Tisk z právního informačního systému LEGSYS(r)
Galaxy.
(c) Ústav
státu a práva AV ČR
Text dokumentu č. 3/1995 Sb.r.ES, ze dne
25.5.1993
3
Rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 25. května 1993
Věc Kokkinakis (Rozsudek ve věci Kokkinakis
versus Řecko)
Evropský soud pro
lidská práva, zasedající v souladu s článkem 43 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a příslušných
ustanovení Jednacího řádu, jako Senát, který tvořili následující soudci: R.
Ryssdal, předseda, R. Bernhardt, L. - E. Pettiti, J. De Meyer, N. Valticos, S.
K. Martens, I. Foighel, A. N. Loizou, M. A. Lopes Rocha a dále M. - A.
Eissen, tajemník Soudu, a H. Petzold, zástupce tajemníka Soudu, po poradě Senátu,
která se konala 27. listopadu 1992 a 19. dubna 1993, posledně uvedeného
data vynesl následující rozsudek:
Postup
§ 1
Případ byl předán
Soudu Evropskou komisí pro lidská práva (dále jen "Komise") 21. února 1992
během tříměsíční lhůty stanovené článkem 32 § 1 a článkem 47 Úmluvy. Tomu
předcházelo podání stížnosti proti Řecké republice (č. 14 307/88), předložené
Komisi podle článku 25 řeckým státním příslušníkem, panem Kokkinakisem, dne 22.
srpna 1988. Požadavek Komise vycházel z článků 44 a 48
a prohlášení, jímž Řecko uznalo obligatorní pravomoc tohoto Soudu (článek
46). Předmětem uvedené žádosti bylo vydání rozhodnutí, zda skutkový děj případu
zakládá porušení závazků odpovědného státu podle článků 7, 9 a 10.
§ 2
V odpovědi na
dotaz učiněný podle ust. 33 § 3 (d) Jednacího řádu žadatel uvedl, že si přeje
osobně se zúčastnit soudního řízení, a ustanovil advokáta, který jej bude
zastupovat (ust. 30).
§ 3
Do ustaveného Senátu
byl z moci úřední jmenován pan N. Valticos, zvolený soudce řecké
národnosti (článek 43 Úmluvy), a pan R. Ryssdal, předseda Soudu (ust. 21 §
3 (b). 27. února 1992 vylosoval předseda za přítomnosti tajemníka Soudu dalších
sedm členů, a to pány R. Bernhardta, L. - E. Pettitiho, J. De Meyera, S.
K. Martense, I. Foighela, A. N. Loizoua a M. A. Lopese Rochu (článek 43 in
fine Úmluvy a ust. 21 § 4).
§ 4
Pan Ryssdal
z titulu funkce předsedy Senátu (ust. 21 § 5) a prostřednictvím
tajemníka Soudu konzultoval se zástupcem řecké vlády (dále jen vláda),
delegátem Komise a právním zástupcem žadatele postup soudního řízení (ust.
37 § 1 a ust. 38). Na základě toho tajemník Soudu obdržel vyjádření
žadatele a vlády 12. srpna 1992. 17. září tajemník Komise informoval tajemníka
Soudu, že delegát Komise se vyjádří ve svém ústním přednesu. 13. srpna Komise
předložila různé dokumenty, které si vyžádal tajemník soudu na základě
požadavku vlády.
§ 5
V souladu
s rozhodnutím předsedy Senátu se veřejné zasedání konalo v Paláci
lidských práv ve Strasbourgu 25. listopadu 1992. Soud předtím vykonal přípravné
řízení. Před Soud předstoupily následující osoby:
a) za vládu:
P. Georgakopoulos,
starší poradce Státního právního výboru - zástupce vlády, A. Marinos, soudce
Nejvyššího správního soudu - právní poradce;
b) za Komisi:
C. L. Rozakis -
delegát;
c) za žadatele:
P. Vegleris,
dikigoros (právník), emeritní profesor Aténské univerzity - právní zástupce, P.
Bitsaxis, dikigoros (právník) - poradce.
Soud vyslechl
úvodní přednesy pana Georgakopoulose a pana Marinose za vládu, pana
Rozakise za Komisi a pana Veglerise a Bitsaxise za žadatele, jakož
i odpovědi na jejich otázky.
Skutková zjištění
I. Okolnosti případu
§ 6
Pan Minos
Kokkinakis, obchodník v důchodu, řecké národnosti, se narodil
v ortodoxní rodině v Sitii (Kréta) v roce 1919. Poté, co se stal
Svědkem Jehovovým v roce 1936, byl více než 60 krát zadržen za
proselytismus. Několikrát byl internován a ve výkonu trestu odnětí
svobody. Internace, které byly nařízeny správními úřady za jeho činnost
v záležitostech náboženské povahy, strávil na různých ostrovech v Egejském moři
(třináct měsíců na Amorgosu v roce 1938, šest měsíců na Milosu v roce
1940 a dvanáct měsíců na Makronisosu v roce 1949). Tresty odnětí
svobody, k nimž byl odsouzen soudy, byly uloženy za trestný čin
proselytismu, (třikrát odsouzen na dva a půl měsíce v roce 1939 - byl
prvním Svědkem Jehovovým, který byl odsouzen podle zákona Metaxovy vlády (viz
odstavec 16 níže), čtyři a půl měsíce v roce 1949 a dva měsíce
v roce 1962), za omezování svobody vyznání (osmnáct a půl měsíce
v roce 1941) a za uspořádání náboženského shromáždění v soukromém domě (šest
měsíců v roce 1952). Mezi rokem 1960 a 1970 byl žadatel čtyřikrát
uvězněn a obžalován, avšak nebyl odsouzen.
§ 7
Dne 2. března 1986
on a jeho žena přišli do domu paní Kyriakakiové v Sitii
a hovořili s ní. Manžel paní Kyriakakiové, jenž byl jáhnem
v místním ortodoxním kostele, informoval policii, která zatkla pana
a paní Kokkinakisovi a odvezla je na místní policejní stanici, kde
strávili noc z 2. na 3. března 1986.
A. Soudní řízení u Trestního soudu
v Lasithi
§ 8
Žadatel
a jeho žena byli stíháni podle článku 4 zákona č. 1 363/1938, který
pokládá proselytismus za trestný čin (viz odstavec 16 níže), a byli
předáni soudnímu tribunálu Trestního soudu v Lasithi (trimeles
plimmeliodikio), který nařídil líčení na 20. března 1986.
