Tisk z právního informačního systému LEGSYS(r)
Galaxy.
(c) Ústav státu a práva AV ČR
27
Rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 16. prosince 1992
Věc Niemietz (Rozsudek ve věci Niemietz versus
Německo)
Evropský soud pro
lidská práva zasedající v souladu s článkem 43 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a příslušných
ustanovení Jednacího řádu, jako Senát, který tvořili soudci: R. Ryssdal,
předseda, R. Bernhardt, L. - E. Pettiti, B. Walsh, C. Russo, A. Spielmann, N.
Valticos, A. N. Loizou, Sir John Freeland, jakož i M. - A. Eissen,
tajemník Soudu, a H. Petzold, zástupce tajemníka Soudu, po neveřejné poradě
ve dnech 29. května a 23. listopadu 1992 vynáší následující rozsudek,
který byl přijat posledně uvedeného dne:
Postup
§ 1
Případ byl
postoupen Soudu Evropskou komisí pro lidská práva (dále jen "Komise") dne 12.
července 1991, a to v rámci tříměsíční lhůty stanovené článkem 32 § 1
a článkem 47 Úmluvy. Tomu předcházelo podání stížnosti (č. 13 710/88)
proti Spolkové republice Německo, předložené Komisi podle článku 25 dne 15.
února 1988 německým občanem panem Gottfriedem Niemietzem, který je advokátem.
Žádost Komise se opírala o články 44 a 48 a o prohlášení,
jímž Německo uznalo obligatorní jurisdikci Soudu (článek 46). Účelem žádosti
bylo docílit rozhodnutí o tom, zda skutkový děj případu zakládá porušení
závazků žalovaného státu podle článku 8 Úmluvy.
§ 2
V odpovědi na
dotaz podle ust. 33 § 3 (d) Jednacího řádu Soudu stěžovatel uvedl, že si přeje
zúčastnit se řízení, a požádal předsedu, aby mohl hájit své zájmy osobně
(ust. 30) a aby mohl používat německý jazyk (ust. 27 § 3), což mu bylo
povoleno.
§ 3
Do ustaveného
Senátu byl z moci úřední jmenováni pan R. Bernhardt, zvolený soudce
s německou státní příslušností (článek 43 Úmluvy), a pan R. Ryssdal,
předseda Soudu (ust. 21 § 3 (b)). Dne 29. srpna 1991 předseda Soudu za
přítomnosti tajemníka Soudu vylosoval jména ostatních sedmi členů, a to
pánů J. Cremony, L. - E. Pettitiho, C. Russa, A. Spielmanna, N. Valticose, A.
N. Loizoua a Sira Johna Freelanda (článek 43 in fine Úmluvy a ust. 21
§ 4). Následně pak pan B. Walsh, náhradní soudce, nastoupil na místo pana
Cremony, jehož volební období uplynulo a jehož zástupce u Soudu se
ujal svých povinností před ústním jednáním (ust. 2 § 3 a 22 § 1).
§ 4
Pan Ryssdal
z titulu předsedy Senátu (ust. 21 § 5) prostřednictvím zástupce tajemníka
Soudu konzultoval se zástupcem německé vlády (dále jen "Vláda"),
s delegátem Komise a se stěžovatelem postup soudního řízení (ust. 37
§ 1 a 38). V souladu s následně vydaným nařízením obdržel tajemník
Soudu dne 16. prosince 1991 požadavek stěžovatele na spravedlivé zadostiučinění
podle článku 50 Úmluvy a dne 23. prosince podání Vlády. Dopisem ze dne 4.
března 1992 informoval sekretář Komise tajemníka Soudu, že delegát (Komise)
předloží své připomínky při ústním jednání. Dne 2. dubna předložila Komise
různé dokumenty, které si vyžádal tajemník Soudu na základě pokynů předsedy.
Další dokumenty byly předloženy stěžovatelem dne 20. května.
§ 5
V souladu
s rozhodnutím předsedy se veřejné ústní jednání konalo v Paláci
lidských práv ve Strasbourgu dne 26. května 1992. Soud předtím vykonal
přípravné řízení a dne 4. května povolil předseda členům vládní delegace
jednat v německém jazyce (ust. 27 § 2).
K Soudu se
dostavili:
(a) za Vládu: J. Meyer-Ladewig,
Ministerialdirigent, Spolkové ministerstvo spravedlnosti, zástupce Vlády, E.
Chwolik-Lanfermann, soudkyně při Vrchním zemském soudu, Spolkové ministerstvo
spravedlnosti, poradce;
(b) za Komisi: A. Weitzel, delegát;
(c) stěžovatel, G. Niemietz, osobně.
