Zpracováno s využitím právní databáze ASPI

---

ROZSUDEK

EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA

z 10.7.2003

ve věci

Murphy proti Irsku

(publikováno v časopise Přehled Rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ASPI Publishing, č. 4/2003, str. 227.)

Věc Murphy proti Irsku

ROZSUDEK SENÁTU

Čl. 9 a 10 Úmluvy

(svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání; svoboda

projevu)

Dne 10. července 2003 vyhlásil předseda senátu 4. sekce

Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve

Štrasburku rozsudek ve věci Murphy proti Irsku31)

---------------

31) Stížnost č 44179/98. Originál rozsudku byl publikován

v angličtině. Má 22 stran. Zpracování a překlad: M. Zeman.

---------------

Soud rozhodoval v senátu složeném z následujících soudců: G.

Ress, předseda senátu (Německo), L. Caflisch (Lichtenštejnsko), P.

Kuris (Litva), R. Türmen (Turecko), B. Zupančič (Slovinsko), J.

Hedigan (Irsko), H. S. Greveová (Norsko).

Ke skutkovému stavu

Stěžovatelem je irský státní příslušník pan Roy Murphy (nar.

1949), žijící v Dublinu. Je pastorem Irského Náboženského Centra

(dále "Náboženské centrum").

Počátkem roku 1995 podalo Náboženské centrum k odvysílání do

nezávislého, místního, komerčního rádia. text následujícího znění:

"Co si myslíte o Ježíši Kristu? Řekli byste pouze, jako Petr,

že je synem živého Boha? Zabývali jste se někdy historickými fakty

týkajícími se Krista? Irské Náboženské Centrum uvádí

o velikonočním týdnu hodinovou video nahrávku Dr. Jeana Scotta Phd

o důkazech vzkříšení od pondělí 10. 4. do soboty 15. 4. každý

večer od 20. 30 hod. a o velikonoční neděli od 11. 30 hod a také

živě prostřednictvím satelitu od 19. 30 hod."

Rozhlasová stanice byla připravena reklamu odvysílat.

V březnu 1995 však Komise pro rozhlasové a televizní vysílání

(dále "Komise") podle § 10 odst. 3 zákona o rozhlasu a televizi

z roku 1988 (dále "zákon") vysílání zastavila. Toto rozhodnutí

neovlivnilo pozdější vysílání videa prostřednictvím satelitu.

Stěžovatel požádal o soudní přezkum rozhodnutí. Uvedl, že

Komise nesprávně vyložila uvedená ustanovení a i kdyby jej Komise

správně aplikovala, je protiústavní.

Rozsudkem vydaným dne 25. 4. 1997 Vrchní soud shledal, že

Komise neporušila § 10 odst. 3 zákona. Shledal, že § 10 odst. 3 je

rozumným omezením práva sdělovat informace, a že tento zákaz byl

ve veřejném zájmu.

Soudce Vrchního soudu uvedl následující:

"(...) Irové s náboženským cítěním mají tendenci patřit ke

konkrétní církvi a proto náboženská propagace jiné církve může být

pro řadu lidí urážlivá a může být vnímána jako zaměřená na

získávání nových stoupenců. Náboženství je v Severním Irsku

rozdělujícím faktorem a [Parlament] oprávněně zaujal názor, že by

občané nechtěli ve svých domácnostech naslouchat propagaci

týkající se takového citlivého tématu (...)."

Dne 28. 5. 1998 Nejvyšší soud zamítl odvolání stěžovatele.

Uvedl že náboženství je soukromou a veřejnou záležitostí, a že

napadené opatření je omezením stěžovatelova práva volně

komunikovat a práva na svobodu projevu (čl. 40 odst. 3 resp. čl.

40 odst. 6 písm. 1 Ústavy). Tato práva však mohou být omezena

v zájmu veřejného prospěchu (common good). Nejvyšší soud citoval

předchozí judikaturu týkající se rovnováhy mezi individuálními

právy a zájmy veřejného prospěchu. Shledal, že § 10 odst. 3 zákona

vyhovoval kritériím pokud jde o minimálnost omezení, stěžovatel

měl právo šířit své názory ústně, písemně nebo sdružováním osob

stejného smýšlení, neměl menší právo než jakýkoli jiný občan

objevit se v rádiu či televizi a jediné omezení jeho aktivit bylo

to, že nemohl šířit své názory placenými reklamami v rádiu či

televizi.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Stěžovatel se dne 31. 7. 1998 obrátil na Evropskou Komisi pro

lidská práva. Ve své stížnosti namítal, že zákaz vysílat jeho

reklamu v rádiu podle podle § 10 odst. 3 zákona je porušením jeho

práv podle čl. 9 a 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále "Úmluva"). Po vstupu v platnost Protokolu č. 11

k Úmluvě (1. 11. 1998) v souladu s jeho čl. 5 odst. 2 posuzování

stížností převzal Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud").

