohlášení, které od

L. Feldeka den předtím obdržela Verejná informačná služba. Bylo

nazváno Za lepší obraz Slovenska - bez ministra s fašistickou

minulosťou a mělo následující znění:

"Pan Slobodník se tento rok stal ministrem kultury a školství

Slovenské republiky a vzápětí vyšla najevo jeho fašistická

minulost. Při vykrucování se z ní postupoval pan Slobodník

způsobem, za který ho musel spisovatel Ladislav Mňačko usvědčit

ještě jako lháře. Ale on se stále nevzdal své ministerské funkce,

ačkoli by to v každé jiné demokratické zemi již dávno musel

udělat.

Myslí si pan Slobodník, že Slovensko je nějaká zvláštní

výjimka a že je jedinou zemí, která má právo revidovat filozofii

Norimberského procesu, jenž je závazná pro poválečný vývoj všech

ostatních evropských zemí ? Nebo není poselství Slovenského

národního povstání správné ? Myslí si pan Mečiar, že s tímto

ministrem ve vládě se mu podaří přesvědčit národy v Evropě, že

jeho řeči o demokratických záměrech jeho vlády jsou seriózní ? Je

dobré mít pana Slobodníka ve vládě, když tato skutečnost povede

k politické, ekonomické a kulturní izolaci Slovenska ?

Pan Slobodník rád při každé příležitosti mluví o tom, že se

ve světě musí zlepšit obraz Slovenska. Vřele s ním souhlasím. I on

sám má možnost cosi pro zlepšení obrazu Slovenska udělat:

odstoupit."

Dne 5. 8. 1992 D. Slobodník veřejně oznámil, že za toto

prohlášení bude stěžovatele žalovat.

V rozhovoru otištěném 12. 8. 1992 v českém deníku Lidové

noviny L. Feldek mj. uvedl:

" když mluvím o fašistické minulosti (D. Slobodníka),

necharakterizuji ho, pouze se domnívám, že skutečnost, že prošel

teroristickým kursem vedeným SS spadá pod pojem fašistická

minulost. Mám za to, že taková osoba nemá co pohledávat ve vládě

demokratického státu ."

V souvislosti s nominací D. Slobodníka na funkci člena vlády

byly rozebírány otázky týkající se jeho minulosti několika

slovenskými a českými deníky, jak před, tak po otištění

stěžovatelova prohlášení. Články na toto téma byly publikovány

také v denících The New York Times z 22. 7. 1992, Tribune de

Genčve z 18. 9. 1992, Izvestia 31. 8. 1992, jakož i Rakouskou

tiskovou kanceláří. The New York Times, Tribune de Genčve

a Izvestia posléze otiskly reakci D. Slobodníka na příslušné

články.

V září 1992 D. Slobodník podal u Městského soudu v Bratislavě

na L. Feldeka žalobu na ochranu osobnosti podle § 11 a násl.

občanského zákoníku. Později ji rozšířil a tvrdil, že verše

"V Bratislave prokurátor vládne zas / a vláda / jednej strany je

viac ako zákon. / Esesák sa objal s eštébákom." ze stěžovatelovy

básně narážejí na něho. Také uvedl, že výše uvedené prohlášení

otištěné v denících nepravdivě naráží na jeho fašistickou

minulost. Požadoval, aby stěžovatel nesl náklady na otištění

omluvy v pěti denících a zaplatil mu náhradu újmy ve výši 250 000

slovenských korun (SKK).

A. Řízení před Městským soudem v Bratislavě

Městský soud v Bratislavě (dále jen "Městský soud") v říjnu 1992

žalobu zamítl. Konstatoval, že navrhovatel byl členem Hlinkovy

mládeže a že se v únoru a březnu 1945 zúčastnil teroristického

kursu v obci Sekule. Poznamenal, že Hlinkova mládež byla vojenským

útvarem Hlinkovy slovenské lidové strany a že podle tehdy platného

práva slovenský národ vykonával státní moc prostřednictvím této

strany. Městský soud poukázal na to, že podle § 5 dekretu

prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. ze dne 19. 5. 1945

(o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby

nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů,

zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů) právnické

osoby, "jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému nebo

maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům"

měly být považovány za "státně nespolehlivé". Městský soud dále

konstatoval, že v květnu 1945 vojenský tribunál Sovětské armády

odsoudil D. Slobodníka k patnácti letům vězení za to, že se

zúčastnil kursu v Sekulích a v březnu 1945 dostal rozkaz překročit

frontovou linii a provádět špionáž sovětských vojsk. Rozsudek

vojenského tribunálu dále uváděl, že D. Slobodník frontovou linii

nepřekročil, nýbrž se v dubnu 1945 vrátil domů, kde byl zatčen.

Městský soud též poznamenal, že navrhovatel trest vykonával

v táborech bývalého Sovětského svazu až do svého propuštění v roce

1953. V roce 1960 Nejvyšší soud SSSR rozsudek zrušil a zastavil

řízení pro nedostatek faktických údajů o trestném činu.

