Zpracováno s využitím právní databáze ASPI
ROZSUDEK
EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA
z 29.4.2003
ve
věci
Kuzněcov
proti Ukrajině
(publikováno
v časopise Přehled Rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ASPI
Publishing, č. 4/2003, str. 203.)
Věc Kuzněcov proti Ukrajině
ROZSUDEK SENÁTU
Čl. 3, čl. 8 a čl. 9 Úmluvy
(zákaz mučení, právo na respektování soukromého a rodinného
života a korespondence, svoboda svědomí a náboženského vyznání)
Dne 29. dubna
2003 vyhlásil předseda
senátu 4. sekce
Evropského soudu pro lidská
práva v Paláci
lidských práv ve
Štrasburku rozsudek ve věci Kuznětsov
proti Ukrajině.16)
---------------
16)
Stížnost č 39042/97.
Originál rozsudku byl
publikován
v angličtině. Má 30 stran. Zpracování a
překlad: M. Zeman.
---------------
Soud rozhodoval v senátu (4.
sekce) složeném z následujících
soudců: Sir Nicolas Bratza, předseda senátu (Spojené království),
E.
Palmová (Švédsko), J.
Makarczyk (Polsko), V.
Strážnická
(Slovensko), M. Fischbach (Lucembursko), V.
Butkevyč (Ukrajina),
R. Maruste (Estonsko).
Ke skutkovému stavu
Stěžovatelem je pan
Michail Sergejevič Kuzněcov,
státní
příslušník Ukrajiny.
A. Nástin událostí
Dne 12. 12.
1995 Krajský soud
v Ivano-Frankivsku (dále
"Krajský soud") uznal stěžovatele
vinným z vraždy čtyř
osob
a odsoudil ho k trestu smrti a konfiskaci
majetku.
Dne 22. 2.
1996 Nejvyšší soud
potvrdil tento rozsudek.
Stěžovatel byl převeden do jedné z cel
určených pro osoby čekající
na výkon trestu smrti.
Dne 11. 3. 1997 prezident Ukrajiny vyhlásil moratorium
na
výkon trestů smrti. V nálezu č. 11pp/99 z 29. 12. 1999 ukrajinský
Ústavní soud shledal, že ustanovení trestního
zákona týkající se
trestu smrti jsou v rozporu s Ústavou Ukrajiny. Tresty smrti byly
následně
změněny v doživotní tresty
odnětí svobody. Ve
stěžovatelově případě se tak stalo dne 2.
6. 2000.
B. Fakta
Evropská komise pro lidská
práva (dále "Komise") za účelem
zjištění
podmínek věznění stěžovatele a událostí, které
se
odehrály
ve vězení v Ivano-Frankivsku provedla vlastní šetření
podle
bývalého čl. 28 § 1 (a)
Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále "Úmluva"). Za
tímto účelem Komise
zkoumala
řadu dokumentů předložených stěžovatelem a vládou
a ustanovila tři delegáty pro
zajištění svědeckých výpovědí na
jednání v budově Ministerstva spravedlnosti v Kyjevě ve dnech 23.
- 26. 11. 1998 a v Ivano-Frankivsku ve
dnech 24. - 25. 11. 1998.
1. Fakta předložená stěžovatelem
Krajský soud uznal
dne 12. 12.
1995 stěžovatele vinným
z vraždy
čtyř osob a
odsoudil ho k trestu smrti a konfiskaci
majetku. Dne 22. 2. 1996 Nejvyšší soud
potvrdil tento rozsudek.
Stěžovatel byl převeden do jedné z cel
určených pro osoby čekající
na výkon trestu smrti. Stěžovatel uvádí,
že byl zbaven všech svých
práv, a
že se na jeho případ
neaplikoval zákon o výkonu trestu
odnětí
svobody (dále "zákon"). Nebyly
mu umožněny venkovní
vycházky po dobu delší než dva a
půl roku, jeho matka ho mohla
navštěvovat pouze jednou v měsíci,
byly mu odmítány návštěvy a od
července 1996 byl počet návštěv
snížen na jednu za tři měsíce. Od
září 1997 bylo jemu a jeho matce zakázáno
posílat si dopisy.
2. Fakta předložená vládou
Vláda uvádí, že
právní postavení a
podmínky upravující
věznění
osob odsouzených k trestu
smrti byly stanoveny v zákoně
a v Trestním řádu. Podle § 8 zákona, je osoba odsouzená k trestu
smrti umístěna mimo ostatní vězně. Cela,
do které byl stěžovatel
převeden
poté co se
jeho trest stal
konečným vyhovovala
2sanitárním a hygienickým požadavkům
podle § 11 zákona: měřila
9 m,
měla postel, stůl, rádio, dostatek denního a elektrického
osvětlení, topení, tekoucí vodu a klozet.
Stěžovatel dostával tři jídla denně, oblečení a obutí běžného
typu a ostatní předměty denní potřeby. Lékařská péče, preventivní
a proti - epidemiologická léčba byla
zajištěna. Podle § 12 zákona,
odsouzení
k trestu smrti měli
před vykonáním trestu nárok na
návštěvu
příbuzných a ostatních
pouze jedenkrát v
měsíci
v souladu
s písemným povolením příslušného
soudu. Délka těchto
návštěv
byla maximálně dvě
hodiny. Návštěvy obhájce byly bez
jakéhokoli omezení.
Odsouzení k trestu smrti
mohli posílat neomezené množství
dopisů. Během období 1995 - 1998 poslal stěžovatel 24 dopisů: 16
vztahujících se k případu a 8 jeho
příbuzným.
Vláda uvádí, že
Generální prokurátor provedl
řádné
vyšetřování stěžovatelových
stížností týkajících se použití
nezákonných metod vyšetřování v jeho
případě, tj. mučení
a brutálního a nelidského zacházení.
Tvrzení se neprokázala a byla
shledána neopodstatněnými.
C. Věcné důkazy
Dne 23. 10.