Stížnost byla přidělena 3. sekci Soudu. K 1. 11. 2001 se změnilo

složení sekcí Soudu a věc zůstala přidělena 3. sekci v novém

složení. Dne 9. 7. 2002 prohlásil Soud stížnost za částečně

přijatelnou k meritornímu posouzení. Veřejné jednání Soudu se

konalo dne 7. 11. 2002.

K čl. 9 Úmluvy:

Stěžovatel se domnívá, že byly porušeny čl. 9 a 10 Úmluvy,

které mají následující znění:

"1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského

vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání

nebo předsvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské

vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně

nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských

úkonů a zachováváním obřadů.

Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může

podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou

nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti,

ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv

a svobod jiných."

K čl. 10 Úmluvy:

"1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje

svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo

myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice.

Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení

rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti

a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám,

omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné

v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní

celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku

a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany

pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo

zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Argumenty stran

Vláda tvrdí, že omezení práv stěžovatele podle čl. 9 a 10

bylo tak minimální, že nešlo o zasahování do těchto práv. Uvedla

mj., že stěžovatel mohl své názory projevovat jak ústně tak

písemně, v tištěných médiích a při veřejných shromážděních. Mohl

se také objevit v rádiu a televizi a přenášet video pomocí

satelitu.

Rovněž tvrdí, že jakékoli zasahování bylo "stanoveno zákonem"

(§ 10 odst. 3 zákona) a sledovalo cíle (veřejná bezpečnost

a ochrana veřejného pořádku spolu s ochranou práv a svobod

jiných), které byly legitimní ve smyslu odst. 2 čl. 9 a 10 Úmluvy.

Většina argumentů vlády se týká tvrzení, že zákaz vysílat

náboženskou reklamu byl přiměřený těmto legitimním cílům.

Uvedla, že projednávaný případ se týká vysílání (viz

Informationsverein Lentia and Others proti Rakousku, 1993) placené

reklamy (viz Vgt Verein gegen Tierfabriken proti Švýcarsku,

2001), které propagovalo náboženskou událost a víru

(Otto-Preminger-Institut proti Rakousku, 1994, Wingrove proti

Spojenému království, 1996), a které neobsahovalo prvek veřejného

zájmu či prvek politický.

Pokud jde o náboženský obsah uvedené reklamy vláda přijímá,

že se reklama jevila jako neškodná, a že byla v určité míře

jednoduše informativní. Zdůraznila však, že byla jasně postavena

na zjevné víře a propagaci určitého náboženského přesvědčení.

V každém případě to byla náboženská podstata reklamy, která byla

dostatečným opodstatněním pro její zákaz, neboť tvrzení o pravdě

jednoho náboženství nutně svědčí o nepravdě druhého a taková

i neškodná náboženská vyjádření mohou vést k výbuchům násilí.

Náboženské rozdělení je charakteristické pro irskou historii,

která spočívala jak v obracení na víru tak vytváření právního

a společenského systému ke zničení druhého náboženství. Tyto

historické souvislosti, náboženské rozdělení Severního Irska a to,

že většina obyvatel se hlásí k náboženství vedly stát v roce 1960

a opět v roce 1988 k zaujmutí citlivého postoje k náboženským

otázkám v současné irské společnosti jak na straně stoupenců

většinového, tak menšinových náboženství.

Zákaz, který stěžovatel namítá není ojedinělý. Zákonný zákaz

náboženské reklamy platil ve Spojeném království do zákona

o vysílání z roku 1990 a tuto oblast dále reguluje a kontroluje

množství dalších předpisů. Švýcarské právo zakazuje mj. náboženské

a politické reklamy. Rovněž směrnice Rady č. 89/552 EEC obsahuje

omezení náboženské reklamy.

Za těchto okolností se vláda domnívá, že stát je oprávněn

podle čl. 9 a 10 Úmluvy jednat s obezřetností a zakázat vysílání

náboženské reklamy.

