Zpracováno s využitím právní databáze ASPI


 

ROZSUDEK

 

EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA

 

z 29.4.2003

 

ve věci

 

Kuzněcov proti Ukrajině

 

(publikováno v časopise Přehled Rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ASPI Publishing, č. 4/2003, str. 203.)

 

 

Věc Kuzněcov proti Ukrajině

 

 

ROZSUDEK SENÁTU

 

 

Čl. 3, čl. 8 a čl. 9 Úmluvy

(zákaz mučení, právo na respektování soukromého a rodinného

života a korespondence, svoboda svědomí a náboženského vyznání)

 

 

Dne 29. dubna 2003 vyhlásil předseda senátu 4. sekce

Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve

Štrasburku rozsudek ve věci Kuznětsov proti Ukrajině.16)

 

 

 

---------------

16) Stížnost č 39042/97. Originál rozsudku byl publikován

v angličtině. Má 30 stran. Zpracování a překlad: M. Zeman.

---------------

 

 

 

Soud rozhodoval v senátu (4. sekce) složeném z následujících

soudců: Sir Nicolas Bratza, předseda senátu (Spojené království),

E. Palmová (Švédsko), J. Makarczyk (Polsko), V. Strážnická

(Slovensko), M. Fischbach (Lucembursko), V. Butkevyč (Ukrajina),

R. Maruste (Estonsko).

 

 

Ke skutkovému stavu

 

Stěžovatelem je pan Michail Sergejevič Kuzněcov, státní

příslušník Ukrajiny.

 

 

A. Nástin událostí

 

Dne 12. 12. 1995 Krajský soud v Ivano-Frankivsku (dále

"Krajský soud") uznal stěžovatele vinným z vraždy čtyř osob

a odsoudil ho k trestu smrti a konfiskaci majetku.

 

Dne 22. 2. 1996 Nejvyšší soud potvrdil tento rozsudek.

Stěžovatel byl převeden do jedné z cel určených pro osoby čekající

na výkon trestu smrti.

 

Dne 11. 3. 1997 prezident Ukrajiny vyhlásil moratorium na

výkon trestů smrti. V nálezu č. 11pp/99 z 29. 12. 1999 ukrajinský

Ústavní soud shledal, že ustanovení trestního zákona týkající se

trestu smrti jsou v rozporu s Ústavou Ukrajiny. Tresty smrti byly

následně změněny v doživotní tresty odnětí svobody. Ve

stěžovatelově případě se tak stalo dne 2. 6. 2000.

 

 

B. Fakta

 

Evropská komise pro lidská práva (dále "Komise") za účelem

zjištění podmínek věznění stěžovatele a událostí, které se

odehrály ve vězení v Ivano-Frankivsku provedla vlastní šetření

podle bývalého čl. 28 § 1 (a) Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále "Úmluva"). Za tímto účelem Komise

zkoumala řadu dokumentů předložených stěžovatelem a vládou

a ustanovila tři delegáty pro zajištění svědeckých výpovědí na

jednání v budově Ministerstva spravedlnosti v Kyjevě ve dnech 23.

- 26. 11. 1998 a v Ivano-Frankivsku ve dnech 24. - 25. 11. 1998.

 

1. Fakta předložená stěžovatelem

 

Krajský soud uznal dne 12. 12. 1995 stěžovatele vinným

z vraždy čtyř osob a odsoudil ho k trestu smrti a konfiskaci

majetku. Dne 22. 2. 1996 Nejvyšší soud potvrdil tento rozsudek.

Stěžovatel byl převeden do jedné z cel určených pro osoby čekající

na výkon trestu smrti. Stěžovatel uvádí, že byl zbaven všech svých

práv, a že se na jeho případ neaplikoval zákon o výkonu trestu

odnětí svobody (dále "zákon"). Nebyly mu umožněny venkovní

vycházky po dobu delší než dva a půl roku, jeho matka ho mohla

navštěvovat pouze jednou v měsíci, byly mu odmítány návštěvy a od

července 1996 byl počet návštěv snížen na jednu za tři měsíce. Od

září 1997 bylo jemu a jeho matce zakázáno posílat si dopisy.

 

2. Fakta předložená vládou

 

Vláda uvádí, že právní postavení a podmínky upravující

věznění osob odsouzených k trestu smrti byly stanoveny v zákoně

a v Trestním řádu. Podle § 8 zákona, je osoba odsouzená k trestu

smrti umístěna mimo ostatní vězně. Cela, do které byl stěžovatel

převeden poté co se jeho trest stal konečným vyhovovala

2sanitárním a hygienickým požadavkům podle § 11 zákona: měřila

9 m, měla postel, stůl, rádio, dostatek denního a elektrického

osvětlení, topení, tekoucí vodu a klozet.

 

Stěžovatel dostával tři jídla denně, oblečení a obutí běžného

typu a ostatní předměty denní potřeby. Lékařská péče, preventivní

a proti - epidemiologická léčba byla zajištěna. Podle § 12 zákona,

odsouzení k trestu smrti měli před vykonáním trestu nárok na

návštěvu příbuzných a ostatních pouze jedenkrát v měsíci

v souladu s písemným povolením příslušného soudu. Délka těchto

návštěv byla maximálně dvě hodiny. Návštěvy obhájce byly bez

jakéhokoli omezení.

 

Odsouzení k trestu smrti mohli posílat neomezené množství

dopisů. Během období 1995 - 1998 poslal stěžovatel 24 dopisů: 16

vztahujících se k případu a 8 jeho příbuzným.

 

Vláda uvádí, že Generální prokurátor provedl řádné

vyšetřování stěžovatelových stížností týkajících se použití

nezákonných metod vyšetřování v jeho případě, tj. mučení

a brutálního a nelidského zacházení. Tvrzení se neprokázala a byla

shledána neopodstatněnými.

