Zpracováno s využitím právní databáze ASPI
ROZSUDEK
EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA
z 24.2.1998
ve
věci
Larissis
a další proti Řecku
(publikováno
v časopise Přehled Rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ASPI
Publishing, č. 2/1998, str. 25.)
Věc Larissis a další proti Řecku.
Dne 24. února 1998 vyhlásil předseda
senátu Evropského soudu
pro lidská práva v Paláci lidských práv ve
Štrasburku rozsudek ve
věci Larissis a další proti Řecku.
Soud rozhodoval v senátu složeném z
následujících soudců: F.
Gölcüklü, předseda senátu (Turecko), R.
Macdonald
(Lichtenštejnsko), J. De Meyer (Belgie),
N. Valticos (Řecko), R.
Pekkanen (Finsko), J. M. Morenilla
(Španělsko), B. Repík
(Slovensko), P. Küris (Litva), P. van Dijk
(Nizozemí).
Ke skutkovému stavu
Stěžovateli jsou tři řečtí státní
příslušníci, pánové D.
Larissis, S. Mandalarides a I. Sarandis. V
době událostí všichni
sloužili jako důstojníci u stejné jednotky
řeckých vzdušných sil.
Jsou stoupenci letnicové církve (Église
pentecôtiste, Pentecostal
Church), křesťanského protestantského
hnutí, které mj. vyznává
zásadu, že všichni věřící musí šířit
evengelium.
V květnu 1992 stanuli před stálým
tribunálem vzdušných sil
(Diarkes Stratodikio Aeroporias) v
Athénách pro proselytismus,
jehož se měli dopustit vůči třem
podřízeným vojákům (první a druhý
stěžovatel vůči vojákovi G. A., první a
třetí vůči vojákům
A. K. a N. K.) a několika civilistům
(druhý stěžovatel vůči rodině
B., druhý s třetím vůči paní Z.) tím, že
se je snažili obrátit na
své vyznání. Tribunál zamítl námitku
obhajoby na neústavnost
zákona o proselytismu i její tvrzení, že
odsouzení obžalovaných by
bylo v rozporu se zásadou nullum crimen
sine lege certa, jelikož
řecké trestní právo neuvádí vyčerpávající
seznam prostředků
způsobilých "k proniknutí
náboženského vědomí jiných". Tribunál
uznal obžalované vinnými a odsoudil je k
podmíněným trestům odnětí
svobody v trvání třinácti, dvanácti a
čtrnácti měsíců. Poté
nařídil jejich přeměnu na podmíněné
peněžité tresty.
Vojenský odvolací soud (Anatheoritiko
Dikastirio) v říjnu
1992 rozsudek z větší části potvrdil.
Podmíněné tresty odnětí
svobody přitom snížil na jedenáct, deset a
dvanáct měsíců. Jelikož
nepřevyšovaly jeden rok, byly automaticky
přeměněny na podmíněné
pokuty ve výši tisíc řeckých drachem za
den. Nejvyšší soud Řecka
(Arios Pagos) v červenci 1993 zamítl
kasační stížnost odsouzených.
Řízení před Evropskou komisí
Stěžovatelé se 28.1.1994 obrátili na
Evropskou komisi pro
lidská práva (dále jen Komise). Ve svých
stížnostech uvedli, že
znění čl. 4 řeckého zákona č. 1363/38 je
příliš široké a vágní na
to, aby splňovalo požadavky právní jistoty
z pohledu čl. 7, čl. 9
odst. 2 a čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně
lidských práv a
základních svobod. Dále tvrdili, že jejich
odsouzení za
proselytismus představovalo zasahování do
práv na svobodu
náboženského vyznání a svobodu projevu,
která jsou zaručena čl. 9
a 10 Úmluvy, a bylo diskriminační z
pohledu kombinace čl. 9 a 14
Úmluvy.
Komise 27.11.1995 stížnosti přijala a
rozhodla sloučit je v
jednu. Ve své zprávě z 12.9.1996 vyslovila
názor, že: byl porušen
čl. 9 Úmluvy, pokud jde o odsouzení
druhého stěžovatele za
proselytismus vůči rodině B. (jednomyslně)
a druhého s třetím vůči
paní Z. (dvacet čtyři hlasů proti pěti);
čl. 9 naproti tomu
porušen nebyl v případě odsouzení
stěžovatelů za proselytismus
vůči vojákům A. G. a A. K. (dvacet osm
hlasů proti jednomu) a N.
