Informace o rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci

Manoussakis a spol. proti Řecku ze dne 26. září 1996

 

 

Dne 26. září 1996 vyhlásil předseda Evropského soudu pro

lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci

Manoussakis a další proti Řecku.1)

 

 

 

---------------

1) Úplné znění rozsudku je publikováno ve Sbírce rozsudků

a rozhodnutí Soudu, 1996.

-----------

 

 

 

Soud rozhodoval v senátu složeném z následujících soudců:

 

R. Bernhardt, předseda senátu (Německo),

R. Macdonald (Lichtenštejnsko),

N. Valticos (Řecko),

S. K. Martens (Nizozemí),

A. N. Loizou (Kypr),

John Freeland (Spojené království),

L. Wildhaber (Švýcarsko),

D. Gotchev (Bulharsko),

P. Küris (Litva).

 

 

Stěžovatelé, T. Manoussakis, C. Makridakis, K. Baxevanis a V.

Hadjakis, jsou řeckými státními příslušníky. Všichni jsou svědci

Jehovovi a bydlí na Krétě.

 

30. 3. 1983 T. Manoussakis najal v Heraklionu sál; v nájemní

smlouvě bylo uvedeno, že místnost bude využívána "ke všem typům

shromáždění, svatbám, atd. svědků Jehovových".

 

28. 6. 1983 stěžovatelé podali ministerstvu pro školství

a náboženské otázky žádost o povolení používat sál k bohoslužbám.

Ministr je mezi 25. 11. 1983 a 10. 12. 1984 pětkrát informoval, že

žádost je stále zkoumána (dodnes není vyřízena).

 

3. 3. 1986 státní zastupitelství v Heraklionu na základě čl.

1 řeckého zákona č. 1363/1938 zahájilo proti stěžovatelům trestní

stíhání s odůvodněním, že "uvedli do provozu bohoslužební místo

pro náboženská shromažďování a obřady (...) svědků Jehovových bez

povolení uznávaných církevních autorit a ministerstva pro školství

a náboženské otázky.

 

6. 10. 1987 soud prvního stupně v Heraklionu obžalované

osvobodil s tím, že "shromažďování stoupenců jakékoli víry, pokud

nedochází k aktům proselytismu, je svobodou, která nepodléhá

povolení". Státní zastupitelství se proti rozsudku odvolalo.

V odvolacím řízení, 15. 2. 1992, byl každý z obžalovaných odsouzen

k tříměsíčnímu vězení, nahraditelnému peněžitým trestem ve výši

400 řeckých drachem, a pokutě 20 000 drachem.

 

5. 3. 1990 stěžovatelé podali řeckému Kasačnímu soudu

stížnost pro porušení zákona.

 

Namítali, že ustanovení čl. 1 zákona č. 1363/1938, zejména

povinnost žádat povolení pro otevření bohoslužebního místa, jsou

v rozporu s řeckou Ústavou a čl. 9 a 11 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod. Kasační soud 19. 3. 1991 stížnost

zamítl.

 

7. 8. 1991 T. Manoussakis a spol. podali stížnost Evropské

komisi pro lidská práva. Uvedli v ní, že Řecko porušilo čl. 3, 5,

6, 8, 9, 10, 11 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod a rovněž čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

 

Komise 10. 10. 1994 stížnost přijala, pokud jde o čl. 9; ve

zbytku ji označila za nepřípustnou. 25. 5. 1995 dospěla

jednomyslně k závěru, že čl. 9 Úmluvy byl porušen, a předala

stížnost Evropskému soudu pro lidská práva.

 

Řecká vláda podala Soudu předběžnou námitku, v níž se

dožadovala zamítnutí stížnosti s tím, že stěžovatelé nevyčerpali

všechny vnitrostátní právní prostředky nápravy (čl. 26 Úmluvy2):

 

 

 

---------------

2) Čl. 26 Úmluvy zní: "Komise může posuzovat věc až po vyčerpání

všech vnitrostátních právních prostředků nápravy podle všeobecně

uznávaných pravidel mezinárodního práva ve lhůtě šesti měsíců ode

dne, kdy bylo přijato konečné rozhodnutí."

---------------

 

 

 

podle jejího tvrzení mohli mlčení ministra pro školství

a náboženské otázky k jejich věci napadnout před Nejvyšším

správním soudem.

