Stanovisko Sekretariátu pro věci církevní MK ČSR
Č. j.: 5345/72-C
V Praze dne 1. března 1972

Převzato z publikace: PRÁVNÍ POMĚRY církví a náboženských společností a jejich hospodářské zabezpečení V Československé socialistické republice, Vydal sekretariát pro věci církevní při min. kultury ČSR a SSR pro vnitřní potřebu Praha 1977

Charakter a ochrana církevního majetku

Č. j.: 5345/72-C V Praze dne 1. března 1972

Názory o právní povaze církví a náboženských společností byly v minulosti rozporné a neujasněné jak v teorii, tak v praxi.
  1. Církevní majetek postavit na rovež majetku v socialistickém vlastnictví do všech důsledků.
  2. Přiznat církevnímu majetku částečnou ochranu jako majetku v socialistickém vlastnictví jen pro některé případy.
  3. Církevnímu majetku nelze přiznat v žádném případě charakter majetku v socialistickém vlastnictví a jde o soukromé vlastnictví.

Stanovisko uvedené pod bodem 3. bylo přijato jako oficielní. Určitou změnu v této zásadě učinil Nejvyšší soud ČSR ve svém rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/1971 (sešit č.8).

V tomto rozhodnutí se jedná o konkrétní trestní případ pachatele, který z kostelů a kaplí církve římskokatolické odcizoval věci sloužící k peovádění bohoslužeb ( svícny, sošky, plastiky a obrazy představující různé světce a náboženské postavy). Nejvyšší soud vyslovil zásadu, že jde o církevní majetek dotovaný ze státních prostředků a náleží mu proto stejná ochrana jako majetku v socialistickém vlastnictví. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí:

"Náklady na bohoslužebné zařízení hradí podle ustanovení § 8 zákona č. 218/1949 Sb., případně podle § 22 nařízení č 219/1949 Sb., stát, přičemž těmito náklady je třeba rozumět nejen náklady spojené s udržováním a opravou stávajícího zařízen, případně i náklady spojené s opatřením náhradního zařízení. Pro tento výklad svědčí skutečnost, že stát vynakládá nemalé peněžité prostředky na udržování církevních budov a bohoslužebného zařízení především tam, kde jde o budovy a zařízení mající uměleckou nebo kulturní hodnotu. Takovou hodnotu mají i věci, které podle obžaloby měl odcizit obviněný, nebo+ podle posudku znalce dr. L. jde vesměs o věci, které patřily ke kulturním památkám ve smyslu zákona č. 22/1958 Sb..

Vzhledem k tomu, že odcizené předměty náležely do církevního majetku, jehož náklady hradí stát, tedy jde majetek, který je dotován ze státních prostředků, náleží tomuto majetku podle § 139 tr. zák. stejná ochrana jako majetku v socialistickém vlastnictví, tedy i ochrana proti jeho rozkrádání podle § 132 tr.zák.. Přitom nezáleží na tom, z jakých prostředků byl tento majetek pořízen, případně zda stát na tento majetek již některé náklady vynaložil. Rozhodující je jen to, že jde o majetek mající povahu bohoslužebného zařízení, ohledně něhož se stát zákonem zavázal hradit církvi náklady."

Je třeba zdůraznit, že toto stanovisko Nejvyššího soudu ČSR se týká jen trestní ochrany církevního majetku. Pokud jde o občansko právní vztahy, řídí se tyto vztahy ustanoveními občanského zákoníku a nikoli ustanoveními hospodářského zákoníku (církve nejsou socialistickými organizacemi).