§ 9
Po zamítnutí
námitky, že článek 4 tohoto zákona je protiústavní, trestní soud provedl důkaz
výslechem pana a paní Kyriakakiových, dále vyslechl svědka obhajoby
a dva obžalované a téhož dne vynesl rozsudek: "(Obžalovaní), kteří
patří k sektě Svědků Jehovových, se pokusili provést proselytisaci, přímo
či nepřímo se pokusili vetřít do náboženského vyznání ortodoxních křesťanů,
s úmyslem podrýt jejich víru tím, že využili jejich nezkušenost, jejich
nízké intelektové schopnosti a naivitu. A to zejména tak, že přišli do
domu (paní Kyriakakiové) - a sdělili jí, že přinášejí dobré zprávy;
tvrdili, že přicházejí v naléhavé záležitosti, byli vpuštěni do domu
a začali číst z bible, kterou interpretovali s důrazem na krále
nebes, události, jež se ještě nestaly, ale ke kterým teprve dojde, etc.,
vyzývali ji prostřednictvím kritických a kvalifikovaných vysvětlení -, aby
změnila sovu ortodoxní křesťanskou víru." Soud shledal pana a paní
Kokkinakisovi vinnými z proselytismu a odsoudil každého z nich
ke čtyřem měsícům odnětí svobody, s případnou (podle článku 82 trestního
zákona) možností přeměny v peněžitý trest 400 drachem za každý den odnětí
svobody, a pokutě 10 000 drachem. Podle článku 76 trestního zákona také
nařídil zabavení a zničení brožur, které zamýšleli prodat paní
Kyriakakiové.
B. Soudní řízení před odvolacím soudem na Krétě
§ 10
Pan a paní
Kokkinakisovi se proti tomuto rozsudku odvolali k odvolacímu soudu
v Efetiu na Krétě. Odvolací soud zrušil rozsudek paní Kokkinakisové
a potvrdil rozsudek jejího manžela, kterému však snížil trest odnětí
svobody na tři měsíce nebo peněžitý trest 400 drachem za každý den odnětí
svobody. Rozsudek byl dne 17. března 1987 odůvodněn následovně: "- bylo
prokázáno, že s cílem rozšiřování článků víry sekty Svědků Jehovových
(airesi), ke kterým obžalovaný náleží, se tento pokoušel přímo i nepřímo
vetřít do náboženského vyznání osoby odlišného
vyznání než je jeho, (v tomto případě) ortodoxní křesťanské víry, se
záměrem změnit jejich víru tím, že zneužil její nezkušenosti, jejího nízkého
intelektu a naivity. Konkrétně, v čase a v místě uvedeném ve
spisovém materiálu, navštívil paní Georgii Kyriakakiovou a poté, co jí
sdělil, že přináší dobré zprávy, přinutil ji, aby jej vpustila do domu. Tam jí
začal vyprávět o politikovi Olofu Palmem a objasňovat své
pacifistické názory. Poté vytáhl malou knížku obsahující vyznání víry příznivců
výše zmíněné sekty a začal číst úryvky z Písma svatého, které dovedně
rozebíral způsobem, kterému křesťanka nemohla čelit, aniž by měla odpovídající
vzdělání v oblasti výkladu dogmat. Současně jí nabízel různé podobné knihy
a obtěžujícím způsobem se pokoušel přímo i nepřímo podkopat její náboženskou víru. V důsledku toho
musel být uznán vinným shora uvedeným trestným činem, v souladu
s operativními ustanoveními (dále uvedenými), zatímco druhý obviněný, jeho
žena Elissavet musela být viny zproštěna, s přihlédnutím k tomu, že
nebyl žádný důkaz o tom, že se účastnila trestného činu spáchaného
manželem, jehož pouze doprovázela." Jeden ze odvolacích soudců ve svém votu
separatu, připojeném k rozsudku, vyjádřil tento názor: "- první obžalovaný
by měl být rovněž zproštěn viny, jelikož žádný z důkazů nesvědčí
o tom, že Georgia Kyriakaki - byla zvláště nezkušená v ortodoxním
křesťanském učení, jsouc provdána za církevního jáhna, nebo že by měla zvláště nízký intelekt
nebo byla zvlášť naivní tak, aby obžalovaný byl způsobilý využít výhody -
a (tudíž) vnuknout jí, aby se stala členem sekty Svědků Jehovových." Podle
zápisu z jednání ze 17. března 1987 paní Kyriakaki učinila následující
svědeckou výpověď: "Ihned se mnou začali mluvit o Olofu Palmem, zda byl či
nebyl pacifistou, a o dalších věcech, na které se nepamatuji. Mluvili
o věcech, kterým dobře nerozumím. Nebyl to rozhovor, ale jejich neustálý
monolog -. Kdyby mi byli řekli, že jsou Svědci Jehovovi, nevpustila bych je
dovnitř. Nevzpomínám si, zda se mnou mluvili o Království nebeském.
Zůstali v domě asi 10 minut nebo čtvrt hodiny. To, co mi vyprávěli, mělo náboženskou povahu, a nevím,
proč mi to říkali. Z počátku jsem ani nevěděla, jaký je účel jejich návštěvy.
Pravděpodobně mi v té době říkali něco s cílem oslabit mou náboženskou víru, (avšak) tento
rozhovor mou víru neovlivnil -".
C. Jednání před kasačním soudem
§ 11
Pan Kokkinakis se
odvolal z důvodu právní kvalifikace. Tvrdil inter alia, že ustanovení
zákona číslo 1 363/1938 odporuje článku 13 ústavy (viz odstavec 13 níže).
§ 12
Kasační soud
(Arios Pagos) zamítl odvolání dne 22. dubna 1988. Odmítl tvrzení neústavnosti
z následujících důvodů: "Článek 4 zákona č. 1 363/1938, nahrazený článkem
2 zákona č. 1 672/1939, provádějící články 1 a 2 ústavy, byl zaveden
v souladu s Ústavou z roku 1911, tehdy platnou, jejíž článek 1
zakazoval proselytismus a jakékoli další zásahy proti převládajícímu náboženství v Řecku, zejména
východní křesťanské ortodoxní církvi. Tento článek nejenže neodporuje článku 13 Ústavy
z roku 1975, ale je plně slučitelný s ústavou, která uznává
nedotknutelnost svobody náboženského vyznání a zajišťuje svobodu výkonu jakéhokoli známého náboženství, které se podrobí
formálním ustanovením téže ústavy, zakazujícím proselytismus. Z toho vyplývá,
že proselytismus je zakázán obecně, ať již směřuje proti kterémukoli náboženství, včetně dominujícího náboženství, jímž je v souladu
s článkem 3 Ústavy z roku 1975 zejména křesťanská východní ortodoxní církev." Je třeba si
povšimnout, že odvolací soud na Krétě svůj rozsudek podrobně odůvodnil
s tím, že při použití napadených ustanovení byla dodržena Ústava
z roku 1975. Podle názoru soudce, který nesouhlasil, by měl kasační soud
zrušit rozsudek níže uvedeného soudu, jelikož byl chybně použit článek 4 zákona
č. 1 363/1938, a to tím, že se nezmiňuje o slibech, kterými se
obžalovaný údajně pokoušel narušit náboženské vyznání paní Kyriakakiové, a nepřikládat
zvláštní význam nezkušenosti a nízkému intelektu paní Kyriakakiové.
