uveřejněný v časopise Soudní judikatura, r. 2004, č. 6, pod číslem 111, str. 436 a násl.

 

ROZSUDEK

NEJVYŠŠÍHO SOUDU

 

25 Cdo 356/2003

 

ze dne 26. května 2004

 

 

Okolnost,  že  věci,  které  byly  odňaty  obviněnému v rámci trestního řízení, podlehly v době úschovy zkáze, jelikož příslušný orgán  nepřizpůsobil  uskladnění  věcí  jejich povaze, představuje nesprávný úřední postup orgánu  státu. Škoda tím nemohla vzniknout náboženské   společnosti, která   až   poté   nabyla  registrací způsobilosti mít  práva a povinnosti,  a to bez  ohledu na to,  že finanční  prostředky,  za  něž  byly  věci  pořízeny,  shromáždila v rukou obviněného skupina osob hlásících  se k učení  náboženské společnosti, vyvíjejících aktivní   náboženskou činnost a sdružujících se v zákonem neuznávaném společenství.

 

 

Z odůvodnění:

 

 

Okresní   soud  rozsudkem   ze  dne   31.  7.   2000,  čj.  9 C 84/2000-10, uložil žalované  povinnost zaplatit žalobkyni částku 87  270 Kč,  ohledně částky  46  698  Kč žalobu  zamítl a  rozhodl o náhradě nákladů řízení.  Vyšel ze zjištění, že v  roce 1986 bylo zahájeno trestní stíhání člena  žalující náboženské společnosti J. Š., které bylo podle tehdy účinného ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu zastaveno v  důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 27.  10. 1988. Při  domovní prohlídce dne  24. 9. 1986  v bytě a garáži  bylo   obviněnému  odňato  větší   množství  potištěného i čistého papíru. Okresní  soud usnesením ze dne 31.  5. 1989, sp. zn.  Nt  508/89,  rozhodl,  že  2  320 balíků kancelářského papíru formátu A4  a 52 balíků potištěného  papíru se zabírá a  že jejich vlastníkem  se stává  stát; stížnost  J. Š.  proti tomuto usnesení krajský soud  usnesením ze dne 27.  6. 1989, sp. zn.  4 To 186/89, zamítl. Nejvyšší soud  sice usnesením ze dne 26.  6. 1997, sp. zn. 2 Tzn  26/97,  stížnost  pro  porušení  zákona  ve  prospěch J. Š. zamítl, nicméně  s poukazem na ustanovení  § 33 odst. 2  zákona č. 119/1990  Sb., o  soudní  rehabilitaci,  dovodil, že  obě citovaná usnesení  byla zrušena  ze zákona.  Okresní soud  usnesením ze dne 10. 12. 1997,  sp. zn. Nt 508/89, zamítl  původní návrh tehdejšího prokurátora  pro P.  ze dne  3. 4.  1989 na  zabrání kancelářského papíru, čistého  i potištěného, v  hodnotě 61 538,46  Kč (usnesení nabylo  právní moci  dne 16.  12. 1999).  Papír však nebyl vrácen, neboť byl v mezidobí  při skladování zničen (nepoužitelnost papíru vlivem  vlhka a  působení myší  byla konstatována  ke dni  14. 10. 1991) a  balíky byly vyvezeny na  skládku. Soud dovodil objektivní odpovědnost státu za škodu  způsobenou nesprávným úředním postupem při  nakládání s  dočasně odňatým  majetkem podle  ustanovení § 18 zákona  č.  58/1969  Sb.,   o  odpovědnosti  za  škodu  způsobenou rozhodnutím  orgánu státu  nebo jeho  nesprávným úředním postupem, neboť věci,  které stát odňal J.  Š. v roce 1986,  měly být řádným uložením chráněny proti poškození tak, aby nebylo případně zmařeno některé  z opatření  podle §  80  odst.  1 tr.  řádu, tj.  možnost vrácení věci.  V příčinné souvislosti  s tímto nesprávným  úředním postupem  orgánu  státu  vznikla  škoda,  jejíž  výši určil soudní znalec již pro účely tehdejšího trestního řízení částkou 61 538 Kč (v  celkové  přisouzené  částce  87  270  Kč  je  zahrnut  i  úrok z prodlení ve výši 16% z této částky  za dobu od 1. 7. 1997 do 31. 5. 2000). Tato škoda vznikla  podle soudu žalobkyni, která byla od 1. 9.  1993 registrována podle  zákona č. 308/1991  Sb., o svobodě náboženské  víry a  postavení církví  a náboženských  společností, jako  státem   uznaná  společnost  s   právní  subjektivitou.  Již v trestním  řízení  J.  Š.   vypověděl,  že  papír  nakupoval  pro společnost,  které byl  a je   členem, a  protože i  další členové společnosti  poskytovali v  její prospěch  na náboženskou  činnost dobrovolné  příspěvky,  které  považovali  za  majetek společnosti v mravním  i   právním  slova  smyslu,   šlo  podle  jejich   vůle o vlastnictví žalobkyně s tím,  že ke konvalidaci původní překážky darování  ve   prospěch  právně  neexistující   společnosti  došlo v okamžiku její registrace státem. Soud neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou s odůvodněním, že J. Š. se oficiálně o zničení věcí mohl dozvědět až  v červnu 1998 ze sdělení státního zastupitelství,  žaloba byla  přitom podána  dne 2.  6. 2000, tedy před uplynutím promlčecí doby.