Pan Slobodník před Městským soudem tvrdil, že byl členem

Hlinkovy mládeže pouze krátkou dobu a že se k této organizaci

připojil pouze proto, že to byla nezbytná podmínka pro jeho účast

v pingpongovém turnaji. Dále vysvětloval, že do kursu v Sekulích

byl povolán a že uposlechl povolávacího rozkazu ze strachu o sebe

a svou rodinu. Uvedl, že byl z kursu vyloučen jako nespolehlivý

poté, co o něm vyjádřil negativní mínění. Pak byl podle svých slov

převezen do štábu Hlinkovy mládeže v Bratislavě, odkud mu bylo

dovoleno se vrátit domů do Banské Bystrice pod podmínkou, že bude

podávat hlášení o Sovětské armádě. Městský soud však tyto

skutečnosti neshledal prokázanými. Obzvláště nepovažoval za

relevantní důkaz popis událostí v navrhovatelově knize, která byla

publikována dříve. Podle názoru soudu skutečnost, že byl rozsudek

z roku 1945 zrušen, neprokazovala, že navrhovatel nebyl členem

Hlinkovy mládeže a že se neúčastnil kursu v Sekulích.

Městský soud také poznamenal, že o příslušném období života

D. Slobodníka bylo pojednáváno ve slovenském i zahraničním tisku

před stěžovatelovým prohlášením a že D. Slobodník sám při několika

příležitostech záležitosti komentoval a poskytl o nich rozhovory

jak na Slovensku, tak v zahraničí. Z toho soud vyvodil, že

stěžovatel v prohlášení vyjádřil svůj názor, založený na

informacích, které již byly publikovány v tisku. Prohlášení se

týkalo osobnosti veřejného života, která je nevyhnutelně vystavena

podrobnému dohledu a někdy také kritice ostatními členy

společnosti. Prohlášením podle soudu stěžovatel vykonával své

právo na svobodu projevu a nezasáhl neoprávněně do navrhovatelova

práva na ochranu osobnosti.

B. Odvolací řízení

Pan Slobodník se odvolal k Nejvyššímu soudu s tím, že

stěžovatel neprokázal, že měl fašistickou minulost, a s tím, že

Městský soud nedefinoval význam tohoto výrazu. D. Slobodník

zopakoval, že byl do kursu povolán rozkazem, a tvrdil, že kurs

opustil při první příležitosti, která se mu naskytla po té, co se

dozvěděl o jeho skutečném účelu. Také poukázal na to, že v dané

době bylo vyhlášeno stanné právo a že lidé byli nezákonně

popravováni a vězněni. Na prezidentův rozkaz byli členové Hlinkovy

mládeže začleněni do ozbrojených sil a podléhali vojenským soudním

a disciplinárním řádům. D. Slobodník trval na tom, že neudělal nic

špatného proti své vlasti nebo protifašistickým spojencům,

a vyvozoval z toho, že stěžovatelovo prohlášení a báseň byly

pomlouvačnými.

Stěžovatel argumentoval tím, že jeho prohlášení bylo

hodnotovým soudem založeným na nepopiratelných faktech, kterými

bylo, že navrhovatel byl členem Hlinkovy mládeže a zúčastnil se

teroristického kursu v Sekulích. Nebylo podle něj relevantní, do

jaké míry byl navrhovatel zapojen do aktivit Hlinkovy mládeže nebo

jak dlouho byl jejím členem. Podstatné bylo, že se dobrovolně

připojil k této organizaci a že se po svém údajném vyloučení

z kursu v Sekulích zavázal, že bude podávat informace o pohybech

Sovětských vojsk.

Nejvyšší soud v březnu 1994 rozsudek prvního stupně změnil.

Rozhodl, že stěžovatel musí přijmout a nést náklady na zveřejnění

textu, který D. Slobodník může předat Veřejné informační službě

a pěti deníkům podle svého výběru, na Slovensku i v zahraničí.

Text citoval inkriminované prohlášení a báseň stěžovatele

a uváděl, že přestavovaly hrubou urážku a znevážení občanské cti

a života, a neoprávněný zásah do osobnosti D. Slobodníka.

Stěžovatel byl dále odsouzen k zaplacení nemajetkové újmy

navrhovateli ve výši 200 000 SKK, úhradě soudních výloh a nákladů

druhé strany.

Podle mínění Nejvyššího soudu byl výraz "fašistická minulost"

ekvivalentní tvrzení, že daná osoba byla v minulosti fašistou.

Nejvyšší soud byl toho názoru, že stěžovatel sám podal omezující

výklad tohoto výrazu ve spojení s navrhovatelem, totiž výklad

v souladu s filozofií Norimberského procesu. Tato filozofie byla

odvozena od multilaterální dohody z 8. 8. 1945, která zahrnovala

též Statut Mezinárodního vojenského tribunálu a která se stala

součástí československého právního řádu dne 2. 10. 1947. Nejvyšší

soud uvedl, že je vázán principem individuální odpovědnosti

zakotveným v této dohodě.

Nejvyšší soud dále studoval všechny dostupné dokumenty

a důkazy použité v Norimberském procesu ve vztahu ke Slovensku.

Nenalezl v nich žádný odkaz na Hlinkovu mládež ve spojení

s fašistickými organizacemi. Konstatoval, že šíření či

uskutečňování fašistických teorií nebylo součástí stanov a řádů

platných v Hlinkově mládeži. Pokud některé osoby zneužily

křesťanských principů, na nichž byla tato organizace vystavěna,

porušil tehdy platné předpisy. Takové osoby, a případně osoby,

které se nechaly zneužít ke zločinným cílům, byly individuálně

zodpovědné. To však nebyl případ navrhovatele. Nejvyšší soud

přijal tvrzení dotyčného, že se o povaze kursu v Sekulích dozvěděl

až poté, co na něm zahájil účast.

