Zpracováno s využitím právní databáze ASPI
ROZSUDEK
EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA
z 27.2.2001
ve
věci
Jerusalem
proti Rakousku
(publikováno
v časopise Přehled Rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ASPI
Publishing, č. 3/2001, str. 126.)
VĚC JERUSALEM PROTI RAKOUSKU
Čl. 10 Úmluvy
svoboda projevu
Dne 27. února 2001 vyhlásil předseda
senátu 3. sekce
Evropského soudu pro lidská práva v Paláci
lidských práv ve
Štrasburku rozsudek ve věci Jerusalem
proti Rakousku.
Soud rozhodoval v senátu (3. sekce)
složeném z následujících
soudců: J.P. Costa, předseda senátu
(Francie), W. Fuhrmann,
(Rakousko), L. Loucaides (Kypr), Sir
Nicolas Bratza (Spojené
království), H. S. Greveová (Norsko), K.
Traja (Albánie), M.
Ugrekhelidze (Gruzie).
Ke skutkovému stavu
Stěžovatelkou je rakouská státní
příslušnice, paní Susanne
Jerusalem. V době příslušných událostí
byla členkou Městské rady
(Gemeinderat) Vídně, která také jedná jako
Zemský parlament
(Landtag). Dne 11. 6. 1992 v průběhu zasedání
Městské rady, které
se zabývalo otázkou poskytování subvencí
jednomu sdružení, jež
pomáhá rodičům, jejichž děti se dostaly do
kontaktu se sektami,
stěžovatelka jako radní pronesla projev, v
němž prohlásila
následující:
"Jako každý jiný vím, že dnes sekta
již neznamená malou
skupinu, jež se odtrhne od velké církve ,
nýbrž psycho-sektu.
Tyto psycho-sekty existují též v Rakousku.
Mají společné
rysy. Jedním aspektem, který mají
společný, je jejich totalitní
charakter. Navíc ve své ideologii vykazují
fašistické tendence
a často mají hierarchická uspořádání.
Osoba, která se dostane do
područí takové sekty, obvykle ztrácí svou
identitu a poddává se
této skupině ."
Poté, co komentovala aktivity jednoho
sdružení, jež
považovala za sektu, pokračovala slovy:
" sekta IPM [Institut zur Förderung
Psychologischen
Menschenkenntnis], která v Rakousku
neexistuje dlouho, nicméně
v několika letech - ve Švýcarsku je známa
jako VPM - získala vliv
na drogovou politiku Rakouské lidové
strany."
Dále prohlásila, že Rakouská lidová strana
vydala ve
spolupráci s IPM publikaci o drogové
politice a společně s IPM též
organizovala informační činnost zahrnující
veřejné diskuse.
Stěžovatelka následovně požadovala
rezoluci Městské rady, podle
níž by před poskytnutím subvence určitému sdružení
muselo být
nejprve přezkoumáno, zda toto sdružení
není sektou. Jednání
Městské rady se poté zaobíralo drogovou
politikou, přičemž
stěžovatelka v dalším vystoupení
kritizovala spolupráci mezi
Rakouskou lidovou stranou a IPM a učinila
další prohlášení
o povaze a aktivitách IPM.
Dne 27. 10. 1992 IPM, sdružení podle
rakouského práva, a VPM
(Verein zur Förderung der Psychologischen
Menschenkenntnis),
sdružení podle švýcarského práva, podala
na stěžovatelku na
základě § 1330 rakouského občanského
zákoníku občanskoprávní
žalobu. Sdružení žádala Zemský soud pro
občanskoprávní záležitosti
(Landesgericht für Zivilrechtssachen) ve
Vídni, aby vydal
předběžné nařízení, kterým by stěžovatelce
zakázal opakovat
tvrzení o tom, že IPM je sekta, a aby jí
nařídil toto tvrzení
odvolat a nechat toto odvolání otisknout v
několika rakouských
novinách.