1998 předložila matka
stěžovatele Krajskému
prokurátorovi a řediteli věznice
žádost o vytvoření nezávislé
lékařské komise k posouzení zdravotního
stavu stěžovatele. Uvedla,
že
byl mučen. Dne
3. 11. 1998 ředitel věznice
její žádost
odmítnul,
protože u stěžovatele
nebyly shledány žádné známky
mučení nebo užití jiného fyzického násilí
proti stěžovateli a jeho
zdravotní stav byl uspokojivý.
Dne 23. a
24. 10. 1998
poslala matka stěžovatele dopis
tehdejší
předsedkyni Parlamentního shromáždění
Rady Evropy, ve
kterém uváděla mučení stěžovatele a jeho
spoluvězně Poltoratského,
což vyústilo v sebevražedný pokus stěžovatele
a tvrdila, že byl
stěžovatel ochrnutý, a že ho nemohla
navštívit.
Na základě její další
žádosti o ustanovení lékařské komise
vydal
vězeňský lékař dne
28. 10. 1998
zprávu, že stěžovatel
nevykazuje žádné známky bití
nebo mučení, a že
jeho stav je
uspokojivý. Toto bylo potvrzeno a
podepsáno stěžovatelem.
Ve svém rukou
psaném vyjádření ze
stejného dne uvedl
stěžovatel mj., že proti němu nebylo
použito fyzické násilí, že
s ním bylo vězeňskými orgány zacházeno
řádným způsobem, že vůči
nim
neměl žádnou stížnost,
že nepřemýšlí o
znovuspáchání
sebevraždy, a že správa věznice neměla
podíl na jeho sebevražedném
pokusu.
Ve svém dopise z 18. 12. 1998 zástupce Krajského prokurátora
informoval Generálního
prokurátora o několika
prohlídkách
stěžovatele za posledních několik měsíců za
účelem zjištění, zda
došlo k poškození jeho zdraví. Tyto
prohlídky, z nichž poslední se
uskutečnila dne 28. 10. 1998 za účasti
pracovníků oddělení na
ochranu
zdraví krajského ředitelství Ministerstva vnitra,
neprokázaly, že by se stěžovatelem bylo zacházeno způsobem, který
by snižoval jeho lidskou důstojnost.
Dne 21. 12. 1998 požádal stěžovatel o povolení setkat se
s knězem, kterému bylo vyhověno dne 26.
12. 1998.
V dopise z 10. 1.
1999 informoval ředitel
věznice matku
stěžovatele, že její syn
se pokusil dne
3. 9. 1998 spáchat
sebevraždu, a že byl zachráněn.
Dne 5. 3. 1999 byla
odmítnuta žádost matky stěžovatele
o zahájení trestního stíhání proti
zástupci Krajského prokurátora,
protože nebyl shledán žádný trestný čin,
který by spáchal.
Podle záznamů věznice matka stěžovatele podal několik žádostí
o jeho návštěvu, které byly kromě jedné
povoleny.
Podle zdravotní karty stěžovatele bylo
ve dnech 13. 5. a 16.
7. 1996 shledáno, že stěžovatel trpí
gastritidou.
Dne 3. 9. 1998 byl
stěžovatel hospitalizován po
jeho
sebevražedném pokusu. Následující den se vrátil do vězení. Poté
byl několikrát pozorován vězeňským lékařem
a psychiatrem.
D. Zjištěné skutečnosti a hodnocení důkazů Komisí
Protože skutkové okolnosti případu
jak jsou uváděny stranami
jsou
rozporné, provedla Komise
za účasti stran
vyšetřování
a přijala ústní svědectví od 19 svědků.
Závěry lze shrnout následovně:
1. K tvrzenému napadení stěžovatele pracovníky věznice
Stěžovatel před delegáty Komise uvedl,
že byl dne 2. 9. 1998
zbit
kvůli zprávě, kterou předal spoluvězni Poltoratskému, když
uklízel
chodbu dne 1. 9. 1998. Informoval ho o dopisu, který
obdržel od rodičů a jeho obsahu.
Stěžovatel uvádí, že chtěl jen
komunikovat, protože ve své cele
sám nudil. Následující den byl
vyveden
z cely a zbit
v televizní místnosti šesti nebo sedmi
maskovanými osobami s holemi na
nohou, zádech, ramenou, ale ne na
hlavě.
Komise uvedla, že stěžovatel napsal a podepsal prohlášení dne
28.
10. 1998, ve
kterém uvedl mj.,
že s ním bylo zacházeno
odpovídajícím způsobem, že nebyla použita
fyzická síla, a že si na
nic
nestěžuje. Vzala v úvahu
skutečnost, že před
delegáty
stěžovatel popíral obsah svého prohlášení a zdůraznila, že praxe
věznice
nařídit odsouzenému potvrdit
písemně, že s ním
bylo
zacházeno pracovníky věznice slušně je
podezřelá.
Komise konstatovala, že
stěžovatelův popis jeho
bití
obsahoval řadu detailů, které by se nedaly očekávat ve vymyšleném
příběhu.
Poznamenala však, že chybí
jakýkoli záznam o špatném
zacházení tak jak uvádí stěžovatel. Komise
přijala jeho tvrzení,
že si
nestěžoval, aby se zacházení
ještě nezhoršilo. Jeho popis
událostí
však nebyl podpořen
ústními nebo písemnými
důkazy
předloženými Komisi nebo jejím delegátům. Uvedla rovněž, že jeho
prohlídka dne 3. 9. 1998 a jeho následná léčba mezi 4. 9. - 7. 9.
1998
neodhalila žádné známky
fyzického zranění způsobené jím
uváděným
špatným zacházením. V jeho
lékařském spisu nebyl žádný
takový záznam jak od vězeňského lékaře tak
psychiatra.
Dne 3. 9. 1998 byl stěžovatel
nalezen visící v cele, ale byl
resuscitován. Podle jeho matky, byl jeho sebevražedný pokus
buď
výsledkem
špatného zacházení s ním,
nebo pokusem ho popravit.