 

K  odvolání žalované  krajský soud  rozsudkem ze  dne 19.  6. 2001,  čj.  25  Co  24/2001-42,  rozsudek  soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku  o náhradě nákladů řízení potvrdil, rozhodl o  náhradě nákladů odvolacího řízení  a připustil dovolání k otázce, "zda majetek právnické osoby  státem zabraný v době, kdy tato nebyla  platně registrována, je možno  po opětovné registraci vydat,  v  případě  nemožnosti  vydání  odškodnit  podle zákona č. 87/1991  Sb., o  mimosoudních  rehabilitacích,  nebo zda  je nutno postupovat podle  zákona č. 82/1998  Sb. (příp. zákona  č. 58/1969 Sb.)". Odvolací soud se ztotožnil  se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a k  odvolacím námitkám doplnil, že žalobkyně byla  státem uznanou  náboženskou společností  v době  před druhou světovou válkou  a v době po  ní, pouze v průběhu  války a po roce 1949  byla její  činnost zakázána  politickými režimy,  které jsou označovány za protiprávní (zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti  němu). Stát již 29. 12. 1989 vzal na vědomí, že žalobkyně  obnovuje svou činnost, žádost o její registraci  byla evidována  u Ministerstva  kultury ČSR  od 19. 1. 1990, přičemž  ze žádosti vyplývá  právní kontinuita s předchozím obdobím, a  podle odvolacího soudu  k zaregistrování došlo  až dne 1. 9. 1993  pouze proto, že registrační řízení  mohlo být zahájeno až  po přijetí  zákona č.  308/1991 Sb.  Soud prvního  stupně tedy důvodně   považoval   předmětný   papír   za   majetek  náboženské společnosti  a škoda  v  důsledku  jeho zničení  vznikla žalobkyni (v průběhu doby od 24. 9. 1986 do 29. 10. 1991) právě s ohledem na to,  že  jednotliví  členové  náboženské  společnosti  poskytovali dobrovolné příspěvky na náboženskou činnost  a tedy i na zakoupení papíru, který  měl k tomuto  účelu sloužit. Odvolací  soud konečně dovodil,  že  uplatněný  nárok  nelze  posoudit  podle  zákona  č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,  neboť jde o nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

 