 

Evropský soud k tomu poznamenává, že ve své stížnosti

Kasačnímu soudu se stěžovatelé odvolají výhradně na neslučitelnost

čl. 1 zákona č. 1363/1938, na jehož základě byli odsouzeni,

s řeckou Ústavou a Evropskou úmluvou. Kasační soud stížnost zamítl

s odůvodněním, že soud v Heraklionu ustanovení obou právních

dokumentů aplikoval správně. Stěžovatelé tím podle Evropského

soudu vyčerpali vnitrostátní prostředky nápravy, pokud jde

o jejich odsouzení; Soud proto předběžnou námitku vlády zamítá.

 

 

Čl. 9. Úmluvy zní:

 

"1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského

vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání

nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské

vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně

nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských

úkonů a zachováváním obřadů.

 

2. Svoboda projevovat náboženské vyznání nebo přesvědčení

může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která

jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné

bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo

ochrany práv a svobod jiných."

 

Evropský soud interpretuje odsouzení stěžovatelů na základě

zákona č. 1363/1938 soudem v Heraklionu jako zásah do jejich práva

"projevovat (...) náboženské vyznání (...) bohoslužbou (...)

a zachováváním obřadů". Musel tedy posoudit, zda tento zásah byl

v souladu s odst. 2 čl. 9. Úmluvy.

 

Soud uznává právo států kontrolovat, zda hnutí nebo sdružení

s údajně náboženskými cíli neprovozují činnost pro společnost

škodlivou. V této souvislosti konstatuje, že víra svědků

Jehovových patří podle řeckého právního řádu mezi "uznaná

náboženství". Avšak vzhledem k okolnostem případu se Soud domnívá,

že z pohledu čl. 9 odst. 2 Úmluvy zásah řeckých úřadů sledoval

oprávněný cíl: ochranu veřejného pořádku. Zbývá tedy rozhodnut,

zda byl tento zásah "nezbytný v demokratické společnosti".

 

Soud poznamenává, že zákon č. 1363/1938 umožňuje hluboké

zásahy politických, administrativních a církevních úřadů do výkonu

svobody vyznání; ministr pro školství a náboženské otázky je mj.

zmocněn posoudit existenci "skutečné potřeby" náboženského

společenství zřídit bohoslužební místo.

 

Právo na svobodu náboženského vyznání, tak jak ho přiznává

Úmluva, vylučuje jakékoli posuzování, z strany státu, oprávněnosti

náboženské víry nebo způsobu jejího vyjádření. Soud je toho

názoru, že systém vydávání povolení v podobě, v jaké je zakotven

v zákonu č. 1363/1938, není v souladu s čl. 9 Úmluvy.

 

Ze spisu, jakož i z dalších podobných případů citovaných

stěžovateli a nepopíranými vládou, vyplývá, že v Řecku existuje

jasná tendence, ze strany státu a církevních úřadů, využívat

potenciálních možností zákona č. 1363/1938 k uvalení velmi

přísných nebo dokonce prohibičních podmínek na výkon některých

neortodoxních náboženství, především svědků Jehovových.

 

V daném případě Soud dospěl k názoru, že odsouzení

stěžovatelů zasahuje svobodu náboženského vyznání tak přímo, že

nemůže být považováno za zásah přiměřený sledovaným cílům ani za

zásah nezbytný v demokratické společnosti: čl. 9 Úmluvy byl

porušen.

 

Stěžovatelé na základě čl. 50 Úmluvy 3) požádali Soud

 

---------------

3) Čl. 50 Úmluvy zní: "Jestliže Soud zjistí, že rozhodnutí nebo

opatření soudního nebo každého jiného orgánu Vysoké smluvní strany

je zcela nebo částečně v rozporu se závazky vyplývajícími z této

Úmluvy a jestliže vnitrostátní právo této strany umožňuje jen

částečné odstranění důsledků takového rozhodnutí nebo opatření,

rozhodnutí Soudu přizná v případě potřeby poškozené straně

spravedlivé zadostiučinění."

---------------

 

 

 

o poskytnutí spravedlivého zadostiučinění ve výši 6 000 000

drachem (GRD) za utrpěnou morální újmu. Dále požádali o proplacení

soudních výloh ve výši 4 030 100 GRD.

 

 

Soud rozhodl jednomyslně, že

 

1) předběžná námitka vlády se zamítá,

 

2) čl. 9 Úmluvy byl porušen,

 

3) tento rozsudek sám o sobě představuje dostatečné spravedlivé

zadostiučinění za utrpěnou morální újmu,

 

4) žalovaný stát musí stěžovatelům do tří měsíců vyplatit 4 030

100 GRD za soudní výlohy.

 

 

K rozsudku bylo připojeno doplňující souhlasné stanovisko

soudce S. K. Martense.

 

 

Zpracoval a přeložil JUDr. Karel Jungwiert