Skutková zjištění
1. Zvláštní okolnosti případu
§ 6
Pan Niemietz žije
ve Freiburgu, v Breisgau, Německo, kde vykonává praxi advokáta
(Rechtsanwalt).
§ 7
Dne 9. prosince
1985 byly telefaxem zaslán dopis soudci Miosgovi z Obvodního soudu ve
Freisingu (Amtsgericht). Dopise se týkal trestního řízení pro urážku
(Beleidigung) probíhajícího před uvedeným soudem proti panu J., zaměstnavateli,
který odmítl odečíst z platů svých zaměstnanců a poté zaplatit
daňovému úřadu církevní daň, které tyto platy podléhaly. Dopis byl podepsán jistým
Klausem Wegnerem - zřejmě fiktivní osobou - a poté následovala slova
"jménem Protiklerikální skupiny (Antiklerikaler Arbeitskreis) freiburgské Bunte
Liste (mnohobarevná skupina)" a číslo poštovní schránky. Dopis zněl takto:
"Dne 10. 12. 1985 budete předsedat řízení vedenému proti panu (J.). My,
Protiklerikální skupina ve Freiburgu, Bunte Liste, důrazně protestujeme proti
tomuto řízení. V SRN církev používá na základě Hitlerova konkordátu a v rozporu
s povinností státu zachovávat neutralitu mimořádně rozsáhlých privilegií.
V důsledku toho každý ne - křesťan tohoto státu musí trpět nevýhody
a denně snášet nepříjemnosti. Mimo jiné, SRN je jediným státem, který
působí jako výběrčí daně. Vyžaduje od zaměstnavatelů, ať již jsou křesťany či
nikoli, aby odváděli církevní daň za své křesťanské zaměstnance a aby tak církvi ušetřili finanční
administrativní práci. (J.) po několik let hrdinně a vytrvale odmítal podporovat
financování církve tímto způsobem
a vhodně zařídil, aby jeho křesťanští zaměstnanci platili daň bez jeho
účasti. Tento pokus - ve státě, který pokládá odluku církve od státu za jeden ze
svých základních principů - trvat na takovéto odluce vystavil (J.) trvalým
nepříjemnostem a zásahům ze strany státních orgánů, které vyvrcholily
donucovacími opatřeními daňového úřadu, jakými bylo např. obstavení majetku,
aby od něho bylo možné vybrat církevní daň, kterou již dávno předtím zaplatili jeho zaměstnanci.
To nakonec vyústilo v současný proces pro údajně urážlivé chování, když
nazval tyto metody pravým jménem. Jestliže bylo Vaší povinností jako
příslušného soudce posoudit s veškerou nestranností tento "případ
urážlivého chování", pak je třeba říci, že jste nejen nesplnil svou povinnost,
ale že jste zneužil svého úřadu, abyste se pokusil - prostředky, které varují
a připomínají nejhorší kapitoly německých dějin práva - zlomit páteř
neoblíbeného odpůrce církve. S velkým rozhořčením jsme přijali zprávu o nuceném
psychiatrickém vyšetření, které bylo vykonáno na základě Vašeho pokynu
a jemuž musel být mezitím (J.) podroben. Využijeme všech prostředků, jež
máme k dispozici, zejména našich mezinárodních kontaktů, abychom seznámili
veřejnost s tímto Vaším jednáním, které je neslučitelné s principy
demokratického státu respektujícího panství práva. I nadále budeme sledovat
průběh řízení proti (J.) a očekáváme, že opustíte cestu terorizování,
kterou jste nastoupil, a že přijmete jediné správné rozhodnutí
v tomto případě - zproštění viny."
§ 8
Stěžovatel byl po
několik let jako městský poradce předsedou Bunte Liste ve Freiburgu, která je
místní politickou stranou. Sehrál rovněž významnou roli, i když jako
nečlen, v její Protiklerikální pracovní skupině, která se snažila omezit
vliv církve. Až do konce roku 1985
pošta určená pro Bunte Liste - jejíž jedinou adresou pro korespondenci bylo
číslo poštovní schránky uvedené v dopise soudci Miosgovi - byla občas
dodávána do kanceláře (Bürogemeinschaft) stěžovatele a jeho kolegů;
stěžovatel byl aktivním příznivcem strany a hájil její zájmy při výkonu
své profese.
§ 9
Dne 13. ledna 1986
požádal předseda Zemského soudu v Mnichově I (Landgericht) úřad veřejného
prokurátora (Staatsanwaltschaft), aby zahájil trestní řízení proti Klausu
Wegnerovi pro trestný čin urážlivého chování odporujícího článku 185 trestního
zákoníku. Pokus o obeslání pana W. byl neúspěšný. Kolega pana Klause
Wegnera odmítl podat jakékoliv informace o jeho pobytu a další pokusy
o jeho identifikaci selhaly.