Proti  tomuto   rozsudku  podala  žalovaná   dovolání,  které odůvodňuje  podle ustanovení  § 241  odst.  3  písm. d)  o. s.  ř. Dovolatelka   především  namítá   nedostatek  aktivní   legitimace žalobkyně  v  řízení,  neboť  nebyla  prokázána  právní kontinuita současné  žalobkyně  se  spojením  osob,  které  poskytly finanční prostředky.  V době,  kdy  došlo  k nesprávnému  úřednímu postupu, nebyla  žalobkyně  platně  registrována  a  nemohla  být subjektem právních  vztahů.   Právní  subjektivitu  (včetně   práva  nabývat majetek) má  společnost až od  1. 9. 1993  a pokud jí  poskytovaly před tímto  datem různé osoby  dary, poskytovaly dary  společnosti právně  neexistující. Podle  žalované proto  trvá pochybnost,  zda žalobkyně  je  tím  subjektem,   kterému  vznikla  škoda.  Samotná skutečnost, že společnost se ke kontinuitě jednostranně přihlásila v žádosti Ministerstva  kultury o registraci,  není právním aktem, který by tento právní stav deklaroval. Dovolatelka tedy nepovažuje za prokázané, že v daném případě existuje právní kontinuita, která by zakládala  aktivní legitimaci žalobkyně;  domnívá se, že  soudy nepostupovaly  ve  shodě  s  platnými  právními předpisy, jestliže upřednostnily morální aspekt tohoto problému. Dále namítá, že soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, protože na tento případ odpovědnosti za škodu  je třeba aplikovat ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Rozhodnutí o odnětí majetku   i  celé   trestní  stíhání   bylo  nepochybně  politicky motivováno,  šlo  o  klasický  případ  politické persekuce skupiny obyvatel.  Na   zmírnění  následků  majetkových   a  jiných  křivd způsobených úkony a postupy orgánů státu  v období let 1948 – 1989 se   vztahuje   zákon   o   mimosoudních  rehabilitacích,  přičemž zákonodárce nezastírá,  že v dnešní  době již není  v silách státu napravit  veškeré  křivdy  způsobené  minulým  politickým režimem. V daném případě  se podle dovolatelky nejednalo  o pouhý nesprávný úřední postup orgánů státu, ale domnívá  se, že nešlo ani o takový případ,  aby  mohlo  být  postupováno  podle  obecných  ustanovení o náhradě škody. Má za to,  že Ministerstvo spravedlnosti není pro dané  řízení orgánem  příslušným k  zastupování státu, existuje-li pro  posouzení  případu  speciální  předpis  (zákon o mimosoudních rehabilitacích).  Dovolatelka  proto  navrhla,  aby  dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

 

Žalobkyně  ve vyjádření  uvedla, že  s námitkou  příslušnosti žalované k  zastupování státu se  již soudy vypořádaly  a dovolání k této otázce  navíc nebylo připuštěno. Podobně  je tomu s otázkou postupu  podle  obecných  ustanovení  o  náhradě  škody. K aktivní legitimaci  ve sporu  uvedla, že   S. J.  byli za  první republiky a potom  znovu v  roce 1945  řádně registrováni,  podle zákona  č. 134/1867  ř.  z.,  když   zákonný  postup  pro  registraci  církví a náboženských společností  byl poprvé rámcově stanoven  až v roce 1991 a  specifikován v roce  1992. Jak dovodil  již odvolací soud, důvodem,  proč  žalobkyně  nebyla  v  roce  1986  registrována, je výlučně represe minulého režimu a při posuzování celého případu je třeba  přihlédnout  k  zákonu  č.  198/1993  Sb.  o protiprávnosti komunistického režimu, který žalovaná zcela přehlíží.

