Publikováno pod č. 136/2005 v časopise Soudní
judikatura č. 9/2005, str. 673
(k tzv. církevním restitucím)
Rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005
sp. zn. 20 Cdo 1485/2004
K tzv. církevním
restitucím
Subjekt, který je
podle zákona č. 298/1990 Sb. , o úpravě některých majetkových vztahů řeholních
řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb.
, oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k
uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním
řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není.
Z odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby vyklidil
označené nemovitosti, zamítl. Odkazuje na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího
soudu, pokládal za rozhodující důsledky zákona č. 298/1990 Sb. coby speciálního
restitučního předpisu, a dospěl k závěru, že i v dané věci platí, že subjekt,
který je (podle něho) oprávněn k majetku vypočtenému v jeho příloze, není
legitimován k uplatnění vlastnického práva k majetku, který sice byl odňat
řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není. Je-li právě
to případ sporného nemovitého majetku, už proto žalobě vyhovět nelze.
S tím nesouhlasí žalobce, a v dovolání namítá, že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podrobil obsáhlé
kritice v něm použité právní názory Nejvyššího soudu, kterými – podle jeho
názoru – nesrozumitelně usměrňuje rozhodovací praxi nižších soudů; vytkl jim,
že jsou stále stejné (nesprávné), nedbají oponentury, jež je jim adresována, a
pomíjejí potřebu podrobit je „nové skutečně hluboké revizi“. Oproti tomu dovolatel dovozuje, že zákon č. 298/1990 Sb. nepřekáží
tomu, aby bylo podle obecných předpisů zjištěno, že je vlastníkem i jiných
nemovitostí než v jeho přílohách vyjmenovaných.
Podle bodu 17. Hlavy I Části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. ,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 1. 1. 2001 – dále jen „o. s. ř.“). Tak je
tomu v dané věci proto, že odvolací soud rozhodoval o odvolání proti
rozhodnutí, které vydal soud prvního stupně dne 26. 9. 2000.
Ačkoli bylo dovolání podáno po uplynutí lhůty jednoho měsíce ve
smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. , má
dovolací soud za to, že je nelze odmítnout jako opožděné, jestliže se dovolatel řídil (byť nesprávným) poučením odvolacího soudu,
že dovolání lze podat ve lhůtě delší (srov. usnesení velkého senátu obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn.
35 Odo 317/2001).
Dovolání je ve smyslu § 236 odst. 1 o. s. ř.
přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [ § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ], a dovolatel jím uplatnil způsobilý
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož s výjimkou vad řízení podle § 242 odst. 3 o. s. ř. (jež nebyly dovoláním tvrzeny a z obsahu spisu se
nepodávají) je dovolací soud vázán dovolacím důvodem, je předmětem přezkumu
správnost posouzení, jaké důsledky pro dotčené právní poměry plynou ze zákona
č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a
kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále
jen „zákon č. 298/1990 Sb.“), které v dané věci uplatnil odvolací soud.
Právní posouzení věci je – obecně – nesprávné, jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolání není důvodné.
V judikatuře Nejvyššího soudu byl mnohokrát (kupř. v rozsudcích
ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon
647/96, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23. 2. 1999, sp.
zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne
30. 6. 1999, sp. zn. 20 Cdo
409/98, ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30. 5. 2000, sp.
zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne
28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo
28/2000, ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30. 1. 2002, sp.
zn. 20 Cdo 910/2000, 20 Cdo
1380/2000, 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo
1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001, ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 2303/2000, ze dne 29. 4. 2002, sp.
zn. 20 Cdo 1418/2001, ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2157/2002, ze dne
31. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo
919/2003 a sp. zn. 20 Cdo
1184/2004, jakož i ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 382/2004, a implicite v rozhodnutích dalších) vysloven
názor (z něhož odvolací soud vycházel), že subjekt, který je podle zákona č.
298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není
legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat
řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto
právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura č.
10/1997, pod poř. č. 78).
Ve všech těchto rozhodnutích Nejvyšší soud vysvětlil, proč tomu
tak je; dovolatel tyto názory zná, a oponuje jim,
stejně jako ostatní žalující církevní subjekty (řeholní řády a kongregace)
předtím. Namítá-li, že Nejvyšší soud si vede stále svou, je třeba připomenout,
že uplatňované závěry vyslovil – od počátku – i ve vztahu k té argumentaci,
kterou nyní dovolatel již jen opakuje; Nejvyšší soud
míní, že je správné, je-li jeho judikatura ustálená a konzistentní.