 

 

C. Věcné důkazy

 

Dne 23. 10. 1998 předložila matka stěžovatele Krajskému

prokurátorovi a řediteli věznice žádost o vytvoření nezávislé

lékařské komise k posouzení zdravotního stavu stěžovatele. Uvedla,

že byl mučen. Dne 3. 11. 1998 ředitel věznice její žádost

odmítnul, protože u stěžovatele nebyly shledány žádné známky

mučení nebo užití jiného fyzického násilí proti stěžovateli a jeho

zdravotní stav byl uspokojivý.

 

Dne 23. a 24. 10. 1998 poslala matka stěžovatele dopis

tehdejší předsedkyni Parlamentního shromáždění Rady Evropy, ve

kterém uváděla mučení stěžovatele a jeho spoluvězně Poltoratského,

což vyústilo v sebevražedný pokus stěžovatele a tvrdila, že byl

stěžovatel ochrnutý, a že ho nemohla navštívit.

 

Na základě její další žádosti o ustanovení lékařské komise

vydal vězeňský lékař dne 28. 10. 1998 zprávu, že stěžovatel

nevykazuje žádné známky bití nebo mučení, a že jeho stav je

uspokojivý. Toto bylo potvrzeno a podepsáno stěžovatelem.

 

Ve svém rukou psaném vyjádření ze stejného dne uvedl

stěžovatel mj., že proti němu nebylo použito fyzické násilí, že

s ním bylo vězeňskými orgány zacházeno řádným způsobem, že vůči

nim neměl žádnou stížnost, že nepřemýšlí o znovuspáchání

sebevraždy, a že správa věznice neměla podíl na jeho sebevražedném

pokusu.

 

Ve svém dopise z 18. 12. 1998 zástupce Krajského prokurátora

informoval Generálního prokurátora o několika prohlídkách

stěžovatele za posledních několik měsíců za účelem zjištění, zda

došlo k poškození jeho zdraví. Tyto prohlídky, z nichž poslední se

uskutečnila dne 28. 10. 1998 za účasti pracovníků oddělení na

ochranu zdraví krajského ředitelství Ministerstva vnitra,

neprokázaly, že by se stěžovatelem bylo zacházeno způsobem, který

by snižoval jeho lidskou důstojnost.

 

Dne 21. 12. 1998 požádal stěžovatel o povolení setkat se

s knězem, kterému bylo vyhověno dne 26. 12. 1998.

 

V dopise z 10. 1. 1999 informoval ředitel věznice matku

stěžovatele, že její syn se pokusil dne 3. 9. 1998 spáchat

sebevraždu, a že byl zachráněn.

 

Dne 5. 3. 1999 byla odmítnuta žádost matky stěžovatele

o zahájení trestního stíhání proti zástupci Krajského prokurátora,

protože nebyl shledán žádný trestný čin, který by spáchal.

 

Podle záznamů věznice matka stěžovatele podal několik žádostí

o jeho návštěvu, které byly kromě jedné povoleny.

 

Podle zdravotní karty stěžovatele bylo ve dnech 13. 5. a 16.

7. 1996 shledáno, že stěžovatel trpí gastritidou.

 

Dne 3. 9. 1998 byl stěžovatel hospitalizován po jeho

sebevražedném pokusu. Následující den se vrátil do vězení. Poté

byl několikrát pozorován vězeňským lékařem a psychiatrem.

 

 

D. Zjištěné skutečnosti a hodnocení důkazů Komisí

 

Protože skutkové okolnosti případu jak jsou uváděny stranami

jsou rozporné, provedla Komise za účasti stran vyšetřování

a přijala ústní svědectví od 19 svědků.

 

 

Závěry lze shrnout následovně:

 

1. K tvrzenému napadení stěžovatele pracovníky věznice

 

Stěžovatel před delegáty Komise uvedl, že byl dne 2. 9. 1998

zbit kvůli zprávě, kterou předal spoluvězni Poltoratskému, když

uklízel chodbu dne 1. 9. 1998. Informoval ho o dopisu, který

obdržel od rodičů a jeho obsahu. Stěžovatel uvádí, že chtěl jen

komunikovat, protože ve své cele sám nudil. Následující den byl

vyveden z cely a zbit v televizní místnosti šesti nebo sedmi

maskovanými osobami s holemi na nohou, zádech, ramenou, ale ne na

hlavě.

 

Komise uvedla, že stěžovatel napsal a podepsal prohlášení dne

28. 10. 1998, ve kterém uvedl mj., že s ním bylo zacházeno

odpovídajícím způsobem, že nebyla použita fyzická síla, a že si na

nic nestěžuje. Vzala v úvahu skutečnost, že před delegáty

stěžovatel popíral obsah svého prohlášení a zdůraznila, že praxe

věznice nařídit odsouzenému potvrdit písemně, že s ním bylo

zacházeno pracovníky věznice slušně je podezřelá.

 

Komise konstatovala, že stěžovatelův popis jeho bití

obsahoval řadu detailů, které by se nedaly očekávat ve vymyšleném

příběhu. Poznamenala však, že chybí jakýkoli záznam o špatném

zacházení tak jak uvádí stěžovatel. Komise přijala jeho tvrzení,

že si nestěžoval, aby se zacházení ještě nezhoršilo. Jeho popis

událostí však nebyl podpořen ústními nebo písemnými důkazy

předloženými Komisi nebo jejím delegátům. Uvedla rovněž, že jeho

prohlídka dne 3. 9. 1998 a jeho následná léčba mezi 4. 9. - 7. 9.

1998 neodhalila žádné známky fyzického zranění způsobené jím

uváděným špatným zacházením. V jeho lékařském spisu nebyl žádný

takový záznam jak od vězeňského lékaře tak psychiatra.