Nejvyšší soud shledal irelevantním odkaz soudu prvního stupně

na dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., neboť ten se týkal

pouze vlastnických vztahů, a to tím, že převedl pod národní správu

majetek osob, které stát pokládal za "státně nespolehlivé".

Nejvyšší soud připomněl, že v tehdejší době byla trestní a morální

odpovědnost upravena nařízením č. 33, o potrestání fašistických

zločinců, okupantů, zrádců a kolaborantů a o zřízení lidového

soudnictví, přijaté Slovenskou národní radou 15. 5. 1945, a rovněž

dekretem prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. ze dne 19. 6. 1945

o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů

a o mimořádných lidových soudech. Tyto předpisy byly zčásti

založeny na principu kolektivní viny, ale nezmiňovaly Hlinkovu

mládež.

Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovu žádost, aby důkazní

břemeno bylo přeneseno na navrhovatele nebo alespoň oběma stranami

sdíleno, jelikož žádost neměla žádnou oporu ve vnitrostátním právu

a praxi. Podle závěru Nejvyššího soudu stěžovatel neprokázal, že

D. Slobodník byl v minulosti fašistou; podle Nejvyššího soudu se

k Hlinkově mládeži připojil proto, že se chtěl účastnit

sportovních aktivit, a nebyl motivován sympatiemi k fašistickým

tendencím. Pokud jde o kurs v Sekulích, Nejvyšší soud konstatoval,

že D. Slobodník jej nedokončil a že je irelevantní, zda z něj byl

vyloučen nebo ho opustil z vlastní iniciativy. Jedinou relevantní

skutečností bylo, že navrhovatelova minulost nemohla být z tohoto

hlediska považována za fašistickou.

C. Řízení o stěžovatelově dovolání

Stěžovatel podal dovolání, v němž mimo jiné uvedl, že byla

porušena jeho práva zaručená čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen Úmluva). Tvrdil, že Nejvyšší soud

měl z relevantních ustanovení dekretu prezidenta republiky č.

5/1945 Sb. dovodit, že Hlinkova mládež měla povahu fašistické

organizace a že podle nařízení Slovenské národní rady č. 1/1944

a č. 4/1944 účast na jakékoli aktivitě Hlinkovy mládeže měla být

pokládána za účast v nezákonné fašistické organizaci.

Dovolací senát Nejvyššího soudu v květnu 1995 potvrdil

odvolací rozsudek v části, v níž byl navrhovateli přiznán nárok na

zveřejnění textu stanoveného rozsudkem z března 1994. V dalším

zrušil rozsudky první i druhé instance a vrátil případ Městskému

soudu.

Dovolací senát se neztotožnil se stěžovatelovým názorem,

podle nějž by se od navrhovatele mělo požadovat, aby prokázal, že

stěžovatelova tvrzení byla nepravdivá. Dále uvedl, že určitá osoba

by mohla být pokládána za osobu s fašistickou minulostí pouze

tehdy, kdyby aktivně šířila nebo uskutečňovala fašismus. Pouhé

členství v organizaci a účast na teroristickém kursu, které nebyly

následovány žádnými praktickými činy, nemohly být charakterizovány

jako fašistická minulost. Jelikož se stěžovateli nepodařilo

prokázat, že navrhovatel měl fašistickou minulost ve výše uvedeném

smyslu, dovolací senát shledal, že jeho prohlášení neoprávněně

zasáhlo do navrhovatelových práv na ochranu osobnosti. Dovolací

senát připustil, že slovenské právo charakterizuje Hlinkovu mládež

jako fašistickou organizaci. Připomněl však, že relevantní zákonná

ustanovení, včetně těch, jichž se dovolával stěžovatel, se na

fyzické osoby vztahují pouze tehdy, když je to opodstatněno jejich

konkrétními činy. Použití těchto ustanovení na všechny členy

takových organizací bez uvážení jejich skutečných činů by

znamenalo uznání jejich kolektivní viny. Dovolací senát připomněl,

že do Hlinkovy mládeže byly přijímány děti od šesti let věku.

Dovolací senát dále vyslovil názor, že stěžovatelův argument,

podle nějž bylo jeho prohlášení hodnotovým soudem, by mohl být

přijat pouze tehdy, kdyby stěžovatel v tomto prohlášení výslovně

odkázal na konkrétní fakta, na nichž byl takový možný hodnotový

soud založen. Dovolací senát poté konstatoval, že omezení

stěžovatelovy svobody projevu bylo slučitelné s požadavky čl. 10

odst. 2 Úmluvy, jelikož bylo nezbytné pro ochranu navrhovatelovy

osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku. Pokud jde

o báseň, zrušil rozsudky první i druhé instance pro nedostatek

důkazů a uvedl, že v dalším řízení by navrhovatel musel prokázat,

že stěžovatel v básni narážel na něj. Dovolací senát také zrušil

rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o náhradu nemajetkové újmy

a o soudní výlohy.

