I když autonomie církví a
náboženských společností vyplývající z článku 16 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod brání soudu v tom, aby posuzoval obsahovou správnost rozhodnutí
nebo jiných opatření církví a náboženských společností, nevyplývá z toho, že by
ve věcech, v nichž je platnost a účinnost těchto rozhodnutí posuzována
prejudiciálně, nebyla dána pravomoc soudu; rozhodnutí soudu v takových věcech
nevyústí v zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu, ale v případě
nedůvodnosti žaloby v její zamítnutí.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 11. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo
702/2007)
Dopisem ze dne 21. 6. 2004
žalovaný Mons. J. G. sdělil žalobci, že jej „odvolává
z funkce administrátora in spiritualibus Římskokatolické
farnosti L. s výpovědí z pracovního poměru“.
Žalobce se žalobou (podanou
dne 30. 9. 2004 u Okresního soudu v Olomouci) domáhal, aby bylo určeno, že
„výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 21. 6.
2004“ je neplatná, že pracovní poměr mezi žalovaným a žalobcem trvá nepřetržitě
ode dne 1. 1.
O k r e s n í s o u d
v Olomouci usnesením ze dne 12.
4. 2005 zastavil řízení o tom, aby soud určil, že „výpověď z pracovního poměru,
kterou žalovaný svým dopisem ze dne 21. 6. 2004 dal žalobci“, je neplatná,
rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Arcibiskupovi
olomouckému, a řízení o části nároku žalobce, týkající se náhrady mzdy,
přerušil. Dalším usnesením ze dne 11. 5. 2006 Okresní soud v Olomouci zastavil
řízení o tom, aby „soud určil, že pracovní poměr žalobce u žalovaného vzniklý
dne 1. 1. 1991 nadále trvá“, a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude
věc postoupena Arcibiskupovi olomouckému. Dospěl k závěru, že k rozhodování ve
věcech služebního poměru duchovního k církvi (určení neplatnosti výpovědi z
pracovního poměru a určení trvání pracovního poměru) není dána pravomoc soudu.
Řízení o nároku žalobce na náhradu mzdy přerušil, neboť „je nutno vyčkat do
doby, než bude rozhodnuto o případném ukončení výkonu funkce žalobce jako
duchovního“.
K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d
v Ostravě usnesením ze dne 10. 10. 2006 obě usnesení soudu prvního
stupně potvrdil. Stejně jako soud prvního stupně (vycházeje z usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1996, sp. zn.
23 Co 182/1996, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. 23 Co 482/99, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.
8. 2000, sp. zn. III. ÚS 136/2000, a ze dne 26. 3.
1997, sp. zn. I. ÚS 211/96) dospěl k závěru, že ve
věcech správy církevních a náboženských záležitostí není dána pravomoc soudu.
Činnost duchovního je totiž vykonávána ve zvláštním služebním poměru k církvi
či náboženské společnosti a obecné soudy nemohou o těchto věcech rozhodovat,
neboť by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její
samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci. Jde-li však o mzdu, případně o
jiné majetkové nároky duchovních, je třeba mít zato, že obecné soudy jsou podle
§ 7 o. s. ř. povolány k tomu, aby rozhodovaly o
věcech vyplývajících z občanskoprávních, pracovních a dalších vztahů, neboť zde
vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby,
která má či nemá závazky vůči jiným osobám fyzickým či právnickým. I když v
dopise ze dne 21. 6. 2004 používá žalovaný pojmů pracovního práva a odkazuje na
některá ustanovení zákoníku práce, nemění to nic na tom, že mezi účastníky pracovní
poměr nevznikl, a že žalobce byl u žalovaného ve služebním poměru.
V dovolání proti usnesení
odvolacího soudu žalobce opakuje argumentaci, kterou již uplatnil před soudem
prvního stupně i soudem odvolacím, a připomíná, že vztah duchovního k církvi je
vztahem soukromého práva, který posuzují soudy v občanskoprávním řízení,
není-li jejich pravomoc vyloučena proto, že je podle zákona projednávají a
rozhodují jiné orgány. Nesouhlasí však s tím, že důvod této výluky vyplývá
podle odvolacího soudu z čl. 16 Listiny
základních práv a svobod. Je přesvědčen, že jím uplatněné nároky jsou příslušné
projednat soudy. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a
aby věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
N e j v y š š
í s o u d zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z
o d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal
napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst.1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání zčásti směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu „v celém
rozsahu“, tedy i ve výroku, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně ze dne
12. 4. 2005 potvrzeno ve výroku o přerušení řízení o části nároku žalobce,
týkající se náhrady mzdy. Protože přípustnost dovolání je nutno posuzovat
samostatně ve vztahu ke každému ze samostatných (a dovoláním napadených)
výroků, dovolací soud se nejprve zabývat otázkou, zda je dovolání žalobce
přípustné proti naposled uvedenému potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího
soudu.
Přípustnost dovolání (v této
části) podle ustanovení § 237 o. s. ř. není dána, a
to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem „věc sama“ je v
právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím
předmětem, pro který se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o
právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného,
je tedy věcí samou nárok uplatněný žalobou (§ 79 odst.1 o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, které bylo
uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). Napadené
usnesení odvolacího soudu je rozhodnutím výlučně procesní povahy, které věcně
neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy rozhodnutím o
věci samé. Dovolání (v této části) není přípustné ani podle ustanovení § 238, §
238a a § 239 o. s. ř., protože usnesením soudu
prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v
ustanoveních §
Protože dovolání žalobce v
této části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je v této části podle
ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
Zabývaje se dále dovoláním
žalobce do zbývajících částí usnesení odvolacího soudu, po zjištění, že
dovolání je přípustné (§ 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Podle ustanovení § 7 odst. 1
o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních,
pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají
a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení článku 16
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která byla vyhlášena jako součást
ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb. (dále též jen „Listina“),
církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své
orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce
nezávisle na státních orgánech. Podle odstavce 4 téhož článku výkon těchto
práv může být
omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti
nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti
nebo práv a svobod druhých.
