Zpracováno s využitím právní databáze ASPI

---

ROZSUDEK

EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA

z 6.4.2000

ve věci

Thlimmenos proti Řecku

(publikováno v časopise Přehled Rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ASPI Publishing, č. 4/2000, str. 165.)

Věc Thilimmenos proti Řecku

Čl.9, 14 a 6 odst.1 Úmluvy (svoboda náboženského vyznání,

zákaz diskriminace, právo na řízení v přiměřené lhůtě)

Dne 6. dubna 2000 vyhlásil předseda Evropského soudu pro

lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci

Thlimmenos proti Řecku.1)

Soud rozhodoval ve velkém senátu složeném z následujících

soudců: L. Wildhaber, předseda Soudu (Švýcarsko), E. Palmová

(Švédsko), L. Ferrari Bravo (San Marino), L. Caflisch

(Lichtenštejnsko), J.-P. Costa (Francie), W. Fuhrmann (Rakousko),

K. Jungwiert (Česká republika), M. Fischbach (Lucembursko), B.

Zupančič (Slovinsko), N. Vajicová (Chorvatsko), J. Hedigan

(Irsko), W. Thomassenová (Nizozemí), M. Tsatsa-Nikolovska (BJR

Makedonie), T. Pantiru (Moldávie), E. Levits (Lotyšsko), K. Traja

(Albánie), G. Koumantos (Řecko, soudce ad hoc).

Ke skutkovému stavu

Stěžovatelem je řecký státní příslušník, pan Iakovos

Thlimmenos.

V roce 1983 stálý vojenský tribunál (Diarkes Stratodikio) v

Athénách, složený z jednoho profesionálního vojenského soudce a

čtyř dalších důstojníků, prohlásil stěžovatele, svědka Jehovova,

vinným z neuposlechnutí rozkazu tím, že odmítl obléci uniformu v

době všeobecné. Tribunál přitom dospěl k názoru, že existují

polehčující okolnost a odsoudil stěžovatele ke čtyřletému odnětí

svobody. Dotyčný byl propuštěn po odpykání dvou let trestu.

V červnu 1988 se stěžovatel přihlásil ke státní zkoušce,

jejímž účelem bylo jmenování dvanácti účetních expertů (v Řecku

svobodné povolání). Stěžovatel se umístil jako druhý ze šedesáti

kandidátů. Nicméně v únoru 1989 ředitelství Komory účetních

expertů Řecka odmítlo stěžovatele jmenovat s odůvodněním, že byl

uznán vinným ze spáchání závažného trestného činu (kakuryima;

fr.:crime, ang.: felony).

Stěžovatel se v květnu 1989 obrátil na Státní radu (Simvulio

Epikratias), přičemž se dovolával práva na svobodu náboženského

vyznání a rovnost před zákonem, jak je zaručují řecká Ústava a

evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.

Tvrdil také, že nebyl uznán vinným ze závažného, nýbrž lehčího

trestného činu (fr. plimmelima/infraction de moindre gravité/less

serious crime). V dubnu 1991 se konalo zasedání třetího senátu

Státní rady. V květnu 1991 senát vzhledem k závažnosti otázek

rozhodl o postoupení věci plénu. Vyjádřil přitom následující

názor. Čl. 10 zákonného dekretu č. 3329/1955 stanoví, že nesmí být

jmenován účetním expertem nikdo, kdo nesplňuje podmínky vstupu do

státní služby. Dále, podle znění čl. 22 odst. 1 zákona o státní

službě nemůže být přijat do státní služby nikdo, kdo byl uznán

vinným ze závažného trestného činu. Toto ustanovení nicméně

odkazuje na odsouzení vynesená soudy zřízenými v souladu s čl. 87

odst. 1 Ústavy, což není případ stálých vojenských tribunálů;

většina jejich členů totiž nejsou profesionální soudci požívající

stejných záruk nezávislosti jako jejich civilní protějšky, záruk

stanovených v čl. 96 odst. 5 Ústavy. Proto podle senátu odsouzení

stěžovatele stálým vojenským tribunálem nemohlo být bráno v úvahu

a bylo na místě zrušit rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho

jmenování.