§ 10
V kontextu
s výše uvedeným řízením Zemský soud v Mnichově vydal dne 8. srpna
1986 nařízení k prohlídce advokátní kanceláře stěžovatele a jeho
kolegů, jakož i obydlí paní D. a paní G. Uvedené nařízení znělo
takto:
"Předběžné
vyšetřování proti Klausu Wegnerovi pro porušení článku 185 trestního zákoníku
Rozhodnutí
Nařizuje se
prohlídka níže uvedených obydlí a kanceláří za účelem nalezení dokumentů,
které prokazují totožnost "Klause Wegnera" (sic), jakož i zabavení těchto
dokumentů.
1. Kanceláře advokátů Gottfrieda Niemietze a -,
2. Obydlí (včetně příslušenství
a vozidel) paní (D.) -,
3. Obydlí (včetně příslušenství
a vozidel) paní (G.).
Důvody
Dne 9. prosince
1985 byl odeslán z pošty ve Freiburgu faxem dopis urážející soudce Miosgu
z Obvodního soudu ve Freisingu. Byl odeslán Protiklerikální pracovní
skupinou strany Bunte Liste. Dopis byl podepsán jistým Klausem Wegnerem.
Signatáře se dosud
nepodařilo identifikovat. Stranu Bunte Liste nebylo možno kontaktovat jinak než
prostřednictvím poštovní schránky. Až do konce roku 1985 byla pošta zasílána
kanceláře pana Niemietze a -, od počátku roku 1986 paní (D.). To opravňuje
k závěru, že dokumenty vrhající světlo na totožnost Klause Wegnera lze
nalézt v místnostech výše uvedených osob.
Kromě toho lze
předpokládat, že se takovéto dokumenty nacházejí v obydlí paní (G.),
předsedkyně strany Bunte Liste ve Freiburgu.
Z těchto důvodů
lze očekávat, že během prohlídky místností uvedených v tomto rozhodnutí
budou nalezeny důkazy."
§ 11
Prohlídka
advokátní kanceláře, jejíž potřebu se vyšetřující orgány zprvu snažily
vysvětlit tak, že k ní došlo při výslechu svědka, byla vykonána zástupci
úřadu veřejného prokurátora ve Freiburgu a policie dne 13. listopadu 1986.
Podle zprávy policejního úředníka sepsané následujícího dne se do místnosti
vstoupilo v 9, 00 hod. dopoledne, kdy v místnosti byli dva pracovníci
kanceláře. Skutečná prohlídka započala asi v 9, 15 hod. dopoledne, kdy se
dostavili kolegové stěžovatele, a trvale asi do 10, 30 hod. dopoledne.
Stěžovatel se dostavil asi v 9, 30 hod. dopoledne. Odmítl podat informace
o totožnosti Klause Wegnera s odůvodněním, že by se mohl sám vystavit
trestnímu stíhání. Osoby provádějící prohlídku prohlédly čtyři spisovny,
v nichž se nacházely údaje ohledně klientů, tři spisy označené "BL", "C.
W. - Obvodní soud ve Freiburgu -" a "G. - Zemský soud v Hamburgu"
a tři spisy týkající se obhajoby označené "K. W. - Obvodní soud v Karlsruhe
-", "Niemietz et al. - Obvodní soud ve Freiburgu -" a "D. - Obvodní soud
ve Freiburgu". Podle stěžovatele byl prohlédnut též rejstřík klientů vedený
kanceláří a také jedním ze spisů týkajících se dané věci byl "Spis
k obhajobě Wegnera". Osoby provádějící prohlídku nenalezly ani dokumenty,
které hledaly, ani nezabavily žádné materiály. Během řízení před Komisí
stěžovatel prohlásil, že mohl včas "uklidit" dokumenty odhalující totožnost
Klause Wegnera a poté je zničit.
§ 12
Obydlí paní D.
a paní G. byla rovněž prohledána; byly nalezeny dokumenty vyvolávající
silné podezření, že dopis soudci Miosgovi napsala paní D. pod falešným jménem.
§ 13
Dne 10. prosince
1986 podal předseda Advokátní komory ve Freiburgu formální protest předsedovi
Obvodního soudu v Mnichově. Předseda advokátní komory zaslal též kopie
dopisu ministru spravedlnosti Bavorska a Advokátní komoře v Mnichově,
kterou současně vyzval, aby se k protestu připojila. V odpovědi ze dne 27.
ledna 1987 předseda Obvodního soudu v Mnichově uvedl, že prohlídka byla
přiměřená, protože dopis, o který šlo, znamenal vážný zásah do právě
projednávaného případu; z toho vyplývá, že není nutno se stížností dále
zabývat.
