Informace o rozsudku
Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Manoussakis
a spol. proti Řecku ze dne 26. září 1996
Dne 26. září 1996
vyhlásil předseda Evropského soudu pro
lidská práva v Paláci lidských práv ve
Štrasburku rozsudek ve věci
Manoussakis a další proti Řecku.1)
---------------
1)
Úplné znění rozsudku
je publikováno ve Sbírce rozsudků
a rozhodnutí Soudu, 1996.
-----------
Soud rozhodoval v senátu složeném z
následujících soudců:
R. Bernhardt, předseda senátu (Německo),
R. Macdonald (Lichtenštejnsko),
N. Valticos (Řecko),
S. K. Martens (Nizozemí),
A. N. Loizou (Kypr),
John Freeland (Spojené království),
L. Wildhaber (Švýcarsko),
D. Gotchev (Bulharsko),
P. Küris (Litva).
Stěžovatelé, T. Manoussakis, C. Makridakis, K. Baxevanis a V.
Hadjakis, jsou řeckými státními příslušníky.
Všichni jsou svědci
Jehovovi a bydlí na Krétě.
30. 3. 1983 T. Manoussakis najal
v Heraklionu sál; v nájemní
smlouvě bylo uvedeno, že místnost bude
využívána "ke všem typům
shromáždění, svatbám, atd. svědků
Jehovových".
28. 6. 1983 stěžovatelé podali
ministerstvu pro školství
a náboženské otázky žádost o povolení používat sál k bohoslužbám.
Ministr je mezi 25. 11. 1983 a 10. 12.
1984 pětkrát informoval, že
žádost je stále zkoumána (dodnes není
vyřízena).
3. 3. 1986 státní zastupitelství
v Heraklionu na základě čl.
1 řeckého zákona č. 1363/1938 zahájilo proti stěžovatelům trestní
stíhání
s odůvodněním, že "uvedli
do provozu bohoslužební místo
pro náboženská shromažďování a obřady (...) svědků Jehovových bez
povolení uznávaných církevních autorit a
ministerstva pro školství
a náboženské otázky.
6. 10. 1987 soud prvního
stupně v Heraklionu obžalované
osvobodil s tím, že
"shromažďování stoupenců jakékoli
víry, pokud
nedochází
k aktům proselytismu, je
svobodou, která nepodléhá
povolení". Státní
zastupitelství se proti
rozsudku odvolalo.
V odvolacím řízení, 15. 2. 1992, byl každý
z obžalovaných odsouzen
k tříměsíčnímu vězení, nahraditelnému
peněžitým trestem ve výši
400 řeckých drachem, a pokutě 20 000
drachem.
5. 3. 1990 stěžovatelé podali
řeckému Kasačnímu soudu
stížnost pro porušení zákona.
Namítali, že ustanovení čl.
1 zákona č. 1363/1938, zejména
povinnost žádat povolení pro otevření
bohoslužebního místa, jsou
v rozporu s řeckou Ústavou a čl. 9 a 11 Úmluvy o ochraně lidských
práv
a základních svobod.
Kasační soud 19.
3. 1991 stížnost
zamítl.
7. 8. 1991 T. Manoussakis a spol. podali stížnost Evropské
komisi pro lidská práva. Uvedli v ní, že Řecko porušilo čl. 3, 5,
6, 8, 9,
10, 11 a 14 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních
svobod a rovněž čl. 1 Dodatkového
protokolu k Úmluvě.
Komise 10. 10. 1994 stížnost
přijala, pokud jde o čl. 9; ve
zbytku
ji označila za
nepřípustnou. 25. 5.
1995 dospěla
jednomyslně k závěru, že čl.
9 Úmluvy byl porušen, a předala
stížnost Evropskému soudu pro lidská
práva.
Řecká vláda podala
Soudu předběžnou námitku,
v níž se
dožadovala zamítnutí stížnosti s tím, že stěžovatelé nevyčerpali
všechny vnitrostátní právní prostředky nápravy (čl. 26 Úmluvy2):
---------------
2) Čl. 26
Úmluvy zní: "Komise může posuzovat
věc až po vyčerpání
všech vnitrostátních právních prostředků nápravy podle všeobecně
uznávaných pravidel mezinárodního
práva ve lhůtě šesti měsíců ode
dne, kdy bylo přijato konečné
rozhodnutí."
---------------
podle
jejího tvrzení mohli
mlčení ministra pro
školství
a náboženské otázky k jejich věci
napadnout před Nejvyšším
správním soudem.
Evropský soud k tomu
poznamenává, že ve
své stížnosti
Kasačnímu soudu se stěžovatelé odvolají
výhradně na neslučitelnost
čl.
1 zákona č.
1363/1938, na jehož
základě byli odsouzeni,
s řeckou Ústavou a Evropskou úmluvou.