Stěžovatelka ve vyjádření k žalobě uvedla,
že jí použitý
výraz "sekta" byl hodnotovým
soudem, a nikoli tvrzením
skutečnosti. Použila ho v kontextu
politické diskuse. Uvedla
ovšem, že pokud by Zemský soud zastával
názor, že výraz "sekta"
byl tvrzením skutečnosti, je připravena
dokázat, že její tvrzení
bylo pravdivé, a navrhla listinné důkazy a
vyslechnutí čtyř
svědků, kteří by potvrdili, že
navrhovatelé jsou sektou. Jako
listinné důkazy stěžovatelka navrhla
rozhodnutí jednoho
z německých soudů a sedm článků z novin a
časopisů, jež se týkaly
vnitřní struktury a aktivit navrhovatelů.
Též požádala soud, aby
si vyžádal znalecký posudek.
IPM a VPM v únoru 1993 rozšířily svůj
návrh na vydání
předběžného opatření ve vztahu k
následujícímu prohlášení
stěžovatelky z 11. 6. 1992:
"Jedním aspektem, který mají
společný, je jejich
totalitní charakter. Navíc ve své
ideologii vykazují fašistické
tendence a často mají hierarchická
uspořádání. Osoba, která se
dostane do područí takové sekty, obvykle
ztrácí svou identitu
a poddává se této skupině."
Stěžovatelka se k rozšíření návrhu
vyjádřila s tím, že se
týká pouze jejího obecného vysvětlení
výrazu "psycho-sekta", jenž
nemělo žádný vztah k navrhovatelům.
Dne 22. 2. 1993 se konalo jednání před
Zemským soudem, který
přijal několik dokumentů předložených
stranami a zamítl všechny
žádosti o získání dalších důkazů jako
irelevantní s tím, že
předložené dokumenty problém objasnily
dostatečně. Dne 8. 4.
Zemský soud vyhověl návrhu na vydání
předběžného opatření. Nařídil
stěžovatelce, aby neopakovala tvrzení, že
IPM a VPM jsou sekty
totalitního charakteru. Dále jí nařídil,
aby tato tvrzení odvolala
a nechala toto odvolání otisknout v několika
novinách. Zemský soud
dospěl k závěru, že prohlášení
stěžovatelky nebyla hodnotovými
soudy, nýbrž tvrzením skutečností. S
ohledem na statut sdružení
a na další předložené důkazy Zemský soud
shledal, že byla
prokázána nepravdivost stěžovatelčiných tvrzení.
Stěžovatelka
podle soudu šířila nepodložené domněnky
jako prokázaná fakta,
a jednala proto nedbale. Zemský soud
předběžné nařízení vydal na
základě § 1330 odst. 2 občanského
zákoníku, jelikož pokládal za
zjevné, že byla sdružením způsobena újma
na příjmech a existenci.
Stěžovatelka se proti rozhodnutí odvolala
s tím, že Zemský
soud si nevyžádal důkazy, které
požadovala. Trvala též na tom, že
její prohlášení byla hodnotovými soudy
pronesenými v kontextu
politické diskuse, a nikoli tvrzením
skutečností. Předběžné
opatření proto podle ní porušilo právo na
svobodu projevu zaručené
čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod.
Vídeňský odvolací soud (Oberlandesgericht)
v listopadu 1993
rozhodnutí Zemského soudu potvrdil, pokud
jde o zákaz opakování
výroků. Konstatoval, že prohlášení
stěžovatelky byla tvrzením
skutečností. Na rozdíl od Zemského soudu
dospěl k závěru, že tato
prohlášení byla urážkou, a vztahoval se
tak na ně nejen druhý, ale
i první odstavec § 1330 občanského
zákoníku. V takovém případě je
na stěžovatelce, a nikoli na
navrhovatelích, aby prokázala
pravdivost svých tvrzení. Pokud jde o
námitku stěžovatelky, že
Zemský soud odmítl důkazy, které navrhla,
aby prokázala, že
navrhovatelé jsou sektami, odvolací soud
konstatoval, že takové
důkazy jsou pro řízení irelevantní. Podle
právního názoru
odvolacího soudu bylo nutno na prohlášení
stěžovatelky nahlížet
jako na celek. Rozhodující tak nebylo
použití výrazu "sekta",
primární význam měl výrok o fašistických
tendencích, který byl
urážkou, jež zašla za oprávněnou kritiku.