Plénum Státní rady 11. 11. 1994 rozhodlo, že ředitelství

respektovalo zákon, když při aplikaci čl. 22 odst. 1 zákona o

státní službě vzalo v úvahu odsouzení stěžovatele za závažný

trestný čin. Čl. 96 odst. 5 Ústavy stanoví, že vojenské tribunály

budou pokračovat v činnosti jako v minulosti, až do vyhlášení

nového zákona, kterým bude změněno jejich složení; avšak tento

zákon zatím nebyl přijat. Státní rada dále rozhodla o vrácení věci

třetímu senátu k posouzení ostatních aspektů. Rozhodnutí z

11. 11. 1994 bylo přijato většinou soudců. Menšina vyslovila

názor, že vzhledem k uplynutí devíti let od vstupu Ústavy v

platnost, aniž by byl vyhlášen zákon předpokládaný článkem 96

odst. 5, by existující vojenské tribunály měly nabízet záruky

nezávislosti požadované pro civilní soudce. To však nebyl případ

stálého vojenského tribunálu v Athénách; mělo tak být vyhověno

žádosti stěžovatele o soudní kontrolu.

V říjnu 1995 se konalo nové zasedání třetího senátu státní

Rady. V červnu 1996 senát stížnost stěžovatele zamítl s

odůvodněním, že odmítnutí ředitelství přistoupit k jeho jmenování

nesouviselo s jeho náboženským přesvědčením, nýbrž se skutečností,

že se dopustil trestného činu (infraction/criminal offence).

Řízení před Evropskou komisí

Pan Thlimmenos se 18. 12. 1996 obrátil na Evropskou komisi

pro lidská práva (dále Komise). Ve své stížnosti tvrdil, že

odmítnutí úřadů jmenovat ho účetním expertem kvůli odsouzení za

to, že z důvodu náboženského přesvědčení - odmítl obléci uniformu,

bylo porušením čl. 9 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod. Také si na základě čl. 6 odst. 1 Úmluvy

stěžoval na lhůtu řízení před Státní radou. Komise 12. 1. 1998

stížnost prohlásila za přijatelnou k meritornímu rozhodnutí. V e

své zprávě z 4. 12. 1998 vyslovila názor, že: byl porušen čl. 9 ve

spojení s čl. 14 Úmluvy (dvacet dva hlasů proti šesti); není nutné

se zabývat tím, zda byl porušen čl. 9 Úmluvy braný samostatně

(dvacet jedna hlasů proti sedmi; byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy

(jednomyslně). Dne 22. 3. 1999 Komise stížnost postoupila

Evropskému soudu pro lidská práva (dále Soud).

Řízení před Evropským soudem

Pětičlenné kolegium velkého senátu 31. 3. 1999 rozhodlo, že

věc bude projednána velkým senátem (čl. 100 odst. 1 Jednacího

řádu).

K předběžné námitce vlády:

Řecká vláda tvrdí, že stěžovatel se mohl vyhnout následkům

svého odsouzení zahájením řízení podle čl. 23 odst. 1 a 4 zákona

č. 2510/1997. Také mohl požádat o milost podle čl. 47 odst. 1

Ústavy. Vláda nicméně připouští, že i kdyby stěžovateli bylo

přiznáno postavení osoby, která v souladu se zákonem č. 2510/1997

odmítla vojenskou službu z důvodu svědomí, nemohl by získat

odškodnění za újmu způsobenou odsouzením.

Stěžovatel namítá, že promeškal tříměsíční lhůtu stanovenou

čl. 23 odst. 1 a 4 zákona č. 2510/1997, jelikož o ní nebyl

informován. V každém případě jsou však podle něj výše zmíněná

ustanovení "obskurní" a pouze několik osob, které odmítly výkon

vojenské služby z důvodu svědomí, dosáhlo vymazání odsouzení,

vynesených v minulosti, z rejstříku trestů.

