Zpracováno s využitím právní databáze ASPI


 

ROZSUDEK

 

EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA

 

z 24.2.1998

 

ve věci

 

Larissis a další proti Řecku

 

(publikováno v časopise Přehled Rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ASPI Publishing, č. 2/1998, str. 25.)

 

 

Věc Larissis a další proti Řecku.

 

Dne 24. února 1998 vyhlásil předseda senátu Evropského soudu

pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve

věci Larissis a další proti Řecku.

 

Soud rozhodoval v senátu složeném z následujících soudců: F.

Gölcüklü, předseda senátu (Turecko), R. Macdonald

(Lichtenštejnsko), J. De Meyer (Belgie), N. Valticos (Řecko), R.

Pekkanen (Finsko), J. M. Morenilla (Španělsko), B. Repík

(Slovensko), P. Küris (Litva), P. van Dijk (Nizozemí).

 

Ke skutkovému stavu

 

Stěžovateli jsou tři řečtí státní příslušníci, pánové D.

Larissis, S. Mandalarides a I. Sarandis. V době událostí všichni

sloužili jako důstojníci u stejné jednotky řeckých vzdušných sil.

Jsou stoupenci letnicové církve (Église pentecôtiste, Pentecostal

Church), křesťanského protestantského hnutí, které mj. vyznává

zásadu, že všichni věřící musí šířit evengelium.

 

V květnu 1992 stanuli před stálým tribunálem vzdušných sil

(Diarkes Stratodikio Aeroporias) v Athénách pro proselytismus,

jehož se měli dopustit vůči třem podřízeným vojákům (první a druhý

stěžovatel vůči vojákovi G. A., první a třetí vůči vojákům

A. K. a N. K.) a několika civilistům (druhý stěžovatel vůči rodině

B., druhý s třetím vůči paní Z.) tím, že se je snažili obrátit na

své vyznání. Tribunál zamítl námitku obhajoby na neústavnost

zákona o proselytismu i její tvrzení, že odsouzení obžalovaných by

bylo v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege certa, jelikož

řecké trestní právo neuvádí vyčerpávající seznam prostředků

způsobilých "k proniknutí náboženského vědomí jiných". Tribunál

uznal obžalované vinnými a odsoudil je k podmíněným trestům odnětí

svobody v trvání třinácti, dvanácti a čtrnácti měsíců. Poté

nařídil jejich přeměnu na podmíněné peněžité tresty.

 

Vojenský odvolací soud (Anatheoritiko Dikastirio) v říjnu

1992 rozsudek z větší části potvrdil. Podmíněné tresty odnětí

svobody přitom snížil na jedenáct, deset a dvanáct měsíců. Jelikož

nepřevyšovaly jeden rok, byly automaticky přeměněny na podmíněné

pokuty ve výši tisíc řeckých drachem za den. Nejvyšší soud Řecka

(Arios Pagos) v červenci 1993 zamítl kasační stížnost odsouzených.

 

Řízení před Evropskou komisí

 

Stěžovatelé se 28.1.1994 obrátili na Evropskou komisi pro

lidská práva (dále jen Komise). Ve svých stížnostech uvedli, že

znění čl. 4 řeckého zákona č. 1363/38 je příliš široké a vágní na

to, aby splňovalo požadavky právní jistoty z pohledu čl. 7, čl. 9

odst. 2 a čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod. Dále tvrdili, že jejich odsouzení za

proselytismus představovalo zasahování do práv na svobodu

náboženského vyznání a svobodu projevu, která jsou zaručena čl. 9

a 10 Úmluvy, a bylo diskriminační z pohledu kombinace čl. 9 a 14

Úmluvy.