Komise přijala svědectví pana Dorotšenka,
ředitele odboru trestů
Generální prokuratury, že dne 3. 9. 1998 v 8.48 během pravidelné
prohlídky, byl stěžovatel nalezen
se smyčkou z pokrývky okolo
krku. Personál provedl všechna potřebná
opatření k záchraně jeho
života.
Poté byl odvezen
do nemocnice, ze
které se vrátil
následující den. Jeho matka ho
naposledy viděla v srpnu 1998.
Svědek uvedl, že pokusem o sebevraždu porušil stěžovatel vězeňský
řád a byl proto po dobu 15 dnů umístěn na
samotku.
Komise zjistila, že matčin popis
sebevražedného pokusu nebyl
úplně
potvrzen stěžovatelem samotným,
který před delegáty
vypověděl, že se pověsil kvůli bití dne 2. 9. 1998. Uvedl, že byl
nervózní a nemohl déle vydržet zacházení,
kterému byl vystaven.
V této souvislosti Komise také poukázala na skutečnost, že
stěžovateli byla ihned poskytnuta masáž srdce
a dýchání z úst do
úst, které zachránily jeho život.
Byla ihned zavolána záchranná
služba a
poté co byl stěžovatel
prohlédnut specialistou z oboru
ušní, nosní a krční medicíny byl předán do
nemocnice, kde zůstal
jeden den. Tři dny po návratu z nemocnice stěžovatel uvedl, že se
nepověsil
sám. Byl však
ve stavu šoku
a částečné amnézie.
Svědectví vězeňského
psychiatra, který stěžovatele zkoumal
detailně
uvádělo, že stěžovatel
řekl, že neví
co ho přimělo
k tomuto činu, a že si nedovede ani
představit proč tak učinil.
Komise
proto shledala, že
nelze považovat za
zjištěné "nade
všechnu rozumnou pochybnost", že byl
stěžovatel ve vězení ve dnech
2. 9. a 3. 9. 1998 podroben špatnému
zacházení
2. Vyšetřování tvrzení stěžovatele a jeho rodičů
Dne 23. 10.
1998 předložila matka
stěžovatele Krajskému
prokurátorovi a řediteli věznice
žádost o vytvoření nezávislé
lékařské komise k posouzení zdravotního
stavu stěžovatele. Uvedla,
že byl mučen. Dne 3. 11. 1998 byla
informována ředitelem věznice
o odmítnutí její žádosti, protože zde nebyly
žádné známky mučení
nebo užití jiného fyzického násilí
proti stěžovateli, a že jeho
zdravotní
stav byl uspokojivý.
Ve svém dopise z 18. 12. 1998
zástupce Krajského prokurátora informoval Generálního prokurátora
o několika prohlídkách stěžovatele za
posledních několik měsíců za
účelem
zjištění, zda došlo
k poškození jeho zdraví.
Tyto
prohlídky, z nichž poslední se
uskutečnila dne 28. 10. 1998 za
účasti pracovníků oddělení na ochranu
zdraví Krajského ředitelství
Ministerstva vnitra, neprokázaly, že
by se stěžovatelem bylo
zacházeno způsobem, který by snižoval jeho
lidskou důstojnost.
V dopise z 10. 1.
1999 informoval ředitel
věznice matku
stěžovatele, že její syn
se pokusil spáchat
dne 3. 9. 1998
sebevraždu, a že byl zachráněn.
Dne 5. 3. 1999 byla
odmítnuta žádost matky stěžovatele
o zahájení trestního stíhání proti
zástupci Krajského prokurátora,
protože nebyl shledán žádný trestný čin,
který by spáchal.
Komise shledala neexistenci
záznamů o jakémkoli vyšetřování,
které
vnitrostátní orgány provedly
ohledně tvrzení matky
stěžovatele k událostem ze dne
2. 9. a 3. 9. 1998. Ačkoli se
z výpisu stěžovatelova lékařského
spisu a z důkazů podaných panem
Kavčurem,
vězeňským lékařem jevilo,
že byl stěžovatel
pod
lékařským
dohledem mezi 4.
9 a 7. 9. 1998 a byl prohlédnut
vězeňským psychiatrem 7. 9, 18. 9 a 1. 10, 18. 10 a 28. 10 1998
jeho lékařská prohlídka za účasti pracovníků
oddělení na ochranu
zdraví
Krajského ředitelství
Ministerstva vnitra byla
provedena
dne
28. 10. 1998, tj. více než
po jednom měsíci od tvrzeného
špatného zacházení.
3. Podmínky stěžovatelova uvěznění
Komise shledala, že osm odsouzených k trestu smrti včetně
stěžovatele bylo umístěných v jednotlivých celách bez možnosti
komunikovat s ostatními vězni. Stěžovatelova cela měřila 2x5x3
metry. Byl zde otevřený klozet, umyvadlo
s kohoutkem pro studenou
vodu, dvě
postele, stůl a malá lavice
vše připevněno k podlaze,
ústřední topení a okno s mřížemi.
Stěžovatel měl v cele několik
knih, cibuli, česnek, olej, mýdlo a
toaletní papír. Během návštěvy
delegátů dne 24. a 25. 11 1998, byla cela ve srovnání s ostatními
místnostmi ve věznici
přetopená. Světlo bylo zapnuto 24 hodin
denně
a centrální rádio se na noc
vypínalo. Vězni byli často
kontrolováni dozorci okénkem ve
dveřích, což je
zbavovalo
jakéhokoli soukromí. Cela byla
nově vymalována, z čehož
lze
usuzovat, že před návštěvou byly
podmínky horší. Komise přijala
tvrzení
stěžovatele, že do
května 1998 neměl
denní venkovní
vycházky,
a že okenice byly z
oken jeho cely odstraněny
v listopadu 1998. Komise shledala tvrzení
stěžovatele, které vláda
nepopírala jako přesvědčivé
Přijala dále tvrzení matky
stěžovatele, že stěžovatel trpěl
psychickými problémy již předtím, než byl
uvězněn. Na základě toho
byl zbaven vojenské služby. Mimo to trpěl
gastritidou.