Není tomu tak, že Nejvyšší soud jen znovu (a znovu) uplatňuje
svůj názor, aniž by čelil novým námitkám; Nejvyšší soud vychází z názoru,
kterým – již dříve – se k těmto (ve skutečnosti starým) námitkám vyslovil.
Restituční předpisy tím, že majetek „navracejí“, logicky
navazují na ty typické způsoby, jimiž byl dříve „odnímán“; tyto způsoby jsou
pak v nich zakotveny jakožto věcný základ tzv. „restitučních skutkových
podstat“.
Také ohledně majetku řeholních řádů a kongregací restituční
zákon (č. 298/1990 Sb.) reagoval na historicky známé postupy, jež poúnorový
politický režim proti němu použil a které uplatňoval zásadně univerzálně.
Proto výklad speciality zákona č. 298/1990 Sb. Nejvyšší soud
spojuje s vymezením jeho celkového restitučního charakteru; subjektová určení
(osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví
(prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a „restituční skutkovou podstatu“
(odpovídající určité formě odnětí majetku) lze dovodit; její konstrukce
(korespondující tomu, co bylo řečeno výše) vychází z existence státního dozoru
nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v
působnosti Státního úřadu pro věci církevní, resp. ministerstva školství a
kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež
nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních, plynoucích pro
ni z jejího statutu, jež byly posléze – ohledně spravovaného majetku –
(typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve
prospěch československého státu.
Vymezení restituční skutkové podstaty tedy není – jak je
namítáno – ani „svévolné“, ani „neoprávněně induktivní“; jako v případech
jiných restitučních zákonů jde o takový výklad rozhodného zákona, který
vystihuje jeho logiku, jejímž základem je historická identifikace způsobů,
jimiž byl ten který majetek původním vlastníkům odnímán.
Zákon č. 298/1990 Sb. tím nabývá znaků (a individuálně výčtový
charakter tomu nepřekáží) obdobných těm, jež náleží restitučním předpisům
ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní.
Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v
soudní praxi dlouhodobě známý; zjevně převažujícím názorem je, že jsou-li splněny
subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít
jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou
jimi upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999, nebo rozsudek velkého
senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
Standardně dovozovaným důsledkem toho (v daných souvislostech)
je, že – za vymezených předpokladů – není rozhodná právní kvalifikace úkonů,
které odnětí majetku (řeholních řádů a kongregací) završovaly, resp. zda byly
úkony „platnými“ nebo „neplatnými“, nýbrž že záleží toliko na tom, zda jde nebo
nejde o majetek určený zvláštní výčtovou metodou, již zákon č. 298/1990 Sb. v §
1 zvolil.
Církevními subjekty zhusta předkládané pojetí, zužující
„restituční“ povahu zákona č. 298/1990 Sb. (jakožto předpisu speciálního) na
majetkovou obnovu, odůvodněnou potřebou zjednodušeného způsobu řešení právních
poměrů konkrétních subjektů, podle praxe Nejvyššího soudu obstát nemůže. Není
představitelné, aby toliko na základě zjevně nahodilých okolností (politické
vůle, podkladové dostupnosti či hospodářské potřeby) bylo deklarováno, že ohledně
jedné věci (ve výčtu příloh uvedené) se určitý subjekt stal vlastníkem až
účinností restitučního zákona, zatímco ohledně jiné věci (neuvedené) jím nikdy
být nepřestal, ačkoli obě věci byly (případně) odňaty naráz a stejným způsobem,
(toutéž) darovací smlouvou Náboženské matice. Jestliže církevní subjekt
nepřestal nikdy být vlastníkem (v důsledku „neplatnosti“ darovací smlouvy, jak
je tvrzeno), může být jeho vlastnictví stěží ještě „navíc“ založeno zákonem, a
to k okamžiku jinému, než od kterého mu předtím svědčilo. Z tohoto pohledu by
zákon č. 298/1990 Sb. přinesl oprávněným církevním subjektům oproti
„neoprávněným“ jen nevýhody; první nemohou kupříkladu úspěšně uplatňovat nároky
z bezdůvodného obohacení, vycházejí z toho, že někdo jiný neoprávněně užíval
jejich věc a bral z ní užitky (předtím, než jejich vlastnictví bylo zákonem
navráceno) atp., zatímco druhým by takový nárok zřejmě svědčil.