 

Komise 27.11.1995 stížnosti přijala a rozhodla sloučit je v

jednu. Ve své zprávě z 12.9.1996 vyslovila názor, že: byl porušen

čl. 9 Úmluvy, pokud jde o odsouzení druhého stěžovatele za

proselytismus vůči rodině B. (jednomyslně) a druhého s třetím vůči

paní Z. (dvacet čtyři hlasů proti pěti); čl. 9 naproti tomu

porušen nebyl v případě odsouzení stěžovatelů za proselytismus

vůči vojákům A. G. a A. K. (dvacet osm hlasů proti jednomu) a N.

K. (dvacet tři hlasů proti šesti); čl. 7 Úmluvy nebyl porušen

(dvacet osm hlasů proti jednomu); žádná odlišná otázka nevzniká z

pohledu čl. 10 Úmluvy (jednomyslně); tam, kde bylo konstatováno

porušení čl. 9, nevzniká žádná odlišná otázka z pohledu kombinace

tohoto ustanovení s čl. 14; v opačném případě kombinace s čl. 14

nebyla porušena (jednomyslně). Poté stížnost postoupila Evropskému

soudu pro lidská práva (dále jen Soud).

 

Řízení před Evropským soudem

 

Čl. 7 Úmluvy má následující znění:

 

"1. Nikdo nesmí být souzen za jednání nebo opomenutí, které v

době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo

mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest

přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného

činu.

 

2. Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání

nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné

podle obecných právních zásad uznaných civilizovanými národy."

 

Stěžovatelé tvrdí, že řecký zákon o proselytismu čl. 7 Úmluvy

nerespektuje, jelikož na základě jeho čl. 4 § 2 není možno

předvídat, zda určité typy chování budou mít za následek obvinění.

 

Soud připomíná svůj rozsudek Kokkinakis proti Řecku (1993), v

němž rozhodl, že definice trestného činu proselytismu v

inkriminovaném článku řeckého zákona, jakož i ustálená judikatura

vnitrostátních soudů při jeho aplikaci, vyhovují podmínkám právní

jistoty a předvídatelnosti, požadovaných čl. 7 Úmluvy. Soud si

nemyslí, že by se řecké právo stalo za posledních necelých pět let

od vynesení rozsudku méně přesným. Konstatuje také, že vzhledem

k nezbytnosti vyhnout se nadměrné rigiditě a přizpůsobovat se

změnám situace si řada zákonů vynucuje použití více či méně

neurčitých formulací. Neshledává žádný důvod odchýlit se od svého

předchozího rozhodnutí; čl. 7 Úmluvy porušen nebyl.

 

Č. 9 Úmluvy zní:

 

"1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského

vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání

nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské

vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně

nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských

úkonů a zachováváním obřadů.

 

2. Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může

podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou

nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti,

ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a

svobod jiných."

 

Řecká vláda uvádí, že opatření proti stěžovatelům byla

přijata s cílem chránit práva a svobody jiných, v případě

proselytismu vůči vojákům pak navíc s cílem udržet pořádek

v ozbrojených silách, a tím chránit veřejný pořádek a bezpečnost.

 

Soud připouští, že inkriminovaná opatření sledovala legitimní

cíle. Dále zdůrazňuje že ačkoli náboženská svoboda se týká na

prvním místě vnitřního svědomí, implikuje navíc i svobodu

"projevovat náboženské vyznání", včetně práva pokusit se

přesvědčit svého bližního, například "vyučováním". Čl. 9 však

nechrání jakýkoli čin motivovaný nebo inspirovaný náboženstvím či

vírou. Nechrání nízký proselytismus, jakým je například nabízení

materiálních nebo společenských výhod nebo nadměrný nátlak

vykonávaný s cílem získat členy pro určitou církev (viz

Kokkinakis).

 

Soud má za úkol posoudit, zda opatření přijatá proti

stěžovatelům byla nezbytná v demokratické společnosti, tj. zda

byla ve svém principu opodstatněná a přiměřená. Pro rozhodnutí je

nutno položit na misky vah požadavky na ochranu práv a svobod

jiných proti právům stěžovatelů. Různé aspekty mohou být vzaty

v potaz v závislosti na tom, zda se jedná o proselytismus vůči

vojákům nebo civilistům.

