Zpracováno s využitím právní databáze ASPI
ROZSUDEK
EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA
z 14.12.1999
ve
věci
Serif
proti Turecku
(publikováno
v časopise Přehled Rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ASPI Publishing,
č. 2/2000, str. 90.)
Věc Serif proti Řecku
Čl. 9 Úmluvy (svoboda náboženského
vyznání)
Dne 14. prosince
1999 vyhlásil předseda
senátu 4. sekce
Evropského soudu pro lidská
práva v Paláci
lidských práv ve
Štrasburku rozsudek ve věci Serif proti
Řecku.
Ke skutkovému stavu
Stěžovatelem je řecký státní příslušník, pan Ibraim Serif,
absolvent teologické fakulty.
V roce 1985 zemřel jeden ze dvou muslimských náboženských
vůdců v Thrákii, rodopský muftí. Stát
jmenoval dočasného muftího a
po jeho rezignaci dalšího dočasného muftího, pana M.T., kterého v
dubnu 1990 prezident republiky ve funkci
potvrdil. V prosinci 1990
dva
nezávislí muslimští členové
parlamentu za Xanthii a Rodopy
požádali
stát, aby zorganizoval volby rodopského muftího,
jak
stanovil tehdy platný zákon. Jelikož neobdrželi odpověď, rozhodli
se
zorganizovat volby sami
v mešitách v
pátek 28.12.1990 po
bohoslužbách. Dne 24.12.1990 prezident
republiky na návrh Rady
ministrů a na základě čl. 44 odst.
1 Ústavy přijal legislativní
akt
(praxi nomothetiku periehomenu), kterým byl způsob výběru
muftíů změněn.
Dne 28.12.1990 byl stěžovatel
zvolen rodopským muftím těmi,
kdo se zúčastnili pátečních bohoslužeb v
mešitách. Spolu s dalšími
muslimy pak před Státní radou napadl
zákonnost jmenování M.T. Toto
řízení stále probíhá.
V únoru 1991 Parlament se zpětnou účinností uzákonil zákon č.
1920, a tím učinil platným akt z
24.12.1990.
Státní zástupce v
Rodopech zahájil proti
stěžovateli na
základě čl. 175 a 176 trestního zákona
trestní řízení pro uzurpaci
funkcí
duchovního "známého
náboženství" a veřejné
nošení obleku
tohoto duchovního, na něž neměl právo. V listopadu 1991 Nejvyšší
soud
s odůvodněním, že by v Rodopech
mohlo dojít k nepokojům,
rozhodl,
že případ bude projednán v Soluni.
Stěžovatel zde byl
souzen v prosinci 1994 jednočlenným
trestním soudem prvního stupně
(monomeles plimmeliodikio), který vyslechl
mnoho svědků obžaloby i
obhajoby.
Ačkoli jeden svědek
vypověděl, že stěžovatel
se
zúčastnil náboženských ceremonií, žádný ze svědků neuvedl, že by
se vydával za vykonávajícího soudní
funkce, kterými řecké právo
muftího pověřovalo. Navíc četní svědci vypověděli, že pro muftíe
neexistuje oficiální uniforma. Jeden
svědek obžaloby nicméně
uvedl, že
i když je v zásadě všem muslimům
dovoleno nosit černé
roucho, ve kterém se stěžovatel objevoval,
podle místního zvyku se
jeho nošení stalo výsadou muftíů.
Soud prvního stupně shledal stěžovatele vinným z trestných
činů podle čl. 175 a 176 trestního zákona,
kterých se měl dopustit
v období mezi 17.1.1991 a 28.2.1991, během
něhož vykonával všechny
funkce
rodopského muftího, když
sloužil na svatebních obřadech,
křtech dětí, modlitbách a vykonával administrativní činnost. Soud
zejména
shledal, že 17.1.
stěžovatel adresoval svým muslimským
druhům poselství o náboženskému významu
svátku Regaib Kandil, v
němž jim
zároveň poděkoval za své
zvolení; 15.2. se v postavení
muftího
zúčastnil inaugurace síně
"Jednoty turecké mládeže v
Komotini", přičemž měl na sobě oděv,
který podle muslimského zvyku
směl
nosit pouze muftí;
27.2.1991 vydal další
poselství při
příležitosti svátku Berat Kandil;
konečně, 28.2. v postavení
muftího
navštívil náboženské shromáždění
2000 muslimů v Dokosu,
rodopské
vsi, a pronesl významnou řeč. Soud
navíc shledal, že
stěžovatel opakovaně nosil oficiální oděv muftího na veřejnosti.