D. Další řízení

V dubnu 1996 Městský soud vynesl nové rozhodnutí. Pokud jde

o báseň, zastavil řízení s tím, že navrhovatel vzal tuto část

žaloby zpět. Dále zamítl žádost o náhradu nemajetkové újmy,

jelikož se neprokázalo, že stěžovatelovo prohlášení ve značné míře

snížilo navrhovatelovu důstojnost nebo jeho vážnost ve společnosti

ve smyslu § 13 odst. 2 občanského zákoníku. V listopadu 1998

Nejvyšší soud rozhodnutí Městského soudu potvrdil. D. Slobodník

poté podal dovolání. Řízení o něm dosud probíhá.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Pan Feldek se 11. 9. 1995 obrátil na Evropskou komisi pro

lidská práva s tím, že byla porušena jeho práva na svobodu projevu

a svobodu myšlení a že byl diskriminován v řízení na ochranu

osobnosti, které proti němu bylo zahájeno. Po vstupu v platnost

Protokolu č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998) projednávání stížnosti

převzal Evropský soud pro lidská práva (dále Soud). Věc byla

přidělena 2. sekci Soudu, jejíž senát 15. 6. 2000 stížnost

prohlásil za zčásti přijatelnou k meritornímu rozhodnutí.

K čl. 10 Úmluvy

Stěžovatel tvrdí, že jeho právo na svobodu projevu bylo

porušeno tím, že soudy vyhověly žalobě pana Slobodníka, týkající

se vyjádření publikovaného 30. 7. 1992. Dovolává se čl. 10 Úmluvy,

který zní:

"1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje

svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo

myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice

2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti

a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám,

omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné

v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní

celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku

a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany

pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo

zachování autority a nestrannosti soudní moci."

A. Existence zasahování

Soud konstatuje, že je zjevné a nikým nezpochybňované, že

došlo k zasahováním do stěžovatelova práva na svobodu projevu tím,

že příslušná soudní rozhodnutí označila jeho prohlášení za

pomlouvačné a nařídila mu, aby aby nesl náklady na otištění tohoto

závěru v pěti denících, jak žádal navrhovatel.

B. Ospravedlnění zasahování

Takové zasahování je v rozporu s čl. 10 Úmluvy kromě případů,

kdy je stanovil zákon, sledovalo jeden nebo několik legitimních

cílů vyjmenovaných v odst. 2 čl. 10 a bylo nezbytné v demokratické

společnosti pro jejich dosažení. Soud se postupně bude zabývat

každým z těchto kritérií.

1. "Stanoví zákon"

Stěžovatel uvádí, že zákonný podklad pro omezení jeho svobody

projevu nebyl dostatečně předvídatelný, jak vyžaduje judikatura

Soudu. Konkrétně tvrdí, že slovenské právo tak, jak je

interpretováno a aplikováno vnitrostátními soudy, adekvátně

nedefinuje, co je pomluva, jelikož nerozlišuje mezi hodnotovými

soudy a skutečnostmi a mezi veřejnými činiteli a soukromými

osobami. Předvídatelnost omezení je podle něj diskutabilní také

proto, že důvodně věřil, že národní soudy budou postupovat

v souladu s judikaturou orgánů Úmluvy týkající se pojmů korektního

komentáře a důkazního břemene v podobných případech.

Slovenská vláda nesouhlasí a trvá na tom, že zasahování bylo

stanoveno zákonem, konkrétně §11 a násl. občanského zákoníku.

Pokud jde o stěžovatelův argument, že vnitrostátní soudy

nepostupovaly v souladu s judikaturou orgánů Úmluvy, Soud

konstatuje, že tuto otázku bude vhodné posoudit níže, v rámci

určení, zda zasahování bylo nezbytné v demokratické společnosti.

V souvislosti se stěžovatelovým tvrzením, že příslušný zákon

nebyl dostatečně předvídatelný, Soud připomíná, že jedním

z požadavků vyplývajících z výrazu "stanoví zákon" je

předvídatelnost (foreseeability) příslušného opatření. Za "zákon"

lze tedy považovat pouze normu formulovanou dostatečně přesně na

to, aby občanovi umožnila přizpůsobit chování. Občan musí mít

možnost - v případě potřeby s adekvátní asistencí - předvídat,

v míře, jež je za daných okolností přiměřená, důsledky, jaké mohou

plynout z daného činu. Tyto důsledky ovšem nemusejí být

předvídatelné s absolutní jistotou. Zkušenost ukazuje, že to je

nedosažitelné. Ačkoli je jistota v právu vysoce žádoucí, někdy

může být provázena nadměrnou rigiditou, zatímco právo se musí umět

přizpůsobit měnícím se podmínkám. Mnoho zákonů tak nevyhnutelně

používá více či méně vágní formulace, jejichž interpretace

a aplikace závisejí na praxi (viz např. Rekvényi proti Maďarsku,

1999).

Inkriminované zasahování mělo zákonný podklad v § 11 a 13

odst. 1 občanského zákoníku. Podle druhého z těchto ustanovení má

každá fyzická osoba právo se domáhat, aby bylo upuštěno od

neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti ve smyslu

§ 11 občanského zákoníku. Je v pravomoci vnitrostátních soudů, aby

posoudily konkrétní stížnost na údajné zásahy a rozhodly

o přiměřeném zadostiučinění. V souladu se zavedenou praxí musí

navrhovatel v řízení na ochranu osobnosti prokázat, že tvrzení

žalovaného byla objektivně způsobilá poškodit jeho práva podle §

11 občanského zákoníku, a od žalovaného se v takovém případě

požaduje, aby předložil důkaz způsobilý prokázat pravdivost svých

tvrzení, má-li být jeho obhajoba úspěšná. Soudu postačuje, že

aplikace těchto zákonných ustanovení a praxe na stěžovatelův

případ nezašla dále, než se dalo za daných okolností rozumně

předpokládat. Proto zasahování stanovil zákon ve smyslu čl. 10

odst. 2 Úmluvy.