II. Příslušné domácí právo a praxe
A. Zákonná ustanovení
1. Ústava
§ 13
Znění příslušných
článků Ústavy z roku 1975:
Článek 3
1. Převládajícím náboženstvím v Řecku je
východní ortodoxní křesťanská církev. Řecká ortodoxní církev, jejímž nejvyšším uznávaným představitelem je
Pán Ježíš Kristus, je učením nerozlučně spjatá s velkou církví konstantinopolskou
a s dalšími křesťanskými církvemi, které jsou součástí jejího společenství
(omodoxi), neměnně dodržuje, jako ostatní církve, posvátné apoštolské a synodální kánony
a posvátné tradice. Je samosprávná a je spravována Svatým synodem
skládajícím se ze všech úřadujících biskupů a je upraven a řízen pravidly
církevní charty v souladu
s ustanoveními Patriarchálního spisu z 29. června 1850 a zákona
o synodu z 4. září 1928.
2. Církevní režim panující
v určitých oblastech státu by neměl být považován za odporující
ustanovením předcházejícího odstavce.
3. Text Písma
svatého je neměnný. Oficiálně nesmí být přeložen do žádného jiného jazyka bez
předchozího souhlasu samosprávné řecké církve a velké křesťanské církve v Konstantinopoli.
Článek 13
1. Svoboda náboženského vyznání je
nedotknutelná. Požívání osobních a politických práv by nemělo záviset na náboženském vyznání jednotlivce.
2. Je zaručena
svoboda výkonu jakéhokoli známého náboženství; jednotlivcům je zaručen svobodný výkon náboženských obřadů bez překážek
a pod ochranou zákona. Provádění náboženských obřadů nesmí narušovat veřejný pořádek
nebo veřejnou morálku. Proselytismus je zakázán.
3. Duchovní všech
známých náboženství podléhají stejnému
státnímu dohledu a jsou jim uloženy stejné povinnosti, jako duchovním
převládajícího náboženství.
4. Nikdo nesmí být
zproštěn plnění závazků vůči státu nebo odmítnout dodržovat zákony
z důvodu svého náboženského přesvědčení.
5. Jinou přísahu
a její formu než podle zákona nelze vyžadovat.
§ 14
Křesťanská
východní ortodoxní církev, která během téměř čtyř století cizí okupace symbolizovala
zachování řecké kultury a jazyka, se aktivně podílela na boji řeckého lidu
za osvobození v takové míře, že helénismus je do určité míry
s ortodoxní vírou totožný. Královský výnos z 23. června 1833 povolil
"Prohlášení nezávislosti řecké církve" a popsal ji jako "samosprávnou". Následující ústavy
Řecka označovaly tuto církev za "převládající". Naprostá většina obyvatelstva náleží
k této církvi, a toto
v řeckém pojetí představuje de iure i de facto náboženství samotného státu. Kromě
toho tato církev plní velkou část
administrativních a vzdělávacích funkcí státu (manželské a rodinné
právo, povinná náboženská výuka, skládání přísahy členy vlády, atd.). Její role ve veřejném
životě se mimo jiné odráží v přítomnosti ministra školství a náboženských věcí na zasedáních církevních hodnostářů, na kterých
je volen aténský arcibiskup, a účastí zástupců církve při všech oficiálních
státních událostech; prezident republiky skládá přísahu k výkonu svého
úřadu podle ortodoxního obřadu (článek 33 § 2 ústavy); oficiální kalendář se
řídí kalendářem křesťanské východní ortodoxní církve.
§ 15
Za vlády Otty I.
(1832 - 62) se ortodoxní církvi, která si po dlouhou dobu stěžovala na propagandu Společnosti
Bible, zaměřenou na mladé ortodoxní školní děti jménem evangelické církve, podařilo do první
ústavy (1844) včlenit klauzuli, zakazující "proselytismus a jakékoli jiné
činy směřující vůči převažujícímu náboženství." Ústavy z roku 1864, 1911 a 1952
obsahovaly tutéž klauzuli. Ústava z roku 1975 zakazuje proselytismus
všeobecně (článek 13 § 2 in fine - viz odstavec 13 výše); zákaz se vztahuje na
všechna "známá náboženství", což znamená ta, jejichž doktrína není apokryfická
a u nichž není požadováno tajné novosvěcení.
2. Zákony č. 1 363/1938 a 1 672/1939
§ 16
Během diktátorství
Metaxase (1936 - 40) byl proselytismus poprvé prohlášen za trestný čin,
a to článkem 4 zákona (anagostikos nomos) č. 1 363/1938. Následujícího
roku byl tento článek novelizován článkem 2 zákona č. 1 672/1939, který
definoval výraz "proselytismus ":
1. Kdo provádí
proselytismus, bude potrestán odnětím svobody a peněžitým trestem
v rozmezí od 1 000 do 50 000 drachem; dále bude pod policejním dozorem po
dobu šesti měsíců až jednoho roku. Tyto doby určí soud při odsouzení pachatele.
Dobu odnětí svobody nelze přeměnit na peněžitý trest.
2. Proselytismus
představuje zejména jakýkoli přímý či nepřímý pokus narušit náboženskou víru osoby odlišného náboženského vyznání (eterodoxos)
s cílem podrýt její víru, ať již jakýmkoli návodem nebo jeho slibem,
morální podporou, materiální pomocí, nebo podvodným způsobem či využitím její
nezkušenosti, důvěry, potřeby, nízkého intelektu nebo naivity.
3. Spáchání
takového trestného činu ve škole nebo vzdělávacím zařízení nebo dobročinné
instituci představuje zvláště přitěžující okolnost.