Uložil stěžovateli osmiměsíční trest odnětí svobody přeměnitelný
na pokutu.
Stěžovatel se proti
rozhodnutí odvolal. Tříčlenný trestní
soud
(trimeles plimmeliodikio) v Soluni
v říjnu 1996 potvrdil
stěžovatelovu vinu, zmírnil trest na šestiměsíční odnětí svobody
a nařídil
jeho přeměnu na
pokutu. Stěžovatel pokutu zaplatil
a podal
kasační stížnost, v
níž mj. tvrdil, že odvolací soud
chybně
interpretoval čl. 175
trestního zákona, když vyslovil
názor, že trestný čin může být spáchán, i
když se osoba jen vydává
za
duchovního "známého náboženství", aniž by však vykonávala
jakékoli funkce úřadu duchovního. Odvolací soud podle stěžovatele
také
postupoval nesprávně, když
nevzal v úvahu
svědectví
odborníka, podle nějž neexistovala oficiální uniforma muftíů.
Stěžovatel se dovolával čl. 10 Úmluvy o
ochraně lidských práv a
základních svobod s tím, že
na prohlášení, za něž byl
odsouzen,
měl
právo. "Bohoslužba muftího
představovala svobodný projev
muslimského náboženství" a
muslimská komunita měla podle Athénské
mírové smlouvy z roku 1913 právo zvolit
si své muftíe, a proto
jeho odsouzení porušilo čl. 9 a 14 Úmluvy. Nejvyšší soud v dubnu
1997 stížnost zamítl s tím, že trestný čin
podle čl. 175 trestního
zákona
je spáchán, "když se někdo vydává za duchovního známého
náboženství a vykonává funkce
úřadu tohoto duchovního, včetně
jakýchkoli administrativních funkcí,
jež mu přísluší". Nejvyšší
soud
dospěl k závěru, že stěžovatel tento trestný čin spáchal,
jelikož se choval a vypadal jako rodopský muftí, když nosil oděv,
který
v mysli lidu
náležel muftímu. Poukázal
především na
incidenty
ze 17.1., 15.2,
27.2. a 28.2.1991.
K argumentům
stěžovatele založeným na čl. 9, 10 a 14 Úmluvy se Nejvyšší
soud
nevyjádřil.
Řízení před Evropským soudem
Stěžovatel se 29.9.1997
obrátil na Evropskou
komisi pro
lidská
práva (dále Komise).
Ve své stížnosti uvedl, že jeho
odsouzení
za uzurpaci funkcí duchovního
a veřejné nošení jeho
oděvu
bylo porušením jeho práv chráněných čl. 9 a 10 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod.
Po vstupu v platnost
Protokolu č. 11 k Úmluvě (1.11.19998) bylo projednání stížnosti v
souladu s jeho čl. 5 odst. 2 předáno
Evropskému soudu pro lidská
práva (dále Soud). Předseda Soudu ji
na základě čl. 52 odst. 1
Jednacího
řádu Soudu přidělil
2. sekci Soudu, která stížnost
26.1.1998 prohlásila za přijatelnou k
meritornímu rozhodnutí.
K čl. 9 Úmluvy
Čl. 9 Úmluvy zní:
"1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského
vyznání; toto právo zahrnuje svobodu
změnit své náboženské vyznání
nebo
přesvědčení, jakož i
svobodu projevovat své
náboženské
vyznání nebo přesvědčení sám nebo
společně s jinými, ať veřejně
nebo
soukromě, bohoslužbou,
vyučováním, prováděním
náboženských
úkonů a zachováváním obřadů.
2. Svoboda projevovat náboženské
vyznání a přesvědčení může
podléhat jen omezením, která jsou
stanovena zákony a která jsou
nezbytná v demokratické společnosti v
zájmu veřejné bezpečnosti,
ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo
morálky nebo ochrany práv a
svobod jiných."
Řecká vláda popírá, že byla
porušena stěžovatelova práva.
Podle jejího názoru nedošlo k žádnému zasahování do jeho práva na
svobodu náboženského vyznání. A pokud k
takovému zasahování došlo,
bylo ospravedlněno podle druhého odstavce
čl. 9 Úmluvy.
Soud musí posoudit, zda došlo k zasahování do stěžovatelových
práv
chráněných čl. 9
a pokud ano,
zda toto zasahování bylo
"stanoveno zákony", sledovalo
legitimní cíl a bylo "nezbytné v
demokratické společnosti ve smyslu čl. 9
odst. 2 Úmluvy".
