MIME-Version: 1.0 Content-Type: multipart/related; boundary="----=_NextPart_01CC3B93.2F645E80" Tento dokument je webová stránka tvořená jedním souborem, rovněž nazývaná soubor webového archivu. Zobrazí-li se tato zpráva, znamená to, že prohlížeč nebo editor nepodporuje soubory webových archivů. Stáhněte si prohlížeč, který podporuje webový archiv, například aplikaci Windows® Internet Explorer®. ------=_NextPart_01CC3B93.2F645E80 Content-Location: file:///C:/212B3B21/eslp-moskva.htm Content-Transfer-Encoding: quoted-printable Content-Type: text/html; charset="windows-1250"
Rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. června 2010 ve věci Moskevští
Svědkové Jehovovi proti Rusku - rozpuštění náboženské společnosti, informov=
aný
souhlas s lékařským zákrokem
Sp.zn./Čj.: 302/02
Pramen: RoESLP v čísle vydání
(svazku) 6 ročník 2010 na straně 354
Uveřejněno pod pořadovým
(publikačním) číslem: 521/2010
Plný název pramene: Přehled
rozsudků ESLP (ASPI, a.s.)
(podle právní databáze ASPI)
Věc Moskevští Svědkové Jehovovi proti R=
usku
(Rozpuštění
náboženské společnosti, informovaný souhlas s lékařským zákrokem)
Věc:
Moskevští Svědkové Jehovovi proti Rusku1)
Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sek=
ce)
Číslo
stížnosti: 302/02
Datum:
10. 6. 2010
Dotčené články Úmluvy: čl. 6 odst. 1 (pr=
ávo na
řízení v přiměřené lhůtě); čl. 9 (svoboda myšlení, svědomí a náboženského
vyznání); čl. 11 (svoboda sdružování)
Výrok
soudu: čl. 6 odst. 1, čl. 9 a čl. 11 byly porušeny
Separátní stanoviska: ne
Dotčené právní předpisy: Ústava, zákon o=
svobodě
vyznání a náboženských společnostech
Prejudikatura Soudu: Acmanne a další= proti Belgii, rozhodnutí Komise ze dne 10. 12. 1984, stížnost č. 10435/83; APEH Üldözötteinek Szövetsége a další proti Maďarsku, rozhodnutí o přijatelnosti= ze dne 31. 8. 1999, stížnost č. 32367/96; Občanské sdružení Radko a Paunkovski proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie,2) rozsudek ze dne 15. 1. 2009, stížnost č. 74651/01, ECHR 2009-... (výňatky); Canea Catholic Church proti Řecku, rozsudek ze dne 16. 12. 1997, stížnost č. 25528/94, Reports 1997-VII= I; Capuano proti Itálii, rozsudek ze dne 25. 6. 1987, Series A č. 119, § 32; Casimiro a Ferreira proti Lucembursku, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 27= . 4. 1999, stížnost č. 44888/98; Cha'are Shalom Ve Tsedek proti Francii,3) rozsu= dek velkého senátu ze dne 27. 6. 2000, stížnost č. 27417/95, ECHR 2000-VII; Chassagnou a další proti Francii,4) rozsudek velkého senátu ze dne 29. 4. 1= 999, stížnosti č. 25088/94, 28331/95 a 28443/95, ECHR 1999-III; Moskevská scientologická církev a další proti Rusku, rozhodnutí o nepřijatelnosti ze = dne 28. 10. 2004, stížnost č. 18147/02; Moskevská scientologická církev proti Rusku, rozsudek ze dne 5. 4. 2007, stížnost č. 18147/02; Dicle for the Democratic Party (DEP) of Turkey proti Turecku, rozsudek ze dne 10. 12. 200= 2, stížnost č. 25141/94; Dudgeon proti Spojenému království, rozsudek ze dne 2= 2. 10. 1981, Series A č. 45; Efstratiou a Valsamis proti Řecku, rozsudek ze dne 18. 12. 1996, stížnosti č. 24095/94 a 21787/93, Reports 1996-VI; Evans prot= i Spojenému království, 5) rozsudek velkého senátu ze dne 10. 4. 2007, stížnost č. 6339= /05, ECHR 2007-IV; Faizov proti Rusku, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 15. 1. 2009, stížnost č. 19820/04; Frydlender proti Francii,6) rozsudek velkého se= nátu ze dne 27. 6. 2000, stížnost č. 30979/96, ECHR 2000-VII; Gorzelik a další p= roti Polsku, rozsudek velkého senátu ze dne 17. 2. 2004, stížnost č. 44158/98; H= asan a Chaush proti Bulharsku, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 10. 2000, stíž= nost č. 30985/96, ECHR 2000-XI; Kesyan proti Rusku, rozsudek ze dne 19. 10. 2006, stížnost č. 36496/02, § 57; Khan proti Spojenému království, rozhodnutí Kom= ise ze dne 7. 7. 1986, stížnost č. 11579/85; Konttinen proti Finsku, rozhodnutí Komise ze dne 3. 12. 1996, stížnost č. 24949/94; Koretskyy a další proti Ukrajině,7) rozsudek ze dne 3. 4. 2008, stížnost č. 40269/02; Kuznetsov a d= alší proti Rusku, rozsudek ze dne 11. 1. 2007, stížnost č. 184/02; Larissis a da= lší proti Řecku, rozsudek ze dne 24. 2. 1998, stížnosti č. 23372/94, 26377/94 a= 26378/94, Reports 1998-I; Leyla Sahin proti Turecku, rozsudek velkého senátu ze dne 1= 0. 11. 2005, stížnost č. 44774/98, ECHR 2005-XI; Manoussakis a další proti Řec= ku, rozsudek ze dne 26. 9. 1996, stížnost č. 18748/91, Reports 1996-IV; Metropolitní církev Besarábie a další proti Moldávii, rozsudek ze dne 13. 1= 2. 2001, stížnost č. 45701/99, ECHR 2001-XII; Moskevská pobočka Armády spásy p= roti Rusku,8) rozsudek ze dne 5. 10. 2006, stížnost č. 72881/01, ECHR 2006-XI; Niemietz proti Německu, rozsudek ze dne 16. 12. 1992, stížnost č. 13710/88, Series A č. 251-B, § 29; Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu pr= oti Rumunsku, rozsudek ze dne 3. 2. 2005, stížnost č. 46626/99; Phull proti Francii, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 11. 2. 2005, stížnost č. 35753/0= 3; Pretty proti Spojnému království,9) rozsudek ze dne 29. 4. 2002, stížnost č. 2346/02, ECHR 2002-III; Refah Partisi (the Welfare Party) a další proti Turecku, rozsudek velkého senátu ze dne 13. 2. 2003, stížnosti č. 41340/98, 41342/98, 41343/98 a 41344/98, ECHR 2003-II; Rolgezer a další proti Rusku, rozsudek ze dne 29. 4. 2008, stížnost č. 9941/03, § 30; Salamatina proti Ru= sku, rozsudek ze dne 1.3. 2007, stížnost č. 38015/03, § 28; Scozzari a Giunta pr= oti Itálii,10) rozhodnutí velkého senátu ze dne 13. 7. 2000, stížnosti č. 39221= /98 a 41963/98, § 249; Sidabras a Džiautas proti Litvě,11) rozsudek ze dne 27. = 7. 2004, stížnosti č. 55480/00 a 59330/00, § 42-50, ECHR 2004-VIII; Sidiropoul= os a další proti Řecku,12) rozsudek z 10. 7. 1998, stížnost č. 26695/95, Reports 1998-IV, § 40; Sovtransavto Holding proti Ukrajině, rozhodnutí o přiměřeném zadostiučinění ze dne 2. 10. 2003, stížnost č. 48553/99; Stankov a Sjednoce= ná makedonská organizace Ilinden proti Bulharsku, 13) rozsudek ze dne 2. 10. 2= 001, stížnosti č. 29221/95 a 29225/95, ECHR 2001-IX; Tebieti Mühafize Cemiyyeti a Israfilov proti Ázerbajdžánu, rozsudek ze dne 8. 10. 2009, stížnost č. 37083/03, ECHR 2009-...; Kláštery Meteora proti Řecku, rozhodnutí Komise ze= dne 5. 6. 1990, stížnosti č. 13092/87 a 13984/88; Sjednocená makedonská organiz= ace Ilinden a další proti Bulharsku, rozsudek ze dne 19. 1. 2006, stížnost č. 59491/00; Thlimmenos proti Řecku,14) rozsudek velkého senátu ze dne 6. 4. 2= 000, stížnost č. 34369/97, ECHR 2000-IV; Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku, rozsu= dek ze dne 29. 5. 1997, stížnosti č. 19233/91 a 19234/91, Reports 1997-III; Tüm Haber Sen a ainar proti Turecku, rozsudek ze dne 21. 2. 2006, stížnost č. 28602/95, ECHR 2006-II; Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, rozsudek ze dne 30. 1. 1998, stížnost č. 19392/92, Reports 1998-I<= o:p>
Další související dokumenty: Zpráva Výb=
oru
pro hodnocení povinností a závazků ze strany členských států Rady Evropy, č.
9396, ze dne 26. 3. 2002; Rezoluce 1277 (2002) o hodnocení plnění povinnost=
í a
závazků ze strany Ruské federace přijatá Parlamentním shromážděním Rady Evr=
opy
dne 23. 4. 2002
Klíčová
slova: rozpuštění náboženské společnosti; zákaz činnosti náboženské
společnosti; svoboda vyznání; svoboda sdružování; ochrana práv jiných; nezb=
ytné
v demokratické společnosti (k čl. 9); ochrana zdraví (k čl. 9); informovaný
souhlas s lékařským zákrokem a vyšetřením; přiměřená délka řízení
Složení senátu: C. Rozakis, předseda se=
nátu
(Řecko), N. Vajić (Chorvatsko), A. Kovler (Rusko), K. Hajiyev (Ázerbájdžán)=
, D.
Spielmann (Lucembursko), S. E. Jebens (Norsko), G. Nicolaou (Kypr).
[§ 1. - 6. Průběh řízení před ESLP]
Ke skutkovému stavu
I. Okolnosti případu
A. Stěžovatelé
7. První stěžovatelkou je náboženská
společnost Moskevští Svědkové Jehovovi („žalující společnost“), která byla
založena v roce 1992. Ostatní stěžovatelé jsou členy této společnosti. Všic=
hni
žijí v Moskvě.
8. Druhý stěžovatel, Ivan Stěpanovič Ča=
jkovskij,
se narodil v roce 1955, je stoupencem víry Svědků Jehovových od roku 1977 a=
je
jedním ze zakladatelů společnosti.
9. Třetí stěžovatel, Igor Vasilijevič
Denisov, se narodil v roce 1961. Členem žalující společnosti je od roku 199=
3.
10. Čtvrtý stěžovatel, Stěpan Vasilijev=
ič
Levitskij, se narodil v roce 1925 a za sovětské éry byl dvakrát - v roce 19=
57 a
1980 - stíhán za rozšiřování náboženské literatury Svědků Jehovových. V roce
1992 byl oficiálně rehabilitován jako oběť náboženské perzekuce.
11. Pátý stěžovatel, Oleg Nikolajevič
Marčenko, se narodil v roce 1965. Je třetí generací v rodině Svědků Jehovov=
ých,
jeho prarodiče byli v souladu s rozkazem deportovat Svědky Jehovovy v roce =
1951
vystěhováni na Sibiř.