Soud poznamenává, že i kdyby stěžovatel vyhověl lhůtě

stanovené čl. 23 odst. 1 a 4 zákona č. 2510/1997, jeho žádost o

zproštění povinnosti sloužit v armádě by byla posuzována komisí,

která by sdělila ministru obrany stanovisko k tomu, zda má být

stěžovateli přiznáno postavení osoby odmítající vojenskou službu z

důvodu svědomí. Ani tato komise ani ministr by nebyli povinni

žádosti stěžovatele vyhovět, protože do určité míry měli diskreční

pravomoc. Navíc se účastníci řízení shodují v tom, že i kdyby

stěžovatel dosáhl vymazání svého odsouzení z trestního rejstříku,

nemohl by získat odškodnění za újmu, kterou mu sankce do té chvíle

již způsobila. Kromě toho si stěžovatel nemohl být jist, že jeho

žádost o milost by byla přijata, a ani za tohoto předpokladu by

neměl nárok na odškodnění.

Ať je tomu ale jakkoli, lze se domnívat, že vláda tímto

způsobem vznáší předběžnou námitku související se statutem

poškozeného ve smyslu čl. 34 Úmluvy, k čemuž Soud poznamenává, že

tak neučinila ve stadiu posuzování přijatelnosti stížnosti Komisí.

Nic jí v tom však nebránilo, jelikož zákon č. 2510/1997 byl

vyhlášen před rozhodnutím Komise. Předběžná námitka proto musí být

zamítnuta pro promlčení (viz Nikolova proti Bulharsku, 1999)2).

K čl. 14 ve spojení s čl. 9 Úmluvy:

Soud poznamenává, že stížnost se netýká odsouzení za

neuposlechnutí rozkazu. Dotyčný si stěžuje na to, že zákon, který

vylučuje jmenování do funkce účetního experta každé osoby, která

byla odsouzena pro závažný trestný čin, nijak nerozlišuje mezi

osobami, které byly potrestány z důvodu jejich náboženského

přesvědčení, a těmi, jichž odsouzení se opíralo o jiné odůvodnění.

Dovolává se čl. 14 ve spojení s čl. 9 Úmluvy, které mají

následující znění.

Čl. 14 Úmluvy:

"Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být

zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je

pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo

jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k

národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení."

Čl. 9 Úmluvy:

"1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského

vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání

nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské

vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně

nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských

úkonů a zachováváním obřadů.

2. Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může

podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou

nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti,

ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a

svobod jiných."

Podle vlády čl. 14 není aplikovatelný, protože skutky případu

nespadají do působnosti čl. 9. Státní orgány, které odmítly

jmenovat stěžovatele do funkce účetního experta, neměly jinou

volbu než aplikovat pravidlo, které vylučuje jmenovat do takové

funkce každou osobu, která byla uznán vinnou ze spáchání závažného

trestného činu. Nemají právo žádat informaci o odůvodnění

odsouzení. Všeobecnost příslušného zákona zaručuje jeho

neutralitu. Navíc podle vlády tento zákon slouží veřejnému zájmu.

Každé osobě uznané vinou ze spáchání závažného trestného činu je

zakázán přístup do státní služby a - extenzí - k funkci účetního

experta. Tento zákaz musí být absolutní a nemůže být rozlišováno

na případ od případu. Vláda poznamenává, že státy mají široký

prostor k posouzení, zda má být určitý trestný čin

(infraction/criminal offence) kvalifikován jako závažný

(crime/felony) nebo má dostat jinou kvalifikaci. Odmítnutím

vykonat vojenskou službu beze zbraně v době všeobecné mobilizace

se stěžovatel dopustil závažného trestného činu (infraction

majeure/serious offence), neboť se pokusil vyhnout důležité

povinnosti vůči společnosti a státu, související s obranou,

bezpečností a nezávislostí země. Proto sankce nebyla nepřiměřená.

Vláda také tvrdí, že i za předpokladu, kdy by čl. 14

aplikovatelný, existuje objektivní a rozumné ospravedlnění absence

rozlišování mezi stěžovatelem a jinými osobami, které byly uznány

ze spáchání závažného trestného činu. Je samozřejmé, že každý

ortodoxní Řek nebo řecký katolík by také byl vyloučen z možnosti

vykonávat povolání účetního experta, kdyby se dopustil závažného

trestného činu.

Soud se domnívá, že je vhodné věc posoudit z hlediska čl. 14

ve spojení s čl. 9 z následujících důvodů.