B. Precedenční právo
§ 17
Rozsudkem číslo 2
276/1953 plenární zasedání Nejvyššího správního soudu (Symvoulio tis
Epikratias) definovalo proselytismus takto:
Článek 1 ústavy,
který zaručuje svobodný výkon jakéhokoli známého náboženství bez překážek
a provádění bohoslužebných obřadů, zakazuje proselytismus a všechny
další činnosti směřované vůči převažujícímu náboženství, křesťanské východní ortodoxní církvi. To znamená, že pouhá náboženská výuka není
proselytismem, i kdyby poukazovala na chyby jiných náboženství a odlákala od nich
možné stoupence, kteří by opustili své původní náboženství ze své vlastní svobodné
vůle; je tomu tak proto, že náboženská výuka je svou povahou bohoslužebným obřadem prováděným
svobodně a bez překážek. Kromě náboženské výuky, kterou lze svobodně provádět, je
jakýkoli záměrný, neodbytný pokus odlákat stoupence od převažujícího náboženství prostředky, jež jsou
nezákonné nebo morálně odsouzeníhodné, kvalifikován jako proselytismus, který
je výše uvedenými články ústavy zakázán.
§ 18
Řecké soudy
potvrdily, že osoby se dopustily proselytismu, jestliže "přirovnávaly svaté
k figurkám zdobícím zeď", svatého Gerasimose k "panákovi vycpanému
bavlnou" a církev k "divadlu, tržišti a kinu"; kázaly a přitom
ukazovaly obrázky zobrazující dav nutně oblečených lidí s tím, že "to jsou
všichni, kteří nepřijímají mou víru" (kasační soud, rozsudek č. 271/1932,
Themis XVIII, str. 19); slibovaly ortodoxním uprchlíkům přístřeší za velmi
výhodných podmínek, přejdou-li k uniatské víře (Egejský odvolací soud,
rozsudek č. 2 950/1930, Themis B, str. 103); nabízely stipendia pro studium
v zahraničí (kasační soud, rozsudek 2 276/1953); posílaly ortodoxním
kněžím brožurky s doporučením je studovat a používat jejich obsah
(kasační soud, rozsudek č. 59/1956, Nomiko Vima, 1956, č. 4, str. 736);
distribuovaly zdarma "tak zvané náboženské" knihy a brožury "negramotným chudákům"
nebo "malým školním dětem" (kasační soud, rozsudek č. 201/1961, Trestní anály
XI. str. 472); nebo slibovaly mladým švadlenám zlepšení jejich zaměstnání,
jestliže opustí ortodoxní církev, o jejíchž kněžích tvrdily, že "vykořisťují
společnost" (kasační soud, rozsudek č. 498/1961, Trestní anály XII, str. 212).
Kasační soud rozhodl, že definice proselytismu v článku 4 zákona č. 1
363/1938 není v rozporu se zásadou, že trestný čin a trest smí být
stanoven pouze zákonem. Trestní soud v Pireu toto potvrdil vydáním příkazu
(voulevma) číslo 36/1962 (Časopis řeckých právníků, 1962, str. 421)
s doplněním výrazu "zejména" do článku 4 zákona č. 1 363/1938 (viz
odstavec 16 výše), který uváděl prostředky používané osobami páchajícími
trestný čin a nikoliv popisem actus reus.
§ 19
Kasační soud
nepovažoval seznam v článku 4 za vyčerpávající až do roku 1975. Rozsudkem
číslo 997/1975 (Trestní anály XXVI, str. 380) přidal následující vysvětlení: "-
to vyplývá z ustanovení článku 4 -, že proselytismus spočívá v přímém
nebo nepřímém zasahování do náboženské víry jakýmkoli způsobem uvedeným samostatně v zákoně."
§ 20
Nedávno soud
odsoudil Svědky Jehovovy za provozování sektářské doktríny "neodbytným
způsobem" a z obviňování ortodoxní církve, že je "zdrojem utrpení světa" (Odvolací
soud v Salonice, rozsudek č. 2 567/1988); za vstupování do domů jiných
lidí pod rouškou křesťanství za účelem šíření Nového zákona (Florinský soud
prvního stupně, rozsudek č. 128/1989); a za pokus klást knihy
a brožury ortodoxnímu knězi ke kolům jeho auta, poté co jej zastavili
(Lasithiský soud první instance, rozsudek č. 357/1990). Rozsudkem číslo 1
304/1982 (Trestní anály XXXII, str. 502) kasační soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu v Aténách (č. 5 434/1981), protože při odsouzení Svědka
Jehovova neměl oporu v zákoně. Odvolací soud pouze opakoval slova obžaloby
a tudíž nevysvětlil, jak "neodbytná výuka doktríny sekty Svědků
Jehovových" nebo "distribuce brožur sekty za minimální cenu" představovaly
pokus narušit náboženskou víru stěžovatelů, ani neprokázal, jak pachatel využil
jejich "nezkušenosti" a "nízkého intelektu". Kasační soud vrátil tento
případ zvláště ustavené soudní stolici odvolacího soudu, který pachatele
zprostil. Několik soudních rozhodnutí podobně potvrdilo, že trestný čin
proselytismu nebyl spáchán tam, kde došlo k pouhé diskusi o víře Svědků
Jehovových, kde byly brožury distribuovány dům od domu (Patraský odvolací soud,
rozsudek č. 137/1988) nebo na ulici (Larisský odvolací soud, rozsudek č.
749/1986) nebo tam, kde principy sekty byly vysvětlovány bez jakéhokoli klamání
ortodoxního křesťana (trestní soud v Trikkalasu, rozsudek č. 186/1986). V
posledním případě bylo rozhodnuto, že být "negramotným venkovanem" nepostačuje
pro označení "být naivní", viz článek 4, kde se uvádí osoba, kterou oslovil
údajný proselyta (kasační soud, rozsudek č. 1 155/1978).
§ 21
Po revizi ústavy
z roku 1975 Svědci Jehovovi zahájili soudní řízení týkající se ústavnosti
článku 4 zákona č. 1 363/1938. Vznesli stížnost, že popis trestného činu je
vágní, ale především namítali, že skutečným účelem zákona je zachování článku 1
a 2 tehdy platné ústavy (z roku 1911 - viz odstavec 12 výše), který
zakazoval proselytismus namířený proti převládajícímu náboženství. V současné ústavě je
tento zákaz rozšířen na všechna náboženství a již není dále zahrnut v kapitole
týkající se náboženství, nýbrž v kapitole
zabývající se lidskými a občanskými právy, a zejména v článku
13, který zaručuje svobodu vyznání v náboženského vyznání. Soudy vždy takové námitky
protiústavnosti zamítaly, přestože měly rozsáhlou oporu v právní
literatuře.