Pokud jde o návštěvy matky
stěžovatele, Komise shledala, že
kromě
její žádosti z 27. 8. 1998 byly
její žádosti o návštěvu
povoleny.
Při návštěvách byli
přítomni dva dozorci
a mohli
přerušit hovor.
Zpráva Evropského výboru pro prevenci mučení a nelidského
a ponižujícího
zacházení a trestu
(European Committee for
the Prevention of Torture and Inhuman
and Degrading Treatment and
Punishment ) (dále "CPT").
Delegáti CPT navštívili věznice na
Ukrajině v letech 1998,
1999 a 2000. Zprávy o každé z návštěv byly
zveřejněny dne 9. 10.
2002 spolu s reakcí ukrajinské vlády.
Návštěva v roce 1998
Uskutečnila se ve dnech 8.
2. - 24. 2. 1998 byla první
z návštěv
CPT na Ukrajině. Delegáti navštívili
mj. věznici
v Charkivu, kde bylo v době návštěvy umístěno patnáct odsouzených
k trestu
smrti, ačkoli byla delegace ubezpečena, že od 11. 3.
1997 bylo de facto zavedeno moratorium na
výkon těchto rozsudků.
Ve své zprávě CPT vyjádřil vážné
znepokojení nad podmínkami,
ve
kterých vězni žili a režimem, kterému byli podrobeni. Bylo
uvedeno,
že vězni odsouzení
k smrti byli obvykle umístěni na
2celách měřících 6,5 až 7 m po dvou, cely neměly přístup denního
světla,
okna byla zakryta plechy.
Umělé osvětlení, které bylo
stále
zapnuto, nebylo vždy
dostatečně silné, takže v některých
celách bylo pouze šero. Cely byly velmi vlhké a studené. Vybavení
cel bylo
popsáno jako základní, skládající
se ze železné postele
se
slabou matrací, ložním
prádlem pochybné čistoty a pokrývkou
zjevně
nedostatečnou pro zachování
tepla, police a dvou úzkých
sedátek.
V cele byl klozet otevřený
do místnosti a hygienické
potřeby jako mýdlo a zubní pasta byly
vzácností.
Vězni odsouzení k smrti neměli mimo cely žádnou aktivitu, ani
hodinu venkovní vycházky. V nejlepším případě
mohli opustit celu
jednou týdně pro osprchování se a jednou měsíčně na jednu hodinu,
když měli povolenu návštěvu rodiny. Činnost uvnitř cely sestávala
z čtení
a poslouchání centrálního
rádia, když fungovalo. Kromě
měsíčních
návštěv byl lidský kontakt
omezen v podstatě jen na
příležitostné návštěvy
pravoslavného kněze nebo
návštěvy
lékařského personálu, který mluvil s vězni
okénkem ve dveřích.
Většina z vězňů odsouzených k smrti žila v takových
podmínkách značnou dobu (od deseti měsíců
přes dva roky).
Ve svém vyjádření ukrajinská
vláda uvedla, že bylo přijato
množství
opatření k odstranění problémů,
které CPT zjistil.
Zejména, že odsouzení k trestu smrti mají
denní venkovní vycházky,
a že
pro tento účel
byly upraveny nebo
přestavěny venkovní
prostory,
a že byl zlepšen přístup denního světla a vzduchu do
cel.
Návštěva v roce 1999
Uskutečnila se ve dnech 15.
7. - 23. 7. 1999 mj. opět ve
věznici v Charkivu. V době návštěvy zde bylo 23 vězňů odsouzených
k trestu smrti. CPT zaznamenal určité změny od poslední návštěvy,
zejména přístup denního světla, lepší
vybavení cel a vězni měli
denně hodinovou venkovní vycházku. Byl
učiněn pokrok v právu vězňů
na návštěvy příbuzných a korespondenci. Nicméně, vězni byly stále
23 hodin denně v celách a měli omezený
kontakt s ostatními lidmi.
Návštěva v roce 2000
Tato návštěva se uskutečnila se ve dnech 10. 9. - 21. 9.
2000
mj. ve věznici v Simferopolu. CPT přivítal rozhodnutí
ukrajinských úřadů zrušit trest
smrti a konstatoval, že byla
většina
z přibližně 500
rozsudků smrti změněna
na doživotní
odsouzení. Bylo opět zjištěno,
že doživotně odsouzení
byly
v celách 23,5 hodin denně s 1/2 hodinovou vycházkou, neměli žádný
kontakt s
ostatními lidmi, návštěvy byly
zakázány a vězni mohli
poslat jen jeden dopis každé dva měsíce.
Řízení před Evropským soudem pro lidská práva
Stěžovatel se dne 25. 11.
1997 obrátil na Komisi. Namítal
podmínky a zacházení, kterému byl
vystaven v oddělení pro vězně
odsouzené
k trestu smrti ve
věznici Ivano-Frankivsk. Komise
prohlásila stížnost za částečně přijatelnou dne 30. 10. 1998. Ve
dnech 23. - 26. 11. 1998 Komise provedla
návštěvu Kyjeva a uvedené
věznice. Ve své zprávě z 26. 10. 1999 vyjádřila názor, že nedošlo
k porušení čl. 3 Úmluvy
z důvodu špatného zacházení
se
stěžovatelem ve vězení (jednomyslně), že
došlo k porušení čl. 3
z důvodu podmínek jeho uvěznění (jednomyslně) a rovněž v důsledku
neprovedení řádného vyšetřování tvrzení stěžovatele týkajících se
špatného
zacházení ve vězení
(24 hlasů proti
1), a že došlo
k porušení čl. 8 a 9 Úmluvy (jednomyslně).
Po vstupu v platnost Protokolu č.