§ 14
Trestní řízení
proti "Klausu Wegnerovi" bylo později přerušeno pro nedostatek důkazů.
§ 15
Dne 27. března
1987 prohlásil Zemský soud v Mnichově odvolání (Beschwerde), podané
stěžovatelem podle článku 304 zákona o trestním řízení proti nařízení
k prohlídce, za nepřípustné s odůvodněním, že již bylo vykonáno
("wegen prozessualer Überholung"). Soud měl za to, že za daných okolností
neexistoval právní zájem na prohlášení nařízení k prohlídce nezákonným.
Toto nařízení nebylo arbitrární, protože vše nasvědčovalo tomu, že budou
nalezeny určité předměty. Neexistovaly žádné důvody pro domněnku, že článek 97
zákona o trestním řízení (viz níže odstavec 21) bude obejit: nařízení
vycházelo ze skutečnosti, že poště pro Bunte Liste ve Freiburgu byla po určitou
dobu zasílána do kanceláře stěžovatele, a nemohlo se předpokládat, že se
tato pošta může týkat vztahu mezi advokátem a klientem. Navíc osobní čest
není tak nepatrným předmětem právního zájmu, aby bylo možno prohlídku pokládat
za nepřiměřenou. V daném případě tudíž nebylo možno tvrdit, že došlo
k bránění advokátovi ve svobodném výkonu jeho povolání.
§ 16
Dne 28. dubna 1987
stěžovatel podal ústavní žalobu (Verfassungsbeschwerde) proti nařízení
k prohlídce ze dne 8. března 1987. Dne 18. srpna výbor složený ze tří
soudců Spolkového ústavního soudu (Bundesverfassungsgericht) zamítl žalobní
návrh na vydání rozhodnutí s odůvodněním, že nemá dostatečné vyhlídky na
úspěch. Spolkový ústavní soud rovněž konstatoval, že rozhodnutí Zemského soudu
v Mnichově I ze dne 27. března 1987, které stanovilo, že odvolání
stěžovatele je nepřípustné, nelze napadnout z hlediska ústavního práva.
Kromě toho, pokud se jedná o skutečný výkon nařízení (k domovní
prohlídce), pan Niemietz nevyčerpal všechny opravné prostředky, které mu
poskytoval článek 23 (1) uvozovacího zákona k zákonu o organizaci
soudů (Einführungsgesetz zum Gerichtsverfassungsgesetz).
II. Relevantní vnitrostátní právo
§ 17
Sporná prohlídka
byla nařízena v rámci trestního řízení pro urážlivé chování, tj. pro
trestný čin, pro který je možno uložit trest odnětí svobody až do jednoho roku,
pokud se nejedná o násilný trestný čin (článek 185 trestního zákoníku).
§ 18
Článek 13 § 1
základního zákona (Grundgesetz) zaručuje nedotknutelnost obydlí (Wohnung); toto
ustanovení bylo shodně interpretováno německými soudy extensivně a to tak,
že se vztahovalo i na pracovní místnosti (viz zejména rozsudek Spolkového
ústavního soudu ze dne 13. října 1971 - Entscheidungssammlung des
Bundesverfassungsgerichts, vol. 32, str. 54).
§ 19
Článek 103 zákona
o trestním řízení stanoví, že byt a další místnosti (Wohnung und
andere Räume) osoby, která není podezřelá z trestného činu, mohou být
prohledány jen za účelem zatčení osoby obviněné z trestného činu,
k vyhledání důkazů o trestném činu nebo za účelem zabavení
specifických předmětů, a to vždy za předpokladu, že existují skutečnosti
opravňující k domněnce, že takováto osoba, důkazy či předměty se nacházejí
v místnostech, jež mají být prohledány.
§ 20
Nařízení
k prohlídce mohou být napadena, pokud jde o jejich soulad se zákonem,
v řízení zahájeném podle článku 304 zákona o trestním řízení,
a pokud jde o způsob jejich vykonání, v řízení zahájeném podle
článku 23 (1) uvozovacího zákona k zákonu o organizaci soudů.