III. Svědkové Jehovovi v Řecku
§ 22
Hnutí Svědků
Jehovových se objevilo v Řecku na počátku 20. století. Dnes se počet
jejich členů odhaduje na 25 000 až 70 000. Členové náležejí k jedné
z 338 kongregací, z nichž první byla vytvořena v Aténách
v roce 1922.
§ 23
Od revize Ústavy
z roku 1975 Nejvyšší správní soud několikrát rozhodl, že Svědkové Jehovovi
splňují definici "známého náboženství" (rozsudky č. 2 105 a 2 106/1975, 4
635/1977, 2 484/1980, 4 620/1985, 790 a 3 533/1986 a 3 601/1990).
Avšak některé soudy prvního stupně dále rozhodují opačně (soud první instance
v Heraklionu, rozsudky č. 272/1984 a 87/1986). V roce 1986 Nejvyšší
správní soud potvrdil (v rozsudku č. 3 533/1986), že rozhodnutí ministerstva,
odmítající jmenování Svědka Jehovova za učitele literatury, bylo porušením
svobody náboženského vyznání
a v důsledku toho též porušením řecké ústavy.
§ 24
Podle statistiky
poskytnuté žadatelem bylo 4 400 Svědků Jehovových uvězněno mezi rokem 1975 (když
byla obnovena demokracie) a rokem 1992. Z nich 1 233 bylo postaveno před
soud a 208 bylo odsouzeno. Dříve bývali Svědkové Jehovovi souzení podle
zákona č. 117/1936, za bránění komunismu a jeho následkům, a zákona
č. 1 075/1938, o zachování společenského pořádku. Vláda proti těmto
číselným údajům žadatele nic nenamítala. Zdůraznila však, že počet případů
odsouzení Svědků Jehovových se zmenšuje. Z celkového počtu 260 lidí uvězněných
od roku 1991 do 1992 bylo odsouzeno pouze 7.
Jednání před Komisí
§ 25
Pan Kokkinakis
podal žádost ke Komisi 22. srpna 1988. Tvrdil, že jeho odsouzení za
proselytismus bylo porušením práv, zajištěných článkem 7, 9 a 10 Úmluvy.
Vycházel i z článku 5 § 1 a článku 6 §§ 1 a 2.
§ 26
Dne 7. prosince
1990 Komise prohlásila jeho žádost (č. 14 307/88) za přípustnou,
s výjimkou stížnosti vycházející z článku 5 a 6, kterou
prohlásila za nepřípustnou, jelikož byla nepodložená. Ve své zprávě z 3.
prosince 1991 (dle článku 31), Komise vyjádřila stanovisko, že (a) nedošlo
k porušení článku 7 (jedenáct hlasů ku dvěma); (b) došlo k porušení
článku 9 (jednohlasně); a (c) samostatný problém podle článku 10 zde
nevznikl (deset hlasů k jednomu). Úplné znění stanoviska Komise
a dvou samostatných stanovisek, je obsaženo ve zprávě, která je přílohou
tohoto rozsudku.
Právní zjištění
§ 27
Pan Kokkinakis
vznesl stížnost proti svému odsouzení za proselytismus; považoval to za
porušení článků 7, 9 a 10 Úmluvy a článku 14 společně s článkem
9.
I. Domnělé porušení článku 9
§ 28
Žadatelovy
stížnosti se týkaly především omezení výkonu náboženské svobody. Podle toho by
měl soud začít rozborem článku 9, který říká:
1. Každý má právo
na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu
změnit své náboženské vyznání nebo
přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo
přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě,
bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.
2. Svobody
projevovat náboženské vyznání
a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony
a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné
bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv
a svobod jiných.
§ 29
Žadatel namítal
nejen to, co sám považoval za chybnou interpretaci článku 4 zákona č. 1
363/1938. Jeho podání se soustředilo na širší problém, zda uzákonění bylo
slučitelné s právem zakotveným v článku 9 Úmluvy, které, jak
argumentoval, bylo součástí řeckého práva od roku 1953, a které se stalo
precedentem podle ústavy proti všem protichůdným zákonům. Zdůraznil logickou
a právní obtížnost vyznačení byť jen zčásti zřetelné dělící čáry mezi
proselytismem a svobodou měnit své náboženství nebo víru, buď sám či ve společnosti
s jinými, na veřejnosti a v soukromí ji projevovat, což zahrnuje
všechny formy vyučování, zveřejňování a kázání mezi lidmi. Zákaz
proselytismu, který byl prohlášen za trestný čin v době Metaxova
diktátorství, byl nejen neústavní, tvrdil pan Kokkinakis, ale také vytvářel
společně s ostatními klauzulemi zákona č. 1 363/1938 "arzenál zákazů
a hrozeb trestů" visící nad všemi přívrženci všech vyznání a vír. Pan
Kokkinakis si v neposlední řadě stěžoval na selektivní aplikaci tohoto
zákona správními a soudními úřady, předčící "dokonce nejdivočejší
akademické domněnky"; pro představu, např. existuje možnost stížnosti, kterou
vznese katolický kněz nebo protestantský duchovní vůči pravověrnému věřícímu,
který se pokusil odlákat jednu z oveček. To by bylo mnohem méně
pravděpodobné, než že by pravověrný věřící křesťan byl vyšetřován za provádění
proselytismu ve prospěch "převládajícího náboženství".
§ 30
Podle tvrzení
vlády existovala v Řecku svoboda ve vyznávání všech náboženství; náboženští přívrženci požívali
práva vyjadřovat svou víru svobodně a pokoušet se ovlivnit víru ostatních.
Přinášení křesťanského svědectví je povinností všech církví a všech křesťanů,
avšak je velký rozdíl mezi přinášením svědectví a "proselytismem, který
spočívá v užívání klamných, nehodných a nemorálních prostředků, jakož
i těžení z chudoby, nízkého intelektu a nezkušenosti svých
bližních." Článek 4 zakazoval tento druh proselytismu - jako
o "nesprávném" proselytismu se zmiňoval Evropský soud ve svém rozsudku
sporu Kjeldsen, Busk Madsen a Pedersen versus Dánsko ze 7. prosince 1976
(série A č. 23, str. 28, 54) - nikoliv samo náboženské vyučování. Kromě toho přesně tuto definici
proselytismu přijaly řecké soudy.