 

Podle ustanovení  Části dvanácté Hlavy  I bodu 17.  zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění  zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,  ve znění  pozdějších předpisů,  a některé  další zákony,  se dovolání  proti rozhodnutím  odvolacího soudu  vydaným přede  dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném   podle   dosavadních   právních   předpisů  projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

 

Vzhledem k tomu, že dovoláním  napadený rozsudek byl vydán po řízení  provedeném podle  občanského soudního  řádu ve  znění před novelou  provedenou zákonem  č. 30/2000  Sb., tedy  podle předpisu

dosavadního (rozsudek  soudu prvního stupně  byl vydán dne  31. 7. 2000, tedy  před účinností zákona  č. 30/2000 Sb.),  Nejvyšší soud jako soud dovolací  (§ 10a o. s. ř.)  dovolání projednal a rozhodl o něm  podle dosavadních  předpisů (tj.  podle občanského soudního řádu ve znění účinném  před 1. 1. 2001 - dále jen  "o. s. ř."). Po zjištění, že dovolání bylo  proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu  podáno  oprávněnou  osobou  (účastníkem  řízení)  ve  lhůtě uvedené v ustanovení  § 240 odst. 1 o.  s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné  podle   ustanovení  §  239   odst.  1  o.   s.  ř.,  je opodstatněné.

 

Odvolací  soud  správně  posoudil   nárok  na  náhradu  škody uplatněný   žalující   náboženskou   společností,   která   nebyla účastníkem trestního  řízení, při němž došlo  k odnětí předmětných zásob papíru J. Š., podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu  způsobenou rozhodnutím  orgánu státu  nebo jeho  nesprávným úředním  postupem. Důvodně  nepostupoval podle  zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož  smyslem je zajistit za podmínek stanovených   zákonem  rehabilitaci   fyzických  osob  postižených trestním stíháním (podle  ustanovení § 1 odst. 1  účelem zákona je zrušit  odsuzující  soudní  rozhodnutí  za  činy,  které v rozporu s principy   demokratické    společnosti   respektující   občanská politická   práva   a   svobody   zaručené   ústavou  a  vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval  za  trestné,  umožnit  rychlé  přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v  důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe,   zabezpečit  neprávem   odsouzeným  osobám  společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností  vyvodit důsledky  proti osobám,  které platné zákony vědomě  nebo hrubě  porušovaly), zatímco  žalobkyně je  právnickou osobou  a tento  zákon (a  tedy s  přihlédnutím k  ustanovení § 23 odst.  2  zákona  č.  119/1990  Sb.  ani  zákon  č.  87/1991  Sb., o mimosoudních rehabilitacích) na jí uplatněný nárok nedopadá.

 

Odvolací  soud dospěl  ve shodě  se soudem  prvního stupně ke správnému  závěru,  že  za  škodu,  která  vznikla  zničením  věcí odňatých  obviněnému  v  rámci  trestního  řízení  a převzatých do úschovy, odpovídá stát z titulu nesprávného úředního postupu podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb.  Dovolací soud však nesouhlasí s dalším jeho  závěrem,  že  osobou  oprávněnou  uplatnit  takový  nárok je i právnická osoba  (v daném případě  náboženská společnost), která sice  v  době  odnětí  věcí  ani  v  době  jejího  zničení  neměla způsobilost  mít   práva  a  povinnosti,  nicméně   věci  jí  byly dedikovány  fyzickými   osobami  hlásícími  se   k  její  ilegální činnosti.

 

Ustanovení §  18 zákona zakládá  objektivní odpovědnost státu (bez  ohledu   na  zavinění),  jíž  se   nelze  zprostit  a  která předpokládá  současné splnění  tří podmínek:  1) nesprávný  úřední postup, 2)  vznik škody a  3) příčinná souvislost  mezi nesprávným úředním  postupem a  vznikem škody.  Definici nesprávného úředního postupu  zákon nepodává;  z obsahu  tohoto pojmu  však vyplývá, že podle konkrétních okolností může  jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li  při ní nebo v jejím důsledku  k porušení  pravidel předepsaných  právními normami  pro počínání státního orgánu nebo  k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu.