 

Proselytismus vůči vojákům:

 

V judikatuře Soudu je pevně zakotveno, že Úmluva v principu

platí i pro příslušníky ozbrojených sil, a nejenom pro civilní

osoby. Při interpretaci a aplikaci jejích ustanovení ve věcech,

jako je tato, nicméně Soud musí přihlížet k zvláštnostem vojenské

služby a důsledkům, které mají pro situaci příslušníků ozbrojených

sil (viz: Engel a další proti Nizozemí, 1976; Grigoriades proti

Řecku, 1997).

 

V tomto ohledu Soud poznamenává, že hierarchická struktura,

která je jedním z charakteristických znaků vojenské služby, může

dát určité zabarvení všem aspektům vztahů mezi příslušníky

ozbrojených sil tím, že podřízený se obtížně vyhýbá nadřízenému,

který ho oslovuje, nebo obtížně ukončuje konverzaci, která je s

ním vedena. To, co lze v civilním prostředí pokládat za neškodnou

výměnu názorů, jež mohou být adresátem svobodně přijaty či

odmítnuty, může být v rámci vojenského života vnímáno jako

naléhání nebo nadměrný nátlak spojený se zneužíváním moci. Je

třeba upřesnit, že diskuse mezi jednotlivci různých hodností

o náboženství nebo jiných delikátních otázkách nespadají všechny

do této kategorie. Pokud to však okolnosti vyžadují, státy mohou

být oprávněny přijmout zvláštní opatření na ochranu práv a svobod

podřízených v ozbrojených silách.

 

V projednávaném případě z vyšetřovacího spisu vyplývá, že

stěžovatelé oslovili vojáky A. G., A. K. a N. K. opakovaně, aby je

přesvědčili ke vstupu do letnicové církve, přičemž posledně

jmenovaní se cítili povinni účastnit se diskusí s nadřízenými,

které jim byly nepříjemné. Nic nenasvědčuje tomu, že by se

stěžovatelé uchýlili k výhrůžkám nebo k poskytování podněcujících

výhod, avšak jejich tlak byl vytrvalý.

 

Vzhledem k výše uvedenému Soud pokládá za v principu

opodstatněné, že řecké orgány přijaly určitá opatření, aby

ochránily řádové vojáky před nadměrným nátlakem stěžovatelů.

Konstatuje, že tato opatření nebyla obzvlášť přísná a měla spíše

preventivní než represivní povahu, jelikož tresty byly podmíněné.

Soud je nepokládá za nepřiměřená; čl. 9 Úmluvy nebyl porušen.

 

Proselytismus vůči civilistům:

 

Soud konstatuje, že druhý ze stěžovatelů byl odsouzen za

jediné kázání, které pronesl v rodině B., když do ní byl přivolán

k vážné náboženské hádce, a kterým uklidnil jednoho z blouznících

členů rodiny. V kázání mj. nabádal ke konverzi na letnicové

vyznání. Spolu se třetím stěžovatelem pak byl navíc odsouzen za

to, že se opakovaně pokoušeli obrátit na svou víru paní Z. v době,

kdy měla problémy v manželství.

 

Pro Soud je rozhodující skutečnost, že stěžovatelé nevyvíjeli

na civilní osoby nátlak stejného stupně jako na vojáky. Nic

nenaznačuje, že by se rodina B. cítila povinna poslouchat druhého

stěžovatele nebo že by jeho chování bylo jakkoli nepřijatelné.