A. Obecné zásady
§ 31
Jak je uvedeno
v článku 9, svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je jedním ze
základů "demokratické společnosti" ve smyslu Úmluvy. Je to ve svých náboženských dimenzích jeden
z nejdůležitějších prvků, který spoluvytváří identitu věřících
a jejich způsob života, ale je také zároveň cenným přínosem pro ateisty,
agnostiky, skeptiky a nezúčastněné. Pluralita je neoddělitelná od
demokratické společnosti, o kterou se draze bojovalo po celá staletí
a která na ní závisí. Zatímco náboženská svobody je zejména věcí svědomí jednotlivce,
zahrnuje v sobě také inter alia svobodu "projevovat (své) náboženství". Přinášení svědectví
slovem a skutkem je vázáno na existenci náboženského vyznání. Podle článku 9
se svobodná manifestace svého náboženství neprovádí pouze ve společnosti jiných lidí "na
veřejnosti" a v kruhu těch, kteří vyznávají stejnou víru, ale lze ji
také vykonávat "sám" a "v soukromí"; kromě jiného zahrnuje právo
pokoušet se přesvědčovat svého bližního, například "vyučováním"; v opačném
případě by "právo na změnu svého náboženství nebo víry", obsažené v článku 9,
pravděpodobně zůstalo mrtvou literou.
§ 32
Požadavky článku 9
se odrážejí v řecké ústavě do té míry, že článek 13 zmíněné ústavy
deklaruje svobodu náboženského vyznání, která je nedotknutelná a zaručuje svobodu
provádění jakéhokoli známého náboženství (viz odstavec 13 výše). Svědkové Jehovovi podle
tohoto požívají statut "známého náboženství" a výhod z toho vyplývajících
s ohledem na zvyklosti (viz odstavce 55 až 23 výše).
§ 33
Hlavní rysy práv,
zaručených v článku 9 § 1, se také odrážejí ve znění paragrafu,
obsahujícího rovněž jejich omezení. Na rozdíl od druhých paragrafů článků 8, 10
a 11, které zahrnují všechna práva zmíněná v prvních paragrafech
těchto článků, článek 9 hovoří pouze o "svobodě projevovat své náboženství nebo víru". To znamená
uznání toho, že v demokratických společnostech, ve kterých spolu žije
vedle sebe několik náboženství uvnitř jedné a téže populace, může být nezbytné omezit
tuto svobodu, aby byly sjednoceny zájmy různých skupin, a aby bylo
zabezpečeno respektování víry každého občana.
§ 34
Podle vlády lze
taková omezení v řeckém právním systému nalézt. Článek 13 Ústavy
z roku 1975 zakazuje proselytismus všem náboženstvím bez rozdílu
a článek 4 zákona č. 1 363/1938, který připojuje trestní postih
k tomuto zákazu, byl přes svůj historický a politický původ potvrzen
několika nástupnickými demokratickými vládami. Jediným cílem článku 4 byla
ochrana víry ostatních spoluobčanů před aktivitami těch, kteří by podrývali jejich
důstojnost a osobnost.
§ 35
Soud vždy řeší jen
specifické případy. Nicméně musí přihlížet k předcházejícím ustanovením,
jelikož skutek, na který si žadatel stěžoval, vznikl jejich použitím (viz
mutatis mutandis rozsudek sporu the de Geouffre de la Pradelle versus Francie
z 16. prosince 1992, série A, č. 253 - B, str. 42, § 31).
B. Použití zásad
§ 36
Rozsudek vynesený
trestním soudem v Lasithi a poté snížený odvolacím soudem na Krétě
(viz odstavce 9 až 10 výše) se rovnal zásahu do výkonu práva svobodně
projevovat "(své) vyznání" panem Kokkinakisem. Takový zásah odporuje článku 9,
ledaže je "stanoven zákonem", je zaměřen na jeden nebo více zákonných záměrů
paragrafu 2 a je pro jejich dosažení "nezbytný v demokratické
společnosti".
1. "Stanoveno zákonem"
§ 37
Žadatel prohlásil,
že v jeho tvrzení, vztahujícím se k článku 7, byla také použita věta
"stanoveno zákonem". Soud se jím bude zabývat z tohoto hlediska.
§ 38
Pan Kokkinakis
napadl vlastní znění článku 4 zákona 1 368/1938. Kritizoval neexistenci
jakéhokoli popisu "objektivní podstaty" trestného činu proselytismu. Považoval
to za záměrné, s cílem umožnit, aby jakýkoli druh náboženské konverze nebo
komunikace mohl být postižen tímto ustanovením. Zmínil se o nebezpečí
neurčitosti a možnosti extenzivního výkladu ze strany policie a často
také soudů. Důvodem je použití neurčité terminologie v tomto odstavci,
jako "zejména" a "nepřímý pokus" narušit náboženskou víru jiného. Jestliže
by měl být potrestán neortodoxní křesťan dokonce i za nabízení morální
podpory nebo materiální pomoci, rovnalo by se to potrestání činu, který
nařizuje každé náboženství a který připouští trestní řád v některých
případech nouze. Zákon č. 1 672/1939 (viz odstavec 16 výše) zrušil původní
znění článku 4, a to "opakované verbování", a zachoval všechny
neurčité výrazy umožňující postih všeho, pouze používal stručnější, ale obdobně
"pedantský" styl umožňující trvalé umlčování neortodoxních křesťanů. V důsledku
toho nemůže žádný občan svým chováním toto ustanovení respektovat. Kromě toho
článek 4 zákona č. 1 363/1938 byl neslučitelný s článkem 13 ústavy.
§ 39
Vláda na druhé
straně stále tvrdila, že článek 4 definoval proselytismus přesně
a zevrubně; uváděl všechny náležitosti trestného činu. Použití příslovcové
fráze "zejména" nemělo žádný význam, jelikož se vztahovalo pouze ke způsobu,
kterým mohl být trestný čin spáchán; indikativní seznamy tohoto druhu byly mimo
jiné obvykle zahrnuty v trestních zákonech. V neposlední řadě objektivní
stránka trestného činu nechyběla, ale spočívala v pokusu změnit podstatné
okolnosti náboženské víry jiného.