Připomíná, že čl. 14 Úmluvy není nezávislý, jelikož se

vztahuje pouze na užívání práv a svobod přiznaných jinými

normativními ustanoveními Úmluvy a Protokolů. Avšak může zasáhnout

do hry, aniž by byly porušeny jejich požadavky, a v této míře má

autonomní dosah. Aby čl. 14 byl aplikovatelný, stačí, aby skutkové

okolnosti sporu spadaly do působnosti přinejmenším jednoho ze

zmíněných ustanovení (viz Inze proti Rakousku, 1987).

Soud konstatuje, že stěžovatel nekritizuje rozlišování, která

provádějí pravidla upravující přístup k výkonu povolání účetního

experta mezi odsouzenými osobami a ostatními. Stěžuje si spíše na

to, že při aplikování příslušného zákona není zajištěno žádné

rozlišování mezi osobami odsouzenými za trestné činy spáchané

výlučně z důvodu jejich náboženských přesvědčení a osobami, které

byly uznány vinnými ze spáchání jiných trestných činů. V této

souvislosti Soud poznamenává, že stěžovatel patří ke svědkům

Jehovovým, pacifistické náboženské skupině, a že nic ve spisu

neprotiřečí tvrzení dotyčného, podle nějž odmítl obléci uniformu

pouze proto, že se domníval, že mu tu jeho náboženství zakazuje.

Podstata argumentu stěžovatele spočívá v tom, že se pokládá za

poškozeného diskriminací ve výkonu svobody náboženského vyznání,

zaručené čl. 9 Úmluvy, a to proto, že s ním bylo zacházeno stejně,

jako s každou jinou osobou odsouzenou za závažný trestný čin,

zatímco jeho odsouzení vyplývalo ze samotného výkonu této svobody.

Z tohoto pohledu Soud připouští, že "celkové okolnosti" na něž si

dotyčný stěžuje - skutečnost, že s ním pro účely jmenování účetním

expertem bylo zacházeno jako s osobou odsouzenou za závažný

trestný čin, přestože čin, pro nějž byl odsouzen byl důsledkem

jeho náboženského přesvědčení - "spadají do působnosti jednoho z

ustanovení Úmluvy", totiž čl. 9.

K tomu, aby Soud dospěl k výše uvedenému závěru, nepokládá za

nezbytné se zabývat tím, zda odsouzení stěžovatele a pozdější

odmítnutí státních orgánů přistoupit k jeho jmenování bylo

zasahování do výkonu jeho práv z hlediska čl. 9 odst. 1 Úmluvy.

Obzvláště Soud není povinen v projednávaném případě posuzovat

otázku, zda - nehledě na znění čl. 4 odst. 3 písm. b) Úmluvy -

uložení takových trestů osobám, odmítajícím výkon vojenské služby

z důvodů svědomí, může samo o sobě porušit právo na svobodu

myšlení, svědomí, náboženského vyznání, zakotvené v čl. 9 odst. 1.

Soud až dosud ve svých rozsudcích konstatoval porušení práva

nebýt vystaven diskriminaci v užívání práv přiznaných Úmluvou -

zaručeného čl. 14 -, pokud státy bez objektivního a rozumného

ospravedlnění zacházely odlišně s osobami nacházejícími se v

analogických situacích (viz Inze). Domnívá se nicméně, že to není

jediná stránka zákazu diskriminace vysloveného v čl. 14. Právo

užívat práv zaručených Úmluvou bez diskriminace je rovněž porušeno

tehdy, když - bez objektivního a rozumného ospravedlnění - státy

nezacházejí odlišně s osobami, jejichž situace se citelně liší.

Z toho vyplývá, že stížnost dotyčného spadá do působnosti čl.

14 Úmluvy, který je za okolností projednávaného případu

aplikovatelný ve spojení s čl. 9.

Dále je třeba posoudit, zda byl čl. 14 Úmluvy dodržen. Podle

své judikatury musí Soud nejprve určit, zda skutečnost, že se

stěžovatelem nebylo zacházeno jinak než s jinými osobami

odsouzenými za závažný trestný čin, sledovala legitimní cíl. V

kladném případě Soud musí ověřit, zda mezi použitými prostředky a

sledovaným cílem existoval rozumný poměr (viz Inze).