B. Svědkové Jehovovi v Rusku
12. Svědkové Jehovovi působí v Rusku od=
roku
1891. Krátce po Ruské revoluci v roce 1917 byli zakázáni a za sovětského re=
žimu
pronásledovaní.
13. Po přijetí zákona o svobodě vyznání=
a
náboženských společnostech v roce 1990, byla Ministerstvem spravedlnosti RS=
FSR
dne 27. 3. 1991 zaregistrována zakládací listina Správního centra náboženské
organizace Svědků Jehovových v SSSR.
14. Dne 11. 12. 1992 Ministerstvo
spravedlnosti Ruské federace zaregistrovalo zakládací listinu Správního cen=
tra
regionální náboženské organizace Svědků Jehovových.
15. Žalující společnost, která je moske=
vskou
pobočkou Svědků Jehovových, získala právní subjektivitu dne 30. 12. 1993 na
základě rozhodnutí justičního oddělení moskevské radnice. Posláním žalující
společnosti bylo dle zakládací listiny „společné vyznání a šíření víry a
provozování náboženských aktivit spojených s hlásáním boha Jehovy.“
C. Policejní vyšetřování činnosti Svědků
Jehovových
16. V roce 1995 podal Výbor pro osvoboz=
ení
mladých z totalitních kultů (Výbor pro osvobození), nevládní organizace
napojená na ruskou pravoslavnou církev, stížnost na
členy vedení žalující společnosti k
prokurátorovi okresu Savjolovskij v Moskvě. Ve stížnosti bylo uvedeno, že
Svědkové Jehovovi nutí své členy k placení enormně vysokých příspěvků, kvůli
kterým se jejich rodiny dostávají do svízelné finanční situace, a že podněc=
ují
nenávist vůči „tradičním“ náboženstvím.
...
22. Dne 13. 4. 1998 vyšetřovatelka, kte=
rá
byla pověřena šetřením zvlášť závažných případů v okrese Moskva - sever, ří=
zení
ve věci opět zastavila. Na základě věcně shodných tvrzení přesto dospěla k
jiným závěrům. Dle jejího názoru Svědkové Jehovovi opravdu své stoupence
oddělují od jejich rodin, zastrašují je, kontrolují jejich mysl a podněcují=
je
k občanské neposlušnosti a náboženským rozepřím. V odůvodnění vyšetřovatelka
zdůraznila, že společnost porušovala ruské a mezinárodní právní předpisy, a=
le
že nedošlo ke spáchání žádného trestného činu. Trestní řízení tak zastavila,
ale doporučila prokurátorovi, aby podal občanskoprávní žalobu na rozpuštění
společnosti a zákaz činnosti.
D. První část občanskoprávního řízení o
rozpuštění žalující společnosti
23. Dne 23. 4. 1998 podal prokurátor
Severního správního obvodu v Moskvě občanskoprávní žalobu na rozpuštění
náboženské společnosti a zákaz její činnosti, která byla založena na těchto
tvrzeních:
- společnost podněcuje k náboženské
nenávisti;
- nutí své členy, aby opustili své rodi=
ny;
- nabádá k sebevraždě a k odmítání léka=
řské
pomoci ve zdraví a život ohrožujících
situacích z náboženských důvodů;
- porušuje práva a svobody občanů;
- láká mladé a nezletilé ke vstupu do
společnosti.
...
32. Okresní soud posoudil tvrzení proku=
ratury
a dospěl k závěru, že žádné z nich není založené na objektivně ověřitelných
skutečnostech.
34. K odvolání prokurátora dne 30. 5. 2=
001
rozhodnutí okresního soudu zrušil Moskevský městský soud a přikázal věc jin=
ému
soudu. Podle městského soudu prvoinstanční soud nesprávně posoudil okolnosti
případu a měl také nařídit nový znalecký posudek k odstranění rozdílů mezi
jednotlivými znaleckými posudky.
[§ 35. - 49. E. Pokusy o opětovnou regi=
straci
žalující společnosti]
F. Druhá část řízení o rozpuštění žalují=
cí
společnosti
...
54. Po několika ústních jednáních okres=
ní
soud dne 26. 3. 2004 vyhověl žalobě prokuratury, rozpustil žalující společn=
ost
a uložil jí permanentní zákaz činnosti.
...
66. Žalující společnost se proti rozhod=
nutí
odvolala s tím, že zásah do jejího práva na svobodu vyznání nebyl přiměřený=
z
pohledu čl. 9 a 11 Úmluvy. V odvolání byly dále citovány čl. 6, 10, 14 a 17
Úmluvy.
67. Dne 16. 6. 2004 Městský soud v Mosk=
vě
odvolání zamítl a v odůvodnění uvedl totožné důvody jako golovinský okresní
soud.
G. Kartička „Žádnou krev“
68. Kartička „Žádnou krev“, na kterou b=
ylo v
rámci řízení odkazováno, je předtištěná skládací kartička, na jejíž přední
straně jsou velkými písmeny napsána slova „Žádnou krev“. Dále je na přední
straně bílé místo pro uvedení jména osoby, kterou je možno v případě nutnos=
ti
kontaktovat, pacientovy alergie, nemoci a předepsané léky. Uvnitř kartičky =
je
tento text:
„LÉKAŘSKÝ POKYN/ZPROŠTĚNÍ ODPOVĚDNOSTI<= o:p>
Já, jméno, jsem vyplnil tento pokyn jako
skutečný projev své vůle. Instrukce dále uvedené odráží mé pevné a vědomé
rozhodnutí.
Zakazuji, aby mi za jakýchkoli okolnost=
í - i
kdyby lékaři měli za to, že je to třeba k záchraně mého zdraví či života - =
byla
provedena transfuze krve ... Souhlasím s použitím krevních substitutů,
přípravků na ředění krve ... nebo nekrevními metodami léčby.
Tímto právním pokynem vykonávám své prá=
vo
odmítnout lékařské ošetření nebo s ním souhlasit v souladu s mým přesvědčen=
ím a
zásadami. Jsem Svědek Jehovův a vydávám tento pokyn v souladu s Božími
přikázáními ...
Zprošťuji lékaře, anesteziology, nemocn=
ici a
lékařský personál odpovědnosti za jakékoli následky odmítnutí krve, za
předpokladu, že mi byla poskytnuta řádná alternativní lékařská péče.
Pokud jsem v bezvědomí, osoba uvedená na
druhé straně této kartičky (kontakt pro případ nutnosti) mě může zastupovat,
pokud jedná v souladu s tímto pokynem.
Datum, podpis, adresa, telefonní číslo a
podpis dvou svědků“.
[§ 69. - 88. II. Relevantní vnitrostátní
právní úprava a praxe
§ 89. - 90. III. Relevantní dokumenty R=
ady
Evropy]
Právní posouzení
K tvrzenému porušení čl. 9 a čl. 11 Úml=
uvy
způsobenému rozpuštěním žalující společnosti
91. Stěžovatelé tvrdí, že rozhodnutí, k=
terými
byla rozpuštěna žalující společnost a zakázána její činnost porušila jejich
právo na svobodu vyznání, projevu a sdružování. Čl. 9 zní takto:
„1. Každý má právo na svobodu myšlení,
svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své nábo=
ženské
vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání
nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě,
bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřad=
ů.
2. Svoboda projevovat náboženské vyznán= í a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochra= ny veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“<= o:p>
Čl. 11 zní takto:
„1. Každý má právo na svobodu pokojného
shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na
obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich.
2. Na výkon těchto práv nemohou být uva=
lena
žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické
společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení
nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a sv=
obod
jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv
příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy.“
I. Argumenty stran
A. Tvrzení stěžovatelů
92. Dle názoru stěžovatelů nebyl v říze=
ní
před ruskými soudy proveden žádný věrohodný a spolehlivý důkaz, který by
podporoval tvrzení směřující proti žalující společnosti. Všechny závěry
vycházely výhradně z posudků literatury Svědků Jehovových a nikde se neobje=
vila
ani zmínka o tom, že by byli členové společnosti nuceni nebo přemlouváni k
tomu, aby jednali určitým způsobem. Veškerá literatura pochází z generálního
ústředí Svědků Jehovových a je distribuována po celém světě do více než 200
zemí - včetně 45 členských států Rady Evropy - ve 150 místních jazykových
mutacích. V Rusku ani v žádné jiné zemi s podobným právním systémem však
nedošlo v souvislosti s touto literaturou k žádnému odsouzení. Během soudní=
ho
jednání nebyly projednávány žádné zvláštní „aktivity“ žalující společnosti,
oproti tomu celých 14 soudních dní bylo věnováno diskusím nad Písmem svatým=
, v
soudním psycholingvistickém posudku jsou pak odkazy na nejméně 205 otázek
spjatých s Písmem svatým.
93. Stěžovatelé mají za to, že rozpuště=
ní
společnosti nebylo „stanoveno zákonem“, neboť předmětné ustanovení zákon o
náboženstvích je nepřesné a jeho aplikace nepředvídatelná. Rozpuštění
náboženské společnosti nesledovalo žádný legitimní cíl, ani nebylo vedeno
naléhavou sociální potřebou, spíše bylo vedeno zájmy pravoslavné církve a
jejího Výboru pro osvobození. Úplný zákaz činnosti a rozpuštění skupiny
křesťanů praktikujících svou víru v Moskvě bylo nepřiměřeným zásahem vůči
jakémukoli z tvrzených rizik vyplývajících z jejich literatury, ty navíc ne=
byly
podloženy žádnými „aktivitami“ či „činností“ stěžovatelů.
94. Stěžovatelé konečně poukázali na to=
, že
zákaz žalující společnosti měl řadu nepříznivých důsledků pro její členy. B=
ěhem
svých duchovních obřadů byli napadáni a biti bez toho, aby byla úřady zjedn=
ána
náprava; museli stát venku v dešti, protože do prostor, které si pronajali =
ke
konání Křesťanského setkání, jim byl znemožněn přístup. Setkání tak nakonec
museli konat v lese. Tím, že úřady žalující společnosti odebraly právní
subjektivitu, jí znemožnily budovat či pronajímat prostory k provozování
bohoslužeb, získávání, dovážení a distribuci náboženské literatury, atd.
B. Vláda
95. Podle vlády dospěly ruské soudy k
odůvodněnému závěru, že žalující společnost porušovala základní práva a svo=
body
občanů, že její aktivity vedly k rozpadu rodin a že vyzývala k neplnění
občanských povinností, jako je vojenská či náhradní civilní služba. Dále by=
lo
prokázáno, že žalující společnost měla negativní dopad na duševní zdraví li=
dí,
doporučovala jim, aby pracovali pouze na částečný úvazek, a zakazovala jim
slavit státní svátky. Zapojovala mladé lidi a nezletilé do náboženských akt=
ivit
bez souhlasu druhého z rodičů, nečlena Svědků Jehovových, a bez ohledu na
jejich vlastní názory. Odmítání krevní transfuze z náboženských důvodů má v=
ážné
důsledky, jako zhoršení zdravotního stavu nebo nemožnost jakékoli lékařské
pomoci. Navíc literatura šířená společností obsahovala názory podkopávající
úctu k jiným náboženstvím.
96. To, co Svědky Jehovovy staví dle vl=
ády
mimo skupinu „tradičních náboženství“, je jejich „nápadná teokratická
hierarchie“, „bezhlavé podřízení“ jednotlivých členů, snaha začlenit celé
rodiny do systému „totalitního nesekulárního kolektivu“ a „paramilitaristic=
ká
disciplína“. Soudy v řízení o rozpuštění společnosti nezkoumaly víru či náz=
ory
Svědků Jehovových, pouze přezkoumávaly, zda společnost jako právní subjekt
jednal v souladu s ruskými zákony a s úctou k právům a svobodám třetích.