§ 40
Soud již vzal
v úvahu, že znění mnoha zákonů není absolutně přesné. Potřeba vyhýbat se
nadměrné přísnosti a držet krok s měnícími se okolnostmi znamená, že
v mnohých zákonech je použito výrazů více či méně neurčitých (viz např.
mutatis mutandis, rozsudek sporu Müller a spol. versus Švýcarsko
z 24. května 1988, série A, č. 133, str. 20, § 29). To se také týká
ustanovení trestního práva o proselytismu. Výklad a použití takových
ustanovení závisí na praxi. V tomto stupni existoval soubor uspořádaného
precedenčního práva (viz odstavce 17 až 20 výše). Toto precedenční právo, které
bylo publikováno a bylo volně přístupné, doplnilo literu článku 4
a jako takové umožňovalo panu Kokkinakisovi přizpůsobit mu své jednání. Co
se týče ústavnosti článku 4 zákona č. 1 363/1938, Soud opakuje, že
v prvním stupni je výklad a užití domácího práva na státních úřadech,
zejména soudech (viz poslední precedenční případ rozsudek sporu
Hadjianastassiou versus Řecko z 16. prosince 1992, série A č. 252, str. 18
§ 42). Řecké soudy, které se musely zabývat tímto problémem, rozhodly, že zde
nedochází k neslučitelnosti (viz odstavec 21 výše).
§ 41
Opatření napadené
stížností bylo "stanoveno zákonem" ve smyslu článku 9 § 2 Úmluvy.
2. Účel zákona
§ 42
Vláda tvrdila, že
demokratický stát musel zajistit pokojné požívání osobních svobod všem, kteří
žijí na jeho území. Jestliže by však ochrana osobní náboženské víry a důstojnosti
před pokusy tyto nemorálně a klamně ovlivňovat nebyla dostatečně
poskytována, pak by článek 9 § 2 byl v praxi zcela zbytečný.
§ 43
Podle tvrzení
žadatele bylo náboženské vyznání součástí "neustále obnovovaného toku lidských myšlenek"
a bylo nemožné, aby jeho vytváření bylo vyloučeno z veřejné diskuse.
Spravedlivá rovnováha osobních práv představuje nutnost akceptovat, aby
myšlenky jiných podléhaly minimálnímu vlivu, jinak by výsledkem byla "podivná
společnost mlčících tvorů, kteří by (snad) mysleli, ale - nevyjadřovali se,
mluvili (b), ale - spolu nekomunikovali, a to (by) představovalo
existenci, ale - nikoliv spolužití".
§ 44
Vzhledem
k okolnostem případu a výrazům použitým v soudních rozhodnutích
je Soud názoru, že napadená opatření sledují účel zákona podle článku 9 § 2,
zejména co se týče ochrany práv a svobod druhého, a spoléhá se na
vládu.
3. "Nezbytné v demokratické společnosti"
§ 45
Pan Kokkinakis
nepovažoval za nezbytné v demokratické společnosti zakázat spoluobčanu
mluvit, jestliže si přišel ke svému sousedovi o náboženství pohovořit. Chtěl vědět,
jak by mohla diskuse vedená s přesvědčením a založená na svatých
knihách, známých všem křesťanům, porušit práva druhého. Paní Kyriakaki byla
zkušená a inteligentní dospělá žena; bez opovrhování základními lidskými
právy by Svědek Jehovův nemohl spáchat trestný čin jen tím, že hovořil se ženou
jáhna. Kromě toho odvolací soud na Krétě, ačkoli fakta jemu předložená byla
přesná a absolutně jasná, nebyl schopen stanovit přímou nebo nepřímou
povahu pokusu žadatele o narušení náboženské víry stěžovatelky; z jeho odůvodnění je
zřejmé, že odsoudil žadatele "ne za to, co spáchal, ale za to, kým byl". Komise
v podstatě tento argument přijala.
§ 46
Vláda naproti tomu
tvrdila, že řecké soudy vycházely z jasných skutkových zjištění, která
zakládají trestný čin proselytismu: naléhání pana Kokkinakise na vstup do domu
paní Kyriakakiové pod falešnou záminkou; způsob, jakým se k ní choval, aby
si získal její důvěru; a jeho "dovedná" analýza Písma svatého kalkulovala
s oklamáním stěžovatelky, která neměla jakékoli "odpovídající argumenty
pro svou víru" (viz odstavce 9 až 10 výše). Soudy zdůraznily, že pokud stát
zůstává lhostejný k útokům na svobodu náboženské víry, mohlo by dojít k vážným nepokojům,
který by pravděpodobně narušily sociální smír ve společnosti.
§ 47
Soud rozhodně
potvrdil, že smluvním stranám Úmluvy je nutné ponechat určitý manévrovací prostor
pro stanovení možnosti, rozsahu a nezbytnosti zasahování, ale tento
prostor je předmětem evropského dohledu, zahrnujícího jak legislativu, tak
rozhodnutí, jež ji aplikují, spolu s rozsudky nezávislých soudů. Úkolem
Soudu je stanovit, zda opatření, přijatá na státní úrovni, jsou v zásadě
oprávněná a přiměřená. Aby bylo možno vydat rozhodnutí o posledním
bodu, Soud musí zvážit požadavky ochrany práv a svobod ostatních občanů
proti chování, ze kterého byl žadatel obviněn. Při výkonu dohlížecí pravomoci Soud
musí přihlížet k napadeným soudním rozhodnutím a vzít v potaz
pozadí případu jako celku (viz inter alia a mutatis mutandis rozsudek
sporu Barfod versus Dánsko z 22. února 1989, série A, č. 149, str. 12, §
28).
§ 48
Za prvé je třeba
rozlišit mezi přinášením křesťanského svědectví a nesprávným
proselytismem. Prvně zmíněná činnost odpovídá pravdivému evangeliu,
o kterém byla sepsána zpráva pod patronací Světové rady církví, jež je považuje za
základní poslání a odpovědnost každého křesťana a každé církve. Proselytismus
představuje jeho rozklad a deformaci. Může, podle stejné zprávy, používat
formy činností, nabízejících materiální nebo sociální výhody se záměrem získat
pro církev nové členy nebo
vykonávat nevhodný nátlak na lidi v neštěstí nebo nouzi; může dokonce
znamenat použití násilí nebo vymývání mozku; v zásadě je neslučitelné
s respektováním svobody myšlení a náboženství ostatních. Zkoumání článku 4 zákona č. 1
363/1938 ukazuje, že relevantní kritéria přijatá řeckou legislativou jsou
slučitelná s posledně jmenovaným zákonem a doposud byla určena pouze
pro trestání nesprávného proselytismu, který Soud v tomto případě nemusí
teoreticky definovat.