A. Zasahování do práv
Stěžovatel tvrdí, že jeho
odsouzení bylo zasahováním do jeho
práva svobodně projevovat své náboženství společně s těmi, kteří
si ho vybrali za duchovního vůdce.
Vláda namítá, že k žádnému
zasahování do stěžovatelova práva
na svobodu náboženství nedošlo, protože
čl. 9 Úmluvy mu nezaručuje
právo
vnucovat druhým jeho
chápání řeckých povinností
vyplývajících z Athénské mírové smlouvy.
Soud připomíná, že i když je náboženská svoboda primárně věcí
individuálního svědomí, zahrnuje, inter alia, svobodu společně s
jinými
a veřejně projevovat
své náboženské vyznání
nebo
přesvědčení bohoslužbou a vyučováním
(viz také Kokkinakis proti
Řecku, 1993). Dále Soud připomíná, že
stěžovatel byl odsouzen za
uzurpaci
funkcí duchovního "známého náboženství" a za
veřejné
nošení oděvu tohoto duchovního. Skutečnostmi,
na jejichž základě
byl
odsouzen, jak je patrné z rozhodnutí vnitrostátních soudů,
bylo vyslovení poselství o významu
jednoho ze svátků, pronesení
projevu
na náboženském shromáždění,
vyslovení dalšího poselství
při
příležitosti jiného náboženského svátku a nošení
oděvu
duchovního vůdce. Za těchto
okolností se Soud
domnívá, že
stěžovatelovo odsouzení bylo zasahováním
do jeho práva "projevovat
náboženské vyznání společně s
jinými a veřejně
bohoslužbou
a vyučováním".
B. "Stanoveno zákony"
Vláda uvádí, že stěžovatelovo odsouzení bylo stanoveno
zákonem,
konkrétně čl. 175 a 176 trestního zákona. Vzhledem ke
způsobu,
jakým soudy tyto články
interpretovaly, byl podle ní
výsledek řízení proti stěžovateli předvídatelný. Otázka, zda bylo
stěžovatelovo odsouzení stanoveno zákonem
podle názoru vlády
nesouvisí ani s Athénskou mírovou smlouvou ani se zákonem č. 2345
z roku
1920 (tento zákon
stanovil, že muftíové
kromě svých
náboženských funkcí mají pravomoc
rozhodovat v rodinných
a dědických sporech mezi muslimy
v rozsahu, v jakém se na ně
vztahuje
islámské právo; také
stanovil, že muftíové jsou přímo
voleni
muslimy, kteří mají právo
hlasovat v národních volbách
a mají bydliště v obvodech, kde muftíové
vykonávají své funkce;
volby podle tohoto zákona organizoval stát).
Zákon č. 2345 podle
vlády upadl v zapomnění. Navíc ustanovení
Athénské mírové smlouvy,
která
byla uzavřena v době, kdy Thrákie
nebyla součástí Řecka,
ztratila smysl po povinné výměně
obyvatelstva v roce 1923. Jako
alternativní argument vláda uvedla, že ustanovení Athénské mírové
smlouvy byla nahrazena ustanoveními Smlouvy
ze S+vres o ochraně
menšin
v Řecku a Lausannské mírové smlouvy, které neobsahovaly
žádná ustanovení o volbě muftíů.
Stěžovatel nesouhlasí. Domnívá se, že Athénská mírová smlouva
zůstává v platnosti.
Soud nepokládá za nutné rozhodnout otázku, zda zasahování
bylo
"stanoveno
zákonem", protože bylo
v každém případě
neslučitelné s čl. 9 v jiných ohledech
(viz Manoussakis a další
proti Řecku, 1996).
C. Legitimní cíl
Vláda tvrdí, že
zasahování sloužilo legitimnímu cíli.
Ochranou
autority zákonného muftího
soudy sledovaly zachování
pořádku ve zvláštní náboženské komunitě a společnosti jako celku.
Rovněž
se snažily o ochranu mezinárodních vztahů Řecka, což je
oblast, v níž stát vykonává neomezenou
rozhodovací pravomoc.
Soud připomíná, že příslušné
zasahování sledovalo legitimní
cíl
z hlediska čl. 9 odst. 2
Úmluvy, totiž "ochranu
veřejného
pořádku". V této souvislosti
poznamenává, že stěžovatel nebyl
jedinou
osobou, která tvrdila,
že je duchovním vůdcem místní
muslimské komunity. Státní orgány v dubnu
1990 jmenovaly rodopským
muftím jinou osobu a toto rozhodnutí bylo zpochybněno před Státní
radou.