Smysl zákona při takové interpretaci tedy není vůbec žádný
(„všichni si všechno vyžalují“), resp. obracel by se – ze zamýšleného
restitučního dobrodiní – v zjevný opak; spočíval by toliko v tom, že
restituenty „ze zákona“ by připravil o nároky na náhradu škody a vydání
bezdůvodného obohacení (viz § 2 zákona č. 298/1990 Sb. ).
Věcná působnost „speciality“ zákona č. 298/1990 Sb. je – podle
dosavadní judikatury Nejvyššího soudu – (co do veškerého církevního majetku)
omezena, a Nejvyšší soud ji konstantně ohlašuje odkazem na rozsudek ze dne 31.
10. 2002, sp. zn. 20 Cdo
2015/2001, který byl v časopise Soudní judikatura (č. 12/2002, pod poř. č. 230) publikován s právní větou, že „zákon č.
298/1990 Sb. neupravuje právní poměry majetku církevního subjektu, který přešel
na stát při revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb., ve
znění pozdějších předpisů“. Podobně v odůvodnění rozsudku ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2157/2002, se
uvádí, že „existenci této restituční skutkové podstaty… v dané věci dovodit
nelze, jestliže sporné nemovitosti měly podle skutkových tvrzení žaloby přejít
na stát jinak; totiž (již) při revizi první pozemkové reformy podle zákona č.
142/1947 Sb. Pak do posuzovaných právních poměrů zákon č. 298/1990 Sb.
nezasahuje, a ve vztahu k nim povahu speciálního předpisu, vylučujícího užití
předpisů obecných, proto mít nemůže. Důsledky speciality zákona č. 298/1990 Sb.
se neprosadí, a z toho, že sporné nemovitosti nejsou uvedeny ve výčtu jeho
příloh, žádný relevantní závěr (obdobný tomu, který za jiných souvislostí
Nejvyšší soud pokládá za klíčový) vyvodit nelze“. Z téhož vychází i rozsudek ze
dne 27. 1. 2005, sp. zn. 2179/2003; rozsudek ze dne
29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo
1261/2000, byl napaden ústavní stížností, o níž Ústavní soud rozhodl dne 2. 2.
2005 ve věci sp. zn. II. ÚS 528/02 tak, že ji zamítl.
V rozsudku ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1679/2003, dal Nejvyšší soud najevo, že zákon č.
298/1990 Sb. není dotčen ani tehdy, jestliže k přechodu církevního majetku na
stát došlo na základě zákona č. 46/1948 Sb. , o nové pozemkové reformě.
(Tím není řečeno, že úspěch žalob o určení vlastnictví je už
proto zaručen – viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, který je zmíněn níže.)
Je tedy zřejmé, že Nejvyšší soud nezastává názor (který je mu
podsouván), že úprava provedená zákonem č. 298/1990 Sb. je úpravou (církevních
majetkových poměrů) komplexní, resp. že je nástrojem univerzální nápravy všech
majetkových křivd způsobených církevním subjektům.
Jiná věc je, je-li tento zákon nástrojem nápravy – až dosud –
jediným, a co z toho plyne.
Nejvyšší soud vykládá zákon č. 298/1990 Sb. v kontextu celého
právního řádu.
Ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. , ve znění pozdějších
předpisů, uvádí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské
společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do
přijetí zákonů o tomto majetku. Z toho logicky plyne, že tyto subjekty
(jmenovitě řády a kongregace) za současné vlastníky nepokládá. Z pohledu
intencionálního zákon č. 298/1990 Sb. zjevně představoval jistý (první) krok
obnovy vlastnictví tzv. církevního majetku, a citované ustanovení zákona č.
229/1991 Sb. výslovně předjímá legislativní kroky další.
V případě, že by se prosadil názor, který zastává dovolatel, byly by prakticky vyloučeny; „restituce
církevního majetku“ by se uskutečňovaly v rámci soudních řízení, na základě
obecných občanskoprávních předpisů. Ani jakýkoli budoucí (stále politicky
předjímaný) restituční zákon by nebylo možno vybavit spolehlivou imunitou proti
očekávatelné námitce, že – co do majetku, který by oprávněným církevním
subjektům navrácen nebyl – přec nemůže platit, že jim byl (tímto zákonem)
vlastně vyvlastněn, a to režimem demokratickým, ačkoli i zákony režimu
totalitního (údajně) umožňovaly, aby se jeho ochrany úspěšně domáhaly.