Jelikož stěžovatelka
nenavrhla žádný důkaz týkající se této
definice psycho-sekty,
nýbrž jen důkazy související s otázkou,
zda jsou navrhovatelé
sektami, neprokázala pravdivost svého
tvrzení, jak požaduje §
1330 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací
soud nicméně zrušil
nařízení, podle nějž měla stěžovatelka svá
prohlášení odvolat
a toto odvolání nechat zveřejnit, protože
navrhovatelé
nespecifikovali, komu mělo být odvolání
adresováno.
V srpnu 1994 Nejvyšší soud prohlásil za
nepřípustnou stížnost
stěžovatelky pro porušení zákona
(Revision). Potvrdil přitom, že
výroky jako "fašistické
tendence" či "totalitní charakter" byly
tvrzením skutečností, jež stěžovatelka
neprokázala. S odkazem na
svou judikaturu uvedl, že pohanění
nepravdivými tvrzeními, i když
byla pronesena v průběhu politické
diskuse, zašlo za přijatelnou
politickou kritiku a nemohlo být
ospravedlněno vahou zájmů či
právem na svobodu projevu.
Řízení před Evropským soudem pro lidská
práva
Stěžovatelka se 2. 3. 1995 obrátila na
Evropskou komisi pro
lidská práva s tím, že předběžné opatření
porušilo její právo na
svobodu projevu, a s tím, že řízení, které
vedlo k vydání tohoto
opatření, nebylo spravedlivé. Po vstupu v
platnost Protokolu č.
11 k Úmluvě (1. 11. 1998) projednávání
stížnosti převzal Evropský
soud pro lidská práva (dále Soud). Věc
byla přidělena 3. sekci
Soudu, jejíž senát 27. 5. 2000 stížnost
prohlásil za zčásti
přijatelnou k meritornímu rozhodnutí.
K čl. 10 Úmluvy
Relevantní část čl. 10 Úmluvy zní:
"1. Každý má právo na svobodu
projevu. Toto
právo zahrnuje svobodu zastávat názory a
přijímat a rozšiřovat
informace nebo myšlenky bez zasahování
státních orgánů a bez
ohledu na hranice.
2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje
i povinnosti a odpovědnost, může podléhat
takovým formalitám,
podmínkám, omezením nebo sankcím, které
stanoví zákon a které jsou
nezbytné v demokratické společnosti v
zájmu ochrany pověsti nebo
práv jiných."
Soud poznamenává, že účastníci řízení se
shodují v tom, že
předběžné opatření bylo zasahováním do
práva stěžovatelky na
svobodu projevu, jak je zaručeno čl. 10
Úmluvy. Také existuje
shoda v tom, že zasahování stanovil zákon
a že sledovalo legitimní
cíl ve smyslu čl. 10 odst. 2, totiž
ochranu pověsti nebo práv
jiných. Spor se týká otázky, zda
zasahování bylo "nezbytné
v demokratické společnosti".
Podle ustálené judikatury Soudu svoboda
projevu představuje
jeden z nejdůležitějších základů
demokratické společnosti a jednu
z hlavních podmínek jejího pokroku a
rozvoje každého jednotlivce.
S výhradou odst. 2 čl. 10 se tato svoboda
vztahuje nejen na
,,informace" nebo ,,myšlenky"
příznivě přijímané či považované za
neškodné či bezvýznamné, ale i na ty,
které zraňují, šokují nebo
znepokojují: tak tomu chtějí pluralita,
tolerance a duch
otevřenosti, bez nichž není ,,demokratické
společnosti". Svoboda
projevu, v podobě, v jaké ji zakotvuje čl.