11 k Úmluvě (1. 11. 1998)
posuzování stížností převzal Evropský soud pro lidská práva (dále
"Soud"). Věc byla přidělena 4.
sekci Soudu. Dne 1. 11. 2001 došlo
ke
změně složení jednotlivých
sekcí Soudu. Projednání stížnosti
bylo ponecháno 4. sekci v novém složení.
Předseda senátu v zájmu
řádného
výkonu spravedlnosti rozhodl,
že řízení v projednávaném
případě bude probíhat současně s případy Nazarenko proti Ukrajině
(č. 39483/98), Aliev proti Ukrajině (č.
41220/98), Dankevich proti
Ukrajině
(č. 40679/98), Khokhlich
proti Ukrajině (č. 41707/98)
a Poltoratskiy proti Ukrajině (č.
38812/97).
Posouzení Soudem
Soud připomíná, že zjištění a
ověření skutkových okolností
případu bylo před 1. 11. 1998 vyhrazeno Komisi. I když Soud není
vázán
závěry Komise týkající
se skutkových okolností případu
a může učinit jejich vlastní posouzení ve světle všech materiálů,
které
má k dispozici, učiní tak pouze za
výjimečných okolností
(viz mezi jinými, Akdivar a další proti
Turecku, 1996).
Vzhledem ke komplexnosti skutkových okolností případu, včetně
množství svědků a věcných důkazů, Soud
shledává, že Komise pečlivě
posoudila
důkazy podporující tvrzení
stěžovatele i ty, které
zpochybňovaly jejich věrohodnost.
Soud tedy přijímá fakta tak jak
byly zjištěny Komisí.
K čl. 3 Úmluvy:
,,Nikdo nesmí být
mučen nebo podrobován
nelidskému či
ponižujícímu zacházení anebo trestu."
A. K tvrzenému útoku na stěžovatele
Před delegáty Komise stěžovatel uvedl,
že byl dne 2. 9. 1998
zbit. Dne 3. 9. 1998 v 8.48 hod. byl
nalezen jak visí ve své cele.
Podle matky stěžovatele tento sebevražedný
pokus byl buď následkem
špatného zacházení pracovníky věznice nebo
pokus ho popravit.
Při zkoumání stížnosti podle přísných standardů, které se
aplikují
na výklad čl.
3 Úmluvy, Komise
shledala, že nelze
považovat za zjištěné "nade všechnu rozumnou pochybnost", že byl
stěžovatel ve vězení ve dnech 2. 9. a 3.
9. 1998 podroben špatnému
zacházení.
Soud je stejně jako Komise toho
názoru, že se s přihlédnutím
k dostupným důkazům nepodařilo zjistit, že by stěžovatel byl ve
vězení napaden a byl tak porušen čl. 3
Úmluvy.
Soud tedy v tomto ohledu neshledává porušení čl. 3 Úmluvy.
B. K přiměřenosti vyšetřování
Soud konstatuje, že matka naposledy navštívila stěžovatele
dne 11. 8. 1998. Dne 3. 9. 1998, den poté co byl údajně zbit, byl
0stěžovatel hospitalizován.
Soud je toho
názoru, že matka
stěžovatele měla oprávněný strach, že se stěžovatelem bylo špatně
zacházeno.
Soud připomíná, že v
případech kdy jednotlivec tvrdí, že
s ním bylo špatně a nezákonně
zacházeno policií v rozporu s
čl.
3 Úmluvy
posuzováno ve spojení
s povinností státu respektovat
lidská práva podle čl. 1 Úmluvy musí
dojít k řádnému a účinnému
vyšetřování. Takové vyšetřování by
mělo vést k identifikaci
a potrestání pachatelů (viz ve vztahu k
čl. 2 Úmluvy, McCann proti
Spojenému království, 1995, Kaya proti Turecku, 1998, Yasa proti
Turecku, 1998).
Komise ve své zprávě uvedla, že
po různých stížnostech matky
stěžovatele na špatné zacházení se stěžovatelem se zdá, že státní
orgány
provedly určité šetření.
Komise však nebyla spokojena
s účinností a pečlivostí vyšetřování v souladu
s požadavky čl. 3
Úmluvy.
Rozhodnutí národních orgánů
předložená Komisi se týkala
pouze odmítnutí stížností, aniž by blíže
uváděla kroky, které byly
v průběhu vyšetřování podniknuty. Komise konstatovala, že chyběly
záznamy, které by mohly prokázat charakter vyšetřování stížností,
a že
nikdo vyšetřování neovlivňoval.
Za těchto okolností Komise
dospěla k závěru, že vyšetřování bylo formální, povrchní a vážně
se nezabývalo potřebou zjistit k čemu ve
vězení v září 1998 došlo.
Ve světle vlastního
zkoumání materiálů, které
jsou
k dispozici, Soud sdílí závěry a odůvodnění Komise a uzavírá, že
stěžovatelovo tvrzení, že byl
ve vězení vystaven
špatnému
zacházení, nebylo předmětem účinného
vyšetřování vnitrostátních
orgánů jak vyžaduje čl. 3 Úmluvy.
Čl. 3 Úmluvy byl tedy v tomto ohledu porušen.
C. K podmínkám věznění
Ve své původní stížnosti
stěžovatel uvedl, že jeho právo na
setkání se svou matkou bylo omezeno, a že
do září 1997 s ní nemohl
korespondovat, nemohl sledovat televizi, komunikovat s venkovním
světem a setkat se s knězem.
Jak již Soud uvedl v mnoha
případech, čl. 3 Úmluvy zakotvuje
jednu
z nejzákladnějších hodnot
demokratické společnosti.
Absolutně zakazuje mučení a nelidské či
ponižující zacházení anebo
trest, nehledě na okolnosti a chování oběti (Labita proti Itálii,
2000 17)).
---------------
17) Rozsudek č. 126 v čísle 4/2000.