97. Dle názoru vlády byl zásah v podobě
rozpuštění žalující společnosti odůvodněný, stanovený zákonem a také sledov=
al
legitimní cíl. Vláda odkázala na stanovisko Soudu, podle kterého je stát „o=
právněn
zkoumat, zda hnutí nebo sdružení neprovozuje - zdánlivě za náboženským účel=
em -
činnosti, které škodí obyvatelům.“ (Manoussakis a další proti Řecku) a také
„může oprávněně považovat za nezbytné přijmout represivní opatření proti
určitým formám jednání, které považuje za neslučitelné se svobodou myšlení,
svědomí a náboženského vyznání druhých“ (Otto-Preminger-Institut proti
Rakousku).
II. Přijatelnost
§ 98. Stížnost je přijatelná
III. Meritum věci
A. Obecné principy
99. Soud odkazuje na svou ustálenou
judikaturu, podle které je svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání,=
tak
jak je upravena v čl. 9, jedním ze základů „demokratické společnosti“ ve sm=
yslu
Úmluvy. Ve svém náboženském rozměru je jedním z nejdůležitějších faktorů, k=
teré
tvoří identitu věřících a jejich pojetí života, zároveň je ale i cennou
hodnotou pro ateisty, agnostiky, skeptiky a nezainteresované osoby.
Pluralismus, který je neoddělitelný od demokratické společnosti a který byl
draze získán v průběhu staletí, je na něm přímo závislý (Metropolitní církev
Bezarábie a další proti Moldávii). Ačkoli je svoboda vyznání primárně otázk=
ou
svědomí jednotlivce, zároveň v sobě inter alia implikuje svobodu „projevovat
svou víru“ sám v soukromí nebo ve společnosti druhých, na veřejnosti a v ok=
ruhu
těch, které pojí stejná víra. Protože náboženské společnosti tradičně exist=
ují
v organizované formě, čl. 9 musí být vykládán ve světle čl. 11 Úmluvy, který
chrání sdružování před neoprávněnými zásahy státu. Viděno z této perspektiv=
y,
právo věřících na svobodu vyznání, jež v sobě zahrnuje právo projevovat veř=
ejně
svou víru společně s druhými, pokrývá také očekávání věřících, že se mohou
svobodně sdružovat bez svévolných zásahů státu. Proto je nezávislá existence
náboženských společností nezbytná pro pluralitu v demokratické společnosti,=
a
tím pádem v samém středu ochrany, kterou čl. 9 poskytuje. Povinnost státu b=
ýt
neutrální a nestranný, tak jak byla definována v judikatuře Soudu, se neslu=
čuje
s žádnou pravomocí státního orgánu přezkoumávat správnost náboženského vyzn=
ání
(Metropolitní církev Bazarábie a další proti Moldávii, a Hasan a Chaush pro=
ti
Bulharsku).
100. Soud dále konstatuje, že právo vyt=
vořit
sdružení je neodmyslitelnou součástí práva uvedeného v čl. 11. Občané by mě=
li
mít možnost vytvořit právní subjekt za účelem kolektivního postupu v oblasti
společného zájmu, to je nejdůležitěji aspekt práva na svobodu shromažďování,
bez kterého by postrádalo jakýkoli smysl. Způsob, jakým národní právní řády
přistupují k této svobodě, a jaká je reálná praxe státních orgánů, odhaluje
kvalitu demokracie v dané zemi. Státy mají samozřejmě právo se přesvědčit, =
zda
účel sdružení a jeho aktivity jsou v souladu se zákony, musí tak však činit
způsobem, který je v souladu s povinnosti vyplývajícími z Úmluvy a který je
přezkoumatelný orgány Úmluvy (Sidiropoulos a další proti Řecku). Pravomoc s=
tátu
chránit své instituce a občany před sdruženími, která mohou být nebezpečná,
musí být využívána šetrně, výjimky z pravidla svobody sdružování musí být
nastaveny přísně a zásah do této svobody mohou odůvodnit pouze přesvědčivé a
závažné důvody. Jakýkoli zásah musí být veden naléhavou společenskou potřeb=
ou,
zároveň slovo „nezbytné“ není tak flexibiliní, jako třeba slovo „užitečný“ =
nebo
„žádoucí“ (Gorzelik a další proti Polsku).
B. K existenci zásahu
101. Soud odkazuje na svou ustálenou
judikaturu, podle níž stát, který odepře právní subjektivitu sdružení,
náboženskému či jinému, zasahuje do výkonu práva na svobodu sdružovat se
(Gorzelik a další proti Polsku, Sidiropoulos a další proti Řecku). Odmítnutí
úřadů registrovat společnost nebo rozhodnutí o jejím rozpuštění mohou podle
Soudu přímo ovlivňovat společnost jako takovou, ale i její představitele,
zakladatele či jednotlivé členy [Občanské sdružení Radko a Paunkovski proti
„Bývalé jugoslávské republice Makedonie“, Sjednocená makedonská organizace
Ilinden a další proti Bulharsku, Partikul Coministilor (Nepeceristi) a
Ungureanu proti Rumunsku, a APEH Üldözötteinek Szövetsége a další proti
Maďarsku]. Pokud se jednalo o náboženskou společnost, odmítnutí uznat její
právní subjektivitu bylo taktéž považováno za zásah do práva na svobodu vyz=
nání
dle čl. 9 Úmluvy, vykonávané jak samotnou společností, tak jejími členy
(Religionsgemeinschaft der Zeugen Jehovas a další proti Rakousku, a
Metropolitní církev Bezarábie a další proti Moldávii). Stejný přístup byl
aplikován také v situaci, kdy již existující sdružení bylo zakázáno rozhodn=
utím
vnitrostátních orgánů [Občanské sdružení Radko a Paunkovski proti „Bývalé
jugoslávské republice Makedonie“, Tüm Haber sen a Cinar proti Turecku, a Re=
fah
Partisi (the Welfare Party) a další proti Turecku].
102. Rozhodnutí ruských soudů rozpustit
žalující společnost a zakázat její činnost způsobilo, že tato ztratila práv=
ní
subjektivitu a statusová práva s ní spojená, jako právo vlastnit a pronajím=
at
majetek, mít bankovní účet, najímat zaměstnance, zajistit právní ochranu
společnosti, jejím členům a jejímu majetku (srov. § 79), která jsou podle S=
oudu
nezbytná pro výkon práva projevovat své vyznání (Religionsgemeinschaft der
Zeugen Jehovas a další proti Rakousku, a Metropolitní církev Bezarábie a da=
lší
proti Moldávii a dále také Koretskij a další proti Ukrajině, a Canea Cathol=
ic
Church proti Řecku). Nadto ruský zákon o náboženstvích přiznával
zaregistrovaným společnostem ještě další práva a výslovně je odpíral
nezaregistrovaným skupinám a nenáboženským právním subjektům (srov. § 79-80=
).
Tato výlučná práva přiznaná náboženským společnostem v sobě zahrnovala zákl=
adní
aspekty náboženské praxe, jako je právo určit místo konání bohoslužeb, právo
provádět náboženské služby na veřejně přístupných místech, právo produkovat,
dostávat a distribuovat náboženskou literaturu, právo zakládat vzdělávací
instituce a právo udržovat kontakty se zahraničím.
103. Výsledkem rozhodnutí ruských soudů=
bylo,
že žalující společnost přestala existovat jako registrovaná náboženská
společnost a její členové byli zbaveni práva projevovat své vyznání společn=
ě s
dalšími a provádět aktivity, jež jsou nezbytné pro jejich náboženskou praxi.
Soud konstatuje, že tím došlo k zásahu do práva stěžovatelů garantovaného č=
l. 9
Úmluvy vykládaného ve světle čl. 11.
C. Odůvodnění zásahu
104. Takovýto zásah by byl porušením čl=
. 9 a
čl. 11, ledaže by byl „stanoven zákonem“, sledoval by jeden nebo více
legitimních cílů uvedených v čl. 9 odst. 2 a byl by „nezbytný v demokratické
společnosti“ pro dosažení těchto cílů [Refah Partisi (the Welfare Party) a
další proti Turecku].
1) Zda byl zásah „stanoven zákonem“
105. Zásah do práv stěžovatelů, který b=
yl
zapříčiněn rozpuštěním žalující společnosti a zákazem její činnosti, byl
upraven v § 14 zákona o náboženstvích a proveden skrze rozhodnutí ruských
soudů. Soud proto akceptuje, že šlo o zásah stanovený zákonem.
2) Zda zásah sledovat legitimní cíl
106. Dle rozsudků ruských soudů bylo
rozpuštění a zákaz činnosti žalující společnosti nezbytné pro ochranu práv
druhých, pro ochranu před poškozením jejích členů, jejich zdraví a pohodu d=
ětí.
107. Soud opakuje, že stát je oprávněn =
zkoumat,
zda hnutí nebo sdružení neprovozuje - zdánlivě za náboženským účelem -
činnosti, které škodí obyvatelům nebo veřejné bezpečnosti (Metropolitní cír=
kev
Bezarábie a další proti Moldávii, a Stankov a Sjednocená makedonská organiz=
ace
Ilinden proti Bulharsku). S ohledem na závěry vnitrostátních soudů má Soud =
za
to, že zásah sledoval legitimní cíl spočívající v ochraně zdraví a práv
druhých, které jsou uvedeny ve druhém odst. čl. 9 a v čl. 11.
3) Zda byl zásah nezbytný v demokratické
společnosti
108. Soud znovu zdůrazňuje, že výjimky z
pravidla svobody vyznání a sdružování musí být nastaveny přísně a pouze
přesvědčivé a závažné důvody mohou odůvodnit omezení těchto práv. Pokud Soud
provádí přezkum, jeho úkolem není nahrazovat mínění vnitrostátních úřadů sv=
ým
míněním, pouze přezkoumává rozhodnutí vydaná v rámci rozhodovací pravomoci
vnitrostátních orgánů. To však neznamená, že by se omezoval na zjišťování t=
oho,
zda odpovědný stát vykonal svou posuzovací činnost racionálně, pečlivě a v
dobré víře; Soud musí posoudit namítaný zásah z pohledu všech okolností pří=
padu
a určit, zda byl „přiměřený sledovanému legitimnímu cíli“ a zda pohnutky
odůvodňující zásah uváděné vnitrostátními orgány jsou „relevantní a
dostatečné“. Při tomto postupu musí Soud také zjistit, zda národní orgány
aplikovaly standardy, které jsou v souladu s principy obsaženými Úmluvě, a =
zda
založili své rozhodnutí na přijatelném hodnocení relevantních okolností pří=
padu
[Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, Partidul
Cominustilor (Nepeceristi) a Ungureanu proti Rumunsku].
a) K nucení opouštět rodinu
109. Prvním důvodem pro zákaz žalující
společnosti bylo obvinění, že své členy nutí, aby opustili rodiny. Svědci
vyslechnuti prokuraturou kladli vinu za zhoršení rodinných vztahů žalující
společnosti, jejichž členové začali žít podle zásad víry Svědků Jehovových,
neslavili státní a soukromé svátky a trávili hodně času ve společenství
ostatních věřících. Obšírná studie o životě téměř tisícovky rodin Svědků
Jehovových, kterou předložila žalující společnost, byla okresním soudem
odmítnuta s tím, že nepopisovala žádné rozpory, ačkoli k nim v rodinách mus=
elo
dle soudu „objektivně docházet“.