2. Legitimní cíl

Soud konstatuje, a žádná ze stran to nezpochybňuje, že

důvody, o něž se opíraly slovenské soudy, byly slučitelné

s ochranou práva na ochranu osobnosti navrhovatele, který se

považoval za poškozeného stěžovatelovým prohlášením. Zasahování

proto sledovalo legitimní cíl pro účely odst. 2 čl. 10, totiž

"ochranu pověsti nebo práv jiných".

3. "Nezbytné v demokratické společnosti"

a)Argumenty účastníků řízení

Stěžovatel trvá na tom, že zasahování nebylo nezbytné

v demokratické společnosti, protože vnitrostátní soudy

nerespektovaly princip přiměřenosti mezi omezením svobody projevu

a cílem uvedeným v čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Poukazuje obzvláště na

to, že byl potrestán za kritiku člena vlády, vůči němuž by meze

přijatelné kritiky měly být širší než vůči soukromé osobě. Dále

argumentoval tím, že svobodná politická diskuse je jádrem konceptu

demokratická společnosti, že diskuse o politických otázkách

zasluhují větší ochranu než nepolitické diskuse, a že stát má

tudíž velmi omezený prostor k omezení takového projevu. Jeho

prohlášení o minulosti D. Slobodníka bylo podle jeho slov

hodnotovým soudem, který formuloval poté, co se z médií a knihy

napsané D. Slobodníkem dozvěděl, že dotyčný byl členem Hlinkovy

mládeže a zúčastnil se teroristického kursu v Sekulích. Stěžovatel

považoval za nutné vyjádřit svůj názor na veřejnosti, která má

právo být informována o minulosti veřejného ;činitele. Nejednal

podle svého tvrzení ve zlém úmyslu prohlášení učinil na základě

široce známých skutečností, které, jak věřil, opravňovaly k užití

výrazu fašistická minulost.

Slovenská vláda tvrdí, že zasahování bylo přiměřené

legitimnímu cíli a že důvody, na něž odkázaly vnitrostátní soudy,

byly dostatečné a relevantní. Podle jejího názoru označení

politika za osobu s fašistickou minulostí může mít závažný dopad

na pověst dotčené osoby. Vláda dále uvádí, že stěžovatel své

prohlášení učinil krátce po parlamentních volbách v roce 1992

a poté, co se D. Slobodník stal ministrem. Podle vlády se

stěžovatel dozvěděl všechny skutečnosti o D. Slobodníkovi dlouho

před volbami z jeho knihy. Kromě tvrzení o údajné fašistické

minulosti D. Slobodníka stěžovatel nezmínil žádná další relevantní

fakta, jako to, že D. Slobodníkovi bylo v roce 1945 17 let, důvody

jeho účasti v teroristickém kursu, jeho vyloučení z kursu,

pozdější odsouzení a osmileté věznění v jednom ze sovětských

táborů, a konečně rozhodnutí Nejvyššího soudu SSSR z roku 1960,

kterým bylo odsouzení D. Slobodníka zrušeno s tím, že se žádného

trestného činu nedopustil. Navíc podle vlády nebylo srovnání

fašistické historie s chováním D. Slobodníka založeno na přesných

a správných skutečnostech, ani neodpovídalo zhodnocení bona fide

relevantních skutečností. Vláda dále podotýká, že soudy po

stěžovateli nežádaly, aby nechal zveřejnit omluvu, nýbrž daly

navrhovateli možnost, aby nechal na stěžovatelovy náklady v pěti

denících zveřejnit text, označující ;jeho prohlášení za

pomlouvačné stěžovatel tak pouze musel v tomto ohledu strpět výkon

navrhovatelova práva. Závěrem vláda upozornila, že případ na

Slovensku poutá pozornost široké veřejnosti, a zdůraznila, že

rozhodnutí Soudu v meritu této stížnosti bude mít prejudiční

význam pro slovenské soudy, až budou rozhodovat o podobných

otázkách.

D. Slobodník, který byl přizván k řízení předsedou Soudu na

základě čl. 36 odst. 2 Úmluvy a čl. 61 odst. 3 Jednacího řádu,

poznamenává, že svou knihu Pragraf: polárny kruh napsal mezi roky

1989 a 1990, tj. když byl výzkumným pracovníkem v oblasti

literatury, a že kniha byla publikována v roce 1991. Obsahovala

podrobný popis relevantních událostí, které stěžovatel podle D.

Slobodníka opomněl vzít v úvahu, když učinil své prohlášení.

V této souvislosti D. Slobodník tvrdí především, že: 1) se

připojil k Hlinkově mládeži poté, co v květnu 1944 zvítězil

v krajském přeboru v pingpongu, jelikož členství v této organizaci

bylo nezbytnou podmínkou pro jeho účast na následném

celoslovenském turnaji 2) v roce 1944 poté, co bylo potlačeno

Slovenské národní povstání a vyhlášeno stanné právo, on a jeho

matka pomohli osvobodit čtyři zahraniční partyzány z německé

nemocnice. Pokud jde o kurs v Sekulích, D. Slobodník uvádí, že

musel uposlechnout povolávacího rozkazu štábu Hlinkovy mládeže ze

strachu před represáliemi. Dále vysvětluje, že se o skutečném

účelu kursu dozvěděl až po příjezdu do Sekulí, že se ho účastnil

pouze deset nebo dvanáct dní a byl vyloučen poté, co ke kursu

vyjádřil negativní postoj. Nato zástupcům štábu Hlinkovy mládeže

slíbil, že jim bude poskytovat informace o Sovětské armádě,

protože se chtěl dostat zpět domů. Žádnou špionáž však neprováděl.