Soud se domnívá, že v zásadě je legitimním zájmem států

vyloučit některé delikventy z výkonu povolání účetních expertů. Je

nicméně toho názoru, že na rozdíl od odsouzení za jiné závažné

trestné činy odsouzení za odmítnutí obléci uniformu z náboženských

nebo filozofických důvodů neukazuje na žádnou nečestnost nebo

morální hanebnost, způsobilou snížit schopnost dotyčného vykonávat

toto povolání. Vyloučení stěžovatele s odůvodněním, že nemá

požadované kvality tedy nebylo ospravedlněné. Soud beze na vědomí

argument vlády, podle nějž osoby, které odmítají sloužit své zemi,

musejí být potrestány. Poznamená nicméně, že stěžovatel odpykal za

odmítnutí obléci uniformu trest odnětí svobody. Za těchto

okolností se Soud domnívá, že uložení další sankce bylo

nepřiměřené. Z toho vyplývá, že vyloučení stěžovatele z výkonu

povolání účetního experta nesledovalo legitimní cíl. Soud je tudíž

toho názoru, že odmítnutí zacházet se stěžovatelem jinak než s

jinými osobami odsouzenými za závažný trestný čin nebylo

objektivně a rozumně ospravedlněno.

Je pravda, že podle zákona státní orgány neměly jinou volbu,

než odmítnout jmenování stěžovatele. Avšak, na rozdíl od toho, co

tvrdí zástupce vlády, tato povinnost žalovanému státu neumožňuje

vyhnout se veškeré odpovědnosti z hlediska Úmluvy. Soud nikdy

nevyloučil konstatování, že legislativní text může přímo porušovat

Úmluvu (viz mj. Chassagnou a další proti Francii, 1999)3). V nyní

projednávaném případě se Soud domnívá, že je to stát, kdo přijetím

příslušné legislativy - bez zavedení přiměřených výjimek z

pravidla vyloučení osob odsouzených za závažný trestný čin z

možnosti výkonu povolání účetního experta - porušil zákon

stěžovatele nebýt diskriminován v užívání svého práva podle čl. 9

Úmluvy. Soud proto dospěl k závěru, že byl porušen čl. 14 ve

spojení s čl. 9 Úmluvy.

K čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Stěžovatel také kritizuje délku řízení před Státní radou -

sedm let. Domnívá se, že byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož

relevantní část zní:

"Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla (...) v

přiměřené lhůtě projednána (...) soudem, který rozhodne o jeho

občanských právech nebo závazcích (...)"

Podle vlády čl. 6 odst. 1 není aplikovatelný, protože

odmítnutí jmenovat stěžovatele bylo správním aktem spadajícím pod

veřejné právo. V každém případě věc vyvolávala závažné ústavní

problémy. Kromě toho v letech 1991-1994 po mnoho měsíců stávkovali

advokáti. Vzhledem k těmto skutečnostem a pracovní zátěži Státní

rady je sedmiletá lhůta podle vlády přiměřená.

Soud připomíná, že i když je povolání účetního experta

upraveno správním právem, je v Řecku svobodným povoláním. Proto se

řízení zahájené stěžovatelem za účelem zpochybnění ve smyslu čl. 6

odst. 1 Úmluvy (viz mj. König proti Německu, 1978).

Soud konstatuje, že řízení před Státní radou začalo 8. 5.

1989, kdy stěžovatel předložil žádost o soudní kontrolu a skončilo

28. 6. 1996, kdy třetí senát Státní rady tuto žádost zamítl.

Trvalo tedy sedm let, jeden měsíc a dvacet dní.

Přiměřenost délky řízení musí být posouzena ve světle

konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke kritériím

zakotveným v judikatuře Soudu: složitosti případu, chování

stěžovatele a chování příslušných státních orgánů, stejně jako

toho, co bylo ve sporu pro stěžovatele v sázce (viz Laino proti

Itálii, 19994). Pracovní spory, k nimž lze počítat spory týkající

se přístupu k výkonu svobodného povolání, všeobecně volají po

rychlém rozhodnutí (viz Vocaturo proti Itálii, 1991).