110. Soud má za to, že pojem „donucován=
í“
většinou implikuje jednání cílené k tomu, aby někdo učinil něco proti své v=
ůli,
za použití síly či zastrašování. Vnitrostátní soudy ale neuvedli jediný pří=
pad
použití síly či vyhrožování ze strany společnosti, které by směřovalo ke
zničení rodin jejich členů. Nic nenaznačovalo tomu, že by společnost kladla
svým členům nějaké podmínky, aby mohli pokračovat ve svých rodinných vztazí=
ch,
nebo naopak, že by něco požadovali po příslušnících těchto rodin - nečlenech
společnosti - pod výhrůžkou ukončení rodinných vztahů. Znalci prokuratury
uznali, že texty Svědků Jehovových neobsahují „přímé nucení k ničení rodin“=
. A
ačkoli tvrdili, že je ve společnosti vytvářen „přímý psychologický tlak“, k=
terý
v sobě nese riziko rozpadu rodiny, nebyli schopni označit žádnou oběť tohoto
tlaku.
111. Ze svědectví dále vyplývá, že to, =
co
ruské soudy označili za „nucení k ničení rodiny“, je spíše frustrace rodinn=
ých
příslušníků - nečlenů společnosti, kterou zažívali v souvislosti se změnou
přístupu k životu svých blízkých, kteří se rozhodli žít v souladu s Božími
přikázáními, a pocit izolace související s tím, že nenáleželi do komunity, =
do
které se zapojili jejich blízcí. Je známo, že způsob náboženského života
vyžaduje od věřících jak poslušnost náboženským normám, tak sebeobětování k
práci pro náboženskou skupinu, která může zabírat významnou část času a něk=
dy
se dokonce podobá extrémním formám života v klášteře, což je obvyklé u mnoha
křesťanských denominací a v menším rozsahu také u buddhismu či hinduismu.
Nicméně protože toto sebeobětování je založeno na svobodném rozhodnutí věří=
cího
a bez ohledu na to, jak nešťastní z takového rozhodnutí mohou být zbylí čle=
nové
rodiny, nelze tvrdit, že náboženství je důvodem rozpadu rodiny. Často je
důvodem pravý opak: odpor a neochota nevěřících členů rodiny přijmout a
respektovat svobodu věřícího člena rodiny praktikovat svou víru vede ke vzn=
iku
konfliktů. Je pravdou, že problémy vznikají tam, kde manželé jsou různého
náboženského vyznání, nebo tam, kde je jeden z nich nevěřící. Přesto jde o
problém běžný u všech nábožensky smíšených rodin a Svědkové Jehovovi nejsou
výjimkou.
112. Soud se nespokojil se zdůvodněním =
závěrů
vnitrostátních soudů. Okresní soud byl schopen označit pouze šest případů
rodinných sporů v rodinách sedmi svědků, z nichž pět bylo členů Výboru pro
osvobození, tj. strany zainteresované na výsledku řízení. S ohledem na to, =
že
žalující společnost měla okolo deseti tisíců členů, nemohly tyto životní
příběhy posloužit jako důvodný základ pro tvrzení, že učení Svědků Jehovový=
ch
bylo příčinou zvýšeného počtu rozpadů rodin. Takové tvrzení by bylo třeba
podložit například statistickým srovnáním počtu rozpadlých rodin u nevěřící=
ch
párů, počtu rozpadlých rodin u tradičního náboženství - například pravoslav=
ných
křesťanů a počtu rozpadlých rodin Svědků Jehovových. Pouze pokud by takové
srovnání vyznívalo silně proti Svědkům Jehovovým, bylo by možné tvrdit, že =
zde
existuje příčinná souvislost mezi rodinnými rozpady a náboženským učením. R=
uské
soudy se o takové srovnání ani nepokusily.
113. Navíc odmítly také studii předlože=
nou
žalující společností, která popisovala okolo tisícovky členů společnosti, a=
to
z důvodů, které Soud nepovažuje za relevantní a dostatečné. Předně pokud by=
ly
předmětem studie rodiny, ve kterých žije alespoň jeden Svědek Jehovův, vych=
ázet
z jejich seznamu bylo jedinou možností, jak postupovat. Riziko jednostranno=
sti
bylo eliminováno náhodným výběrem rodin. Zadruhé absence případů konfliktů v
rodinách nemůže sama o sobě znamenat, že je studie nekvalitní nebo
nespolehlivá. Naopak to, že okresní soud z těchto důvodů studii odmítl prov=
ést
jako důkaz, svědčí o jeho přesvědčení, že konflikty jsou v těchto rodinách
nezbytné, a odhaluje zaujatost při hodnocení důkazů.
114. Ve světle výše uvedeného Soud uzav=
írá,
že tvrzení o tom, že žalující společnost nutila své členy opouštět rodiny,
nebylo prokázáno, neboť závěry vnitrostátních soudů se nezakládaly na
přijatelném hodnocení rozhodných skutečností.
b) Zásah do osobnostní integrity a do pr=
áv a
svobod občanů
115. Podle závěrů ruských soudů se žalu=
jící
společnost dopustila porušení několika práv a svobod ruských občanů, včetně
ústavně chráněného práva na soukromí a práva na volbu náboženství, práva ro=
dičů
vychovávat své děti, práva dětí na odpočinek a volnočasové aktivity a práva=
na
svobodnou volbu povolání, atd. Soud přezkoumá každou skupinu tvrzených poru=
šení
zvlášť.
i. Tvrzené porušení práva členů společno=
sti na
respektování jejich soukromého života a práva na svobodnou volbu povolání
116. Vnitrostátní soudy měly za to, že
následující aspekty života žalující společnosti porušovaly právo jejich čle=
nů
na respektování soukromého života a právo na svobodnou volbu povolání:
- určení místa a druhu zaměstnání;
- upřednostňování práce na částečný úva=
zek,
která umožňuje věnovat čas modlitbám;
- neplacená práce pro komunitní centrum=
Betel
v Petrohradu;
- regulace volnočasových aktivit;
- zákaz oslav svátků a narozenin;
- povinná misijní činnost a podomní káz=
ání.
117. Soud připomíná, že „soukromý život=
“ je
široký pojem, který pokrývá autonomní prostor, ve kterém může každý svobodně
rozvíjet svou osobnost a navazovat kontakt s dalšími lidmi a okolním světem.
„Soukromý život“ zahrnuje také pracovní činnosti, neboť právě v jejich rámc=
i má
většina lidí výraznou, ne-li největší šanci rozvíjet vztahy s okolním světem
(Evans proti Spojenému království, Sidabras a Džiutas proti Litvě, Niemetz
proti Německu). Ve světle těchto principů spadají úvahy o tom, zda mít prác=
i na
plný či částečný úvazek, honorovanou či nehonorovanou práci a zda oslavovat
náboženské či osobní události jako je výročí svatby, narození potomka,
kolaudační večírek nebo přijetí na univerzitu, do sféry „soukromého života“
členů společnosti.
118. Soud zdůrazňuje, že je běžnou souč=
ástí
mnoha náboženství, že určuje standardy chování, které musí věřící ve svém
soukromém životě dodržovat. Mezi takové náboženské příkazy patří pravidelné
navštěvování bohoslužeb, provádění určitých rituálů jako je přijímání či zp=
ověď,
dodržování náboženských svátků či zdržení se práce v určitý den v týdnu
(Casimiro a Ferreira proti Lucembursku, Konttinen proti Finsku), nošení
určitého oděvu (Leyla SŁahin proti Turecku, a Phull proti Francii), stravov=
ací
omezení (Cha'are Shalom Ve Tsedek proti Francii) a mnoho dalších. Pravidla,
která Svědkům Jehovovým přikazují trávit dostatečné množství času nábožensk=
ými
aktivitami a zakazuje slavit události, které nemají žádnou spojitost se
společností nebo jsou přímo sekulární, proto nejsou zásadně odlišná od jiný=
ch
pravidel, která věřícím ukládají jiná náboženství. Tím, že tato pravidla
dodržují, ukazují věřící navenek, že chtějí důsledně následovat víru, kterou
vyznávají, a tato svoboda je jim garantována čl. 9 Úmluvy.
119. Soud připomíná, že stát má povinno=
st
neutrality a nestrannosti, která mu zakazuje posuzovat legitimitu náboženské
víry či způsobu, jakým je víra vyjadřována (Leyla SŁahin proti Turecku, § 1=
07,
Hasan a Chaush, § 78). Vzhledem k tomu má stát úzkou míru posuzovací volnos=
ti a
musí uvést závažné a přesvědčivé důvody, pokud zasáhne do jednání, ke které=
mu
se člověk rozhodne na základě svého náboženského přesvědčení. Zásah může být
odůvodněn ve smyslu čl. 9 odst. 2 Úmluvy, pokud je takové jednání neslučite=
lné
se základnímu zásadami, na který je Úmluva založena, jako například polygam=
ní
manželství nebo sňatek s nezletilým (Khan proti Spojenému království), hrubé
porušení rovnosti pohlaví (Leyla SŁahin proti Turecku) nebo pokud je takové
jednání na věřících vynuceno silou nebo jinak.
120. V posuzovaném případě vnitrostátní=
soudy
neuvedly žádný důkaz, který by podporoval tvrzení, že členové žalující
společnosti byli nuceni nebo přemlouváni k tomu, aby vykonávali určité prof=
ese,
vybírali si určitá místa výkonu práce či délku pracovní doby. Naproti tomu
členové žalující společnosti vypověděli, že dodržovali učení Svědků Jehovov=
ých
na základě své vlastní vůle a že místo výkonu práce si poměr mezi prací a
volným časem, délku času, který věnují kázání a jiným náboženským aktivitám=
pro
sebe určili oni sami. Svědkové Jehovovi, kteří pracovali v Betelu, nebyli j=
eho
zaměstnanci, ale dobrovolníci, kteří pracují bez nároku na mzdu. Proto se n=
a ně
nevztahují ustanovení pracovního práva, která upravují pracovní dobu, place=
né
volno či otázky volby zaměstnání, neboť v komunitním centru nepracovali, ab=
y si
zjistili výdělek. Dále si zaslouží zmínit, že komunitní centrum Betel se
nacházelo v blízkosti Petrohradu a bylo řízeno Správním centrem Svědků
Jehovových, tj. federální organizací, přesto vnitrostátní soudy dospěly k
závěru, že žalující společnost je odpovědná za jeho fungování, ačkoli se
nachází mimo jeho teritorium a možnost kontroly.
121. To, co bylo domácími soudy chápáno=
jako
narušení práva na respektování soukromého života členů žalující společnosti,
kterého se měla dopustit tato společnost, bylo ve skutečnosti projevem
náboženského vyznání v soukromému životě ve smyslu, který je chráněn čl. 9.