Uvádí, že tato fakta jsou podepřena příslušnými dokumenty

uloženými v archivech a že soudy druhé a třetí instance je

pokládaly za prokázaná. Podle D. Slobodníka stěžovatel příslušná

fakta překroutil a své prohlášení učinil proto, že v souvislosti

s parlamentními volbami v roce 1992 oba začali mít různé politické

názory. D. Slobodník tvrdí, že zatímco stěžovatel v roce 1991

o jeho knize veřejně mluvil jako o napsané laskavým

a odpouštějícím perem křesťana, o rok později se pro něj stala

důkazem o fašistické minulosti autora. Stěžovatel proto podle D.

Slobodníka neučinil své prohlášení v dobré víře. Konečně, D.

Slobodník uvádí, že spojením jeho minulosti s Norimberským

procesem stěžovatel hrubě zasáhl do jeho soukromého života. Navíc

stěžovatel kritizoval jeho minulost, a nikoli jeho skutky jakožto

člena vlády. D. Slobodník uzavírá, že zasahování do stěžovatelova

práva na svobodu projevu bylo oprávněné.

b)Posouzení Soudem

Relevantní principy

Podle ustálené judikatury Soudu svoboda projevu představuje

jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti a jednu

z hlavních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce.

S výhradou odst. 2 čl. 10 se tato svoboda vztahuje nejen na

,,informace" nebo ,,myšlenky" příznivě přijímané či považované za

neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo

znepokojují. Čl. 10 chrání nejenom podstatu vyjádřených myšlenek

a informací, ale také způsob, jakým jsou sdělovány. Tato svoboda

podléhá výjimkám stanoveným v čl. 10 odst. 2, které ovšem musí být

úzce interpretovány (viz Nilsen a Johnsen proti Norsku, 1999),

a Lehideux a Isorni proti Francii, 1998)).

Ověření ,,nezbytnosti v demokratické společnosti" vyžaduje,

aby Soud rozhodl, zda inkriminované "zasahování" odpovídalo

,,naléhavé společenské potřebě" ("pressing social need"), zda bylo

přiměřené sledovanému legitimnímu cíli a zda jsou důvody, na něž

se odvolaly vnitrostátní orgány pro jeho ospravedlnění, relevantní

a dostatečné. Pro určení, zda taková "potřeba" existuje, a jaká

opatření mají být přijata jako odpověď na ni, smluvní státy

požívají určité míry uvážení. Ta však není neomezená, ale podléhá

evropské kontrole vykonávané Soudem, jehož úlohou je v poslední

instanci říci, zda bylo omezení slučitelné se svobodou projevu

tak, jak ji chrání čl. 10. Soud při výkonu své kontrolní funkce

nemá za úkol nahradit vnitrostátní orgány, nýbrž z hlediska čl.

10 ověřit, ve světle všech okolností případu, rozhodnutí, která

tyto orgány vynesly v rámci své posuzovací pravomoci. Přitom se

Soud musí přesvědčit, že vnitrostátní orgány aplikovaly normy, jež

jsou v souladu se zásadami zakotvenými v čl.10 Úmluvy, a navíc svá

rozhodnutí založily na přijatelném posouzení relevantních

skutečností (viz Vogt proti Německu, 1995, a Jerusalem proti

Rakousku, 2001), kde jsou uvedeny další odkazy).

Soud dále připomíná, že čl. 10 odst. 2 Úmluvy neponechává

příliš prostoru pro omezení politických projevů nebo diskusí

o otázkách veřejného zájmu (viz Sürek proti Turecku, [č. 1],

1999)). Navíc jsou hranice přípustné kritiky širší vůči politikovi

jako takovému než vůči soukromé osobě. Na rozdíl od té se politik

nevyhnutelně a vědomě vystavuje podrobnému zkoumání svých slov

a činů novináři i širokou veřejností, a musí proto projevovat

větší míru tolerance (viz Lingens proti Rakousku, 1986, a Incal

proti Turecku, 1998).

Soud ve své judikatuře provedl rozlišení mezi tvrzeními

skutečnosti (statements of fact) a hodnotovými soudy (value

judgments). Zatímco existence skutečností může být prokázána,

pravdivost hodnotových soudů není dokazatelná. Požadavek dokázat

pravdivost hodnotového soudu nelze splnit a sám o sobě porušuje

svobodu názoru, která je základní součástí práva chráněného

článkem 10 (viz výše cit. Lingens a dále Oberschlick proti

Rakousku, 1990).

Tam, kde je nějaké vyjádření hodnotovým soudem, může

přiměřenost zasahování záviset na tom, zda pro napadené vyjádření

existuje dostatečný faktický podklad, protože i hodnotový soud bez

jakéhokoli faktického podkladu může být přehnaný (De Haes

a Gijsels proti Belgii, 1997, a výše cit. Jerusalem).