§ 49
Soud však
poznamenává, že ve svém odůvodnění řecké soudy rozhodly o žadatelově
odpovědnosti jen na základě pouhého opakování znění článku 4 a neurčily
dostatečně, jakým způsobem a jakými nevhodnými prostředky se obviněný
pokoušel přesvědčit svého bližního. Ani jedna ze skutečností, které byly
uvedeny, nepotvrzuje tato zjištění. Neprokázalo se, že odsouzení žadatele bylo
odůvodněno okolnostmi tohoto případu a naléhavou sociální potřebou. Tudíž
napadené opatření se nejeví přiměřeným k dosažení zákonného cíle
a v důsledku toho "nezbytným v demokratické společnosti -
v zájmu ochrany práv a svobod jiných."
§ 50
Závěrem lze
konstatovat, že došlo k porušení článku 9 Úmluvy.
II. Údajné porušení článku 7
§ 51
Pan Kokkinakis
vycházel také z článku 7, který stanoví:
1. Nikdo nesmí být
odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno,
nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž
nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době
spáchání trestného činu.
2. Tento článek
nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které
v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad
uznávaných civilizovanými národy. Tvrdil, že trestní ustanovení musí být
slučitelné s tímto článkem a musí být dostatečně přesné a jasné
(viz odstavce 37 až 38 výše). Prohlásil, že pokud se týká článku 4 zákona č. 1
363/1938, tomu tak nebylo.
§ 52
Soud zdůrazňuje,
že článek 7 § 1 Úmluvy se neomezuje pouze na zákaz retroaktivity trestního
práva v neprospěch obviněného. Také všeobecně představuje zásadu, že
trestný čin může být definován jen zákonem a jen zákon musí stanovit trest
(nullum crimen, nulla poena sine lege), a zásadu, že trestní právo nesmí
být rozšířeně vykládáno v neprospěch obviněného, např. analogií; vyplývá
to z toho, že trestný čin musí být v zákoně jasně definován. Tato
podmínka je splněna tam, kde se jednotlivec může ze znění příslušného
ustanovení, a je-li zapotřebí, pomocí výkladu soudu dozvědět, které činy
a opomenutí zakládají jeho trestní odpovědnost. Zdá se, že tomu tak
skutečně bylo v tomto případě; z tohoto hlediska soud odkazuje na
odstavce 40 až 41 tohoto rozsudku.
§ 53
Závěrem lze
konstatovat, že k porušení článku 7 této Úmluvy nedošlo.
III. Údajné porušení článku 10
§ 54
Žadatel se dále
spoléhal na svobodu projevu, zaručenou článkem 10. Prohlásil, že byl obžalován
nejen za své přesvědčení a šíření svých náboženských názorů, ale také za
všeobecné sociální a filozofické otázky, protože i odvolací soud na
Krétě zaznamenal, že hovořil s paní Kyriakakiovou o politikovi Olofu
Palmem a vyjadřoval pacifistické názory.
§ 55
S ohledem na své
rozhodnutí o článku 9 (viz odstavec 50 výše) Soud, jakož i Komise,
nepovažují za nutné tuto stížnost zkoumat.
IV. Údajné porušení článku 14 v souvislosti
s článkem 9
§ 56
Žadatel ve svém
vyjádření z 5. srpna 1992 také tvrdil, že je obětí diskriminace
v rozporu s článkem 14 ve spojení s článkem 9. Konstatoval, že
diskriminace vznikla z chyb v článku 4 zákona č. 1 363/1938 nebo
z jeho použití.
§ 57
Ačkoliv to nebylo
předneseno před Komisí, tato stížnost se vztahuje ke stejné skutečnosti jako
stížnost podle článku 7 a 9; se zřetelem k závěru v odstavci 50
výše však Soud považuje za nezbytné se jí zabývat.
V. Aplikace článku 50
§ 58
Podle článku 50
Úmluvy
Jestliže Soud
zjistí, že rozhodnutí nebo opatření soudního nebo každého jiného orgánu Vysoké
smluvní strany je zcela nebo částečně v rozporu se závazky vyplývajícími
z této Úmluvy, a jestliže vnitrostátní právo této strany umožňuje jen
částečné odstranění důsledků takového rozhodnutí nebo opatření, rozhodnutí
Soudu přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé
zadostiučinění.
§ 59
Při projednávání
stížnosti žadatel nejprve požadoval náhradu škody ve výši 500 000 drachem (GRD)
za nepeněžitou škodu. Soud vzal v úvahu, že utrpěl tuto škodu, a přes
opačné stanovisko vlády dovodil, že shledané porušení (článku), nepředstavuje
pro něj dostatečnou kompenzaci. Po provedení odhadu na srovnatelné bázi tak,
jak to požaduje článek 50, mu uděluje z tohoto titulu 400 000 GRD.
§ 60
Za náklady
a výdaje vztahující se k soudnímu řízení v Řecku a před
institucemi Úmluvy, požadoval pan Kokkinakis částku 2 789 500 GRD, kterou
jmenovitě doložil. Vláda považovala tuto částku za přehnanou. Zejména popírala
(a) potřebu stěžovatele nechat se zastupovat dvěma právníky před řeckými soudy
a Evropským soudem a nechat se zastupovat aténskými právníky před
krétským soudem; (b) potřebu pana Kokkinakise zúčastnit se jednání kasačního
soudu. Zástupce Komise, jakož i Soud nicméně shledávají nárok za
opodstatněný a v důsledku toho jej připouštějí v plné výši.
Z těchto důvodů
Soud:
1. Potvrzuje šesti
hlasy ku třem, že došlo k porušení článku 9;
2. Potvrzuje osmi
hlasy k jednomu, že nedošlo k porušení článku 7;
3. Potvrzuje jednomyslně,
že není nutné prošetřit případ podle článku 10 nebo článku 14 ve vztahu
k článku 9;
4. Potvrzuje
jednomyslně, že odpovědný stát je povinen vyplatit žadateli během tří měsíců
400 000 (čtyři st tisíc) drachem za nepeněžitou škodu a 2 789 500 (dva
miliony sedm set osmdesát devět tisíc pět set) drachem za náklady
a výdaje.
Rozsudek je
vyhotoven v anglickém a francouzském jazyce a vyhlášen na
veřejném zasedání v Paláci lidských práv ve Strasbourgu 25. května 1993.
Marc-André Eissen v. r.
tajemník Soudu
Rolv Ryssdal v. r.
předseda