D. "Nezbytné v demokratické
společnosti"
Vláda uvádí, že
zasahování bylo nezbytné
v demokratické
společnosti. V mnoha zemích jsou muftíové jmenováni státem. Navíc
muftíové
v Řecku vykonávali
významné soudní funkce
a soudci
nemohou
být voleni lidem. Proto jmenování muftího státem podle
vlády samo o sobě nemůže být z
hlediska čl. 9 problémem. Vláda
dále
uvedla, že Nejvyšší soud stěžovatele neodsoudil za to, že
vystupoval jako muftí, ale protože dospěl
k závěru, že trestný čin
podle
čl. 175 trestního zákona je naplněn,
pokud nějaká osoba
skutečně vykonává funkce duchovního. Nejvyšší soud také dospěl k
závěru,
že úkony, jež
stěžovatel provedl, spadaly
do
administrativních funkcí muftího v širším
smyslu slova. Vzhledem k
tomu, že
v dané době byli v Rodopech dva
muftíové, soudy musely
toho nepravého odsoudit, aby nevzniklo napětí
mezi muslimy, mezi
muslimy a křesťany a mezi Tureckem a
Řeckem. Stěžovatel zpochybnil
zákonnost úkonů oficiálně jmenovaného
muftího. V každém případě by
podle
vlády stát musel
chránit úřad muftího i
tehdy, kdyby
neexistoval zákonně jmenovaný muftí,
a stěžovatel by musel být
potrestán.
Stěžovatel se domnívá, že
jeho odsouzení nebylo nezbytné v
demokratické společnosti. Poukazuje na to, že křesťané a židé v
Řecku
mají právo volit si své náboženské vůdce. Zbavit muslimy
tohoto
práva znamenalo diskriminační
zacházení. Stěžovatel také
tvrdí,
že velká většina obyvatel Thrákie ho
chtěla za muftího.
Inkriminované zasahování podle něj
nemohlo být ospravedlněno
v demokratické společnosti, kde se
stát nemůže vměšovat
do
individuálních výběrů v oblasti osobního svědomí. Jeho odsouzení
bylo podle jeho slov pouze jedním z aspektů represe, kterou řecký
stát aplikuje vůči turecké muslimské
menšině v západní Thrákii.
Soud připomíná, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského
vyznání je jedním ze základů "demokratické společnosti"
ve smyslu
Úmluvy. Závisí na ní s demokratickou
společností nerozlučně spjatá
pluralita, která byla draze získána během
století. Je pravda, že v
demokratické společnosti může být
nezbytné uvalit omezení na
svobodu náboženského vyznání, aby byly
usmířeny zájmy mezi různými
náboženskými skupinami (viz
Kokkinakis), avšak jakékoli
omezení
tohoto druhu musí odpovídat "naléhavé
sociální potřebě" a musí být
"přiměřené sledovanému legitimnímu
cíli" (viz např. Wingrove proti
Spojenému království, 1996).
Soud dále připomíná, že stěžovatel byl odsouzen podle čl. 175
a 176 trestního zákona, který činí
trestnými některé činy proti
duchovním "známých
náboženství". Soud v této souvislosti
poznamenává, že i když čl. 9 Úmluvy nevyžaduje, aby stát přiznal
právní
účinek církevním svatbám a rozhodnutím církevních soudů,
podle
řeckého práva jsou svatby celebrované duchovními "známých
náboženství" postaveny naroveň svateb civilních a
muftíové mají
pravomoc
rozhodovat v některých
rodinných a dědických sporech
muslimů.
Za těchto okolností
by bylo možno
tvrdit, že je ve
veřejném zájmu, aby stát přijal zvláštní opatření na ochranu těch
zákonných
vztahů, na něž
mohou mít dopad
úkony falešných
duchovních. Soud nicméně nepokládá
za nutné se tímto problémem
zabývat, neboť ve stěžovatelově případě
nevzniká.
Soud v tomto ohledu poznamenává, že navzdory vágnímu tvrzení,
že stěžovatel sloužil svatební obřady a
prováděl administrativní
činnost, vnitrostátní soudy ve svých rozhodnutích nezmínily žádné
konkrétní
úkony stěžovatele, které
by měly právní
důsledky.