Nejvyšší soud zde tedy zastává – ve výsledku – zjevně souladný
názor s tím, který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 232/03, v němž vyložil citované ustanovení §
29 zákona č. 229/1991 Sb. tak, že „zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví
církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání
takového zákona je chráněn“.
Jak bylo uvedeno v napadeném rozhodnutí, aplikovaný názor
koresponduje též tomu, který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 12. 1996,
sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996,
díl II., na straně 607 až 609, stejně jako v usnesení ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000, a je tudíž – podle přesvědčení
Nejvyššího soudu – i ústavně konformní. Oproti zhusta namítanému nálezu ze dne
21. 12. 1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98, se uvedená
rozhodnutí týkají přímo těch právních vztahů, o něž jde právě v posuzované
věci. V usnesení ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS
107/2000, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost proti rozsudku ze dne 30. 11.
1999, sp. zn. 20 Cdo
1601/98, v němž Nejvyšší soud vyslovil závěry shodné.
Nejvyššímu soudu jsou známa i další rozhodnutí Ústavního soudu,
jmenovitě ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 232/03,
resp. ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 428/04, a
ani s posledně uvedeným se necítí být v rozporu, jak ostatně jeho (výše
uvedená) judikatura dokládá, a což bylo zde zmíněno. V nálezu ze dne 2. 2.
2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, Ústavní soud též
konstatoval, že „v poslední době jsou stále častěji žaloby o určení vlastnictví
využívány k pokusům o navrácení majetku tam, kde restituční předpisy
nevytvořily předpoklady pro jeho vydání. K tomu však žaloby o určení sloužit
nemohou. Nelze totiž dovodit naléhavý právní zájem na určení vlastnictví tam,
kde podle restitučního zákona bylo možné uplatnit nárok na vrácení majetku a z
nějakých důvodů takovému požadavku vyhověno nebylo. Tyto předpisy totiž
vycházely z předpokladu, že majetek, který v rozhodné době přešel na stát, bez
ohledu na to, zda na základě platného titulu, se stal vlastnictvím státu“.
Nejvyšší soud usiluje o takový výklad vztahu předpisů
speciálních (restitučních) a předpisů obecných, který je způsobilý vystihnout
aspekty současného praktického života, zřetele historické (dobový kontext
jejich základu), nezpochybněnou kontinuitu práva (a přiměřeně i požadavek
stability právních poměrů), jakož i (tomu korespondující) smysl a účel těch
předpisů, jež jsou zde dotčeny (srov. též rozsudek velkého senátu ze dne 11. 9.
2003, sp. zn. 31 Cdo
1222/2001). Nejvyšší soud míní, že podávaný výklad je blízký idejím, z nichž
vychází též judikatura Ústavního soudu, jmenovitě vyjádřeným v nálezu ze dne
16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04 (bod XI.).
To je relevantní (byť nikoli v daném dovolacím řízení) zejména
se zřetelem k tomu, že názor dovolatele, z něhož se
odvíjí v dané věci uplatňovaný nárok, má v dobovém právním nazírání
nepřehlédnutelnou oponenturu, jež vychází z toho, že „správa“ majetku řeholních
řádů a kongregací Náboženskou maticí (viz zákon č. 217/1949 Sb. , vládní
nařízení č. 228/1949 Sb. , vyhláška Státního úřadu pro věci církevní č.
351/1950 Ú. l.) byla institutem práva veřejného, pročež tuto povahu měly i akty
při výkonu této správy činěné, a to včetně kritických „darovacích smluv“ ve
prospěch státu. To stojí za zdůraznění potud, že pak by jen stěží mohly být
tyto akty (coby veřejnoprávní) zpochybňovány argumentem neplatnosti podle
hledisek soukromoprávních, a zákon č. 298/1990 Sb. by tudíž – i mimo rámec
výkladu podávaného Nejvyšším soudem – nemohl než představovat jediný (dosud
existující) instrument vlastnické obnovy majetku, který byl v rámci výkonu této
správy řeholním řádům a kongregacím odňat.
Je namístě proto uzavřít, že právní posouzení dané věci
odvolacím soudem, je-li s uvedenými závěry konformní, je správné; naopak nemůže
obstát dovolací důvod, který proti němu dovolatel
uplatnil.
V mezích dovoláním založeného přezkumu je proto i rozsudek
odvolacího soudu správný, v důsledku čehož Nejvyšší soud dovolání zamítl ( §
243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. ).