---------------
Dále připomíná, že
podle jeho judikatury
musí špatné
zacházení (ill-treatment)
dosáhnout určité minimální
úrovně
závažnosti, má-li spadat do
působnosti čl. 3. Posouzení této
minimální
;úrovně je relativní
závisí na všech
okolnostech
případu, jako je trvání tohoto zacházení,
jeho fyzické a psychické
účinky a v některých případech pohlaví,
věk a zdravotní stav oběti
(viz mezi jinými, Irsko proti Spojenému
království, 1978).
Při posuzování, zda
je určité zacházení
"ponižující" ve
smyslu čl. 3, Soud přihlíží k tomu,
zda je jeho cílem dotčenou
osobu pokořit a ponížit a zda, pokud jde o
důsledky, postihlo jeho
osobnost způsobem neslučitelným s čl. 3.
Ani absence takového cíle
však
nemůže s konečnou
platností konstatování porušení čl. 3
vyloučit (viz Peers proti Řecku, 2001 18), Valasinas proti Litvě,
2001).
---------------
18) Rozsudek č. 175 v čísle 5/2001.
---------------
Stát podle tohoto
ustanovení musí zajistit,
aby byl
jednotlivec vězněn za podmínek, které
jsou slučitelné s úctou
k jeho lidské důstojnosti, aby ho
způsob výkonu tohoto opatření
nevystavoval úzkosti či strádání takové intenzity, jaká přesahuje
nevyhnutelnou míru utrpení, jež je vlastní zbavení svobody, a aby
- s
přihlédnutím k praktickým
nárokům věznění - bylo adekvátně
zajištěno jeho zdraví a blaho (viz Kudla
proti Polsku, 2000).
Při posuzování podmínek věznění
je třeba přihlížet k jejich
kumulativním účinkům, jakož i ke specifickým tvrzením stěžovatele
(viz Kalašnikov proti Rusku, 2002 19)).
---------------
19) Rozsudek č. 221 v čísle 5/2002.
---------------
Soud poznamenává, že stěžovatel namítá podmínky ve vězení,
kde očekával výkon trestu smrti. V tomto
ohledu opakuje, že Úmluva
je
pro Smluvní státy závazná pouze ve
vztahu ke skutečnostem,
k nimž
došlo po jejím
vstupu v platnost. Pro Ukrajinu Úmluva
vstoupila
v platnost dne 11. 9. 1997.
Při posuzování následků
věznění,
Soud ovšem musí
přihlédnout k celému
období, tedy
i k tomu, jež předcházelo 11. 9. 1997 (viz
výše cit. Kalašnikov).
V době kdy spáchal vraždy,
za které byl odsouzen, bylo
stěžovateli 19 let. Byl umístěn do věznice dne 22. 2. 1996, když
Nejvyšší soud potvrdil trest smrti. V době návštěvy delegátů bylo
osm odsouzených k trestu smrti umístěno v jednotlivých celách bez
možnosti
komunikovat s ostatními
vězni. Vězeňskou stráží byli
často pozorováni okénkem ve dveřích. Světlo bylo zapnuto 24 hodin
denně
a centrální rádio
bylo vypínáno pouze
na noc. Podle
stěžovatelovi matky, trpěl stěžovatel
psychickými problémy, na
jejichž základě byl zproštěn vojenské služby, již předtím než byl
uvězněn. Trpěl rovněž gastritidou.
Soud bere v úvahu závěry Komise,
že do května 1998 odsouzení
k trestu
smrti neměli venkovní
vycházky a okna jejich cel byla
zakryta.
V době návštěvy delegátů
byla cela stěžovatele nově
vymalována. Byl zde otevřený
klozet, umyvadlo s kohoutkem pro
studenou
vodu, dvě postele, stůl a malá
lavice vše připevněno
k podlaze, ústřední topení a
okno s mřížemi. Stěžovatel
měl
v cele několik knih, cibuli, česnek, olej,
mýdlo a toaletní papír.
Cela byla ve srovnání s ostatními
místnostmi ve věznici přetopená.
Pokud jde o
návštěvy matky stěžovatele, Soud vychází ze
závěrů Komise, že dva strážci byly přítomni při jejích návštěvách
a mohli přerušit hovor. Kromě její žádosti o návštěvu dne 27. 8.
1998 bylo všem žádostem vyhověno. Jejím žádostem o návštěvu z 24.
9.
1997 a 26. 3. 1998
bylo však vyhověno až po
uplynutí tří
měsíců. Celkově mohla navštívit svého
syna maximálně dvanáctkrát
ročně.
Soud poznamenává, že Komise
nemohla s dostatečnou určitostí
zjistit,
zda stěžovatel nebo jeho matka žádali o povolení, aby
kněz
navštívil stěžovatele již v
polovině roku 1997. I když se
kněz
setkal se stěžovatelem dne 26. 12.
1998 na základě jeho
žádosti z 21. 12. 1998, k pravidelným
návštěvám vězňů nedocházelo.
Pokud jde o stěžovatelovu
korespondenci, Soud konstatuje, že
ačkoli stěžovatel mohl poslat dvanáct dopisů ročně, až do října
1997 to nebylo možné.
Soud je vážně znepokojen
skutečností, že nejméně do května
1998 byl
stěžovatel spolu s ostatními
vězni odsouzenými k trestu
smrti
zavřen 24 hodin
v celách, které neposkytovaly dostatek
prostoru, že okna byla zakryta, takže
zde nebyl přístup denního
světla,
že neměli venkovní
vycházky, možnost lidského kontaktu
s ostatními a možnost zabavit
se různými činnostmi.
Soud
konstatuje, že věznění stěžovatele za těchto nepřijatelných
podmínek bylo ponižujícím zacházením tak
jak je stanoveno v čl.
3 Úmluvy. V projednávaném případě byla
situace ještě zhoršena tím,
že stěžovatel byl po sebevražedném pokusu umístěn na samotku, což
se
za daných okolností
případu jeví jako
opatření přísné
a nepřiměřené cíli, který mělo sledovat.
Soud připouští, že v
projednávaném případě nic nenasvědčuje
existenci záměru stěžovatele pokořit či
ponížit.