§ 21
V Německu je
advokát nezávislým orgánem vykonávajícím spravedlnost a nezávislým
poradcem a zástupcem ve všech právních otázkách. Neoprávněné porušení
tajemství advokátem se trestá odnětím svobody až do jednoho roku nebo pokutou
(článek 203 § 1 (3) trestního zákoníku). Advokát je oprávněn odmítnout
svědectví ohledně záležitostí, jež mu byly svěřeny při výkonu jeho povolání
(článek 53 § 1 (2) a (3) zákona o trestním řízení). Posledně citovaná
ustanovení ve spojení s článkem 97 zakazují, s určitými výjimkami,
zabavení korespondence mezi advokátem a klientem.
III. Judikatura Soudu Evropských společenství
§ 22
Ve svém rozsudku
ze dne 21. září 1989 ve spojených případech 46/87 a 227/88 Hoechst versus
Komise (1989), Zprávy Evropského soudu ("ECR") 2 859 a 2 924. Soud
Evropských společenství stanovil toto: "Jelikož se stěžovatelka rovněž
odvolávala na požadavky vyplývající ze základního práva nedotknutelnosti obydlí,
je třeba poznamenat, že ačkoli existence takového práva musí být uznána
v právním řádu Společenství jako princip společný právním řádům členských
států ohledně soukromého obydlí fyzických osob, není tomu tak, pokud se jedná
o podniky, protože neexistují zanedbatelné rozdíly mezi právními řády
členských států ohledně povahy a stupně ochrany poskytované obchodním
místnostem proti zásahu veřejných orgánů. Z článku 8 (1) Evropské úmluvy
o lidských právech nelze vyvodit jiný závěr; v tomto ustanovení je
stanoveno: "Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného
života, obydlí a korespondence." Rozsah ochrany poskytované tímto článkem
se vztahuje na oblast osobní svobody člověka, a proto ji nelze rozšiřovat
na obchodní místnosti. Kromě toho je třeba si uvědomit, že k této otázce
neexistuje žádná judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Nicméně ve všech
právních systémech členských států musí mít každý zásah veřejných orgánů do
oblasti soukromé činnosti jakékoli osoby, ať již fyzické či právnické, právní
základ a musí být ospravedlněn důvody stanovenými zákonem, takže tyto
systémy poskytují, i když v různé formě, ochranu proti svévolnému
a nepřiměřenému zásahu. Potřebu takovéto ochrany je třeba pokládat za
obecný princip komunitárního práva. V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že
Soud konstatoval, že je oprávněn rozhodnout o tom, zda jsou opatření,
přijatá při vyšetřování Komisí podle Smlouvy ECSC, excesivní (rozsudek ze dne
14. prosince 1962 ve spojených případech 5 až 11 a 13 po 15/62 San Michele
a ostatní versus Komise (1962) ECR 449)." Toto stanovisko bylo potvrzeno
rozsudkem téhož soudu ze dne 17. října 1989 ve věci 85/87 Dow Benelux versus
Komise (1989) ECR 3 137 a 3 157 a ve spojených případech 97 až 99/87
Dow Chemical Ibérica a ostatní versus Komise (1989) ECR 3 165 a 3 185
až 6.
Řízení před Komisí
§ 23
Ve své stížnosti
(č. 13 710/88) předložené Komisi dne 15. února 1988 pan Niemietz uvedl, že
prohlídkou bylo porušeno jeho právo na respektování jeho obydlí
a korespondence zaručené článkem 8 Úmluvy a že bylo rovněž poškozeno
dobré jméno jeho advokátní kanceláře a jeho pověst advokáta v rozporu
s článkem 1 Protokolu č. 1. Dále pak uvedl, že v rozporu
s článkem 13 Úmluvy neměl účinné právní prostředky nápravy před německými
orgány, pokud jde o jeho nároky.
§ 24
Rozhodnutím ze dne
5. dubna 1990 prohlásila Komise dílčí stížnosti na porušení článku 8 Úmluvy
a článku 1 Protokolu č. 1 přípustnými a zbývající část stížnosti
nepřípustnou. Ve své zprávě ze dne 29. května 1991 (článek 31) Komise
jednomyslně vyjádřila názor, že byl porušen článek 8 Úmluvy a že nevzniká
samostatná otázka ve spojitosti s článkem 1 Protokolu č. 1.
Konečné návrhy předložené Soudu
§ 25
Při ústním jednání
požádal zástupce Vlády Soud, aby stanovil, že Spolková republika Německo
neporušila v daném případě článek 8 Úmluvy. Oproti tomu stěžovatel požádal
Soud, aby stanovil, že prohlídka jeho kanceláře znamenala porušení Úmluvy.