Stěžovatel přijímá, že omezení bylo "v souladu se zákonem"

a netvrdí, že veřejná bezpečnost a ochrana veřejného pořádku spolu

s ochranou práv a svobod jiných není legitimním cílem. Podle něho

je hlavní otázkou v projednávaném případě, zda zasahování do jeho

práv je možno ospravedlnit a tvrdí, že vláda neuvedla, žádnou

"naléhavou společenskou potřebu" ospravedlňující zákaz vysílání

náboženské reklamy, ať už je případ posuzován podle čl. 9 nebo čl.

10 Úmluvy.

Tvrdí, že jeho reklama byla úplně neškodná. Mohla v sobě nést

určité náboženské názory, ale nebylo tomu tak ve smyslu, který by

mohl urazit či pohoršit věřící jiného náboženství. Zdůraznil, že

Irsko je nábožensky homogenní zemí s více než 95% římských

katolíků, kde není v současnosti problém s náboženskou

intolerancí. Uvedl, že místní rozhlasová stanice zná své

posluchače, a byla by sotva ochotna vysílat reklamu, kterou by pro

ně považovala za urážející. Pokud jde o užití jiných prostředků ke

zveřejnění reklamy než je rozhlas, stěžovatel uvádí, že tento

alternativní výčet není ospravedlněním pro vyloučení

z rozhlasového vysílání vzhledem k relativně omezenému dosahu

nevysílacích médií.

Posouzení Soudem

1. Zasahování

Soud je toho názoru, že podstatou projednávaného případu je

vyloučení stěžovatele z vysílání reklamy, tj. otázka týkající se

primárně omezení prostředků jeho vyjadřování a ne jeho profese

nebo projevování náboženského vyznání. Soud připomíná, že čl. 10

chrání nejen obsah a podstatu informace, ale také prostředky

jejího šíření, neboť jakékoli omezení těchto prostředků nutně

zasahuje do práva na přijímání a rozšiřování informací (viz Öztürk

proti Turecku, 1999). Soud je tedy toho názoru, že stížnost na

zákaz obsažený v § 10 odst. 3 zákona je třeba zkoumat podle čl.

10 Úmluvy. Soud připomíná, že i vyjádření, které je možné

považovat za urážlivé, šokující nebo pohoršující náboženské cítění

jiných spadá pod ochranu čl. 10. Soud musí tedy posoudit, zda

omezení takového vyjadřování je slučitelné s ustanoveními tohoto

článku.

Kromě toho, berouce v úvahu, že stěžovatelova reklama nebyla

odvysílána v důsledku použití § 10 odst. 3 zákona, jednoznačně

došlo k zasahování do jeho práva na svobodu projevu.

2. "Stanoveno zákonem"

Strany nerozporují a Soud považuje za prokázané, že zákaz

aplikovaný na stěžovatele byl jasným a předvídatelným způsobem

stanoven v § 10 odst. 3 zákona.

3. Legitimní cíl

Vláda tvrdí, že zákaz sledoval respektování náboženského

vyznání jiných a cílem uloženého opatření byla ochrana veřejného

pořádku a bezpečnosti spolu s ochranou práv a svobod jiných.

Stěžovatel zpochybňoval nezbytnost tohoto zákonného opatření.

Soud nevidí důvod zpochybňovat tyto cíle napadené legislativy

a konstatuje, že tvořily legitimní cíle ve smyslu čl. 10 odst. 2

Úmluvy.

4. "Nezbytné v demokratické společnosti"

(a) Obecné principy

Soud připomíná, že svoboda projevu je jedním ze základů

demokratické společnosti. Žádné omezení svobody projevu, až již

v kontextu náboženského vyznání nebo jiném, nemůže být slučitelné

s čl. 10, pokud není v souladu s ustanoveními odst. 2 tohoto

článku. Při zkoumání zda omezení práv a svobod zaručených Úmluvou

lze považovat za "nezbytné v demokratické společnosti" Soud již

v minulosti opakovaně konstatoval, že Smluvní státy požívají

určitou ne však neomezenou míru uvážení (viz výše cit. Wingrove).

V tomto ohledu existuje malý prostor pro omezení politických

projevů nebo debatu o otázkách veřejného zájmu podle čl. 10 odst.