 

Dne 3. 9. 1998 byl stěžovatel nalezen visící v cele, ale byl

resuscitován. Podle jeho matky, byl jeho sebevražedný pokus buď

výsledkem špatného zacházení s ním, nebo pokusem ho popravit.

Komise přijala svědectví pana Dorotšenka, ředitele odboru trestů

Generální prokuratury, že dne 3. 9. 1998 v 8.48 během pravidelné

prohlídky, byl stěžovatel nalezen se smyčkou z pokrývky okolo

krku. Personál provedl všechna potřebná opatření k záchraně jeho

života. Poté byl odvezen do nemocnice, ze které se vrátil

následující den. Jeho matka ho naposledy viděla v srpnu 1998.

Svědek uvedl, že pokusem o sebevraždu porušil stěžovatel vězeňský

řád a byl proto po dobu 15 dnů umístěn na samotku.

 

Komise zjistila, že matčin popis sebevražedného pokusu nebyl

úplně potvrzen stěžovatelem samotným, který před delegáty

vypověděl, že se pověsil kvůli bití dne 2. 9. 1998. Uvedl, že byl

nervózní a nemohl déle vydržet zacházení, kterému byl vystaven.

 

V této souvislosti Komise také poukázala na skutečnost, že

stěžovateli byla ihned poskytnuta masáž srdce a dýchání z úst do

úst, které zachránily jeho život. Byla ihned zavolána záchranná

služba a poté co byl stěžovatel prohlédnut specialistou z oboru

ušní, nosní a krční medicíny byl předán do nemocnice, kde zůstal

jeden den. Tři dny po návratu z nemocnice stěžovatel uvedl, že se

nepověsil sám. Byl však ve stavu šoku a částečné amnézie.

Svědectví vězeňského psychiatra, který stěžovatele zkoumal

detailně uvádělo, že stěžovatel řekl, že neví co ho přimělo

k tomuto činu, a že si nedovede ani představit proč tak učinil.

Komise proto shledala, že nelze považovat za zjištěné "nade

všechnu rozumnou pochybnost", že byl stěžovatel ve vězení ve dnech

2. 9. a 3. 9. 1998 podroben špatnému zacházení

 

2. Vyšetřování tvrzení stěžovatele a jeho rodičů

 

Dne 23. 10. 1998 předložila matka stěžovatele Krajskému

prokurátorovi a řediteli věznice žádost o vytvoření nezávislé

lékařské komise k posouzení zdravotního stavu stěžovatele. Uvedla,

že byl mučen. Dne 3. 11. 1998 byla informována ředitelem věznice

o odmítnutí její žádosti, protože zde nebyly žádné známky mučení

nebo užití jiného fyzického násilí proti stěžovateli, a že jeho

zdravotní stav byl uspokojivý. Ve svém dopise z 18. 12. 1998

zástupce Krajského prokurátora informoval Generálního prokurátora

o několika prohlídkách stěžovatele za posledních několik měsíců za

účelem zjištění, zda došlo k poškození jeho zdraví. Tyto

prohlídky, z nichž poslední se uskutečnila dne 28. 10. 1998 za

účasti pracovníků oddělení na ochranu zdraví Krajského ředitelství

Ministerstva vnitra, neprokázaly, že by se stěžovatelem bylo

zacházeno způsobem, který by snižoval jeho lidskou důstojnost.

 

V dopise z 10. 1. 1999 informoval ředitel věznice matku

stěžovatele, že její syn se pokusil spáchat dne 3. 9. 1998

sebevraždu, a že byl zachráněn.

 

Dne 5. 3. 1999 byla odmítnuta žádost matky stěžovatele

o zahájení trestního stíhání proti zástupci Krajského prokurátora,

protože nebyl shledán žádný trestný čin, který by spáchal.

 

Komise shledala neexistenci záznamů o jakémkoli vyšetřování,

které vnitrostátní orgány provedly ohledně tvrzení matky

stěžovatele k událostem ze dne 2. 9. a 3. 9. 1998. Ačkoli se

z výpisu stěžovatelova lékařského spisu a z důkazů podaných panem

Kavčurem, vězeňským lékařem jevilo, že byl stěžovatel pod

lékařským dohledem mezi 4. 9 a 7. 9. 1998 a byl prohlédnut

vězeňským psychiatrem 7. 9, 18. 9 a 1. 10, 18. 10 a 28. 10 1998

jeho lékařská prohlídka za účasti pracovníků oddělení na ochranu

zdraví Krajského ředitelství Ministerstva vnitra byla provedena

dne 28. 10. 1998, tj. více než po jednom měsíci od tvrzeného

špatného zacházení.

 

3. Podmínky stěžovatelova uvěznění

 

Komise shledala, že osm odsouzených k trestu smrti včetně

stěžovatele bylo umístěných v jednotlivých celách bez možnosti

komunikovat s ostatními vězni. Stěžovatelova cela měřila 2x5x3

metry. Byl zde otevřený klozet, umyvadlo s kohoutkem pro studenou

vodu, dvě postele, stůl a malá lavice vše připevněno k podlaze,

ústřední topení a okno s mřížemi. Stěžovatel měl v cele několik

knih, cibuli, česnek, olej, mýdlo a toaletní papír. Během návštěvy

delegátů dne 24. a 25. 11 1998, byla cela ve srovnání s ostatními

místnostmi ve věznici přetopená. Světlo bylo zapnuto 24 hodin

denně a centrální rádio se na noc vypínalo. Vězni byli často

kontrolováni dozorci okénkem ve dveřích, což je zbavovalo

jakéhokoli soukromí. Cela byla nově vymalována, z čehož lze

usuzovat, že před návštěvou byly podmínky horší. Komise přijala

tvrzení stěžovatele, že do května 1998 neměl denní venkovní

vycházky, a že okenice byly z oken jeho cely odstraněny

v listopadu 1998. Komise shledala tvrzení stěžovatele, které vláda

nepopírala jako přesvědčivé

 

Přijala dále tvrzení matky stěžovatele, že stěžovatel trpěl

psychickými problémy již předtím, než byl uvězněn. Na základě toho

byl zbaven vojenské služby. Mimo to trpěl gastritidou.