Ačkoli není jasné, zda bylo účelem
zacházení oběť pokořit či
ponížit, faktorem, k němuž je třeba přihlédnout, absence takového
cíle nemůže vyloučit konstatování
porušení článku 3 (viz V. proti
Spojenému
království, 1999, výše
cit. Kalašnikov). Soud
se
domnívá,
že podmínky, které
stěžovatel musel snášet zejména do
května
1998 musely dotyčnému
přivodit značné psychické utrpení
a snížit jeho lidskou důstojnost.
Soud uznává, že v období po květnu 1998 došlo k postupnému
zlepšení
jak celkových podmínek tak režimu ve
věznici. Zejména
byly
odstraněny kryty oken,
zavedeny denní venkovní vycházky
a možnosti vězňů korespondovat a
přijímat návštěvy se zvýšily.
Nicméně
k datu zavedení těchto
opatření byl stěžovatel vězněn
v těchto podmínkách téměř 30 měsíců, včetně osmi měsíců poté
co
Úmluva vstoupila pro Ukrajinu v platnost.
Při posuzování podmínek, za kterých
byl stěžovatel vězněn
musí
Soud rovněž vzít
v úvahu složité společensko ekonomické
problémy
Ukrajiny. Soud je
však toho názoru,
že nedostatek
finančních zdrojů a problémy,
kterým Ukrajina čelí
nemohou
v žádném případě ospravedlnit výše uvedené
podmínky věznění, které
jsou v rozporu s čl. 3 Úmluvy.
Čl. 3 Úmluvy byl tedy v tomto ohledu porušen.
K čl. 8 Úmluvy:
Ve své stížnosti stěžovatel tvrdil, že jeho právo na návštěvu
matky bylo omezeno, že nemohl
posílat a dostávat
korespondenci,
nemohl sledovat televizi a komunikovat s
venkovním světem.
Soud je toho názoru, že
tyto stížnosti spadají pod čl. 8
Úmluvy, který zní:
,,1. Každý má
právo na respektování svého soukromého
a rodinného života, obydlí a
korespondence.
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě
případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické
společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti,
hospodářského blahobytu země, ochrany
pořádku a předcházení
zločinnosti, ochrany zdraví nebo
morálky nebo ochrany
práv
a svobod jiných."
Komise zjistila, že právo
stěžovatele na návštěvu jeho matky
bylo omezeno na jednu návštěvu v měsíci a
během této návštěvy byly
přítomni
dva strážci, kteří
mohli přerušit hovor.
Dále bylo
zjištěno,
že jako trest
za porušení vězeňského řádu mohl být
uložen zákaz návštěv. Pokud jde o
korespondenci, mohl stěžovatel
posílat příbuzným jeden dopis měsíčně a
obdržet dopisy bez omezení
počtu. Korespondence byla cenzurována.
Soud souhlasí s Komisí,
že výše uvedená
omezení byla
zasahováním veřejného orgánu do
stěžovatelova práva na
respektování jeho soukromého a
rodinného života a korespondence
jak stanoví čl. 8 odst. 1 Úmluvy.
Takové zasahování lze ospravedlnit pouze za předpokladu, když
jsou
splněny podmínky odst.
2 tohoto článku,
tj. musí být
"v
souladu se zákonem",
sledovat legitimní cíl a být
nezbytné
v demokratické společnosti pro
dosažení takového cíle (viz Silver
a další
proti Spojenému království,
1993, Petra proti Rumunsku,
1998 20))
---------------
20) Stručná informace v čísle 4/1999.
---------------
Výraz "v souladu
se zákonem" vyžaduje
za prvé, aby
inkriminované opatření mělo nějaký podklad
ve vnitrostátním právu;
za druhé
odkazuje na kvalitu tohoto
práva, přičemž vyžaduje, aby
bylo dotčené osobě dostupné, aby byla schopna předvídat, jaké pro
ni
má důsledky, a
aby bylo slučitelné
s právním státem (viz
Kruslin proti Francii, Huvig proti
Francii, 1990)
Pro své tvrzení,
že tyto požadavky
byly splněny vláda
v písemném stanovisku odkázala
na zákon a na
nápravný zákoník
práce
(Correctional Labour Code)
(dále "zákoník").
Stěžovatel
uvedl, že bylo vydáno pouze interní nařízení upravující podmínky,
ve kterých byly osoby čekající na výkon
trestu smrti umístěny.
Soud konstatuje, že
zákon upravuje podmínky
věznění do
okamžiku než se trest stane konečným.
Dále konstatuje, že ačkoli
zákoník
poskytuje celkový právní
základ pro podmínky věznění,
kompetentní vnitrostátní orgány v
projednávaném případě neodkázaly
na svá
ustanovení, když informovaly
stěžovatele nebo jeho matku
o pravidlech, která platí pro osobu
odsouzenou k trestu smrti.
Z dokumentů předložených stranami a ze závěrů Komise vyplývá,
že
poté co se
trest stal konečným,
se podmínky věznění osob
odsouzených k trestu smrti řídily Instrukcí vydanou Ministerstvem
spravedlnosti, Generálním prokurátorem a
Nejvyšším soudem. Soud
poznamenává, že Instrukce byla
interním a nepublikovaným
dokumentem nepřístupným veřejnosti.
Soud konstatuje, že
Instrukce byla nahrazena
Dočasnými
opatřeními (Temporary Provisions)
schválenými Odborem pro výkon
rozsudků
dne 25. 6.
1999 jako Nařízení
č. 72, registrována
Ministerstvem spravedlnosti dne 1. 7. 1999 a nabyla účinnosti dne
11.
7. 1999. Dočasná opatření rozšířila práva osob odsouzených
k trestu smrti. Vězni měli zejména právo na obdržení šesti balíků
a třech
menších balíčků v jednom
roce, bez omezení
posílat
o dostávat dopisy a mít měsíčně návštěvy
příbuzných v délce až dvě
hodiny.