Právní zjištění
I. Údajné porušení článku 8 Úmluvy
§ 26
Pan Niemietz
uváděl, že prohlídkou jeho advokátní kanceláře došlo k porušení článku 8
Úmluvy, který zní takto: "1. Každý má právo na respektování svého soukromého
a rodinného života, obydlí a korespondence. 2. Státní orgán nemůže do
výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se
zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní
bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení
nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv
a svobod jiných." Toto tvrzení bylo akceptováno Komisí s odůvodněním,
že prohlídka byla neoprávněným zásahem do soukromého života a obydlí.
A. Jednalo se o "zásah"?
§ 27
Při napadání
závěru Komise Vláda tvrdila, že článek 8 neposkytuje ochranu proti prohlídce
advokátní kanceláře. Podle jejího názoru Úmluva jasně rozlišuje mezi soukromým
životem a obydlím na jedné straně a profesním a obchodním
životem a místnostmi na straně druhé.
§ 28
Když Komise
dospěla k názoru, že došlo k zásahu do "soukromého života"
a "obydlí" pana Niemietze, přisoudila značný význam důvěrnému vztahu,
který existuje mezi advokátem a klientem. Soud sdílí pochybnosti Vlády
v tom smyslu, zda tento faktor může v praxi sloužit jako kritérium
pro vymezení rozsahu ochrany poskytované článkem 8. Ve skutečnosti všechny
profesní a obchodní aktivity mohou víceméně zahrnovat záležitosti, které
jsou důvěrné, s tím, že kdyby se toto kritérium přijalo, velmi často by
vznikaly spory o to, kudy by měla vést hraniční čára.
§ 29
Soud neshledává
nezbytným ani nutným pokoušet se o vyčerpávající definici pojmu "soukromý
život". Bylo by však příliš restriktivním omezovat tento pojem na "vnitřní
kruh", v jehož rámci může jednotlivec žít svůj vlastní osobní život podle
libosti, a zcela z něho vyloučit vnější svět nezahrnutý do tohoto
kruhu. Respektování soukromého života musí do určité míry zahrnovat právo na
vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi. Dále se pak
zdá, že neexistuje důvod pro to, aby tento způsob chápání pojmu "soukromý život"
vylučoval aktivitu profesní nebo obchodní povahy, protože právě během své
pracovní činnosti má většina lidé značnou, ne-li největší příležitost rozvíjet
vztahy s vnějším světem. Tento názor lze podepřít faktem, že - jak správně
upozornila Komise - není vždy možné jasně rozlišit, které činnosti jednotlivce
tvoří část jeho profesního nebo obchodního života a které nikoli. Takže
zejména v případě osoby provozující svobodné povolání může být její práce
v tomto kontextu tak významnou součástí jejího života, že se stává
nemožným zjistit, v jakém postavení jedná v určitém okamžiku.
Odepírat ochranu poskytovanou článkem 8 s odůvodněním, že napadené
opatření se týkalo pouze profesní činnosti - jak by se podle návrhu Vlády mělo
stát v tomto případě - by navíc mohlo vést k nerovnému zacházení,
a to v tom smyslu, že takováto ochrana by byla dosažitelná pro
jednotlivce, jehož profesionální a neprofesionální činnosti jsou vzájemně
natolik provázány, že neexistuje cesta, jak je vzájemně rozlišit. Soud dosud
takovéto rozlišení neučinil: pouze konstatoval, že došlo k zásahu do
soukromého života i tam, kde se telefonický odposlech týkal jak
obchodních, tak i soukromých hovorů (viz rozsudek ve věci Huvig versus
Francie ze dne 24. dubna 1990, Série A č. 176 - B, str. 41, § 8 a str. 52,
§ 25); a tam, kde prohlídka směřovala pouze proti obchodní aktivitě, se
nespoléhal na tuto skutečnost jako na důvod pro vyloučení aplikovatelnosti
článku 8 z hlediska "soukromého života" (viz rozsudek ve věci Chappell
versus Spojené království ze dne 30. března 1989, Série A č. 152 - A, str. 12
až 13, § 26 a str. 21 až 22, § 51).
§ 30
Pokud jde
o slovo "obydlí" vyskytující se v anglickém textu článku 8, Soud
konstatuje, že v některých smluvních státech, jmenovitě v Německu
(viz výše odstavec 18), bylo akceptováno, že se vztahuje i na obchodní
místnosti. Takováto interpretace je navíc plně v souladu
s francouzským textem, protože slovo "domicile" (pozn. překl. -
v českém překladu Úmluvy se k němu nepřihlíželo, protože ten spočíval
na anglickém znění) má širší význam než slovo "obydlí" a může se např.
vztahovat na kancelář osoby vykonávající svobodné povolání. Rovněž v tomto
kontextu nemusí být vždy možné činit přesná rozlišení, protože činnost spojená
s povoláním nebo obchodem může být vykonávána v soukromém obydlí
jednotlivce a činnost, která nemá tuto povahu, může být vykonávána
v kanceláři nebo v obchodních místnostech. Úzká interpretace slov
"obydlí" a "domicile" by tudíž mohla způsobit riziko nerovného zacházení,
stejně jako je tomu u pojmu "soukromý život" (viz výše odstavec 29).