Pokud jde o paní Z., byla to ona, kdo nejprve požádal stěžovatele

o pomoc; ze spisu nevyplývá, že by byla v takovém duševním stavu,

který by vyžadoval zvláštní ochranu proti evangelizační činnosti

stěžovatelů, nebo že by na ni byl z jejich strany vyvíjen nadměrný

nátlak. Vzhledem k těmto okolnostem se Soud nedomnívá, že by

odsouzení druhého a třetího stěžovatele za proselytismus vůči

civilním osobám bylo opodstatněné; čl. 9 Úmluvy byl v tomto

případě porušen.

 

Ke kombinaci čl. 9 a čl. 14 Úmluvy:

 

Stěžovatelé se dále na základě kombinace čl. 9 s čl. 14

pokládají za oběť diskriminace s odůvodněním, že zákon o

proselytismu je aplikován pouze na členy náboženských menšin,

zatímco žádný stoupenec ortodoxní křesťanské církve podle něj

nikdy nebyl odsouzen.

 

Ve věci odsouzení za proselytismus vůči civilistům Soud

zastává názor, že žádná odlišná otázka z pohledu kombinace čl. 9 a

14 nevzniká. Pokud jde o proselytismus vůči vojákům, konstatuje,

že stěžovatelé nepředložili žádný důkaz, jenž by naznačoval, že s

příslušníkem ozbrojených sil, který by se snažil obrátit své

podřízené na ortodoxní víru podobným způsobem, jakým to činili

oni, by bylo zacházeno jinak. Čl. 9 proto nebyl porušen ani v

kombinaci s čl. 14 Úmluvy.

 

Spravedlivé zadostiučinění

 

Druhý a třetí stěžovatel na základě čl. 50 Úmluvy požádali o

spravedlivé zadostiučinění ve výši 500 000 drachem (GRD) pro

každého za morální újmu. Rovněž požádali o proplacení soudních

výloh spojených s řízením před orgány Úmluvy ve výši 11 800

britských liber (GBP).

 

Výrok rozsudku

 

Soud rozhodl:

 

1. osmi hlasy proti jednomu, že čl. 7 Úmluvy nebyl porušen,

2. osmi hlasy proti jednomu, že čl. 9 Úmluvy nebyl porušen, pokud

jde o opatření přijatá vůči prvnímu, druhému a třetímu

stěžovateli za proselytismus vůči vojákům G. A. a A. K.,

3. sedmi hlasy proti dvěma, že čl. 9 Úmluvy nebyl porušen, pokud

jde o opatření přijatá vůči prvnímu a třetímu stěžovateli za

proselytismus vůči vojákovi N. K.,

4. sedmi hlasy proti dvěma, že čl. 9 Úmluvy byl porušen, pokud jde

o opatření přijatá vůči druhému a třetímu stěžovateli za

proselytismus vůči civilním osobám,

5. jednomyslně, že žádná odlišná otázka nevzniká z pohledu čl. 10

Úmluvy,

6. jednomyslně, že nebyla porušena kombinace čl. 9 a čl. 14

Úmluvy, pokud jde o opatření přijatá vůči prvnímu, druhému a

třetímu stěžovateli za proselytismus vůči vojákům; žádná

odlišná otázka z pohledu této kombinace nevzniká, pokud jde

o opatření přijatá vůči druhému a třetímu stěžovateli za

proselytismus vůči civilistům,

7. sedmi hlasy proti dvěma, že žalovaný stát musí do tří měsíců

vyplatit druhému a třetímu stěžovateli po 500 000 GRD za

morální újmu a oběma dohromady 6 000 GBP za soudní výlohy

(minus 11 149 francouzských franků, které jim byly poskytnuty v

rámci právní pomoci Rady Evropy).

 

K rozsudku bylo připojeno: doplňující souhlasné stanovisko

soudce J. De Meyera; částečně nesouhlasné stanovisko soudce N.

Valticose (s body 4 a 7), k němuž se připojil soudce J. M.

Morenilla; částečně nesouhlasné stanovisko soudce B. Repíka (s

body 1, 2 a 3); částečně nesouhlasné stanovisko soudce P. van

Dijka (s bodem 3).