2 Úmluvy (viz mutatis mutandis mj. Lingens proti Rakousku, 1986,

Castells proti Španělsku, 1992, Thorgeir Thorgeirson proti

Islandu, 1992). Širší míru uvážení mají Smluvní státy, když

regulují svobodu projevu ve vztahu k záležitostem týkajícím se

vnitřního přesvědčení člověka v oblasti morálky nebo zvláště

náboženství. Stejně jako v oblasti morálky a snad ještě více ve

vztahu k útokům na náboženské přesvědčení, neexistuje jednotná

evropská koncepce "ochrany práv jiných". Vnitrostátní orgány jsou

díky přímé znalosti své společnosti a jejích potřeb v zásadě

v lepším postavení než mezinárodní soudce pro určení přesného

obsahu práv jiných stejně jako "nezbytnosti omezení" za účelem

ochrany těch, jejichž pocity a přesvědčení by mohly být vážně

dotčeny (viz Wingrove).

Soud se proto domnívá, že tato míra uvážení odlišuje

projednávaný případ od výše cit. případu Vgt Verein gegen

Tierfabriken, ve kterém Soud konstatoval, že zákaz reklamy se

týkal záležitosti veřejného zájmu, na který se aplikuje omezená

míra uvážení.

Je na Soudu posoudit, zda zasahování bylo v souladu

s "naléhavou společenskou potřebou" a zda bylo "přiměřené

sledovanému legitimnímu cíli".

Kromě toho Soud připomíná, že možný vliv dotyčného média je

důležitým faktorem při posuzování přiměřenosti zasahování. Soud

v minulosti shledal, že musí být vzato v úvahu to, že

audio-vizuální média mají bezprostřednější a účinnější vliv než

tištěná média (viz Jersild proti Dánsku, 1994).

(b) Aplikace uvedených principů na projednávaný případ

Soud poznamenává, že reklamu v projednávaném případě je možno

považovat z hlediska podstaty a účelu za náboženskou na rozdíl od

jiných komerčních reklam, i když si stěžovatel koupil vysílací čas

(viz Barthold proti Německu, 1985).

Hlavním faktorem, který ospravedlňuje podle vlády zákaz

vysílání je náboženská citlivost irské společnosti. To stěžovatel

popírá.

Otázka, kterou je třeba se zabývat je, zda může být zákaz

určitého způsobu projevu (náboženského) prostřednictvím vysílacích

médií, za daných okolností případu ospravedlnitelný.

Zákaz se týkal pouze audio-vizuálních médií. Podle názoru

Soudu byl stát oprávněn se obávat nepříznivého dopadu takového

vysílání. Nic nebránilo stěžovateli, aby inzeroval v tištěných

médiích, nebo pořádal veřejná shromáždění. Zákaz se nadto

vztahoval pouze na inzerování ve vysílacích médiích. Ostatní

projevy náboženského vyznání stěžovatele nebyly omezeny.

Stěžovatel tvrdí, že tyto důvody nebyly dostatečné a zejména,

že stát mohl dosáhnout svých cílů mírnějším omezením.

Soud je přesvědčen argumenty vlády, že úplné či jen částečné

zmírnění napadeného opatření by bylo jen obtížně slučitelné

s náboženskou citlivostí a principem neutrality vysílacích médií.

Rozumný je její argument, že vyloučení všech náboženských uskupení

z vysílání reklam je spravedlivější a snazší než kontrola počtu

a obsahu jejich reklam.

Soud souhlasí s názorem vlády, že lze považovat za

pravděpodobné, že i omezená možnost inzerovat by dominantním

náboženstvím prospěla více než těm s méně příznivci a finančně

slabším. To by nepříznivě ovlivnilo neutralitu ve vysílání

a zejména vědomí rovnosti všech náboženství. Stěžovatel rovněž

nezpochybnil obavu vlády, že povolení omezeného náboženského

inzerování by mělo nestejné dopady na národní a nezávislé

provozovatele vysílání.

Pokud jde o existenci zákazů náboženského vysílání v jiných

zemích, Soud konstatuje, že mezi Smluvními státy není jasný

konsensus pokud jde o způsob jakým upravovat vysílání náboženské

reklamy. Některé státy mají podobné zákazy (např. Řecko, Švýcarsko

a Portugalsko), některé zakazují vysílání, které lze považovat za

urážející (např. Španělsko a také směrnice Rady č. 89/552 EEC)

a některé nemají žádná legislativní omezení (Nizozemí). Neexistuje

tedy jednotná koncepce požadavku ochrany práv jiných ve smyslu

legislativního omezení vysílání náboženské reklamy.

Za těchto okolností a vzhledem k míře uvážení přiznané státu

v takových záležitostech, Soud konstatuje, že stát prokázal

existenci "relevantních a dostatečných důvodů"ospravedlňujících

zasahování do práva stěžovatele na svobodu projevu tak jak stanoví

čl. 10 Úmluvy.

K porušení Úmluvy nedošlo.