§ 31
V obecnější
poloze, interpretovat slova "soukromý život" a "obydlí" v tom smyslu,
že zahrnují určitou profesní nebo obchodní činnost a tomu odpovídající
místnosti, by bylo v souladu s podstatným předmětem a účelem
článku 8, tj. ochranou jednotlivce proti arbitrárnímu zasahování ze strany
veřejných orgánů (viz např. rozsudek ve věci Marckx versus Belgie ze dne 13.
června 1979, Série A č. 31, str. 15, § 31). Takováto interpretace by nevhodně
nesvazovala smluvní státy, neboť by jim bylo zachováno oprávnění "zasahovat"
v rozsahu povoleném odstavcem 2 článku 8; toto oprávnění by mohlo být
mnohem rozsáhlejší tam, kde půjde o profesní nebo obchodní činnost, než by
tomu bylo v jiných případech.
§ 32
K výše zmíněným
obecným úvahám útočícím na názor, že článek 8 není aplikovatelný, je třeba
připojit další faktor daný zvláštními okolnostmi tohoto případu. Příkaz vydaný
Okresním soudem v Mnichově nařizoval prohlídku a zabavení "dokumentů"
- bez další kvalifikace či omezení - odhalujících totožnost Klause Wegnera (viz
výše odstavec 10). Kromě toho osoby provádějící prohlídku prozkoumaly čtyři
pořadače s údaji týkajícími se klientů, jakož i individuální spisy
(viz výše odstavec 11); jejich jednání jistě zahrnovalo i "korespondenci"
a materiály, které lze pod tento pojem pro účely článku 8 subsumovat. V
této souvislosti je dostačující poznamenat, že toto ustanovení nepoužívá, tak
jak tomu u slova "život", žádné adjektivum kvalifikující slovo
"korespondence". Soud již ostatně konstatoval ve spojitosti s korespondencí
formou telefonických hovorů, že není třeba takovou kvalifikaci činit (viz výše
zmíněný rozsudek ve věci Huvig, Série A č. 176 - B, str. 41, § 8 a str.
52, § 25). V celé řadě případů vztahujících se ke korespondenci
s advokátem (viz například rozsudky ve věci Schönenberger a Durmaz
versus Švýcarsko ze dne 20. června 1988, Série A č. 137 a ve věci Campbell
versus Spojené království ze dne 25. března 1992, Série A č. 233) Soud dokonce
ani neuvažoval o tom, že by článek 8 mohl být neaplikovatelný z toho
důvodu, že se jednalo o korespondenci profesní povahy.
§ 33
Celkově vzato,
výše uvedené důvody přivedly Soud k závěru, že prohlídka stěžovatelovy
kanceláře byla zásahem do jeho práv podle článku 8.
B. Byl zásah "v souladu se zákonem"?
§ 34
Stěžovatel uvedl,
že uvedený zásah nebyl "v souladu se zákonem", protože vycházel spíše
z podezření než z faktů, takže nesplňoval podmínky stanovené článkem
103 zákona o trestním řízení (viz výše odstavec 19), a protože
sledoval obejití právních ustanovení zajišťujících profesní tajemství.
§ 35
Soud souhlasí
s Komisí i s Vládou, že toto tvrzení musí být zamítnuto. Soud
konstatuje, že jak Zemský soud v Mnichově, tak i Spolkový ústavní
soud shledal prohlídku legální ve smyslu článku 103 výše zmíněného zákona (viz
výše odstavce 15 až 16 a 19) a že nevidí důvod pro odchylku od
stanovisek, která již vyjádřily tyto soudy.
C. Sledoval zásah legitimní cíl nebo cíle?
§ 36
Stejně jako Komise
tak i Soud konstatuje, že zásah sledoval cíle, které byly legitimní ve
smyslu odstavce 2 článku 8, jmenovitě předcházení zločinnosti a ochranu
práv jiných, to jest soudce Miosgy; stěžovatel to nepopíral.
D. Byl zásah "nezbytný v demokratické
společnosti"?