Soud poznamenává, že sporem vyvolané právní otázky vykazovaly

jistou složitost. Na druhé straně žádné zpoždění nelze přičíst

stěžovateli. Naproti tomu existují dvě období nečinnosti ze strany

Státní rady v celkové délce téměř tří let. První trvalo od 8. 5.

1989, data zahájení řízení, do 18. 4. 1991, kdy se konalo první

jednání třetího senátu Státní rady. Druhé začalo 11. 11. 1994, kdy

plénum Státní rady rozhodlo o vrácení věci třetímu senátu, a

skončilo 26. 10. 1995, kdy senát vynesl konečné rozhodnutí. Jediné

vysvětlení poskytnuté vládou pro tato období nečinnosti je

pracovní zátěž Státní rady.

Soud však nemůže toto vysvětlení přijmou. Podle jeho

judikatury je na smluvních státech, aby svůj soudní systém

zorganizovaly tak, že jejich soudní orgány budou moci každému

zaručit právo dosáhnout v přiměřené lhůtě konečného rozhodnutí ve

sporu týkajícím se jeho občanských práv a závazků (viz Vocaturo).

Ve světle výše uvedeného a s přihlédnutím k tomu, že se řízení

týkalo profesionální budoucnosti stěžovatele, se Soud domnívá, že

délka řízení neodpovídala požadavku "přiměřené lhůty". Čl. 6 odst.

1 byl tudíž porušen.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatel na základě čl. 41 Úmluvy požádal o odškodnění za

materiální újmu ve výši 84 140 000 řeckých drachem (GRD) (z toho

17 000 GRD jako odškodnění za ztrátu mzdy, kterou byl údajně

postižen v období mezi odmítnutím státních orgánů ho jmenovat a

zrušením monopolu Komory účetních expertů) a za morální újmu ve

výši 15 000 000 GRD.

Není zpochybňováno, že kdyby nebylo odmítnuto jmenování

stěžovatele účetním expertem, pobíral by z této profesionální

činnosti mzdu přinejmenším do zrušení monopolu Komory účetních

expertů. Soud nicméně také konstatuje, že stěžovatel po toto

období nezůstal nečinným. Navíc neprokázal, že výše mzdy, kterou

by pobíral jako účetní expert, by převýšila příjmy, jichž dosáhl

ve zmíněném období v soukromém sektoru. Proto mu Soud nepřiznává

žádné odškodnění za materiální újmu. Domnívá se však, že

stěžovatel musel utrpět určitou morální újmu z důvodu porušení

jeho práv z hlediska čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 ve spojení s

čl. 9 Úmluvy. Délka řízení u něj vyvolala dlouhodobý pocit

nejistoty a úzkosti, pokud jde o možnost vykonávat povolání, které

si přál. Kromě toho porušení čl. 14 ve spojení s čl. 9 souviselo s

přijetím rozhodnutí týkajících se přístupu dotyčného k výkonu

povolání, což představuje ústřední prvek v životních volbách.

Rozhodujíc spravedlivě, Soud stěžovateli přiznává odškodnění

6 000 000 GRD za morální újmu.

Stěžovatel dále požádal o proplacení nákladů řízení před

orgány Úmluvy ve výši 6 250 000 GRD.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. předběžná námitka vlády se zamítá;

2. byl porušen čl. 14 ve spojení s čl. 9 Úmluvy;

3. není nutno se zabývat tím, zda byl porušen čl. 9 Úmluvy

braný samostatně;

4. byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy;

5. žalovaný stát musí do tří měsíců stěžovateli vyplatit

6 000 000 GRD za morální újmu a 3 000 000 GRD za náklady řízení;

tyto částku budou navýšeny o prostý úrok ve výši 6 % p.a. za

období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

6. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.

Pozn.:

1) Stížnost č. 34369/97.

2) Rozsudek č. 73 v čísle 7-8/1999 v Přehledu rozsudků

Evropského soudu pro lidská práva.

3) Rozsudek č. 68 v čísle 7-8/1999 v Přehledu rozsudků

Evropského soudu pro lidská práva.

4) Rozsudek č. 58 v čísle 5/1999 v Přehledu rozsudků

Evropského soudu pro lidská práva.