 

Účelem institutu vydání (§ 78 tr.  ř.) a odnětí (§ 79 tr. ř.) věci v trestním řízení je umožnit orgánům činným v trestním řízení převzít a  zajistit věci důležité pro  trestní řízení; neslouží-li však zajištěné  věci nadále tomuto  účelu, musí být  vráceny tomu, kdo je vydal  nebo komu byly odňaty, případně  tomu, o jehož právu na věci  není pochyb (§ 80  tr. ř.). Má-li příslušný  orgán dostát tomuto  požadavku,  jímž  se   poměřuje  správnost  jeho  úředního postupu, musí  přizpůsobit způsob uskladnění  věcí po dobu  jejich zajištění charakteru  věcí a jejich  vlastnostem. Věci podléhající nepříznivým  povětrnostním  vlivům  proto  například  nemohou  být uskladněny v nechráněných prostorách. Stejně tak věci, které mohou být  vzhledem  ke  svým  vlastnostem  i  v  uzavřených  prostorách poškozeny, např.  vlivem vlhkosti či  působením drobných hlodavců, musí být uskladněny (zaopatřeny)  tak, aby případný vliv uvedených okolností byl vyloučen (srov. rozsudek  Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6.  2002, sp. zn. 25  Cdo 1629/2000, publikovaný pod  č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

 

Odvolací  soud tedy  správně shledal  nesprávný úřední postup orgánu státu  v tom, že věci,  které byly odňaty obviněnému  J. Š. v rámci trestního řízení, podlehly v  době úschovy zkáze a nemohly být vráceny  oprávněné   osobě.  K   tomu,  aby   byly  podmínky odpovědnosti státu vůči žalobkyni naplněny, je však zapotřebí, aby byl splněn i předpoklad vzniku škody na její straně. Protože zákon č. 58/1969  Sb. obsahující zvláštní  úpravu odpovědnosti za  škodu způsobenou  orgánem   státu  blíže  nedefinuje   pojem  škody  ani neupravuje rozsah  její náhrady, je  třeba v této  otázce vycházet z ustanovení § 442 obč. zák.

 

Podle § 442  odst. 1 obč. zák. hradí se  skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

 

Škodou  zákon   míní  újmu,  která   nastala  (projevuje  se) v majetkové   sféře   poškozeného   (spočívá   ve   zmenšení  jeho majetkového  stavu)   a  je  objektivně   vyjádřitelná  všeobecným ekvivalentem,  tj.  penězi,  a  je  tedy  napravitelná poskytnutím majetkového  plnění, především  penězi. Skutečnou  škodou je nutno rozumět  takovou újmu,  která znamená  zmenšení majetkového  stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové  hodnoty,  jež  je  třeba  vynaložit  k  uvedení věci do předešlého  stavu.  Ušlý  zisk  je  v  podstatě  ušlým  majetkovým prospěchem  a spočívá  v nenastalém  zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného,  které  bylo  možno  -  kdyby  nebylo škodné události - důvodně očekávat  s ohledem na  pravidelný běh věcí  (stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).

 