Dobrovolná práce, práce na částečný úvazek či misijní činnost nejsou v rozp=
oru
se zásadami Úmluvy a Soud nespatřuje ani žádnou naléhavou společenskou potř=
ebu,
která by odůvodňovala popsaný zásah.
ii. Tvrzené porušení práva jiných na
respektování jejich soukromého života
122. Ruské soudy dále dospěly k závěru,=
že
praxe podomního kázání narušovalo soukromí druhých. Jediným důkazem uvedený=
m ve
prospěch tohoto tvrzení bylo trestní odsouzení pana K. za napadení jednoho =
ze
Svědků, který si přišel promluvit s jeho ženou do jejich domu. Podle názoru
Soudu odsouzení pouze prokazuje, že člen žalující společnost se stal obětí
trestného činu, ale ne, že by žalující společnost nějaký trestný čin sama
spáchala. Jak již Soud řekl v případě Kokkonakis: „šíření Kristova svědectví
... je základním posláním každého křesťana a každé církve“, to je však třeba
odlišit od nepřípustného proselytismu, např. ve formě nabízení materiálních=
či
sociálních výhod za přechod k jiné církvi, vyvíjení nevhodného tlaku na oso=
by v
tísni nebo dokonce použití násilí či vymývání mozku. Ruské právo navíc nezná
trestný čin proselytismu a v řízení o rozpuštění společnosti nebyla tvrzena=
ani
prověřována žádná nepřípustná proselytická činnost žalující společnosti.
iii. Tvrzené porušení práv rodičů - nečl=
enů
Svědků Jehovových
123. Ruské soudy uznaly žalující společ=
nost
odpovědnou za situace, ke kterým docházelo v některých smíšených manželství=
ch,
když jeden z rodičů zapojoval své děti do aktivit společnosti i přes námitky
druhého rodiče. Podle názoru soudů to mělo za následek neoprávněné zasahová=
ní
do svobody svědomí a vyznání dítěte a do práva rodiče na výchovu svého dítě=
te.
124. Ruský zákon o náboženstvích zakazu=
je,
aby byli mladiství zapojování do náboženských sdružení nebo aby byli podrob=
eni
náboženskému vzdělání proti své vůli nebo bez souhlasu rodičů či opatrovníka
(viz § 73). Toto ustanovení zakazuje těm, kteří nejsou rodiči nebo je
nenahrazují, aby nutili dítě k účasti na náboženských aktivitách či vzděláv=
ání.
Ruské soudy neuvedly žádný důkaz, že by žalující společnost nebo někteří je=
jí
členové, kteří nejsou rodiči, nepatřičnými metodami a proti jejich vůli či =
vůli
jejich rodičů zapojovali nezletilé do jejich aktivit. Oproti tomu bylo
prokázáno, že nezletilí byli zapojováni do náboženských aktivit se souhlasem
nebo na návrh toho rodiče, který byl členem Svědků Jehovových. Situace, za
kterou byla žalující společnost uznána odpovědnou, s ní proto neměla žádnou
spojitost, ale vycházela výhradně z jednání jejích jednotlivých členů, kteří
byli rodiči těchto dětí.
125. Soud upozorňuje, že čl. 2 Protokol=
u č. 1
k Úmluvě vyžaduje po státech, aby respektovaly právo rodičů zajistit výchov=
u a
vzdělání svých dětí v souladu s jejich náboženských přesvědčením, a že čl. 5
Protokolu č. 7 stanoví, že manželé požívají stejných práv ve vztahu k jejich
dětem. Ruský zákon o náboženstvích nepodmiňuje náboženské vzdělání dětí
souhlasem obou z nich. Oba rodiče, i když každý z nich vyznává jiné
náboženství, mají stejné právo vychovávat své dítě ve shodě se svým
náboženských či ne-náboženským přesvědčením, jakékoli spory o potřebě či
rozsahu náboženského vzdělání dítěte jsou soukromé spory, které je třeba ře=
šit
v souladu s vnitrostátním rodinným právem.
126. Ruské soudy dále dospěly k názoru,=
že
žalující společnost porušila práva rodičů, nečlenů Svědků Jehovových, když =
si
rodiče - členové vybrali jako advokáty právníky, kteří zastupovali i jiné č=
leny
Svědků Jehovových. Soud upozorňuje na to, že právo hájit své zájmy
prostřednictvím právního zástupce podle vlastní volby, v sobě zahrnuje i
možnost vybrat si mezi kvalifikovanými právníky toho, který může v daném sp=
oru
stranu nejlépe zastupovat. Toto právo nabývá na zvláštní důležitosti ve spo=
rech
o nezletilé, kde se jedná o práva rodičů. Je pochopitelné, že rodiče - člen=
ové
si často vybírali právní zástupce, kteří mají velké zkušenosti z obdobnými
případy a jsou také obeznámeni s učením Svědků Jehovových. Neexistuje žádný
důkaz o tom, že by tito právníci vyvíjeli nepatřičný nátlak na soud rozhodu=
jící
daný případ, na protistranu či na svědky. Navíc nebylo prokázáno, že by dot=
yční
advokáti byli zaměstnanci nebo právní poradci žalující společnosti. Proto n=
ení
zřejmé, na jakém právním základě byla žalující společnost uznána odpovědnou=
za
jejich činnost.
127. Závěrem Soud podotýká, že závěry
Golovinského okresního soudu o tom, že práva dětí Svědků Jehovových byla
porušena s ohledem na biblické texty, které měly omezovat jejich nezávislé
myšlení, bránit rozvoji lásky k vlasti a vychovávat z nich společenské
vývržence, byly odvozeny od výpovědí znalců navržených obžalobou a rodinnými
příslušníky, kteří k žalující společnosti chovali otevřenou nenávist. Navíc=
je
zřejmé, že se okresní soud ani nepokusil vyslechnout děti, jejich učitele,
sociální pracovníky či další příbuzné. Pokud takové přímé důkazy pro tato
tvrzení chybí, nelze mít za to, že dané skutečnosti byly řádně vyhodnoceny.=
iv. Tvrzené nařčení z proselytismu, „vym=
ývání
mozků“ a totalitní disciplíny
128. Ruské soudy dále dospěly k závěru,=
že
žalující společnost porušila práva občanů na svobodu myšlení tím, že je
podrobila psychologickému nátlaku, technikám vymývání mozku a totalitní
disciplíny.
129. Ponecháme-li stranou, že neexistuje
žádná všeobecně přijímaná vědecká definice toho, co znamená „vymývání mozků=
“ a
že ani rozhodnutí vnitrostátních soudů takovou definici nenabízí, Soud pova=
žuje
za důležité poznamenat, že soudy neuvedly jméno ani jednoho člověka, jehož
svoboda myšlení měla být tímto způsobem narušena. Ani zástupci obžaloby
nevyslýchali nikoho, kdo by byl tímto způsobem nucen vstoupit do žalující
společnosti. Naproti tomu jednotliví stěžovatelé a další členové žalující
společnosti před soudem vypověděli, že se svobodně a s plným vědomím rozhod=
li pro
své náboženství a poté, co přijali učení Svědků Jehovových, ho dobrovolně
následují.
130. Petice, kterou několik tisíc Svědků
Jehovových zaslalo okresnímu soudu, prezidentovi a generálnímu prokurátorov=
i,
obsahovala žádost, aby jim nebyla odepřena jejich demokratická práva a svob=
ody,
včetně svobody myšlení (srov. § 51). Okresní soud posoudil petici tak, že b=
yla
podepsána pod psychologickým nátlakem. A to i přesto, že nebylo možné dolož=
it
jakýkoli důkaz takového nátlaku nebo příklad někoho, kdo by petici podepsal
proti své vůli. Závěry ruských soudů byly proto v tomto bodě založeny tolik=
o na
domněnkách, které nelze podložit žádnými fakty.
c) Vybízení k sebevraždě nebo odmítnutí
lékařské pomoci
131. Dalším z důvodů, pro které byla ža=
lující
společnost zakázána, bylo obvinění, že své členy vybízela ke spáchání
sebevraždy a/nebo k odmítání lékařské pomoci v život ohrožujících situacích=
.
132. Ruské soudy vůbec nepracovaly s tv=
rzeným
nabádáním k sebevraždě, neuvedly ani, že by takovou výzvu obsahovala nábože=
nská
doktrína či praxe žalující společnosti a dokonce ani neuvedly jméno žádného
člena, který by tímto způsobem ukončil svůj život, či se o to alespoň pokus=
il.
Z rozsudků vnitrostátních soudů lze pouze dovodit, že odmítnutí krevní
transfuze je ztotožňováno se sebevraždou. Podle názoru Soudu však tato anal=
ogie
není správná, neboť nelze srovnávat pacienta, který žádá uspíšení smrti
nepokračováním v léčbě, s pacienty, kteří - stejně jako Svědkové Jehovovi -=
si
pouze vybírají jeden z možných z lékařských postupů, ale chtějí se uzdravit=
a
neodmítají léčbu jako celek. Protože se obvinění z nabádání k sebevraždě
nezakládá na pravdě, bude úkolem Soudu přezkoumat druhé nařčení, tj., zda
členové z popudu společnosti odmítali lékařskou pomoc v podobě transfuzí kr=
ve a
jejích derivátů.
133. Je všeobecně známo, že Svědkové Je=
hovovi
věří, že Bible zakazuje požívání krve, která náleží Bohu, a že tento zákaz =
se
vztahuje také na zákaz transfuzí krve a krevních derivátů, které nepochází z
pacientova vlastního těla. Náboženský zákaz nepřipouští žádné výjimky a pou=
žije
se i v případech, kdy lékaři transfuzi považují za nezbytnou pro předejití
nenapravitelného poškození pacientova zdraví či záchranu jeho života. Někte=
ří
členové Svědků Jehovových, včetně členů žalující společnosti nosí dříve
vyjádřený pokyn pro lékaře - v Rusku známý jako kartička „Žádná krev“ (srov=
. §
68) - podle kterého za všech okolností z náboženských důvodů odmítají krevní
transfuzi. Někteří členové žalující společnosti v průběhu hospitalizace
důsledně odmítali transfuzi, i když lékaři jim její aplikaci důrazně
doporučovali. Tyto skutečnosti byly před vnitrostátními soudy řádně prokázá=
ny a
nejsou ze strany stěžovatelů zpochybňovány.
134. Odmítnutí lékařského zákroku, kter=
ý může
potencionálně zachránit život, z náboženských důvodů je komplexní právní
problém, který v sobě zahrnuje konflikt mezi zájmem státu na ochraně zdraví=
a
života svých občanů a právem jednotlivce na respektování osobní autonomie v
oblasti fyzické integrity a náboženského vyznání (Pretty proti Spojenému
království). Aplikované ustanovení ruského zákona o náboženstvích mělo zřej=
mě
sloužit k ochraně jednotlivců před vlivem náboženství, který by je mohlo do=
vést
k jednání, které je považováno za iracionální a nerozumné, jako je například
odmítání lékařské péče, které je obecně považován za prospěšnou. Ustanovení=
je
založeno na předpokladu, že moc státu chránit své občany před negativními
důsledky životního stylu, který si vybrali, může převážit nad právem věřící=
ch
na respektování jejich soukromého života a jejich svobodu projevovat své
vyznání prováděním náboženských úkonů a obřadů. Na základě tohoto předpokla=
du
ruské soudy nemusely provádět vzájemné poměřování protichůdných zájmů - tedy
veřejného zdraví a principu osobní autonomie a náboženské svobody (Pretty p=
roti
Spojenému království, § 74). Proto je na Soudu, aby určil, zda byla či neby=
la
dodržena rovnováha mezi těmito zájmy.
135. Základním principem Úmluvy je
respektování lidské důstojnosti a lidské svobody, důležitými výkladovými
vodítky jsou pak pojmy sebeurčení a osobní autonomie (Pretty proti Spojenému
království, § 61 a 65). Schopnost vést život podle vlastního uvážení v sobě
zahrnuje i možnost vykonávat aktivity, které jsou pro daného jedince považo=
vány
za škodlivé a nebezpečné. V oblasti lékařské péče je považováno za porušení
fyzické integrity a čl. 8 Úmluvy jakékoli vnucení zákroku bez souhlasu
pacienta, který je způsobilý ho dát, i kdyby odmítnutí tohoto zákroku mělo =
mít
pro daného pacienta fatální důsledky (Pretty proti Spojenému království,
Acmanne proti Belgii).