10, podléhá výjimkám,
které ovšem musí být úzce interpretovány,
přičemž nezbytnost
každého omezení musí být přesvědčivě
prokázána. Ověření
,,nezbytnosti v demokratické
společnosti" pro Soud znamená zabývat
se otázkou, zda inkriminované
"zasahování" odpovídalo na
,,naléhavou společenskou potřebu"
("pressing social need"), zda
bylo přiměřené sledovanému legitimnímu cíli
a zda jsou důvody, na
něž se odvolaly vnitrostátní orgány pro
jeho ospravedlnění,
relevantní a dostatečné (viz Sunday Times
proti Spojenému
království [č. 1], 1979). Pro určení, zda
taková "potřeba"
existuje, a jaká opatření mají být přijata
jako odpověď na ni,
smluvní státy požívají určité míry
uvážení. Ta však není neomezená
a podléhá evropské kontrole vykonávané
Soudem, který musí
v poslední instanci říci, zda bylo omezení
slučitelné se svobodou
projevu tak, jak ji chrání čl. 10 (viz,
mezi mnoha jinými, Nilsen
a Johnsen proti Norsku, 1999). Soud při
výkonu své kontrolní
funkce nemá za úkol nahradit vnitrostátní
orgány, nýbrž z hlediska
čl. 10 ověřit, ve světle všech okolností
případu, rozhodnutí,
která tyto orgány vynesly v rámci své
posuzovací pravomoci (Nilsen
a Johnsen).
Při posuzování specifických okolností
projednávaného případu
vezme Soud v úvahu následující aspekty:
postavení stěžovatelky,
postavení sdružení, jež navrhla vydání
předběžného opatření,
aktivity těchto sdružení a předmět diskuse
Městské rady Vídně.
Pokud jde o postavení stěžovatelky, Soud
poznamenává, že
dotyčná byla voleným politikem,
zasedajícím jako člen vídeňské
Městské rady. Jako taková požívala omezené
parlamentní imunity.
Schůze Městské rady, na níž přednesla svůj
projev, ovšem byla
schůzí místní rady, a nikoli Zemského
parlamentu. V druhém orgánu
by jakékoli prohlášení učiněné
stěžovatelkou bylo chráněno
parlamentní imunitou a návrh na vydání
předběžného opatření by
nebyl možný. V tomto ohledu Soud
připomíná, že zatímco svoboda
projevu je důležitá pro každého, obzvláště
důležitá je pro
voleného zástupce lidu. Ten reprezentuje
voličstvo, upozorňuje na
jeho obavy a hájí jeho zájmy. Proto
zasahování do svobody projevu
opozičního člena Parlamentu, jako byla
stěžovatelka, vybízí k co
nejpečlivějšímu přezkoumání ze strany
Soudu (Castells proti
Španělsku, 1992).
Pokud jde o postavení IPM a VPM, rakouská
vláda tvrdí, že
tato sdružení jsou soukromými organizacemi
a pro účely čl. 10
nemohou být přirovnána k politikům.
Soud připomíná, že meze přijatelné kritiky
jsou širší ve
vztahu k politikům jednajícím v rámci
jejich veřejné funkce, než
ve vztahu k soukromým osobám, jelikož
prvně uvedení se
nevyhnutelně a vědomě vystavují podrobnému
dohledu nad svými slovy
a skutky ze strany novinářů i široké
veřejnosti. Politici musí
projevovat větší stupeň tolerance,
obzvláště tehdy, když sami
učiní prohlášení, jež mohou vyvolat
kritiku. Avšak soukromé osoby
či sdružení se vystavují dohledu, pokud
vstoupí do arény veřejné
diskuse. Ve věci Nilsen a Johnsen Soud
dospěl k závěru, že pan
Bratholm, vládní expert, který se dostal
do sporu se stěžovateli,
nemohl být kvůli tomuto postavení
přirovnán k politikovi, jenž
musí projevovat větší stupeň tolerance.