§ 37
Pokud se jedná
o to, zda byl zásah "nezbytný v demokratické společnosti", přiklání
se Soud k názoru, že důvody uvedené Okresním soudem v Mnichově (viz
výše odstavec 10) lze pokládat za relevantní, pokud jde o sledované
legitimní cíle. Soud však nepokládá za nezbytné se touto otázkou zabývat,
protože již dospěl k závěru, že - jak tvrdil stěžovatel a jak
konstatovala Komise - napadené opatření nebylo přiměřené těmto cílům. Je
pravdou, že trestný čin, v souvislosti s nímž byla prohlídka
vykonána, znamenal nejen urážku soudce, nýbrž i pokus o nátlak na
soudce, takže jej nelze kvalifikovat jako nepatrný. Na druhé straně však příkaz
k prohlídce byl koncipován ve velmi širokých pojmech, neboť nařizoval
prohlídku a zabavení "dokumentů", a to bez jakéhokoli omezení,
odhalujících totožnost autora urážlivého dopisu; tento bod má zvláštní význam,
pokud není prohlídka advokátní kanceláře - jako je tomu v Německu -
provázena speciálními procesními zárukami, jakými je například přítomnost
nezávislé přihlížející osoby. Důležitější je však - s přihlédnutím
k materiálům, které byly de facto prohledány - okolnost, že prohlídka
zasáhla profesní tajemství v takové míře, že se jeví jako nepřiměřená
daným okolnostem; v této souvislosti je třeba připomenout, že tam, kde se
jedná o advokáta, může mít takovéto narušení profesního tajemství neblahé
důsledky pro řádný chod justice, a tudíž i pro práva garantovaná
článkem 6 Úmluvy. Kromě toho publicita, která celý případ provázela, musela mít
kompromitující účinky na stěžovatelovu profesní pověst, a to nejen
v očích stávajících klientů, nýbrž i v očích široké veřejnosti.
E. Závěr
§ 38
Soud proto dospívá
k závěru, že článek 8 byl porušen.
II. Údajné porušení článku 1 Protokolu č. 1
§ 39
Pan Niemietz
rovněž tvrdil, že prohlídka znamenala též porušení článku 1 Protokolu č.
1, který stanoví: "Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat
svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného
zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady
mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony,
které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu
s obecným zájmem a zajistily placení poplatků nebo pokut."
§ 40
Jelikož Soud již
vzal v úvahu, v souvislosti s článkem 8, potenciální účinek
prohlídky na profesní pověst stěžovatele (viz výše odstavec 37), souhlasí
s Komisí, že nevzniká žádná separátní otázka spojená s článkem
1 Protokolu č. 1.
III. Aplikace článku 50 Úmluvy
§ 41
Článek 50 Úmluvy
stanoví: "Jestliže Soud zjistí, že rozhodnutí nebo opatření soudního nebo
každého jiného orgánu Vysoké smluvní strany je zcela nebo částečně
v rozporu se závazky vyplývajícími z této Úmluvy, a jestliže
vnitrostátní právo této strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků
takového rozhodnutí nebo opatření, rozhodnutí Soudu přizná v případě
potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění."
§ 42
V dopise
zaregistrovaném dne 16. prosince 1991 (viz výše odstavec 4) požádal stěžovatel
Soud, s přihlédnutím zejména ke škodě způsobené na dobrém jménu jeho
kanceláře, aby mu v souladu s článkem 50 přiznal náhradu takového
druhu a v takové výši, jak Soud uzná za vhodné.
§ 43
Soud nemůže
s touto žádostí souhlasit. Stěžovatel především neprokázal, že by mu
v důsledku porušení článku 8 vznikla hmotná škoda. Jestliže snad
stěžovateli vznikla nehmotná škoda, pak Soud má shodně s delegátem Komise
za to, že jeho nález ohledně porušení (Úmluvy) je pro stěžovatele sám o sobě
dostatečným spravedlivým zadostiučiněním. Na závěr, i když pan Niemietz
při ústním jednání prohlásil, že jeho stížnost v sobě zahrnovala náklady
a výdaje spojené se řízením v Německu a ve Strasbourgu,
stěžovatel nepředložil žádné bližší údaje o těchto výdajích.
Z těchto důvodů
Soud jednomyslně:
1. stanoví, že byl porušen článek 8 Úmluvy;
2. stanoví, že nevzniká žádná separátní
otázka podle článku 1 Protokolu č. 1;
3. zamítá stěžovatelovu žádost
o spravedlivé zadostiučinění.
Vyhotoveno
v jazyce anglickém a francouzském a vyhlášeno při veřejném
jednání v Paláci lidských práv ve Strasbourgu dne 16. prosince 1992.
Rolv Ryssdal v. r.
předseda
Marc-André Eissen v. r.
tajemník