Vnitrostátní soudy stěžovatele odsoudily na základě následujících
prokázaných skutečností: vyslovení
poselství o náboženském významu
jednoho ze svátků, projevu na
náboženském shromáždění, vyslovení
dalšího
poselství při příležitosti jiného náboženského
svátku
a nošení oděvu duchovního vůdce na veřejnosti.
Kromě toho nebylo
zpochybněno, že stěžovatel měl
podporu alespoň části muslimské
komunity v Rodopech. Avšak podle názoru Soudu potrestání osoby za
pouhou skutečnost, že jednala jako duchovní vůdce skupiny, která
ho dobrovolně sledovala, může být těžko
považováno za slučitelné
s požadavkem náboženské plurality v demokratické
společnosti.
Soud vnímá skutečnost,
že v Rodopech kromě stěžovatele
existoval ještě oficiálně jmenovaný muftí.
Navíc vláda tvrdila, že
odsouzení
stěžovatele bylo nezbytné v demokratické společnosti,
protože
jeho činnost podkopávala systém,
který stát zavedl do
organizace náboženského života muslimské
komunity v příslušné
oblasti. Soud však připomíná, že nic
nenaznačuje, že stěžovatel se
v kteroukoli chvíli pokusil vykonávat soudní nebo administrativní
funkce,
pro něž existují ustanovení
v legislativě týkající se
muftíů
a jiných duchovních "známých náboženství". Pokud
jde o
ostatní,
Soud se nedomnívá,
že v demokratické společnosti je
třeba, aby stát přijal opatření k
zajištění toho, aby náboženské
komunity zůstaly nebo byly přivedeny pod
jednotné vedení.
Je pravda, že
vláda tvrdila, že
vzhledem ke zvláštním
okolnostem případu státní orgány musely zasáhnout, aby zabránily
vzniku napětí mezi muslimy v Rodopech a
mezi muslimy a křesťany
této
oblasti, stejně jako mezi Řeckem a
Tureckem. Ačkoli Soud
uznává,
že může dojít
ke vzniku napětí
v situacích, kdy se
náboženská nebo nějaká jiná skupina rozdělí, domnívá se, že je to
jeden z nevyhnutelných důsledků plurality. Úlohou státních orgánů
za takových okolností není odstranit
příčinu napětí eliminováním
plurality, ale zajistit, aby
se soupeřící skupiny
navzájem
tolerovaly (viz také Plattform
"Ärzte für das
Leben" proti
Rakousku,
1988). V této souvislosti Soud poznamenává, že kromě
všeobecného odkazu na vznik napětí vláda
nezmínila jakýkoli neklid
mezi
muslimy v Rodopech, který by skutečně byl nebo mohl být
způsoben existencí dvou náboženských
vůdců. Soud se navíc domnívá,
že nebylo uvedeno nic, co by mohlo odůvodnit kvalifikování rizika
napětí mezi muslimy a křesťany nebo
mezi Řeckem a Tureckem jako
něco více než jen velmi vzdálenou možnost.
Ve světle výše
uvedeného se Soud
domnívá, že nebylo
prokázáno, že stěžovatelovo odsouzení
podle čl. 175
a 176
trestního
zákona bylo ospravedlněno okolnostmi případu jako
"naléhavá společenská
potřeba". Proto zasahování do
stěžovatelova
práva "projevovat náboženské vyznání společně s jinými a veřejně
bohoslužbou a vyučováním" nebylo
"nezbytné v demokratické
společnosti" "v zájmu ochrany
veřejného pořádku" podle čl. 9 odst.
2 Úmluvy. Čl. 9 byl tudíž porušen.
Spravedlivé zadostiučinění
Stěžovatel na základě čl. 41
Úmluvy požádal o spravedlivé
zadostiučinění za materiální újmu ve výši 700 000 řeckých drachem
(GRD) (pokuta, kterou musel zaplatil v
důsledku odsouzení) a za
morální újmu ve výši 10 000 000 GRD.
Výrok rozsudku
Soud rozhodl jednomyslně, že:
1. byl porušen čl. 9 Úmluvy;
2. žádná odlišná otázka nevzniká z
hlediska čl. 10 Úmluvy;
3. žalovaný stát musí stěžovateli do tří
měsíců od data, kdy se
rozsudek stane konečným podle
čl. 44 odst. 2 Úmluvy, vyplatit
2 700 000 GRD za materiální
a morální újmu; tato částka bude
navýšena o prostý úrok ve
výši 6% p.a. za období od vypršení
uvedené lhůty do vyplacení;
4. žádost o spravedlivé zadostiučinění se
v dalším zamítá.