Zákonem, který upravuje
postavení církví a náboženských společností, je zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě
náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně
některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech) – dále též jen
„zákon o církvích a náboženských společnostech“. Ten v ustanovení § 4 stanoví,
že církev a náboženská společnost vzniká dobrovolným sdružováním fyzických osob
a svébytně rozhoduje o věcech spojených s vyznáváním víry, o organizaci
náboženského společenství a o vytváření k tomu určených institucí (odst. 1), a
že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují
a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší
církevní a jiné instituce podle svých předpisů, a to nezávisle na státních
orgánech (odst. 3).
Z uvedeného vyplývá, že
neodlučitelnou součástí ústavně zaručeného práva církví a náboženských
společností spravovat nezávisle na státních orgánech své záležitosti je kromě
jiného právo stanovit si vlastní podmínky pro ustanovování do funkce osob
vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce) a určit
vlastní pravidla pro posouzení způsobilosti těchto osob k výkonu duchovenské
činnosti. Protože - jak uvedeno výše - církve a náboženské společnosti spravují
své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají
své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů, a
to nezávisle na státních orgánech, může soud v občanském soudním řízení o
neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí (je-li činnost duchovního
vykonávána v pracovním poměru) pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí, kterým se
osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto
rozhodnutí přijal orgán (útvar), který je k tomu oprávněn podle vnitřních
předpisů příslušné církve či náboženské společnosti, nikoliv též jeho „věcnou
správnost“. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 628/2006, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3.
1997, sp. zn. I. ÚS 211/96).
Z toho, že se soudy nemohou
„vměšovat“ do záležitostí církví nebo náboženských společností, samo o sobě
nevyplývá, že by k rozhodování v těchto věcech neměly pravomoc; z článku 16
odst. 2 Listiny a ani z ustanovení § 4 odst. 3 zákona o církvích a náboženských
společnostech nic takového nevyplývá. Příkaz „nevměšovat“ se do záležitostí
církví a náboženských společností tedy nevyústí v zastavení řízení pro
nedostatek pravomoci (jde o soukromoprávní vztah, o němž žádný zákon neurčuje,
že jej projednávají a rozhodují jiné orgány - § 7 o. s. ř.
a contrario), ale v případné zamítnutí žaloby, neboť
autonomie církví a náboženských společností brání soudu v tom, aby – jak výše
uvedeno – posuzoval „věcnou správnost“ rozhodnutí o odvolání z funkce; může pouze zkoumat, zda
je zde rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z
funkce, a zda toto rozhodnutí bylo řádně přijato orgánem, který je k tomu
oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve či náboženské společnosti.
Podle článku 36 odst. 1
Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a
nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle článku 3
odst. 1 Listiny základní práva a svobody
se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti,
jazyka, víry a
náboženství, politického či
jiného smýšlení, národního nebo sociálního
původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku,
rodu nebo jiného postavení.
Tvrdí-li proto někdo, že jeho
služební poměr k církvi byl ukončen (jeho výkon znemožněn) v rozporu s
vnitřními předpisy církve tím, že zde není k tomu způsobilý akt, resp. že jej
vydal podle těchto předpisů věcně nepříslušný orgán církve, nemůže mu již být
soudní ochrana odepřena; jinak by dotčený subjekt – v rovině ochrany soukromých
práv – byl nepřípustně diskriminován. Takové ochrany se lze nepochybně domáhat
též žalobou o určení, že služební poměr duchovního k církvi trvá. Tím spíše se
lze domáhat určení, že trvá pracovní poměr duchovního k církvi, který žalobce v
dané věci skutečně uplatnil.
Závěr, že se nelze domáhat u
soudu určení, že rozhodnutí nebo jiné opatření přijaté církví nebo náboženskou
společností bylo neplatné, tím dotčen není a nedochází ani k „zásahu do vnitřní
autonomie církve“. Soud „nezávislou rozhodovací pravomoc“ církve nepřípustně
neomezuje, neboť právní akty vydané církevními orgány nepřezkoumává; omezuje se
jen na zjištění, zda existuje úkon způsobilý být důvodem zániku jeho služebního
(pracovního) poměru.
Stejně tak nelze považovat za
zásah do vnitřní autonomie a rozhodovací pravomoci církve nebo náboženské
společnosti, jde-li o žalobu o mzdu,
případně o jiné majetkové nároky duchovních. I v těchto případech je třeba mít
za to, že obecné soudy jsou podle § 7 o. s. ř.
povolány k tomu, aby rozhodovaly ve věcech vyplývajících z občanskoprávních,
pracovních a dalších vztahů, neboť i zde vystupuje do popředí soukromoprávní
charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným
osobám fyzickým či právnickým (srov. opět nález Ústavního soudu ČR ze dne 26.
3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96).
Z uvedeného vyplývá, že
usnesení odvolacího soudu (s výjimkou výroku, kterým bylo usnesení soudu
prvního stupně potvrzeno ve výroku o přerušení řízení o části nároku žalobce,
týkající se náhrady mzdy), není správné; Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu
napadené usnesení zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud (s výjimkou výroku, kterým bylo rozhodnuto o přerušení řízení o
části nároku žalobce, týkající se náhrady mzdy) i tato usnesení a věc vrátil
Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).