Aplikace výše uvedených principů na

projednávaný případ

V projednávaném případě je Soud vyzván, aby posoudil

stížnost, podle níž rozsudek Nejvyššího soudu, kterým bylo

stěžovateli uloženo nést náklady na otištění textu označujícího

jeho prohlášení za pomlouvačné, zasáhl do jeho svobody projevu,

a porušil tak čl. 10 Úmluvy. Soud při výkonu své kontrolní

pravomoci musí na inkriminované zasahování nahlížet ve světle

případu jako celku, včetně obsahu příslušného prohlášení,

kontextu, v němž bylo učiněno, a také postavení zúčastněných.

Obecnou zásadou je, že nezbytnost omezení svobody projevu

musí být přesvědčivě doložena. Na prvním místě je nesporně na

vnitrostátních orgánech, aby posoudily, zda existuje naléhavá

společenská potřeba pro toto omezení. V případech týkajících se

tisku je míra uvážení vnitrostátních orgánů ohraničena zájmem na

zajištění a udržení svobodného tisku. Podobně má tento zájem

velkou váhu při určení - které musí být provedeno podle odst. 2

čl. 10 - zda omezení bylo přiměřené sledovanému legitimnímu cíli

(Thoma proti Lucembursku, 2001).

Stěžovatelovo prohlášení bylo publikováno v následujícím

kontextu. Bylo krátce po parlamentních volbách a jmenování nové

vlády, a po přijetí vyhlášení slovenské svrchovanosti. Pan

Slobodník byl jmenován ministrem kultury a školství. Stěžovatel ve

svém prohlášení vyjádřil vážné obavy o udržení demokratického

charakteru slovenského emancipačního procesu. Zvláště se

znepokojoval kvůli politickým vůdcům Slovenska. Kritizoval D.

Slobodníka za jeho údajnou fašistickou minulost, kterou považoval

za neslučitelnou s osobními kvalitami člena vlády. Vyzval D.

Slobodníka k rezignaci s tím, že jinak by se Slovensko mohlo

ocitnout v izolaci, jelikož by mohly vzniknout pochybnosti o tom,

zda jsou demokratická prohlášení vlády věrohodná.

Soud poznamenává, že stěžovatelovo prohlášení bylo učiněno

a publikováno jako součást politické diskuse o otázkách obecného

zájmu týkajícího se historie Slovenska, která by mohla mít dopady

na jeho budoucí demokratický vývoj. Navíc, i když prohlášení

neuvádělo zdroje, opíralo se o fakta, jež byla publikována jak

panem Slobodníkem samotným, tak tiskem, před otištěním

stěžovatelova prohlášení.

Pokud jde o důvody, na něž odkázal Nejvyšší soud pro

ospravedlnění zasahování do stěžovatelových práv, Soud

poznamenává, že tento soudní orgán připustil, že slovenské právo

charakterizuje Hlinkovu mládež jako fašistickou organizaci.

Nejvyšší soud nicméně shledal, že stěžovatelův argument, podle

nějž jeho prohlášení bylo hodnotovým soudem, by mohl být přijat

jen tehdy, kdyby prohlášení bylo doprovázeno odkazem na ty

skutečnosti, na nichž stěžovatel založil svůj závěr, totiž

členství D. Slobodníka v Hlinkově mládeži a jeho účast na kursu

v Sekulích. Nejvyšší soud uvedl, že v takovém případě by názor

vyjádřený stěžovatelem nevyžadoval žádný důkaz. Nejvyšší soudní

instance rozhodující v meritu relevantní části případu tak

v podstatě připustila, že stěžovatelovo prohlášení nepostrádalo

faktický podklad pro názor, který vyjádřil. Nejvyšší soud však

také uvedl, že výraz fašistická minulost implikuje, že určitá

osoba šířila nebo uskutečňovala fašismus aktivním způsobem.

Jelikož se stěžovateli nepodařilo prokázat, že D. Slobodník měl

fašistickou minulost v tomto smyslu, jeho prohlášení podle

Nejvyššího soudu neoprávněně zasáhlo do jeho práva na ochranu

osobnosti.

Soud zdůrazňuje, že podpora svobodné politické diskuse je

velmi významným rysem demokratické společnosti. Soud přisuzuje

svobodě projevu v politické diskusi nejvyšší význam a má za to, že

k ospravedlnění omezení politického projevu jsou nutné velmi

závažné důvody. Umožnit široká omezení politického projevu

v jednotlivých případech by nepochybně mělo v dotčeném státě dopad

na úctu ke svobodě projevu obecně.

Stěžovatelovo prohlášení bylo zjevně učiněno v silně

politickém kontextu, a to takovém, který byl určující pro vývoj

Slovenska. Obsahovalo ostrá slova, ale nepostrádalo faktický

podklad. Nic nenasvědčuje tomu, že by bylo učiněno jinak než

v dobré víře, sledujíc legitimní cíl ochrany demokratického vývoje

nově vzniklého státu, jehož byl stěžovatel občanem.

Soud má za to, že stěžovatelovo prohlášení bylo hodnotovým

soudem, jehož pravdivost není způsobilá k dokazování. Bylo učiněno

v kontextu svobodné diskuse o otázce obecného zájmu, totiž otázce

politického vývoje Slovenska ve světle historie země. Prohlášení

se týkalo veřejně činné osoby, člena vlády, vůči němuž jsou meze

přijatelné kritiky širší než u soukromé osoby.