136. Právo odmítnout konkrétní lékařský
zákrok nebo vybrat si z navržených alternativ je základním principem sebeur=
čení
a osobní autonomie. Dospělý, který je způsobilý dát souhlas se zákrokem, má
možnost se rozhodnout, zda např. podstoupí či nepodstoupí operaci, stejně t=
ak
se může rozhodnout, zda podstoupí či nepodstoupí transfuzi. Aby tato svoboda
měla nějaký smysl, je třeba, aby měl pacient právo vybrat si alternativu, k=
terá
je v souladu s jeho přesvědčením a hodnotami, bez ohledu na to, zda se něko=
mu
zdají být iracionální, nemoudré či nerozvážné. Případy, kdy Svědkové Jehovo=
vy
odmítali krevní transfuzi, byly projednávány mnoha soudy. Dospěly přitom k
názoru, že ačkoli je zájem státu na záchraně života a zdraví svých občanů
nepochybně legitimní a velmi silný, musí ustoupit zájmu pacienta na určení
průběhu jeho života. Soudy dále poukazovaly na to, že právo volby a sebeurč=
ení
jsou samy o sobě základem života a proto, pokud neexistuje výhrada ochrany
třetí strany (např. u povinného očkování), stát se musí zdržet zásahů do sv=
obod
jednotlivce v oblasti zdravotní péče, neboť takový zásah může pouze snížit a
nikoli zvýšit cenu života (Malette v. Shulman, Fosmire v. Nicoleau, srov. §
85-87).
137. Tento přístup se odráží v ruském p=
rávu,
které garantuje pacientovo právo volby. Základní ustanovení z právních před=
pisů
o ochraně zdraví15) výslovně zavádí právo pacienta odmítnout lékařský zákrok
nebo požádat o ukončení léčby pod podmínkou, že byl plně a způsobem, kterému
rozumí, informován o možných důsledcích takového rozhodnutí. Pacienti nemusí
uvádět důvod takového rozhodnutí. Odmítnutí nemusí být respektováno pouze ve
třech zvláštních případech: pokud je třeba zabránit šíření nakažlivé chorob=
y,
při léčbě závažných duševních poruch a v případě nařízení ochranné léčby. V
případech, kdy rodiče rozhodli o ukončení léčby svého dítěte, může být jeji=
ch
rozhodnutí navíc zvráceno rozhodnutím soudu. Ruské právo chrání právo volby
jednotlivce v oblasti zdravotní péče, pokud se jedná o dospělého, který je
schopen dát souhlas s léčbou, a není zde nebezpečí pro třetí osoby. Tato
zákonná ustanovení byla stěžovateli opakovaně namítána v řízení před
vnitrostátními soudy, v jejich rozhodnutích však nebyla jakkoli zmíněna či
rozebírána. Soud má přesto za to, že prima facie měla být tato ustanovení na
posuzovaný případ aplikována, neboť všechny případy odmítnutí krevní transf=
uze,
které byly v rozsudcích popsány, se týkaly dospělých osob schopných dát sou=
hlas
s lékařských zákrokem. A v jediném případě, kdy se jednalo o transfuzi u
nezletilého, se nemocnice neobrátila na soud s žádostí o vyslovení souhlasu=
s
jejím provedením, ačkoli tato možnost je uvedena přímo v zákoně, z čehož je
zřejmé, že nemocnice nepovažovala souhlas za nezbytný, a to z lékařských či=
jiných
důvodů.
138. Ačkoli Svědkové Jehovovi, jejichž =
případ
odmítnutí transfuze byl použit v soudním řízení, byli dospělí lidé schopní =
dát
či odmítnout souhlas s lékařských výkonem, závěry ruských soudů mohou být
chápány tak, že tato odmítnutí nebyla výsledkem svobodné vůle těchto osob, =
ale
spíše produktem nátlaku, který na ně vyvíjela žalující společnost. Soud to
akceptuje, neboť v případech, kdy je v sázce zdraví či dokonce život člověk=
a,
hraje otázka pravosti a autenticity odmítnutí zákroku zásadní roli. V rozsu=
dku
In re T. (Dospělý: Odmítnutí zákroku) dospěl Odvolací soud Anglie a Walesu k
závěru, že odmítnutí zákroku nemusí být uposlechnuto, pokud nevychází z vůle
samotného pacienta ale z vůle druhých. Pokud byla pacientova pravá vůle
překonána, nepředstavuje takové odmítnutí jeho opravdové rozhodnutí. Soudce
Staughton dodal, že „aby bylo možno považovat zřejmý souhlas či nesouhlas za
neautentické rozhodnutí, je třeba, aby zde existoval takový stupeň vnějšího
vlivu, který přesvědčí pacienta, aby změnil názor, a to v takovém rozsahu,
který zákon považuje za nepřijatelný“.
139. Soud připomíná, že ačkoli argumenty
založené na náboženském vyznání mohou být velmi přesvědčivé, právo „pokusit=
se
přesvědčit souseda“ je jedním ze základních prvků náboženské svobody
(Kokkinakis proti Řecku, § 31, Larissis a další proti Řecku). V druhém
citovaném případě rozlišil Soud mezi postavením vojáka, pro kterého bylo
obtížné vyhnout se rozhovorům na náboženská témata se svými nadřízenými, a
civilisty, kteří nebyli podrobeni takovému tlaku jako vojenský personál. V
prvním případě dospěl Soud k závěru, že voják byl podroben obtěžování nebo =
že
na něj byl vyvíjen nepřípustný nátlak, v druhém případě se dle Soudu jednal=
o o
neškodnou výměnu názorů (Larissis a další proti Řecku, § 51, 54 a 59). Pokud
Soud aplikuje tyto závěry na nyní posuzovaný případ, v rozsudcích vnitrostá=
tních
soudů nic nenasvědčuje tomu, že by byl vyvíjen nevhodný nátlak či nepřípust=
né
ovlivňování. Naproti tomu je zřejmé, že řada Svědků Jehovových se svobodně
rozhodla odmítnou krevní transfúzi s časovým předstihem, neomezováni naléha=
vou
situací, což dokazují kartičky „Žádnou krev“, které vyplnili a nosili pro
případ potřeby u sebe. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by jejich přesvědčení
kolísalo, když byli přijati do nemocnice. Proto zde není žádná skutečnost,
která by podporovala tvrzení, že jejich vůle byla někým nepřípustně ovlivně=
na
či že rozhodnutí odmítnout transfuzi není jejich skutečným přáním.
140. Závěr okresního soudu, že kartička
„Žádnou krev“ umožňovala, že rozhodnutí o (ne)provedení zákroku mohl provést
jiný člen společnosti, záleželo ve skutečnosti na konkrétním znění textu na
kartičce. Kartička má formu dříve vyjádřeného pokynu pro lékaře, resp. dříve
vyjádřeného přání, které může toliko potvrdit rozhodnutí pacienta, které již
dříve udělal, přesněji řečeno, že odmítl transfuzi krve a jejích derivátů.
Kartička nemůže delegovat právo činit rozhodnutí týkající se lékařské péče =
na
třetí osobu, pouze uvádí pacientova zástupce, který v případě, že bude tent=
o v
bezvědomí nebo neschopen komunikovat, zajistí, aby byl zdravotnický personá=
l s
tímto pokynem seznámen a aby byl respektován. Zastupování pacienta ve
zdravotnických záležitostech je upraveno v čl. 33 základních ustanovení o
ochraně zdraví (srov. § 89). Totožnost zástupce však nehraje větší roli, ne=
boť
ani nejbližším příbuzným právo nepřiznává žádná zvláštní práva. Pacient si =
může
svobodně vybrat, zda bude jeho zástupcem jiný věřící či například člen Výbo=
ru
pro styk s nemocnicemi žalující společnosti. Výhodou druhé volby je, že tak=
ový
zástupce podrobně zná náboženskou nauku týkající se krevní transfúze a může
zdravotnickému personálu radit, jak postupovat v souladu s přesvědčením
pacienta.
141. Závěrem Soud podotýká, že ustanove=
ní
zákona o náboženství, tak jak ho aplikovaly vnitrostátní soudy, nevyžadovalo
prokázání skutečné újmy na životě či zdraví. Skutečnost, že žalující společ=
nost
veřejně hovořila o nutnosti dodržovat zákaz krevních transfuzí a že mezi sv=
ými
členy rozdávala nevyplněnou kartičku „Žádnou krev“, stačila sama o sobě ke
spuštění řízení o rozpuštění společnosti. To způsobilo, že část učení Svědků
Jehovových týkající se odmítání lékařské péče byla prohlášena za nezákonnou=
a
náboženské přesvědčení o posvátné povaze krve za nelegitimní. A to i přesto=
, že
stát nemá podle Úmluvy právo rozhodnout, zda se určitá náboženská nauka smí
nebo nesmí vyučovat. Svoboda náboženství garantovaná Úmluvou vylučuje jakék=
oli
posuzování ze strany státu, zda náboženské přesvědčení či způsob, jakým je
vyjádřeno, je legitimní či ne (Manoussakis a další proti Řecku, § 47).
142. Ve světle výše uvedeného má Soud z=
a to,
že vnitrostátní soudy neprokázaly přesvědčivě, že by zde byla dána „naléhavá
společenská potřeba“ či že existoval „závažný a dostatečný důvod“ schopný
ospravedlnit omezení práva na osobní autonomii stěžovatelů v oblasti
náboženského vyznání a fyzické integrity.
d) Škoda na zdraví občanů
143. Ruské soudy rozhodly, že účast na
aktivitách žalující společnosti škodilo zdraví věřících, protože odmítali
krevní transfuze a procházeli silným citovým vypětím a změnou osobnosti.
144. Obecně vzato má Soud za to, že obř=
ady a
rituály v mnoha náboženstvích mohou vést k fyzickému poškozování, jako
například dodržování přísných a dlouhodobých půstů u ortodoxních křesťanů n=
ebo
obřízka u židovských a muslimských chlapců. Učení Svědků Jehovových tak spo=
rné
praktiky neobsahuje. Důležitější však je, že zákon v případě, že je tvrzeno
způsobení škody na zdraví občanů, vyžadoval prokázání skutečně způsobené šk=
ody.
Rozsudky ruských soudů však neoznačily žádného člena žalující společnosti,
jehož zdraví by bylo poškozeno, ani necitovaly žádné znalecké posudky
popisující rozsah takové škody a příčinou souvislost mezi škodou a činností
žalující společnosti ...
145. Výpovědi rodinných příslušníků, kt=
eří
nebyli členy Svědků Jehovových, o „náhlých a negativních změnách osobnosti“
příbuzných, kteří členy byli, odráží jejich subjektivní hodnocení situace,
které je silně podbarveno frustrací a jejich odcizením. Obecně jsou změny
osobnosti součástí lidského vývoje a samy o sobě nenaznačují, že by docháze=
lo
ke zdravotním obtížím. Navíc je všeobecně známo, že náboženská zkušenost je
silným zdrojem emocí, a pláč tak mohl být způsoben radostí ze spojení s
duchovnem. V řízení před vnitrostátními soudy nebylo žádným způsobem prokáz=
áno,
že by citové vyčerpání nebo pláč měly nějaké negativní dopady na fyzické či
duševní zdraví členů žalující společnosti.
146. Soud proto uzavírá, že obvinění ze
způsobení škody na zdraví občanů postrádá jakoukoli oporu ve skutečnosti.