Soud nicméně shledal, že
účast pana Bratholma ve veřejné diskusi
byla relevantním faktorem.
K projednávané věci Soud poznamenává, že
IPM a VPM byla
sdruženími aktivními na poli veřejného
zájmu, konkrétně drogové
politiky. Účastnila se veřejných diskusí o
této záležitosti a, jak
rakouská vláda připouští, spolupracovala s
politickou stranou.
Jelikož sdružení byla tímto způsobem
aktivní ve veřejné sféře,
měla projevit větší stupeň tolerance vůči
kritice, když jejich
odpůrci v diskusi hovořili o jejich cílech
a prostředcích.
Pokud jde o napadená prohlášení stěžovatelky,
Soud podotýká,
že byla učiněna v průběhu politické
diskuse v Městské radě Vídně.
Není rozhodující, zda diskuse před
Městskou radou probíhala
jakožto před místní radou nebo Zemským
parlamentem. Nehledě na to,
zda prohlášení stěžovatelky byla chráněna
parlamentní imunitou,
Soud konstatuje, že byla pronesena na
fóru, které je přinejmenším
srovnatelné s Parlamentem, pokud jde o
veřejný zájem na ochraně
svobody veřejného projevu účastníků. V
demokracii jsou Parlament
či jiné srovnatelné orgány základními fóry
pro politickou diskusi.
Musí být předloženy velmi pádné důvody,
aby bylo ospravedlněno
zasahování do na nich vykonávané svobody
projevu.
Diskuse v Městské radě se týkala
poskytnutí veřejných
subvencí sdružením a stěžovatelka
komentovala jeden z konkrétních
bodů agendy, totiž poskytnutí subvence
sdružení, které pomáhalo
rodičům dětí, jež se dostaly do kontaktu
se sektami. Účelem
stěžovatelčina projevu bylo zdůraznit
nezbytnost takové pomoci
popsáním nebezpečí, jež představují
skupiny, které jsou obecně
označovány jako sekty, ve významu zcela
odlišném od jeho použití
v dřívějších náboženských kontroverzích. V
této souvislosti - aniž
byly zmíněny IPM a VPM - dotyčná
vysvětlila pojem sekta
a vyjádřila názor, že jedním z aspektů,
které tyto sekty mají
společný, je jejich totalitní charakter.
Další rozvinutí její
myšlenky plně sledovalo všeobecné definice
totality. Teprve
později ve své řeči kritizovala spojení
mezi Rakouskou lidovou
stranou a IPM / VPM.
Rakouské soudy kvalifikovaly prohlášení
stěžovatelky jako
tvrzení skutečností. Proto byla dotyčná
nucena prokázat jejich
pravdivost, aby se vyhnula vydání
předběžného opatření. V tomto
ohledu Soud připomíná, že ve věcech
Lingens proti Rakousku (1986)
a Oberschlick proti Rakousku (1990)
provedl rozlišení mezi
tvrzeními skutečnosti (statements of fact)
a hodnotovými soudy
(value judgments). Existence skutečností
může být prokázána,
zatímco pravdivost hodnotových soudů není
dokazatelná. Požadavek
dokázat pravdivost hodnotového soudu nelze
splnit a sám o sobě
porušuje svobodu názoru, která je základní
součástí práva
chráněného článkem 10 Úmluvy.
Soud ovšem dále připomíná, že i tam, kde
je nějaké prohlášení
hodnotovým soudem, může přiměřenost
zasahování záviset na tom, zda
existuje dostatečný faktický podklad pro
napadené prohlášení,
protože i hodnotový soud bez jakéhokoli
faktického podkladu může
být přehnaný (De Haes a Gijsels proti
Belgii, 1997, Oberschlick
proti Rakousku [č. 2], 1997).