 

Pokud jde o návštěvy matky stěžovatele, Komise shledala, že

kromě její žádosti z 27. 8. 1998 byly její žádosti o návštěvu

povoleny. Při návštěvách byli přítomni dva dozorci a mohli

přerušit hovor.

 

 

Zpráva Evropského výboru pro prevenci mučení a nelidského

a ponižujícího zacházení a trestu

(European Committee for the Prevention of Torture and Inhuman

and Degrading Treatment and Punishment ) (dále "CPT").

 

Delegáti CPT navštívili věznice na Ukrajině v letech 1998,

1999 a 2000. Zprávy o každé z návštěv byly zveřejněny dne 9. 10.

2002 spolu s reakcí ukrajinské vlády.

 

 

Návštěva v roce 1998

 

Uskutečnila se ve dnech 8. 2. - 24. 2. 1998 byla první

z návštěv CPT na Ukrajině. Delegáti navštívili mj. věznici

v Charkivu, kde bylo v době návštěvy umístěno patnáct odsouzených

k trestu smrti, ačkoli byla delegace ubezpečena, že od 11. 3.

1997 bylo de facto zavedeno moratorium na výkon těchto rozsudků.

 

Ve své zprávě CPT vyjádřil vážné znepokojení nad podmínkami,

ve kterých vězni žili a režimem, kterému byli podrobeni. Bylo

uvedeno, že vězni odsouzení k smrti byli obvykle umístěni na

2celách měřících 6,5 až 7 m po dvou, cely neměly přístup denního

světla, okna byla zakryta plechy. Umělé osvětlení, které bylo

stále zapnuto, nebylo vždy dostatečně silné, takže v některých

celách bylo pouze šero. Cely byly velmi vlhké a studené. Vybavení

cel bylo popsáno jako základní, skládající se ze železné postele

se slabou matrací, ložním prádlem pochybné čistoty a pokrývkou

zjevně nedostatečnou pro zachování tepla, police a dvou úzkých

sedátek. V cele byl klozet otevřený do místnosti a hygienické

potřeby jako mýdlo a zubní pasta byly vzácností.

 

Vězni odsouzení k smrti neměli mimo cely žádnou aktivitu, ani

hodinu venkovní vycházky. V nejlepším případě mohli opustit celu

jednou týdně pro osprchování se a jednou měsíčně na jednu hodinu,

když měli povolenu návštěvu rodiny. Činnost uvnitř cely sestávala

z čtení a poslouchání centrálního rádia, když fungovalo. Kromě

měsíčních návštěv byl lidský kontakt omezen v podstatě jen na

příležitostné návštěvy pravoslavného kněze nebo návštěvy

lékařského personálu, který mluvil s vězni okénkem ve dveřích.

 

Většina z vězňů odsouzených k smrti žila v takových

podmínkách značnou dobu (od deseti měsíců přes dva roky).

 

Ve svém vyjádření ukrajinská vláda uvedla, že bylo přijato

množství opatření k odstranění problémů, které CPT zjistil.

Zejména, že odsouzení k trestu smrti mají denní venkovní vycházky,

a že pro tento účel byly upraveny nebo přestavěny venkovní

prostory, a že byl zlepšen přístup denního světla a vzduchu do

cel.

 

 

Návštěva v roce 1999

 

Uskutečnila se ve dnech 15. 7. - 23. 7. 1999 mj. opět ve

věznici v Charkivu. V době návštěvy zde bylo 23 vězňů odsouzených

k trestu smrti. CPT zaznamenal určité změny od poslední návštěvy,

zejména přístup denního světla, lepší vybavení cel a vězni měli

denně hodinovou venkovní vycházku. Byl učiněn pokrok v právu vězňů

na návštěvy příbuzných a korespondenci. Nicméně, vězni byly stále

23 hodin denně v celách a měli omezený kontakt s ostatními lidmi.

 

 

Návštěva v roce 2000

 

Tato návštěva se uskutečnila se ve dnech 10. 9. - 21. 9.

2000 mj. ve věznici v Simferopolu. CPT přivítal rozhodnutí

ukrajinských úřadů zrušit trest smrti a konstatoval, že byla

většina z přibližně 500 rozsudků smrti změněna na doživotní

odsouzení. Bylo opět zjištěno, že doživotně odsouzení byly

v celách 23,5 hodin denně s 1/2 hodinovou vycházkou, neměli žádný

kontakt s ostatními lidmi, návštěvy byly zakázány a vězni mohli

poslat jen jeden dopis každé dva měsíce.

 

 

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

 

Stěžovatel se dne 25. 11. 1997 obrátil na Komisi. Namítal

podmínky a zacházení, kterému byl vystaven v oddělení pro vězně

odsouzené k trestu smrti ve věznici Ivano-Frankivsk. Komise

prohlásila stížnost za částečně přijatelnou dne 30. 10. 1998. Ve

dnech 23. - 26. 11. 1998 Komise provedla návštěvu Kyjeva a uvedené

věznice. Ve své zprávě z 26. 10. 1999 vyjádřila názor, že nedošlo

k porušení čl. 3 Úmluvy z důvodu špatného zacházení se

stěžovatelem ve vězení (jednomyslně), že došlo k porušení čl. 3

z důvodu podmínek jeho uvěznění (jednomyslně) a rovněž v důsledku

neprovedení řádného vyšetřování tvrzení stěžovatele týkajících se

špatného zacházení ve vězení (24 hlasů proti 1), a že došlo

k porušení čl. 8 a 9 Úmluvy (jednomyslně).