Jak však Komise
konstatovala, Dočasná opatření
se
neaplikovala na skutečnosti namítané
stěžovatelem, které se
odehrály před 11. 7. 1999.
Za těchto okolností Soud shledává, že zasahování do práva
stěžovatele na respektování soukromého
a rodinného života
a korespondence nelze považovat za "v
souladu se zákonem" jak
stanoví čl. 8 odst. 2 Úmluvy.
Vzhledem k výše uvedenému Soud
stejně jako Komise nepovažuje
za
nutné zkoumat, zda
zasahování v projednávaném případě
bylo
"nezbytné v demokratické
společnosti" pro jeden z legitimních cílů
ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.
Čl. 8 Úmluvy byl tedy porušen.
K čl. 9 Úmluvy:
Ve své stížnosti stěžovatel tvrdil, že mu bylo zabráněno, aby
ho navštívil kněz. Namítal porušení
čl. 9, který má následující
znění:
"1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského
vyznání; toto právo zahrnuje svobodu
změnit své náboženské vyznání
nebo
předsvědčení, jakož i
svobodu projevovat své náboženské
vyznání nebo přesvědčení sám nebo
společně s jinými, ať veřejně
nebo
soukromě, bohoslužbou,
vyučováním, prováděním
náboženských
úkonů a zachováváním obřadů.
2. Svoboda projevovat náboženské
vyznání a přesvědčení může
podléhat jen omezením, která jsou
stanovena zákony a která jsou
nezbytná
v demokratické společnosti v zájmu
veřejné bezpečnosti,
ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv
a svobod jiných."
Vláda uvádí, že stěžovatel
nikdy nežádal o návštěvu kněze.
Podle zjištění Komise toto popírala
matka stěžovatele, ale jiný
svědek rovněž slyšený Komisí tvrdil opak.
Komise nemohla zjistit s dostatečnou jistotou, zda stěžovatel
nebo jeho
matka žádali vnitrostátní orgány
o povolení k návštěvě
kněze před 21. 12. 1998. Komise však
zjistila, že stěžovatel se
nemohl
účastnit na týdenních
bohoslužbách, které byly dostupné
ostatním vězňům a nebyl knězem navštíven
až do 26. 12. 1998.
Soud přijímá zjištění Komise
a konstatuje, že tato situace
byly zasahováním do stěžovatelova práva na
"svobodu náboženského
vyznání
nebo přesvědčení". Takové
zasahování je v rozporu s čl.
9 Úmluvy
pokud není "stanoveno zákonem", nesleduje některý
z legitimních cílů stanovených v odstavci
2 a "není nezbytné
v demokratické společnosti" pro
dosažení takových cílů.
Soud při zkoumání
stížnosti podle čl.
8 Úmluvy, již
konstatoval, že podmínky věznění osob
odsouzených k trestu smrti
se
řídily Instrukcí, která
podle výňatku předloženém vládou,
neudělovala osobám odsouzeným k trestu smrti právo být navštíven
knězem.
Kromě toho, Soud
výše konstatoval, že
Instrukce
nesplňovala požadavky "zákona"
ve smyslu čl 8 odst. 2 Úmluvy.
Je pravda, že Instrukce byla
nahrazena Dočasnými opatřeními,
které
nabyly účinnosti dne 11. 7. 1999.
Ačkoli zaručují právo
odsouzených k trestu smrti na
modlitbu, čtení náboženské
literatury a návštěvy kněze,
Dočasná opatření se
nevztahují
k namítaným skutečnostem před 11. 7. 1999.
Za těchto okolností
Soud shledává že
zasahování do
stěžovatelova práva na svobodu
náboženského vyznání nebo
přesvědčení nebylo "v souladu se
zákonem" jak vyžaduje čl. 9 odst.
2 Úmluvy. Nepovažuje za nutné
zkoumat, zda zasahování
v projednávaném případě bylo
"nezbytné v demokratické společnosti"
pro jeden z "legitimních cílů"
ve smyslu čl. 9 odst. 2 Úmluvy.
Čl. 9 Úmluvy byl tedy porušen.
Spravedlivé zadostiučinění
Stěžovatel na základě čl.
41 Úmluvy požádal o částku 3 130
000
ukrajinských hřiven (UAH)
za morální újmu. Soud pokládá za
přiměřené přiznat stěžovateli za morální újmu částku 2 000 EUR.
Stěžovatel dále požádal o
proplacení nákladů řízení ve výši 12
600 UAH. Soud přiznává částku 1 000 EUR.
Výrok rozsudku
Soud rozhodl:
1.
jednomyslně, že nebyl
porušen čl. 3
Úmluvy pokud jde
o tvrzené útoky na stěžovatele ve věznici Ivano-Frankivsk;
2.
šesti hlasy proti jednomu, že
byl porušen čl. 3 Úmluvy pokud
jde o neprovedení účinného úředního
vyšetření útoků na
stěžovatele ve věznici;
3.
jednomyslně, že byl
porušen čl. 3
Úmluvy, pokud jde
o podmínky věznění;
4.
jednomyslně, že byl porušen čl. 8 Úmluvy;
5.
jednomyslně, že byl porušen čl. 9 Úmluvy;
6.
jednomyslně, že žalovaný stát musí do tří měsíců od data, kdy
se rozsudek stane
konečným podle čl.
44 odst. 2 Úmluvy,
vyplatit stěžovateli částku
2 000 EUR za morální
újmu
a částku 1 000 EUR za
náklady řízení převedené na národní
měnu v kurzu k datu převedení; tyto částky budou navýšeny
o prostý úrok rovný
marginální úrokové sazbě
Evropské
centrální banky zvýšené o
tři procentní body, za období od
vypršení uvedené lhůty do vyplacení;
7.
jednomyslně, že žádost
o spravedlivé zadostiučinění se
v dalším zamítá.
K rozsudku bylo
připojeno částečně nesouhlasné
stanovisko
soudce Bratzy.