Soud má na rozdíl od rakouských soudů za
to, že
v projednávaném případě napadená
prohlášení, svým způsobem
vyjadřující oprávněný komentář k
záležitostem veřejného zájmu
voleným členem Městské rady, musí být
pokládána za hodnotové
soudy, spíše než za tvrzení skutečností
(viz výše cit. Lingens
a dále Wabl proti Rakousku, 2000).
Zbývá otázka, zda pro takové hodnotové
soudy existoval
dostatečný faktický podklad. V tomto
ohledu Soud poznamenává, že
stěžovatelka navrhla listinné důkazy,
konkrétně články z novin
a časopisů o vnitřní struktuře a
aktivitách navrhovatelů, jakož
i rozsudek německého soudu o těchto
záležitostech. Podle názoru
Soudu takový materiál mohl být relevantní
jako předběžný důkaz, že
hodnotový soud vyjádřený stěžovatelkou byl
oprávněným komentářem.
Kromě těchto listinných důkazů, které byly
Zemským soudem přijaty,
stěžovatelka také navrhla vyslechnutí čtyř
svědků a získání
znaleckého posudku. Zemský soud nicméně
získání těchto důkazů
odmítl, protože, jak vysvětlil odvolací
soud, se vztahovaly pouze
k pojmu "sekta", a nikoli k
výrazu, o němž stěžovatelka mluvila ve
svém projevu, totiž o organizaci
totalitního charakteru,
vykazující fašistické tendence a mající
hierarchickou strukturu,
s výsledným nepříznivým dopadem na
psychologickou situaci svých
členů nebo stoupenců. Takové důkazy byly
tudíž pokládány za
irelevantní. Jejich dostupnost nebyla
nijak komentována.
Soud se však domnívá, že rozlišení učiněné
mezi pojmem
"sekta" a "psycho-sekta
vykazující totalitní rysy" bylo umělé
a nebralo v úvahu pravou povahu diskuse,
jíž se stěžovatelka
účastnila. Soud je ohromen nekonsistentním
přístupem národních
soudů, které na jedné straně požadovaly
důkaz tvrzení a na druhé
straně se odmítaly zabývat všemi
dostupnými údaji. Soud dospěl
k závěru, že rakouské soudy požadavkem,
aby stěžovatelka prokázala
pravdivost svých prohlášení, zatímco ji
zároveň zbavily účinné
možnosti předložit na podporu svých
tvrzení důkazy, a prokázat
tak, že tato tvrzení byla oprávněným
komentářem, překročily svou
míru uvážení, a že předběžné opatření
proti stěžovatelce bylo
nepřiměřeným zasahováním do její svobody
projevu. Čl. 10 Úmluvy
byl tudíž porušen.
Spravedlivé zadostiučinění
Stěžovatelka na základě čl. 41 Úmluvy
požádala o spravedlivé
zadostiučinění za morální újmu ve výši 200
000 rakouských šilinků
(ATS). Dále požádala o proplacení nákladů
řízení před
vnitrostátními orgány a orgány Úmluvy ve
výši 101 531 ATS, resp.
190 501 ATS.
Výrok rozsudku
Soud rozhodl jednomyslně, že:
1.byl porušen čl. 10 Úmluvy
2.není nutné se odděleně zabývat tím, zda
byl porušen čl. 6 Úmluvy
3.konstatování porušení Úmluvy samo o sobě
představuje dostatečné spravedlivé
zadostiučinění za veškerou
morální újmu, jíž stěžovatelka utrpěla
4.žalovaný stát musí do tří měsíců ode
dne,
kdy se rozsudek stane konečným podle čl.
44 odst. 2 Úmluvy,
stěžovatelce vyplatit 101 531 ATS za
náklady vnitrostátního řízení
a 110 000 ATS za náklady řízení před
orgány Úmluvy. Tato částka
bude navýšena o prostý úrok ve výši 4 % p.
a. za období od
vypršení výše uvedené lhůty do vyplacení
5.žádost o spravedlivé zadostiučinění se
v dalším zamítá.