 

Po vstupu v platnost Protokolu č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998)

posuzování stížností převzal Evropský soud pro lidská práva (dále

"Soud"). Věc byla přidělena 4. sekci Soudu. Dne 1. 11. 2001 došlo

ke změně složení jednotlivých sekcí Soudu. Projednání stížnosti

bylo ponecháno 4. sekci v novém složení. Předseda senátu v zájmu

řádného výkonu spravedlnosti rozhodl, že řízení v projednávaném

případě bude probíhat současně s případy Nazarenko proti Ukrajině

(č. 39483/98), Aliev proti Ukrajině (č. 41220/98), Dankevich proti

Ukrajině (č. 40679/98), Khokhlich proti Ukrajině (č. 41707/98)

a Poltoratskiy proti Ukrajině (č. 38812/97).

 

 

Posouzení Soudem

 

Soud připomíná, že zjištění a ověření skutkových okolností

případu bylo před 1. 11. 1998 vyhrazeno Komisi. I když Soud není

vázán závěry Komise týkající se skutkových okolností případu

a může učinit jejich vlastní posouzení ve světle všech materiálů,

které má k dispozici, učiní tak pouze za výjimečných okolností

(viz mezi jinými, Akdivar a další proti Turecku, 1996).

 

Vzhledem ke komplexnosti skutkových okolností případu, včetně

množství svědků a věcných důkazů, Soud shledává, že Komise pečlivě

posoudila důkazy podporující tvrzení stěžovatele i ty, které

zpochybňovaly jejich věrohodnost. Soud tedy přijímá fakta tak jak

byly zjištěny Komisí.

 

 

K čl. 3 Úmluvy:

 

,,Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či

ponižujícímu zacházení anebo trestu."

 

 

A. K tvrzenému útoku na stěžovatele

 

Před delegáty Komise stěžovatel uvedl, že byl dne 2. 9. 1998

zbit. Dne 3. 9. 1998 v 8.48 hod. byl nalezen jak visí ve své cele.

Podle matky stěžovatele tento sebevražedný pokus byl buď následkem

špatného zacházení pracovníky věznice nebo pokus ho popravit.

 

Při zkoumání stížnosti podle přísných standardů, které se

aplikují na výklad čl. 3 Úmluvy, Komise shledala, že nelze

považovat za zjištěné "nade všechnu rozumnou pochybnost", že byl

stěžovatel ve vězení ve dnech 2. 9. a 3. 9. 1998 podroben špatnému

zacházení.

 

Soud je stejně jako Komise toho názoru, že se s přihlédnutím

k dostupným důkazům nepodařilo zjistit, že by stěžovatel byl ve

vězení napaden a byl tak porušen čl. 3 Úmluvy.

 

Soud tedy v tomto ohledu neshledává porušení čl. 3 Úmluvy.

 

 

B. K přiměřenosti vyšetřování

 

Soud konstatuje, že matka naposledy navštívila stěžovatele

dne 11. 8. 1998. Dne 3. 9. 1998, den poté co byl údajně zbit, byl

0stěžovatel hospitalizován. Soud je toho názoru, že matka

stěžovatele měla oprávněný strach, že se stěžovatelem bylo špatně

zacházeno.

 

Soud připomíná, že v případech kdy jednotlivec tvrdí, že

s ním bylo špatně a nezákonně zacházeno policií v rozporu s čl.

3 Úmluvy posuzováno ve spojení s povinností státu respektovat

lidská práva podle čl. 1 Úmluvy musí dojít k řádnému a účinnému

vyšetřování. Takové vyšetřování by mělo vést k identifikaci

a potrestání pachatelů (viz ve vztahu k čl. 2 Úmluvy, McCann proti

Spojenému království, 1995, Kaya proti Turecku, 1998, Yasa proti

Turecku, 1998).

 

Komise ve své zprávě uvedla, že po různých stížnostech matky

stěžovatele na špatné zacházení se stěžovatelem se zdá, že státní

orgány provedly určité šetření. Komise však nebyla spokojena

s účinností a pečlivostí vyšetřování v souladu s požadavky čl. 3

Úmluvy. Rozhodnutí národních orgánů předložená Komisi se týkala

pouze odmítnutí stížností, aniž by blíže uváděla kroky, které byly

v průběhu vyšetřování podniknuty. Komise konstatovala, že chyběly

záznamy, které by mohly prokázat charakter vyšetřování stížností,

a že nikdo vyšetřování neovlivňoval. Za těchto okolností Komise

dospěla k závěru, že vyšetřování bylo formální, povrchní a vážně

se nezabývalo potřebou zjistit k čemu ve vězení v září 1998 došlo.

 

Ve světle vlastního zkoumání materiálů, které jsou

k dispozici, Soud sdílí závěry a odůvodnění Komise a uzavírá, že

stěžovatelovo tvrzení, že byl ve vězení vystaven špatnému

zacházení, nebylo předmětem účinného vyšetřování vnitrostátních

orgánů jak vyžaduje čl. 3 Úmluvy.

 

Čl. 3 Úmluvy byl tedy v tomto ohledu porušen.

 

 

C. K podmínkám věznění

 

Ve své původní stížnosti stěžovatel uvedl, že jeho právo na

setkání se svou matkou bylo omezeno, a že do září 1997 s ní nemohl

korespondovat, nemohl sledovat televizi, komunikovat s venkovním

světem a setkat se s knězem.

 

Jak již Soud uvedl v mnoha případech, čl. 3 Úmluvy zakotvuje

jednu z nejzákladnějších hodnot demokratické společnosti.