K. (dvacet tři hlasů proti šesti); čl. 7
Úmluvy nebyl porušen
(dvacet osm hlasů proti jednomu); žádná
odlišná otázka nevzniká z
pohledu čl. 10 Úmluvy (jednomyslně); tam,
kde bylo konstatováno
porušení čl. 9, nevzniká žádná odlišná
otázka z pohledu kombinace
tohoto ustanovení s čl. 14; v opačném
případě kombinace s čl. 14
nebyla porušena (jednomyslně). Poté
stížnost postoupila Evropskému
soudu pro lidská práva (dále jen Soud).
Řízení před Evropským soudem
Čl. 7 Úmluvy má následující znění:
"1. Nikdo nesmí být souzen za jednání
nebo opomenutí, které v
době, kdy bylo spácháno, nebylo podle
vnitrostátního nebo
mezinárodního práva trestným činem. Rovněž
nesmí být uložen trest
přísnější, než jaký bylo možno uložit v
době spáchání trestného
činu.
2. Tento článek nebrání souzení a
potrestání osoby za jednání
nebo opomenutí, které v době, kdy bylo
spácháno, bylo trestné
podle obecných právních zásad uznaných
civilizovanými národy."
Stěžovatelé tvrdí, že řecký zákon o
proselytismu čl. 7 Úmluvy
nerespektuje, jelikož na základě jeho čl.
4 § 2 není možno
předvídat, zda určité typy chování budou
mít za následek obvinění.
Soud připomíná svůj rozsudek Kokkinakis
proti Řecku (1993), v
němž rozhodl, že definice trestného činu
proselytismu v
inkriminovaném článku řeckého zákona,
jakož i ustálená judikatura
vnitrostátních soudů při jeho aplikaci,
vyhovují podmínkám právní
jistoty a předvídatelnosti, požadovaných
čl. 7 Úmluvy. Soud si
nemyslí, že by se řecké právo stalo za
posledních necelých pět let
od vynesení rozsudku méně přesným.
Konstatuje také, že vzhledem
k nezbytnosti vyhnout se nadměrné rigiditě
a přizpůsobovat se
změnám situace si řada zákonů vynucuje
použití více či méně
neurčitých formulací. Neshledává žádný
důvod odchýlit se od svého
předchozího rozhodnutí; čl. 7 Úmluvy
porušen nebyl.
Č. 9 Úmluvy zní:
"1. Každý má právo na svobodu
myšlení, svědomí a náboženského
vyznání; toto právo zahrnuje svobodu
změnit své náboženské vyznání
nebo přesvědčení, jakož i svobodu
projevovat své náboženské
vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně
s jinými, ať veřejně
nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním,
prováděním náboženských
úkonů a zachováváním obřadů.
2. Svoboda projevovat náboženské vyznání a
přesvědčení může
podléhat jen omezením, která jsou
stanovena zákony a která jsou
nezbytná v demokratické společnosti v
zájmu veřejné bezpečnosti,
ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo
morálky nebo ochrany práv a
svobod jiných."
Řecká vláda uvádí, že opatření proti
stěžovatelům byla
přijata s cílem chránit práva a svobody
jiných, v případě
proselytismu vůči vojákům pak navíc s
cílem udržet pořádek
v ozbrojených silách, a tím chránit
veřejný pořádek a bezpečnost.
Soud připouští, že inkriminovaná opatření
sledovala legitimní
cíle. Dále zdůrazňuje že ačkoli náboženská
svoboda se týká na
prvním místě vnitřního svědomí, implikuje
navíc i svobodu
"projevovat náboženské vyznání",
včetně práva pokusit se
přesvědčit svého bližního, například
"vyučováním". Čl. 9 však
nechrání jakýkoli čin motivovaný nebo
inspirovaný náboženstvím či
vírou. Nechrání nízký proselytismus, jakým
je například nabízení
materiálních nebo společenských výhod nebo
nadměrný nátlak
vykonávaný s cílem získat členy pro
určitou církev (viz
Kokkinakis).