[§ 147. - 148. e) Lákání nezletilých ke
vstupu do společnosti]
f) Podněcování občanů k odmítání plnit s=
vé
občanské povinnosti
149. Ruské soudy dospěly k názoru, že
literatura, kterou žalující společnost šířila, vyzývala k odpírání vojenské
služby a náhradní vojenské služby, propagovala „neuctivé zacházení“ se stát=
ní
vlajkou a hymnou a zakazovala slavit státní svátky.
150. Je dobře známou skutečností, že Sv=
ědkové
Jehovovi jsou náboženská skupina, která vyznává pacifismus a že jejich učení
zakazuje věřícím vykonávat vojenskou službu, nosit uniformu či zbraně
(Thlimmenos proti Řecku, § 42). Na druhou stranu Svědkové Jehovovi souhlasí=
s
výkonem náhradní civilní služby pod podmínkou, že není spojena s vojenskými
organizacemi (Faizov proti Rusku). Ruská ústava (čl. 59 odst. 3) a zákon o
náboženstvích (§ 3 odst. 4) výslovně připouští právo ruského občana uplatnit
výhradu svědomí vůči povinnosti vykonat vojenskou službu. V tom případě musí
vykonat náhradní civilní službu. Existence tohoto práva bylo konzistentně
potvrzováno ruskými soudy, a to i v případech, kdy šlo o Svědka Jehovova (F=
aizov
proti Rusku). Odmítnutí vojenské služby z náboženských důvodů proto bylo v
souladu s ruskými zákony.
151. Soudy neuvedly žádné ustanovení zá=
kona,
které by Svědkům Jehovovým ukládalo povinnost vyjadřovat úctu státním symbo=
lům.
Ani zákon o státní hymně, ani zákon o státní vlajce, ani zákon o státních
symbolem Ruské federace nezavádí občanskou povinnost ctít státní symboly. R=
uský
trestní zákon (§ 329) kriminalizuje znesvěcující zacházení se státní vlajkou
nebo státním znakem, které může spočívat v jejich trhání či ušpinění nebo
přimalování něčeho, co může pozměnit význam státního symbolu. Přesto však s=
oudy
v řízení o rozpuštění společnosti neuvedly, že by bylo obdobné obvinění vůči
žalující společnosti někdy vzneseno.
152. Obdobně „účast na oslavách státních
svátků“ není občanskou povinností, kterou by stanovil zákon. Ve skutečnosti
neexistuje žádný zákon, který by někoho nutil k účasti na oslavách státních
svátků, a pokud by taková povinnost existovala, mohla by být v rozporu s čl=
. 9
nebo čl. 10 Úmluvy (Efstratiou a Valsamis proti Řecku, § 32).
153. Ve světle výše uvedeného dospěl So=
ud k
závěru, že nebylo přesvědčivě prokázáno, že by žalující společnost vyzývala
nebo že by její členové byli vybízeni k nedodržování zákonem stanovených
občanských povinností.
4) K přísnosti sankce
154. Soud dále přezkoumá z pohledu přís=
nosti
uložené sankce rozhodnutí vnitrostátních soudů, kterými byla žalující
společnost rozpuštěna a její aktivity zakázány. Povaha a přísnost uložené s=
ankce
jsou faktory, které Soud musí vzít v potaz při posuzování přiměřenosti zása=
hu
[Refah Partisi (the Welfare Party) a další proti Turecku, § 133].
155. Soud má za to, že paušální zákaz
činnosti náboženské společnosti, která patří ke známé křesťanské denominaci=
, je
mimořádnou událostí. Od doby svého vzniku na konci 19. století, založili
Svědkové Jehovovi své pobočky v mnoha světových zemích, včetně všech evrops=
kých
zemí, které jsou momentálně členy Rady Evropy. V těchto zemích jim bylo
povoleno vykonávat své náboženské vyznání společně s jinými, ačkoli v řadě
případů došlo v průběhu formálního uznání k průtahům a komplikacím (Tsirlis=
a
Kouloumpas proti Řecku, § 44, Religionsgemeinschaft der Zeugen Jehovas a da=
lší
proti Rakousku).
156. V souvislosti s rozpadem SSSR a
přechodem Ruska na demokracii mohli Svědkové Jehovovi začít legálně provozo=
vat
své náboženství a zaregistrovat svá náboženská sdružení na federální a
regionální úrovni (srov. § 12). Federální náboženské sdružení existuje od r=
oku
1992 a po obsáhlé znalecké studii vyhovělo i podmínkám opětovné registrace
Ministerstvem spravedlnosti z roku 1999. V ostatních oblastech Ruska bylo
zřízeno a opětovně zaregistrováno téměř 400 náboženských sdružení Svědků
Jehovových (viz odst. 163). Ačkoli proti některým z nich byla vznesena obdo=
bná
obvinění jako proti žalující společnosti (Kuznetzov a další proti Rusku, §
10-13), žádné z nich nebylo rozpuštěno a nebylo mu zakázáno vykonávat svou
náboženskou činnost.
157. Soud již měl příležitost seznámit =
se se
situací, která nastala v Moskvě po novelizaci zákona o náboženstvích, a při=
níž
úřady odmítaly znovu zaregistrovat náboženské společnosti, označované za
„netradiční náboženství“, jako například Armáda spásy a Scientologická círk=
ev.
V obou případech dospěl Soud k závěru, že „moskevské úřady nepostupovaly v
dobré víře a zanedbaly svou povinnost neutrality a nestrannosti“ (Moskevská
pobočka Armády spásy proti Rusku, § 97, Moskevská scientologická církev a d=
alší
proti Rusku, § 97). Toto odlišné zacházení, jehož obětí se stali i Svědkové
Jehovovi, se stalo objektem zájmu Parlamentního shromáždění Rady Evropy (sr=
ov.
odst. 101-102 Zprávy o plnění povinností a závazků ze strany Ruské federace=
z
roku 2002 a Rezoluce č. 1278 o ruském Zákonu o náboženství, citován v rozsu=
dku
ve věci Moskevská scientologická církev a další proti Rusku, § 63).
158. Předtím než bylo vydáno rozhodnutí=
o
rozpuštění, fungovala žalující společnost v Moskvě déle než 12 let, a to od
roku 1992 do roku 2004. Po celou tuto dobu nebyla společnost ani její členo=
vé
uznáni vinnými ze spáchání žádného trestného činu či přestupku, žádné takové
tvrzení ani nebylo v rámci řízení o rozpuštění, ani v řízení před Soudem
použito. Důkazy o trestné činnosti žalující společnosti nepřinesla ani
opakovaná trestní vyšetřování, zahájená na základě stížnosti Výboru pro
osvobození (srov. § 16-22).
159. V souladu s § 14 zákona o nábožens=
tvích
je rozpuštění a zákaz činnosti jediným trestem, který mohou soudy uložit, p=
okud
zjistí, že náboženská společnost tento zákon porušila. Zákon nedovoluje, aby
soud vydal varování nebo společnosti uložil pokutu. Sankce rozpuštění musí =
být
použita bez ohledu na závažnost zjištěného porušení. Rozhodnutí vnitrostátn=
ích
soudů ukončily existenci náboženské společnosti, sdružující více než 10 000
věřících, a vyslovily zákaz činnosti neomezený v čase ani v rozsahu. Tato
jednoznačně nejzávažnější forma zásahu omezila práva tisíců moskevských Svě=
dků
Jehovových, kterým byla odepřena možnost setkávat se s ostatnímu věřícími p=
ři
modlitbě a obřadech. I kdyby Soud připustil, že zde byly přesvědčivé důvody
ospravedlňující tento zásah, trvalé rozpuštění žalující společnosti doplněn=
ý o
zákaz činnosti zakládá sankci dramaticky nepřiměřenou sledovanému cíli. Vět=
ší
míry flexibility by bylo možné dosáhnout například zavedením alternativních=
a
méně přísných sankcí, jako je varování, pokuta či odnětí daňových výhod
(Tebieti Mühafize Cemmiyyeti, a Israfilov proti Ázerbájdžánu, § 82).
5) Celkový závěr
160. Soud dospěl k závěru, že zásah do =
práva
stěžovatelů na svobodu náboženství a sdružování nebyl odůvodněn. Vnitrostát=
ní
soudy neuvedly „závažné a přesvědčivé“ skutečnosti, které by prokazovaly, že
žalující společnost nutila rodiny k rozpadu, že zasahovala do práv a svobod
svých členů a třetích osob, že své stoupence vybízela k páchání sebevražd n=
ebo
odmítání zdravotní péče, nebo že by podněcovala své členy k odmítání plnění
povinností stanovených zákonem. Sankce uložená domácími soudy byla i s
přihlédnutím k tomu, že soudy neměly k dispozici žádnou mírnější alternativ=
u,
příliš tvrdá a nebyla by přiměřená žádnému legitimnímu cíli, který by takový
zásah mohl sledovat. Proto došlo k porušení čl. 9 ve spojení s čl. 11 Úmluv=
y.
K tvrzenému porušení čl. 9 a čl. 11 Úml=
uvy v
souvislosti s odmítnutím opětovné registrace žalující společnosti
161. Stěžovatelé tvrdí, že neodůvodněné
odmítnutí opětovné registrace žalující společnosti porušilo jejich práva
garantovaná čl. 9 a čl. 11 Úmluvy. Soud podotýká, že stížnost na odmítnutí
registrace je projednatelná z pohledu porušení čl. 11, vykládaného ve smyslu
čl. 9 Úmluvy (Moskevská pobočka Armády spásy proti Rusku, § 74-75). Vzhlede=
m k
tomu, že náboženská povaha žalující společnosti nebyla na národní úrovni
zpochybněna a protože tato byla oficiálně uznána jako regionální náboženská
společnost, má Soud za to, že je v daném případě třeba postupovat tímto
způsobem.
I. Tvrzení stran
A. Stěžovatelé
162. Stěžovatelé tvrdí, že odmítnutí op=
ětovné
registrace zasáhlo do jejich práva na svobodu náboženského vyznání a práva
sdružovat se. V důsledku toho nemohlo duchovenstvo společnosti požádat o
výjimku z výkonu vojenské služby, nemohly zakládat vzdělávací zařízení, zvát
zahraniční kněze, produkovat, nakupovat, dovážet a šířit náboženskou litera=
turu
a mnoho dalších věcí. Odmítnutí registrace mělo také za následek, že společ=
nost
nemohla měnit své vlastní stanovy, včetně čísla bankovního účtu a seznamu o=
sob
oprávněných se za společnost podepisovat. Zapsání žalující společnosti do
jednotného státního registru právnických osob nemělo účinky opětovné regist=
race
podle zákona o náboženstvích.
163. Stěžovatelé tvrdí, že zásah nebyl
stanoven zákonem a že nebyl nezbytný v demokratické společnosti. Jak bylo
prokázáno v řízení před Presnenským okresním soudem 16. 8. 2002, justiční
oddělení moskevské radnice neuvedlo řízení o rozpuštění společnosti vedené =
před
Golovinským okresním soudem jako důvod odepření opětovné registrace. Navíc
žádné ze čtyř trestních vyšetřování vedených mezi červnem 1996 a dubnem 1998
nepřineslo žádné důkazy o trestné činnosti žalující společnosti. V dubnu 19=
99,
po vydání podrobného znaleckého posudku, ministerstvo spravedlnosti znovu
zaregistrovalo federální sdružení Svědků Jehovových, jehož byla žalující
společnost členem. Stejně tak bylo zaregistrováno či znovu zaregistrováno 3=
98
dalších sdružení Svědků Jehovových v ostatních regionech.