Absolutně zakazuje mučení a nelidské či ponižující zacházení anebo

trest, nehledě na okolnosti a chování oběti (Labita proti Itálii,

2000 17)).

 

 

 

---------------

17) Rozsudek č. 126 v čísle 4/2000.

---------------

 

 

 

Dále připomíná, že podle jeho judikatury musí špatné

zacházení (ill-treatment) dosáhnout určité minimální úrovně

závažnosti, má-li spadat do působnosti čl. 3. Posouzení této

minimální ;úrovně je relativní závisí na všech okolnostech

případu, jako je trvání tohoto zacházení, jeho fyzické a psychické

účinky a v některých případech pohlaví, věk a zdravotní stav oběti

(viz mezi jinými, Irsko proti Spojenému království, 1978).

 

Při posuzování, zda je určité zacházení "ponižující" ve

smyslu čl. 3, Soud přihlíží k tomu, zda je jeho cílem dotčenou

osobu pokořit a ponížit a zda, pokud jde o důsledky, postihlo jeho

osobnost způsobem neslučitelným s čl. 3. Ani absence takového cíle

však nemůže s konečnou platností konstatování porušení čl. 3

vyloučit (viz Peers proti Řecku, 2001 18), Valasinas proti Litvě,

2001).

 

 

 

---------------

18) Rozsudek č. 175 v čísle 5/2001.

---------------

 

 

 

Stát podle tohoto ustanovení musí zajistit, aby byl

jednotlivec vězněn za podmínek, které jsou slučitelné s úctou

k jeho lidské důstojnosti, aby ho způsob výkonu tohoto opatření

nevystavoval úzkosti či strádání takové intenzity, jaká přesahuje

nevyhnutelnou míru utrpení, jež je vlastní zbavení svobody, a aby

- s přihlédnutím k praktickým nárokům věznění - bylo adekvátně

zajištěno jeho zdraví a blaho (viz Kudla proti Polsku, 2000).

 

Při posuzování podmínek věznění je třeba přihlížet k jejich

kumulativním účinkům, jakož i ke specifickým tvrzením stěžovatele

(viz Kalašnikov proti Rusku, 2002 19)).

 

 

 

---------------

19) Rozsudek č. 221 v čísle 5/2002.

---------------

 

 

 

Soud poznamenává, že stěžovatel namítá podmínky ve vězení,

kde očekával výkon trestu smrti. V tomto ohledu opakuje, že Úmluva

je pro Smluvní státy závazná pouze ve vztahu ke skutečnostem,

k nimž došlo po jejím vstupu v platnost. Pro Ukrajinu Úmluva

vstoupila v platnost dne 11. 9. 1997. Při posuzování následků

věznění, Soud ovšem musí přihlédnout k celému období, tedy

i k tomu, jež předcházelo 11. 9. 1997 (viz výše cit. Kalašnikov).

 

V době kdy spáchal vraždy, za které byl odsouzen, bylo

stěžovateli 19 let. Byl umístěn do věznice dne 22. 2. 1996, když

Nejvyšší soud potvrdil trest smrti. V době návštěvy delegátů bylo

osm odsouzených k trestu smrti umístěno v jednotlivých celách bez

možnosti komunikovat s ostatními vězni. Vězeňskou stráží byli

často pozorováni okénkem ve dveřích. Světlo bylo zapnuto 24 hodin

denně a centrální rádio bylo vypínáno pouze na noc. Podle

stěžovatelovi matky, trpěl stěžovatel psychickými problémy, na

jejichž základě byl zproštěn vojenské služby, již předtím než byl

uvězněn. Trpěl rovněž gastritidou.

 

Soud bere v úvahu závěry Komise, že do května 1998 odsouzení

k trestu smrti neměli venkovní vycházky a okna jejich cel byla

zakryta. V době návštěvy delegátů byla cela stěžovatele nově

vymalována. Byl zde otevřený klozet, umyvadlo s kohoutkem pro

studenou vodu, dvě postele, stůl a malá lavice vše připevněno

k podlaze, ústřední topení a okno s mřížemi. Stěžovatel měl

v cele několik knih, cibuli, česnek, olej, mýdlo a toaletní papír.

Cela byla ve srovnání s ostatními místnostmi ve věznici přetopená.

 

Pokud jde o návštěvy matky stěžovatele, Soud vychází ze

závěrů Komise, že dva strážci byly přítomni při jejích návštěvách

a mohli přerušit hovor. Kromě její žádosti o návštěvu dne 27. 8.

1998 bylo všem žádostem vyhověno. Jejím žádostem o návštěvu z 24.

9. 1997 a 26. 3. 1998 bylo však vyhověno až po uplynutí tří

měsíců. Celkově mohla navštívit svého syna maximálně dvanáctkrát

ročně.

 

Soud poznamenává, že Komise nemohla s dostatečnou určitostí

zjistit, zda stěžovatel nebo jeho matka žádali o povolení, aby

kněz navštívil stěžovatele již v polovině roku 1997. I když se

kněz setkal se stěžovatelem dne 26. 12. 1998 na základě jeho

žádosti z 21. 12. 1998, k pravidelným návštěvám vězňů nedocházelo.

 

Pokud jde o stěžovatelovu korespondenci, Soud konstatuje, že

ačkoli stěžovatel mohl poslat dvanáct dopisů ročně, až do října

1997 to nebylo možné.

 

Soud je vážně znepokojen skutečností, že nejméně do května

1998 byl stěžovatel spolu s ostatními vězni odsouzenými k trestu

smrti zavřen 24 hodin v celách, které neposkytovaly dostatek

prostoru, že okna byla zakryta, takže zde nebyl přístup denního

světla, že neměli venkovní vycházky, možnost lidského kontaktu

s ostatními a možnost zabavit se různými činnostmi. Soud

konstatuje, že věznění stěžovatele za těchto nepřijatelných

podmínek bylo ponižujícím zacházením tak jak je stanoveno v čl.