Soud má za úkol posoudit, zda opatření
přijatá proti
stěžovatelům byla nezbytná v demokratické
společnosti, tj. zda
byla ve svém principu opodstatněná a
přiměřená. Pro rozhodnutí je
nutno položit na misky vah požadavky na
ochranu práv a svobod
jiných proti právům stěžovatelů. Různé
aspekty mohou být vzaty
v potaz v závislosti na tom, zda se jedná
o proselytismus vůči
vojákům nebo civilistům.
Proselytismus vůči vojákům:
V judikatuře Soudu je pevně zakotveno, že
Úmluva v principu
platí i pro příslušníky ozbrojených sil, a
nejenom pro civilní
osoby. Při interpretaci a aplikaci jejích
ustanovení ve věcech,
jako je tato, nicméně Soud musí přihlížet
k zvláštnostem vojenské
služby a důsledkům, které mají pro situaci
příslušníků ozbrojených
sil (viz: Engel a další proti Nizozemí,
1976; Grigoriades proti
Řecku, 1997).
V tomto ohledu Soud poznamenává, že
hierarchická struktura,
která je jedním z charakteristických znaků
vojenské služby, může
dát určité zabarvení všem aspektům vztahů
mezi příslušníky
ozbrojených sil tím, že podřízený se
obtížně vyhýbá nadřízenému,
který ho oslovuje, nebo obtížně ukončuje
konverzaci, která je s
ním vedena. To, co lze v civilním
prostředí pokládat za neškodnou
výměnu názorů, jež mohou být adresátem
svobodně přijaty či
odmítnuty, může být v rámci vojenského
života vnímáno jako
naléhání nebo nadměrný nátlak spojený se
zneužíváním moci. Je
třeba upřesnit, že diskuse mezi
jednotlivci různých hodností
o náboženství nebo jiných delikátních
otázkách nespadají všechny
do této kategorie. Pokud to však okolnosti
vyžadují, státy mohou
být oprávněny přijmout zvláštní opatření
na ochranu práv a svobod
podřízených v ozbrojených silách.
V projednávaném případě z vyšetřovacího
spisu vyplývá, že
stěžovatelé oslovili vojáky A. G., A. K. a
N. K. opakovaně, aby je
přesvědčili ke vstupu do letnicové církve,
přičemž posledně
jmenovaní se cítili povinni účastnit se
diskusí s nadřízenými,
které jim byly nepříjemné. Nic
nenasvědčuje tomu, že by se
stěžovatelé uchýlili k výhrůžkám nebo k
poskytování podněcujících
výhod, avšak jejich tlak byl vytrvalý.
Vzhledem k výše uvedenému Soud pokládá za
v principu
opodstatněné, že řecké orgány přijaly
určitá opatření, aby
ochránily řádové vojáky před nadměrným
nátlakem stěžovatelů.
Konstatuje, že tato opatření nebyla
obzvlášť přísná a měla spíše
preventivní než represivní povahu, jelikož
tresty byly podmíněné.
Soud je nepokládá za nepřiměřená; čl. 9
Úmluvy nebyl porušen.
Proselytismus vůči civilistům:
Soud konstatuje, že druhý ze stěžovatelů
byl odsouzen za
jediné kázání, které pronesl v rodině B.,
když do ní byl přivolán
k vážné náboženské hádce, a kterým
uklidnil jednoho z blouznících
členů rodiny. V kázání mj. nabádal ke
konverzi na letnicové
vyznání. Spolu se třetím stěžovatelem pak
byl navíc odsouzen za
to, že se opakovaně pokoušeli obrátit na
svou víru paní Z. v době,
kdy měla problémy v manželství.
Pro Soud je rozhodující skutečnost, že
stěžovatelé nevyvíjeli
na civilní osoby nátlak stejného stupně
jako na vojáky. Nic
nenaznačuje, že by se rodina B. cítila
povinna poslouchat druhého
stěžovatele nebo že by jeho chování bylo
jakkoli nepřijatelné.