Kasační soud stížnost zamítl
s odůvodněním, že soud v Heraklionu ustanovení obou právních
dokumentů
aplikoval správně. Stěžovatelé
tím podle Evropského
soudu
vyčerpali vnitrostátní prostředky
nápravy, pokud jde
o jejich odsouzení; Soud proto předběžnou
námitku vlády zamítá.
Čl. 9. Úmluvy zní:
"1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského
vyznání; toto právo zahrnuje svobodu
změnit své náboženské vyznání
nebo
přesvědčení, jakož i svobodu projevovat
své náboženské
vyznání nebo přesvědčení sám nebo
společně s jinými, ať veřejně
nebo
soukromě, bohoslužbou,
vyučováním, prováděním
náboženských
úkonů a zachováváním obřadů.
2. Svoboda projevovat
náboženské vyznání nebo
přesvědčení
může podléhat jen omezením, která jsou
stanovena zákony a která
jsou
nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné
bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo
ochrany práv a svobod jiných."
Evropský soud interpretuje odsouzení stěžovatelů na základě
zákona č. 1363/1938 soudem v Heraklionu
jako zásah do jejich práva
"projevovat (...) náboženské vyznání
(...) bohoslužbou (...)
a zachováváním obřadů". Musel tedy posoudit, zda tento zásah byl
v souladu s odst. 2 čl. 9. Úmluvy.
Soud uznává právo států
kontrolovat, zda hnutí nebo sdružení
s údajně
náboženskými cíli neprovozují
činnost pro společnost
škodlivou. V této souvislosti konstatuje, že víra svědků
Jehovových patří podle řeckého
právního řádu mezi
"uznaná
náboženství". Avšak vzhledem k
okolnostem případu se Soud domnívá,
že
z pohledu čl. 9 odst. 2 Úmluvy
zásah řeckých úřadů sledoval
oprávněný
cíl: ochranu veřejného
pořádku. Zbývá tedy rozhodnut,
zda byl tento zásah "nezbytný v
demokratické společnosti".
Soud poznamenává, že
zákon č. 1363/1938 umožňuje hluboké
zásahy politických, administrativních a
církevních úřadů do výkonu
svobody vyznání; ministr pro školství a náboženské otázky je mj.
zmocněn
posoudit existenci "skutečné potřeby"
náboženského
společenství zřídit bohoslužební místo.
Právo na svobodu náboženského
vyznání, tak jak ho přiznává
Úmluva, vylučuje jakékoli posuzování, z
strany státu, oprávněnosti
náboženské víry nebo způsobu
jejího vyjádření. Soud
je toho
názoru, že systém vydávání povolení v podobě, v jaké je zakotven
v zákonu č. 1363/1938, není v souladu s
čl. 9 Úmluvy.
Ze spisu, jakož
i z dalších podobných případů citovaných
stěžovateli a nepopíranými vládou,
vyplývá, že v Řecku existuje
jasná
tendence, ze strany
státu a církevních úřadů, využívat
potenciálních možností zákona č.
1363/1938 k uvalení velmi
přísných
nebo dokonce prohibičních
podmínek na výkon některých
neortodoxních náboženství, především
svědků Jehovových.
V daném případě Soud
dospěl k názoru, že
odsouzení
stěžovatelů zasahuje svobodu
náboženského vyznání tak přímo,
že
nemůže být považováno za zásah přiměřený
sledovaným cílům ani za
zásah
nezbytný v demokratické společnosti: čl. 9 Úmluvy
byl
porušen.
Stěžovatelé na základě
čl. 50 Úmluvy 3) požádali
Soud
---------------
3) Čl.
50 Úmluvy zní: "Jestliže
Soud zjistí, že rozhodnutí nebo
opatření soudního nebo každého jiného
orgánu Vysoké smluvní strany
je zcela nebo částečně v rozporu se závazky
vyplývajícími z této
Úmluvy
a jestliže vnitrostátní právo
této strany umožňuje jen
částečné
odstranění důsledků takového
rozhodnutí nebo opatření,
rozhodnutí Soudu přizná v
případě potřeby poškozené
straně
spravedlivé zadostiučinění."
---------------
o poskytnutí spravedlivého
zadostiučinění ve výši
6 000 000
drachem (GRD) za utrpěnou morální újmu.
Dále požádali o proplacení
soudních výloh ve výši 4 030 100 GRD.
Soud rozhodl jednomyslně, že
1)
předběžná námitka vlády se zamítá,
2)
čl. 9 Úmluvy byl porušen,
3)
tento rozsudek sám o sobě představuje dostatečné spravedlivé
zadostiučinění za utrpěnou morální újmu,
4)
žalovaný stát musí stěžovatelům
do tří měsíců vyplatit 4 030
100 GRD za soudní výlohy.
K rozsudku bylo připojeno
doplňující souhlasné stanovisko
soudce S. K. Martense.
Zpracoval a přeložil JUDr. Karel Jungwiert