3 Úmluvy. V projednávaném případě byla situace ještě zhoršena tím,

že stěžovatel byl po sebevražedném pokusu umístěn na samotku, což

se za daných okolností případu jeví jako opatření přísné

a nepřiměřené cíli, který mělo sledovat.

 

Soud připouští, že v projednávaném případě nic nenasvědčuje

existenci záměru stěžovatele pokořit či ponížit.

 

Ačkoli není jasné, zda bylo účelem zacházení oběť pokořit či

ponížit, faktorem, k němuž je třeba přihlédnout, absence takového

cíle nemůže vyloučit konstatování porušení článku 3 (viz V. proti

Spojenému království, 1999, výše cit. Kalašnikov). Soud se

domnívá, že podmínky, které stěžovatel musel snášet zejména do

května 1998 musely dotyčnému přivodit značné psychické utrpení

a snížit jeho lidskou důstojnost.

 

Soud uznává, že v období po květnu 1998 došlo k postupnému

zlepšení jak celkových podmínek tak režimu ve věznici. Zejména

byly odstraněny kryty oken, zavedeny denní venkovní vycházky

a možnosti vězňů korespondovat a přijímat návštěvy se zvýšily.

Nicméně k datu zavedení těchto opatření byl stěžovatel vězněn

v těchto podmínkách téměř 30 měsíců, včetně osmi měsíců poté co

Úmluva vstoupila pro Ukrajinu v platnost.

 

Při posuzování podmínek, za kterých byl stěžovatel vězněn

musí Soud rovněž vzít v úvahu složité společensko ekonomické

problémy Ukrajiny. Soud je však toho názoru, že nedostatek

finančních zdrojů a problémy, kterým Ukrajina čelí nemohou

v žádném případě ospravedlnit výše uvedené podmínky věznění, které

jsou v rozporu s čl. 3 Úmluvy.

 

Čl. 3 Úmluvy byl tedy v tomto ohledu porušen.

 

 

K čl. 8 Úmluvy:

 

Ve své stížnosti stěžovatel tvrdil, že jeho právo na návštěvu

matky bylo omezeno, že nemohl posílat a dostávat korespondenci,

nemohl sledovat televizi a komunikovat s venkovním světem.

 

Soud je toho názoru, že tyto stížnosti spadají pod čl. 8

Úmluvy, který zní:

 

,,1. Každý právo na respektování svého soukromého

a rodinného života, obydlí a korespondence.

 

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě

případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické

společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti,

hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení

zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv

a svobod jiných."

 

Komise zjistila, že právo stěžovatele na návštěvu jeho matky

bylo omezeno na jednu návštěvu v měsíci a během této návštěvy byly

přítomni dva strážci, kteří mohli přerušit hovor. Dále bylo

zjištěno, že jako trest za porušení vězeňského řádu mohl být

uložen zákaz návštěv. Pokud jde o korespondenci, mohl stěžovatel

posílat příbuzným jeden dopis měsíčně a obdržet dopisy bez omezení

počtu. Korespondence byla cenzurována.

 

Soud souhlasí s Komisí, že výše uvedená omezení byla

zasahováním veřejného orgánu do stěžovatelova práva na

respektování jeho soukromého a rodinného života a korespondence

jak stanoví čl. 8 odst. 1 Úmluvy.

 

Takové zasahování lze ospravedlnit pouze za předpokladu, když

jsou splněny podmínky odst. 2 tohoto článku, tj. musí být

"v souladu se zákonem", sledovat legitimní cíl a být nezbytné

v demokratické společnosti pro dosažení takového cíle (viz Silver

a další proti Spojenému království, 1993, Petra proti Rumunsku,

1998 20))

 

 

 

---------------

20) Stručná informace v čísle 4/1999.

---------------

 

 

 

Výraz "v souladu se zákonem" vyžaduje za prvé, aby

inkriminované opatření mělo nějaký podklad ve vnitrostátním právu;

za druhé odkazuje na kvalitu tohoto práva, přičemž vyžaduje, aby

bylo dotčené osobě dostupné, aby byla schopna předvídat, jaké pro

ni důsledky, a aby bylo slučitelné s právním státem (viz

Kruslin proti Francii, Huvig proti Francii, 1990)

 

Pro své tvrzení, že tyto požadavky byly splněny vláda

v písemném stanovisku odkázala na zákon a na nápravný zákoník

práce (Correctional Labour Code) (dále "zákoník"). Stěžovatel

uvedl, že bylo vydáno pouze interní nařízení upravující podmínky,

ve kterých byly osoby čekající na výkon trestu smrti umístěny.

 

Soud konstatuje, že zákon upravuje podmínky věznění do

okamžiku než se trest stane konečným. Dále konstatuje, že ačkoli

zákoník poskytuje celkový právní základ pro podmínky věznění,

kompetentní vnitrostátní orgány v projednávaném případě neodkázaly

na svá ustanovení, když informovaly stěžovatele nebo jeho matku

o pravidlech, která platí pro osobu odsouzenou k trestu smrti.

 

Z dokumentů předložených stranami a ze závěrů Komise vyplývá,

že poté co se trest stal konečným, se podmínky věznění osob

odsouzených k trestu smrti řídily Instrukcí vydanou Ministerstvem

spravedlnosti, Generálním prokurátorem a Nejvyšším soudem. Soud

poznamenává, že Instrukce byla interním a nepublikovaným

dokumentem nepřístupným veřejnosti.