V posuzovaném  případě není sporu o  tom (dovolatelka ostatně skutkový  stav  věci  ani  jeho  právní  posouzení  v  této otázce nezpochybňuje), že škoda (skutečná škoda)  na věci vznikla tím, že ke dni  14. 10. 1991 bylo  zničeno a v rozporu  s ustanovením § 80 tr.  ř.  nemohlo  být  vráceno  2  320 balíků kancelářského papíru formátu  A4 a  52 balíků  potištěného papíru,  které odňaly orgány činné  v trestním  řízení obviněnému  J. Š.  Dovolatelce je  třeba přisvědčit  v  tom,  že  žalobkyně  není  ve  sporu  aktivně věcně legitimována, neboť není nositelem práva plynoucího z hmotněprávní úpravy z  toho důvodu, že popsaným  nesprávným úředním postupem jí nevznikla  škoda.  Žalující  Náboženská   společnost  S.  J.  byla registrována rozhodnutím  Ministerstva kultury České  republiky ze dne 1.  9. 1993, sp. zn.  8475/93, podle ustanovení §  10 odst. 1, § 16  odst. 1  a §  4 odst.  4 zákona  č. 308/1991  Sb., o svobodě náboženské  víry a  postavení církví  a náboženských  společností, a to ke dni 1. 9. 1993, kdy také získala postavení právnické osoby ve smyslu  ustanovení § 4 odst.  3 citovaného zákona. V  době před tímto  datem  nepatřila  žalující  společnost  mezi  státem uznané církve a  náboženské společnosti a  neměla právní subjektivitu  ve smyslu zákona  č. 218/1949 Sb., o  hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve  znění zákona č. 88/1950 Sb. Je  proto  zřejmé,  že  žalobkyně  nabyla  způsobilosti  mít práva a povinnosti podle  § 18 odst.  1 obč. zák.  až ke dni  1. 9. 1993 a že tedy  věci, které z  příspěvků dalších stoupenců  učení s. J. nashromáždil  v  období  do  roku  1986  J.  Š.,  nemohly z tohoto objektivně existujícího  důvodu být v jejím  vlastnictví, a to bez ohledu na  to, s jakými  představami a za  jakým účelem jednotliví přispěvatelé  shromáždili  v  rukou  J.  Š.  finanční  prostředky. Žalobkyně ani v okamžiku zničení předmětných věcí nemohla vlastnit žádný majetek a o hodnotu těchto věcí se proto nemohl zmenšit její majetkový stav; na její straně tak škoda nevznikla.

 

Na  tomto závěru  nic nemůže  změnit ani  okolnost, že právní postavení žalobkyně před nabytím  účinnosti zákona č. 308/1991 Sb. bylo ovlivněno  represivním postojem společenského  zřízení, které nerespektovalo   svobodu   náboženského   vyznání   a   neumožnilo stoupencům  náboženského  učení  označovaného  podle  s.  J.,  aby legálně založili  církev či náboženskou  společnost nadanou právní způsobilostí.  I když  ani v  době, kdy  toto učení bylo zakázáno, nepřestala skupina  osob označujících se za  s. J. vyvíjet aktivní náboženskou  činnost   a  sdružovala  se   v  zákonem  neuznávaném společenství,  nelze  z  toho  dovodit,  že  by  na  základě  toho existoval právní  subjekt odlišný od  jednotlivých členů, jestliže tehdy  platný  právní  řád  jeho  existenci  neumožňoval. Zákon č. 198/1993 Sb.,  o protiprávnosti komunistického  režimu a o  odporu proti  němu,  ačkoliv  v  ustanovení  §  3  označil  za legitimní, spravedlivý,  morálně oprávněný  a hodný  úcty odpor  občanů proti tomuto  režimu   (např.  jednotlivě  či  ve   skupině  na  základě demokratického přesvědčení náboženského), nezměnil nic na tehdejší hmotněprávní úpravě  podmínek vzniku a  existence právnických osob a nedává  tak  podklad  k  závěru  o  tom,  že právně neexistující subjekt mohl mít práva a povinnosti.

 

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3  písm. d) o. s. ř. je tedy naplněn; Nejvyšší  soud České republiky  proto rozsudek odvolacího soudu zrušil  (§ 243b odst. 1  část věty za středníkem  o. s. ř.). Vzhledem  k tomu,  že důvody,  pro které  bylo zrušeno  rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na  rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento  rozsudek s  výjimkou  výroku  o zamítnutí  žaloby ohledně částky  46  698  Kč  zrušen  a  věc  byla  v tomto rozsahu vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení (§  243b odst. 2 věta druhá o. s.ř.).