164. Stěžovatelé tvrdí, že ruské úřady
nejednaly v dobré víře, což vyústilo v opakované odpírání registrace,
dlouhodobé průtahy a technické obstrukce, ačkoli neexistoval žádný důkaz o =
tom,
že by žalující společnost znamenala jakoukoli hrozbu pro stát či veřejný
pořádek.
B. Vláda
165. Vláda má za to, že k žádnému zásah=
u do
práva stěžovatelů na svobodu sdružovat se nedošlo, neboť společnost nebyla
zlikvidována a ponechala si charakter právnické osoby. Dne 9. 9. 2002 byla
zapsána do jednotného státního registru právnických osob a pokračovala ve s=
vých
náboženských aktivitách.
166. Vláda dále tvrdí, že nedošlo k por=
ušení
práva stěžovatelů na svobodu náboženského vyznání, ani k jeho omezení. Sank=
ce
uložená žalující společnosti „nebyla přísná a nebyla motivována náboženskými
důvody, ale nerespektováním zákona a porušením pravidel správního řízení“.
Členové žalující společnosti pokračovali ve výkonu své víry, organizovali
bohoslužby a obřady a vedli své věřící. Ve dnech 5. - 7. 6. 2002 např. žalu=
jící
společnost svolala regionální kongres Svědků Jehovových, kterého se zúčastn=
ilo
na 24 000 věřících.
167. Konečně vláda tvrdí, že žalující
společnost měla stále možnost podat novou žádost o opětovnou registraci.
II. Přijatelnost
[§ 168. - 169. Stížnost je přijatelná]<= o:p>
III. Meritum věci
170. S ohledem na výše uvedené principy=
, je
schopnost založit právní subjekt za účelem kolektivního jednání v oblasti
společných zájmů jedním z nejdůležitějších aspektů svobody sdružování, bez
kterého by toto právo pozbylo jakéhokoli smyslu. Soud vyjádřil názor, že po=
kud
státní orgány odepřou sdružení jednotlivců status subjektu práva, mohou
zasáhnout do práva stěžovatelů na svobodu sdružovat se (Gorzelik a další pr=
oti
Polsku, § 52, Sidiropoulos proti Řecku, § 31). Pokud se navíc jedná o
náboženskou společnost, odmítnutí uznat ji zakládá také porušení práva
stěžovatelů na svobodu náboženského vyznání chráněného čl. 9 Úmluvy
(Metropolitní církev Bezarábie a další proti Moldávii, § 105). Právo věřící=
ch
na svobodu náboženského vyznání zahrnuje i očekávání, že společnosti bude
umožněno mírumilovně fungovat bez svévolného zásahu ze strany státu (Hasan a
Chaush proti Bulharsku, § 62).
171. Soud konstatuje, že žalující spole=
čnost
v Rusku legálně existovala a působila od roku 1992. V roce 1997 žalovaný st=
át
novelizoval zákon o náboženstvích tak, že všechny náboženské společnosti,
kterým již dříve byla uznána právní subjektivita, musely pozměnit své zaklá=
dací
dokumenty v souladu s novým zákonem a musely se v průběhu určité doby podro=
bit
opětovné registraci. Řada žádostí žalující společnosti o opětovnou registra=
ci
byla před uplynutím této lhůty zamítnuta, v důsledku čehož došlo k promlčení
možnosti podat další žádosti.
172. Soud již ve dvou obdobných případe=
ch
dospěl, na rozdíl od toho, co tvrdí vláda, k závěru, že uvedení údajů o
náboženské společnosti v Jednotném státním registru právnických osob není
totožné s „opětovnou registrací“ vyžadovanou zákonem o náboženstvích (Moske=
vská
pobočka Armády spásy proti Rusku, § 67, Moskevská scientologická církev a d=
alší
proti Rusku, § 78). V těch samých případech dospěl Soud k závěru, že odmítn=
utí
opětovné registrace zakládá zásah do práva náboženské společnosti na svobodu
sdružovat se a také do svobody náboženského vyznání, neboť zákon o
náboženstvích omezuje možnost nezaregistrované náboženské společnosti vykon=
ávat
celé spektrum náboženských aktivit a možnost upravit své stanovy (Moskevská
pobočka Armády spásy proti Rusku, § 74, Moskevská scientologická církev a d=
alší
proti Rusku, § 83). Tyto závěry jsou plně použitelné i v tomto případě.
173. Proto má Soud za to, že zde došlo k
zásahu do sdružovací svobody žalující společnosti, garantované čl. 11 Úmluvy
vykládaným ve světle čl. 9. Nyní musí posoudit, zda zásah splňuje požadavky
druhých odstavců těchto článků, tedy zda byl „stanoven zákonem“, zda sledov=
al
jeden či více legitimních cílů a zda byl „nezbytný v demokratické společnos=
ti
(Metropolitní církev Bezarábie a další proti Moldávii, § 106).
174. Důvody pro odmítnutí registrace ne=
byly
po celou dobu, kdy se jí žalující společnost snažila dosáhnout, stejné. Prv=
ní,
druhá a třetí žádost nebyla vyřízena kvůli své údajné neúplnosti (§ 37, 38 a
40) a žalující společnost byla vyzvána, aby předložila originál své zakláda=
cí
listiny a certifikát o registraci. Presnenský okresní soud však v zápětí do=
spěl
k závěru, že taková žádost neměla oporu v zákoně (viz § 41). Čtvrtá žádost =
byla
zamítnuta kvůli textovým nesrovnalostem mezi zakládací listinou a zákonem o
náboženstvích. Pátá a poslední žádost byla zamítnuta s odkazem na řízení o
rozpuštění žalující společnosti probíhajícím u Golovinského okresního soudu.
Tento důvod zamítnutí žádosti byl potvrzen i Butyrským okresním soudem a
Městským soudem v Moskvě.
175. Pokud se týká údajně nekompletních
žádostí, má Soud za to, že justiční oddělení moskevské radnice neustále
opomíjelo sdělit, proč považuje žádosti za nekompletní (srov. § 37, 38 a 40=
) .
V odpovědi na písemnou žádost žalující společnosti, vedoucí oddělení sdělil=
a,
že neexistuje žádné ustanovení, podle kterého by byla povinna označit chybě=
jící
dokumenty (srov. § 40). Soud již v obdobném případě, ve kterém bylo justiční
oddělení moskevské radnice také zapojeno, dospěl k závěru, že takovýto post=
up
nejenže zbavuje žadatele možnosti nápravy případných nedostatků žádosti a
možnosti podat ji znovu, ale je v přímém rozporu s výslovným ustanovením da=
ného
zákona, podle kterého musí být každé odmítnutí odůvodněno (Moskevská
scientologická církev a další proti Rusku, § 91). Tím, že justiční oddělení
neodůvodnilo zamítnutí žádosti, postupovalo svévolným způsobem. Soud je pro=
to
toho názoru, že důvod zamítnutí registrace nebyl „v souladu se zákonem“.
176. Požadavek na předložení originálu zakládací listiny a potvrzení o původní registraci, byl již v průběhu řízení před vnitrostátními soudy označen za nezákonný (§ 48). Soud navíc v obdobném případě dospěl k závěru, že požadavek na předložení originálů dokumentů nevyplývá přímo ze Zákona o náboženstvích a přenáší na žadatele nadměrné břemeno, spočívající v tom, že mu tak fakticky může být znemožněno podávat další žádosti (Moskevská scientologická církev a další proti Rusku, § 92).<= o:p>
...
178. Soud se nepovažuje za nutné vyjádř=
it se
k tomu, zda odkaz na probíhající řízení o rozpuštění žalující společnosti m=
ohl
být dostatečným důvodem pro zamítnutí žádosti o opětovnou registraci, neboť=
jak
již uved výše, obvinění vznesená proti žalující společnosti nebyla založena=
na
dostatečném důkazním základě a proto nemohla tvořit „závažné a přesvědčivé“
důvody ospravedlňující zásah.
...
180. Z toho plyne, že tvrzení, kterými =
ruské
úřady odůvodňovaly odepření opětovné registrace žalující společnosti, neměla
žádný zákonný podklad. Další úvaha, kterou Soud považuje za rozhodnou pro
posouzení oprávněnosti zásahu je, že v době, kdy vznikl požadavek na opětov=
nou
registraci, žalující společnost již v Moskvě řadu let legálně existovala a
fungovala jako samostatná náboženská společnost. V rozhodné době také
neexistovalo žádní rozhodnutí, podle kterého by se žalující společnost nebo
její členové dopustili porušení předpisů upravujících sdružování nebo
náboženskou činnost. Za těchto okolností má Soud za to, že důvody, které ve=
dly
k rozpuštění žalující společnosti měly být zvláště závažné a přesvědčivé
(Moskevská pobočka Armády spásy proti Rusku, § 96, Moskevská scientologická
církev a další proti Rusku). V daném případě vnitrostátní orgány žádné tako=
vé
důvody neuvedly.
181. Vzhledem k výše uvedeným zjištěním=
, že
důvody, kterými moskevské justiční oddělení odůvodnilo zamítnutí žádosti o
opětovnou registraci a které potvrdily moskevské soudy, neměly žádnou oporu=
v
zákoně, Soud uzavírá, že při odepření registrace Moskevských svědků Jehovov=
ých
nepostupovaly moskevské úřady v dobré víře a že zanedbaly svou povinnost
neutrality a nestrannosti vůči stěžující společnosti (Moskevská scientologi=
cká
církev a další proti Rusku, Moskevská pobočka Armády spásy proti Rusku, § 9=
7).
182. S ohledem na výše uvedené, má Soud=
za
to, že zásah do práva žalující společnosti na svobodu vyznání a svobodu
sdružování nebyl odůvodněn. Došlo tak k porušení čl. 11 vykládaného ve svět=
le
čl. 9 Úmluvy.
[§ 183. - 188. K tvrzenému porušení čl.=
14
Úmluvy ve spojení s čl. 9, čl. 10 a čl. 11
§ 189. - 199. K tvrzenému porušení čl. 6
odst. 1 Úmluvy
§ 200. - 201. Ostatní tvrzená porušení =
Úmluvy
§ 202. - 212. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]=
Výrok
rozsudku
Z
těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:
1.
čl. 9 ve spojení s čl. 11 Úmluvy byl porušen;
2.
čl. 11 ve spojení s čl. 9 Úmluvy byl porušen;
3.
čl. 14 Úmluvy nebylo potřeba samostatně posuzovat;
4.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen.
____________________
1)
Originál rozsudku byl publikován v angličtině. Zpracování a překlad Jana
Koláčková.
2)
Rozsudek č. 462 v čísle 1/2009.
3)
Rozsudek č. 149 v čísle 1/2001.
4)
Rozsudek č. 68 v dvojčísle 7-8/1999.
5)
Rozsudek č. 374 v čísle 2/2006.
6)
Rozsudek č. 133 v čísle 5/2000.
7)
Rozsudek č. 438 v čísle 3/2008.
8)
Rozsudek č. 408 v čísle 3/2007.
9)
Rozsudek č. 203 v čísle 3/2002.
10)
Rozsudek č. 148 v čísle 1/2001.
11)
Rozsudek č. 332 v čísle 1/2005.
12)
Rozsudek č. 29 v čísle 6/1998.
13)
Rozsudek č. 191 v čísle 1/2002.
14)
Rozsudek č. 125 v čísle 4/2000.
15)
Publikováno samostatně ve Sbírce zákonů pod č. 5487-I, dne 22. 7. 1993.