 

Soud konstatuje, že Instrukce byla nahrazena Dočasnými

opatřeními (Temporary Provisions) schválenými Odborem pro výkon

rozsudků dne 25. 6. 1999 jako Nařízení č. 72, registrována

Ministerstvem spravedlnosti dne 1. 7. 1999 a nabyla účinnosti dne

11. 7. 1999. Dočasná opatření rozšířila práva osob odsouzených

k trestu smrti. Vězni měli zejména právo na obdržení šesti balíků

a třech menších balíčků v jednom roce, bez omezení posílat

o dostávat dopisy a mít měsíčně návštěvy příbuzných v délce až dvě

hodiny. Jak však Komise konstatovala, Dočasná opatření se

neaplikovala na skutečnosti namítané stěžovatelem, které se

odehrály před 11. 7. 1999.

 

Za těchto okolností Soud shledává, že zasahování do práva

stěžovatele na respektování soukromého a rodinného života

a korespondence nelze považovat za "v souladu se zákonem" jak

stanoví čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

 

Vzhledem k výše uvedenému Soud stejně jako Komise nepovažuje

za nutné zkoumat, zda zasahování v projednávaném případě bylo

"nezbytné v demokratické společnosti" pro jeden z legitimních cílů

ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

 

Čl. 8 Úmluvy byl tedy porušen.

 

 

K čl. 9 Úmluvy:

 

Ve své stížnosti stěžovatel tvrdil, že mu bylo zabráněno, aby

ho navštívil kněz. Namítal porušení čl. 9, který má následující

znění:

 

"1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského

vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání

nebo předsvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské

vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně

nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských

úkonů a zachováváním obřadů.

 

2. Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může

podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou

nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti,

ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv

a svobod jiných."

 

Vláda uvádí, že stěžovatel nikdy nežádal o návštěvu kněze.

Podle zjištění Komise toto popírala matka stěžovatele, ale jiný

svědek rovněž slyšený Komisí tvrdil opak.

 

Komise nemohla zjistit s dostatečnou jistotou, zda stěžovatel

nebo jeho matka žádali vnitrostátní orgány o povolení k návštěvě

kněze před 21. 12. 1998. Komise však zjistila, že stěžovatel se

nemohl účastnit na týdenních bohoslužbách, které byly dostupné

ostatním vězňům a nebyl knězem navštíven až do 26. 12. 1998.

 

Soud přijímá zjištění Komise a konstatuje, že tato situace

byly zasahováním do stěžovatelova práva na "svobodu náboženského

vyznání nebo přesvědčení". Takové zasahování je v rozporu s čl.

9 Úmluvy pokud není "stanoveno zákonem", nesleduje některý

z legitimních cílů stanovených v odstavci 2 a "není nezbytné

v demokratické společnosti" pro dosažení takových cílů.

 

Soud při zkoumání stížnosti podle čl. 8 Úmluvy, již

konstatoval, že podmínky věznění osob odsouzených k trestu smrti

se řídily Instrukcí, která podle výňatku předloženém vládou,

neudělovala osobám odsouzeným k trestu smrti právo být navštíven

knězem. Kromě toho, Soud výše konstatoval, že Instrukce

nesplňovala požadavky "zákona" ve smyslu čl 8 odst. 2 Úmluvy.

 

Je pravda, že Instrukce byla nahrazena Dočasnými opatřeními,

které nabyly účinnosti dne 11. 7. 1999. Ačkoli zaručují právo

odsouzených k trestu smrti na modlitbu, čtení náboženské

literatury a návštěvy kněze, Dočasná opatření se nevztahují

k namítaným skutečnostem před 11. 7. 1999.

 

Za těchto okolností Soud shledává že zasahování do

stěžovatelova práva na svobodu náboženského vyznání nebo

přesvědčení nebylo "v souladu se zákonem" jak vyžaduje čl. 9 odst.

2 Úmluvy. Nepovažuje za nutné zkoumat, zda zasahování

v projednávaném případě bylo "nezbytné v demokratické společnosti"

pro jeden z "legitimních cílů" ve smyslu čl. 9 odst. 2 Úmluvy.

 

Čl. 9 Úmluvy byl tedy porušen.

 

 

Spravedlivé zadostiučinění

 

Stěžovatel na základě čl. 41 Úmluvy požádal o částku 3 130

000 ukrajinských hřiven (UAH) za morální újmu. Soud pokládá za

přiměřené přiznat stěžovateli za morální újmu částku 2 000 EUR.

Stěžovatel dále požádal o proplacení nákladů řízení ve výši 12

600 UAH. Soud přiznává částku 1 000 EUR.

 

 

 

Výrok rozsudku

 

Soud rozhodl:

 

1. jednomyslně, že nebyl porušen čl. 3 Úmluvy pokud jde

o tvrzené útoky na stěžovatele ve věznici Ivano-Frankivsk;

2. šesti hlasy proti jednomu, že byl porušen čl. 3 Úmluvy pokud

jde o neprovedení účinného úředního vyšetření útoků na

stěžovatele ve věznici;

3. jednomyslně, že byl porušen čl. 3 Úmluvy, pokud jde

o podmínky věznění;

4. jednomyslně, že byl porušen čl. 8 Úmluvy;

5. jednomyslně, že byl porušen čl. 9 Úmluvy;

6. jednomyslně, že žalovaný stát musí do tří měsíců od data, kdy

se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy,

vyplatit stěžovateli částku 2 000 EUR za morální újmu

a částku 1 000 EUR za náklady řízení převedené na národní

měnu v kurzu k datu převedení; tyto částky budou navýšeny

o prostý úrok rovný marginální úrokové sazbě Evropské

centrální banky zvýšené o tři procentní body, za období od

vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

7. jednomyslně, že žádost o spravedlivé zadostiučinění se

v dalším zamítá.

 

 

K rozsudku bylo připojeno částečně nesouhlasné stanovisko

soudce Bratzy.