Pokud jde o paní Z., byla to ona, kdo
nejprve požádal stěžovatele
o pomoc; ze spisu nevyplývá, že by byla v
takovém duševním stavu,
který by vyžadoval zvláštní ochranu proti
evangelizační činnosti
stěžovatelů, nebo že by na ni byl z jejich
strany vyvíjen nadměrný
nátlak. Vzhledem k těmto okolnostem se
Soud nedomnívá, že by
odsouzení druhého a třetího stěžovatele za
proselytismus vůči
civilním osobám bylo opodstatněné; čl. 9
Úmluvy byl v tomto
případě porušen.
Ke kombinaci čl. 9 a čl. 14 Úmluvy:
Stěžovatelé se dále na základě kombinace
čl. 9 s čl. 14
pokládají za oběť diskriminace s
odůvodněním, že zákon o
proselytismu je aplikován pouze na členy
náboženských menšin,
zatímco žádný stoupenec ortodoxní
křesťanské církve podle něj
nikdy nebyl odsouzen.
Ve věci odsouzení za proselytismus vůči
civilistům Soud
zastává názor, že žádná odlišná otázka z
pohledu kombinace čl. 9 a
14 nevzniká. Pokud jde o proselytismus
vůči vojákům, konstatuje,
že stěžovatelé nepředložili žádný důkaz,
jenž by naznačoval, že s
příslušníkem ozbrojených sil, který by se
snažil obrátit své
podřízené na ortodoxní víru podobným
způsobem, jakým to činili
oni, by bylo zacházeno jinak. Čl. 9 proto
nebyl porušen ani v
kombinaci s čl. 14 Úmluvy.
Spravedlivé zadostiučinění
Druhý a třetí stěžovatel na základě čl. 50
Úmluvy požádali o
spravedlivé zadostiučinění ve výši 500 000
drachem (GRD) pro
každého za morální újmu. Rovněž požádali o
proplacení soudních
výloh spojených s řízením před orgány
Úmluvy ve výši 11 800
britských liber (GBP).
Výrok rozsudku
Soud rozhodl:
1. osmi hlasy proti jednomu, že čl. 7
Úmluvy nebyl porušen,
2. osmi hlasy proti jednomu, že čl. 9
Úmluvy nebyl porušen, pokud
jde o opatření přijatá vůči prvnímu,
druhému a třetímu
stěžovateli za proselytismus vůči vojákům
G. A. a A. K.,
3. sedmi hlasy proti dvěma, že čl. 9
Úmluvy nebyl porušen, pokud
jde o opatření přijatá vůči prvnímu a
třetímu stěžovateli za
proselytismus vůči vojákovi N. K.,
4. sedmi hlasy proti dvěma, že čl. 9
Úmluvy byl porušen, pokud jde
o opatření přijatá vůči druhému a třetímu
stěžovateli za
proselytismus vůči civilním osobám,
5. jednomyslně, že žádná odlišná otázka nevzniká
z pohledu čl. 10
Úmluvy,
6. jednomyslně, že nebyla porušena
kombinace čl. 9 a čl. 14
Úmluvy, pokud jde o opatření přijatá vůči
prvnímu, druhému a
třetímu stěžovateli za proselytismus vůči
vojákům; žádná
odlišná otázka z pohledu této kombinace
nevzniká, pokud jde
o opatření přijatá vůči druhému a třetímu
stěžovateli za
proselytismus vůči civilistům,
7. sedmi hlasy proti dvěma, že žalovaný
stát musí do tří měsíců
vyplatit druhému a třetímu stěžovateli po
500 000 GRD za
morální újmu a oběma dohromady 6 000 GBP
za soudní výlohy
(minus 11 149 francouzských franků, které
jim byly poskytnuty v
rámci právní pomoci Rady Evropy).
K rozsudku bylo připojeno: doplňující
souhlasné stanovisko
soudce J. De Meyera; částečně nesouhlasné
stanovisko soudce N.
Valticose (s body 4 a 7), k němuž se
připojil soudce J. M.
Morenilla; částečně nesouhlasné stanovisko
soudce B. Repíka (s
body 1, 2 a 3); částečně nesouhlasné
stanovisko soudce P. van
Dijka (s bodem 3).