Pokud jde o důvody, na něž odkázal Nejvyšší soud, Soud

z principu nemůže přijmout tezi, podle níž hodnotový soud může být

považován za jako takový pouze tehdy, je-li doprovázen

skutečnostmi, na nichž se zakládá. Nezbytnost souvislosti mezi

hodnotovým soudem a skutečnostmi, jež ho podpírají, se může měnit

případ od případu podle specifických okolností. V projednávaném

případě Soudu postačuje, že hodnotový soud učiněný stěžovatelem

vycházel z informace, která již byla známa širší veřejnosti,

jednak proto, že byl znám politický život D. Slobodníka, jednak

proto, že informace o jeho minulosti byla zveřejněna jím samým

v jeho knize a otištěna v tisku ještě před prohlášením

stěžovatele. Soud také nemůže souhlasit s omezující definicí

výrazu fašistická minulost. Tento výraz je široký a může vyvolávat

v těch, kteří ho čtou, různé představy, pokud jde o jeho obsah

a význam. Jednou z nich může být to, že určitá osoba byla

účastníkem fašistické organizace jako člen, i když účast nebyla

spojena se specifickými aktivitami šířícími fašistické ideály.

Nejvyšší soud přesvědčivě nedoložil jakoukoli naléhavou

společenskou potřebu pro nadřazení práva na ochranu osobnosti

veřejně činné osoby nad stěžovatelovo právo na svobodu projevu

a nad obecný zájem podporovat tuto svobodu tam, kde jde o otázky

veřejného zájmu. Obzvláště není z rozhodnutí vnitrostátních soudů

patrné, že by stěžovatelovo prohlášení poškodilo politickou

kariéru nebo profesionální a soukromý život pana Slobodníka.

Soud dospěl k závěru, že důvody uvedené Nejvyšším soudem

nemohou být považovány za dostatečné a relevantní ospravedlnění

zásahu do stěžovatelova práva na svobodu projevu. Vnitrostátní

soudy tedy nenalezly spravedlivou rovnováhu mezi relevantními

zájmy. Inkriminované zasahování tak nebylo nezbytné v demokratické

společnosti ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Čl. 10 Úmluvy byl

porušen.

K čl. 9 a 14 Úmluvy:

Stěžovatel dále tvrdí, že nařízením, aby nesl náklady na

otištění textu označujícího jeho prohlášení za pomlouvačné, bylo

porušeno jeho právo na svobodu myšlení, zaručené čl. 9 Úmluvy.

Domnívá se také, že byl v rozporu s čl.14 Úmluvy diskriminován na

základě svého politického názoru, a to tím, že vnitrostátní soudy

na něj uvalily nepřiměřené důkazní břemeno, překroutily definici

výrazu "fašistický", a nařídily mu nést náklady na otištění výše

zmíněného textu.

Pokud jde o čl. 9 Úmluvy, Soud odkazuje na posouzení

inkriminovaného opatření z hlediska čl. 10. Domnívá se, že

z hlediska čl. 9 nevzniká žádná odlišná otázka. Pokud jde o čl.

14, Soud tento bod stížnosti posoudil ve spojení s čl. 9 a 10

Úmluvy, avšak nenalezl nic, co by nasvědčovalo, že by

inkriminované opatření mohlo být připsáno rozdílnému zacházení,

založenému na stěžovatelově politickém názoru nebo jakémkoli jiném

důvodu.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatel na základě čl. 41 Úmluvy požádal o spravedlivé

zadostiučinění ve výši 1 000 000 slovenských korun (SKK) za

materiální a morální újmu. Vysvětluje, že během funkčního období

vlády, jejímž byl D. Slobodník členem, byl vyloučen z divadla, kde

byl zaměstnán, a že nemohl publikovat svá díla, jelikož

nakladatelé, distributoři a prodejci s ním nechtěli jednat

vzhledem k negativnímu postoji, jaký vůči němu zaujalo několik

veřejných činitelů. Stěžovatel dále tvrdí, že ztráta příjmů, tlak,

jemuž byl vystaven, a hrozby proti jeho osobě jej přinutily, aby

se přestěhoval do České republiky, na což musel vynaložit značné

náklady.

Soud má za to, že neexistují dostatečné důkazy příčinné

souvislosti mezi konstatovaným porušením čl. 10 a tvrzenou

materiální újmou. Tato část žádosti proto musí být zamítnuta. Soud

se však domnívá, že stěžovatel v důsledku porušení čl. 10 utrpěl

morální újmu v souvislosti s nesnázemi způsobenými příslušným

řízením a rozhodnutími. S ohledem na relevantní okolnosti mu

přiznává 65 000 SKK.

Stěžovatel dále požádal o proplacení nákladů řízení ve výši

701 750 SKK, z toho 250 000 SKK za řízení před orgány Úmluvy.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. pěti hlasy proti dvěma, že byl porušen čl. 10 Úmluvy

2. jednomyslně, že žádná odlišná otázka nevzniká

z hlediska čl. 9 Úmluvy

3. jednomyslně, že nebyl porušen čl. 14 Úmluvy

4. pěti hlasy proti dvěma, že žalovaný stát musí do tří

měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst.

2 Úmluvy, stěžovateli vyplatit 65 000 SKK za morální újmu a 500

000 SKK za náklady řízení tyto částky budou navýšeny o prostý úrok

ve výši 17,6 % p. a. za období od vypršení výše uvedené lhůty do

vyplacení

5. jednomyslně, že žádost o spravedlivé zadostiučinění

se v dalším zamítá.

K rozsudku bylo připojeno nesouhlasné stanovisko soudců

Fischbacha a Lorenzena.